Divně


Divně, ale patříme si -
jako tresty vinám v temné směsi.
Týráme se, abychom si odtrpěli,
na duších, co oblažilo těly.

Divně, ale patříme si,
jako když se kradmá paměť děsí
lupu, jímž je budoucnost.

Děsí se, a nemá dost.

Vít Slíva
Rodný hrob, HOST 2004

Jehličí drtil jsem ti dlaní
na nahém těle. Vonělo jako les.
Já – řeka protékal jsem tebou.
Tělesné nebe. Nebe bez nebes.

I vycházela zvířata
za horkých nocí z houštin tvých
a pila ze mne…
A srdce, kámen na mém dně,
v mechatých rybinách se hnulo
tím steskem člověčím –

že hladina má od hvězd
nerozezná oči šelem, že tebou protékám
a nevím odkud ani kam.

Však ráno z pařeniště trav
vstávalo slunce ještě orousané.

S hlasy, jež rozdala jsi ptactvu svému,
a s němotou mých ryb
přitiskli jsme se k jeho ohni.

Jen v houštinách
tam někde blízko srdce tvého
kňučely šelmy od hvězd omrzlé.

A za to léto slunce spálilo
tvůj hlas i s hlasy ve větvích
a němotu ryb s řekou vypilo
až k tomu srdci – kameni.

A jednou na ně začal padat sníh…

A dotek první vločky projel jím
Jak první políbení – tenkrát.


František Hrubín
Rajský pastel

Postavíme sněhuláka
kterej v noci nehuláká
kterej děti nebije
nekouří a nepije.

Karel Plíhal.

Ludek Marks
Posledního února

Po smrti budu havranem
chtěl jsem se tak už narodit
Žít s hejnem v poli zoraném
Po smrti budu havranem
ne jako v žití prosraném
v němž nelze nic než marodit
Po smrti budu havranem
chtěl jsem se tak už narodit

Otištěno v rubrice Čtenář poezie, TVAR 04/05

Ivan Diviš
Žalm 8

Douan smeten Marna se vaří krví
oudy lítají husí droby vrhané obrem
Goyovým obrem na stěnu hospody

Proč Bůh měl by se ujímat člověka
rozkoleného v nátuře notorického lháře
všiváka pusté ironie?

Proč za vlasy k sobě měl by ho tahat,
tu vražednou veš tu figuru
Proč u něho směla by používat úplnosti
aťsi vězí v neúplném chce to

Závrať trhá hlavou netopýr češe účes
cuchá rozum, vůli, sen:

Nanovo modlí se kněz
a ty odpočinut, stále nanovo
proměňuješ se v dítě jsa hotov

Překřižovat prostor směrem tam
kde dávno doduněla děla
Obrátit se překřižovat bezuzdnost světa
neschopného už potkat sebe sama
ani v pusté nadávce

NATASHA
Dva romány

Natáhla noc jako punčochu přes tvář
A s výrazem
Jenž nelze přeložit

Do klína vrazila nejdelší pero pavího krále
To s duhovým koncem

V nastalém saténovém tichu
Oba napsali román

Ona ach formou

On
Jako kánon

Egon Bondy

Večer jsem rozsvítil noc
dvou oken velikou září
za nimiž měsíce den
čeří mrak pravidlem tmu
Velikolepý se počal
proud stínu stoupati mého
z hlavy a nohou a tělem
se rozpjat létati začal
naváživ předtím se dnem
jask v hrůze se chvěl zpívav písní
rozkvetlý na poli mák
planý jen ve dvou dnech zašel
Oprší každého dne
má potence velikověká
nad Mléčné dráhy se dme
od očí prvního o-
tevření až po poslední akt
v pracovně záchodu mého
Pak ale začne se stoupat
tramvají bližší vždy stále
útrpná denní ta smrt
za niž jsem platem svým ztrácen
Večerem vzpomínka pak
na jinocha ranního ve svět
bolestně zařehtá kůň
jezdec se kdovíkde ztrativ

Egon Bondy

Po vlnách vlna vlnou k vlně
nese se k břehu blízkost blízká
nebe se stře a tře a blýská

Po zemích chodí noci
ve vlasech vlasy vlasem vlají
zdá se mi že se mi sny zdají

Unseen
trojžlučná
z kolekce herr teufelsteina

I.
Vhodné je lidem vyjít vstříc –
- jak jsem kdes slyšel, tak i činím;
vyjdu vstříc, pošlu do Prčic
a zabráním tak vstupu sviním.

II.
Je třeba kalit, chlastat, pít,
nechodit v mládí za hospodu!
K stáru, když nejsou játra fit,
zbývá nám jenom kalit vodu.

III.
Žena – toť bytost vyšších sfér,
anděl a seraf v první fázi;
Pak stíhačka a bombardér
až ke hrobu tě doprovází.

Ivan Diviš
Žalm 85

V zrcadlovém bludišti na petřínské věži
poprvé zmocnilo se mne vášenství

Představa zuřivá jak nosorožec v bambusu
odhalovala tvé pravé snědé stehno
ten doutník brazilský

A zatímco jsme byli šťastni odzadu
zepředu se vyzubila sedlecká kostnice
křikly dějiny této země

této země která je nepoučitelná
a která proto točitými schody nucena je stoupat
dopředu do vlastní minulosti

země jak prchám dozadu kde padá omítka
která je obludivým zvětšením
také naší bídy

V zrcadlovém bludišti na Petříně
poprvé do pánve vhrnula se krev
viděl jsem tě tam v kartounových šatech
a pod nimi usoudil jsem nic