Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FIN --- 13:29:32 14.6.2011
LITTLEFOX: netřeba omluv, šlo o upřesnění a každému doporučuji, patrně jedno z vůbec nejlepších pásem, co u nás kdy vzniklo :-)
LITTLEFOX --- 13:25:20 14.6.2011
FIN: omlouvám se za neúplné informace ;)

[http://utrzenesluchatko04.sweb.cz/par%20tonu.jpg]

Vladimir Misik - Par tonu, ktere prebyvaji (1989)

01. Reduta Blues Stop Time Ospale Neznosti Chvile
02. Jam Session S Frantiskem Gelnerem
03. Blues Pro Blaznivou Holku
04. Zavri Oci, Romance, Sedm Ruzi S Prisadou Antibiotik
05. Ty II
06. Par Tonu
07. Variace Na Renesancni Tema
08. Blues Pro Vladimira Majakovskeho
09. Spejchar Blues
FIN --- 12:52:39 14.6.2011
LITTLEFOX: pouze Kovářík nebo je to to komponované pásmo společně s Mišíkem?
SONA1 --- 0:11:06 13.6.2011
Nevím, jak začít;
šlápoty ve sněhu
ztrácejí přesný obrys a už je také šero.
A já tu ještě čekám.
Na koho? A proč?
Pak trochu pršelo a bylo jaro,
uběhl rok, pak druhý, třetí,
a byl to celý život.
a ten, kdo tu přechází,
je někdo jiný, už to nejsem já.

Kdysi jsem nalezl své jméo
na černé korouhvi stříbrným písmem
i s datem smrti.
Vesele hořela svíčka
a varhany burácely:
možná, že regenschori zešílel.

Ten mrtvý byl však někdo jiný
protože já tu jsem.
A jsem to vůbec já? Trochu si nevěřím.
A to je dedikace.
Komu?
Mrtvému na černé korouhvi.

Jaroslav Seifert: Koncert na ostrově, 1965

(speciálně pro ty, kteří jsou přesvědčeni, že Seifert jen harmonizoval o maminkách a kolibřících:)
LITTLEFOX --- 14:13:02 25.5.2011
[…] Bezděky šel jsem za ním. Náhodou padl můj pohled na tabuli v okně, jasně osvětlenou blízko hořící svíčkou. Ve skle, vryta nějakým diamantem, byla tam tato slova polsky psána: „Sám, sám, sám! Bože, jak jsem opuštěn! To nikdo neví, co v mém srdci pláče!“ Pak následoval podpis, polské jméno, které jsem nyní zapomněl, a datum 1832.

„Jak překvapující!“ zvolal jsem, „hleďte, ta tabule je zde nyní už asi šestapadesát let! To ubohé srdce, v němž, dle citátu ze Slowackého, bylo tolik skrytého pláče, asi už dávno dobilo a doplakalo, kdežto tenká skleněná tabule, vydána větrům a bouřím a všem náhodám, přetrvala tolik bolestí a pohřbených nadějí. Co zapomenutých vzdechů a výkřiků, modliteb a kleteb slyšel tedy teprve as ten starý dům ve vetchých svých, ale pevných zdech! Co zapadalo a utonulo v jeho stínu as tonoucích hvězd! Ó té pomíječnosti lidských osudů!“ […]

Julius Zeyer / Dům U tonoucí hvězdy
NATASHA --- 11:07:48 23.3.2011
Emil Juliš
Lásky


a láska, kolik je pro nás lásek, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám
šumícím jako krev, o punkevních láskách, které ponořeny
protékají jeskyněmi mozků, prokrvují je vzácnými šťávami
sebezapomnění a současně sebenalezení v kosmu, a láska,
kolik je pro nás lásek, jsme neokoralými moři a oceány bijícími
do pobřeží noci, do skal vesmíru, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím pasátům, jsou
dokonalé pak vázy pukající, ale o tom nechce být teď řeč,
ty se usazují na našich rtech, prolínají je a prosolují hojnými
šťávami dotyků a jemných spojení, chceme mluvit o lásce
propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev,
vytrženi ze světa letíme vstříc nočním sluncím a usedavě se
obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah, teď na dosah,
o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi
mozků, oči se prolamují jako hladina tůně noční oblohy, ruce
se stávají květinami, lkáme radostnou plností, prostoupeni
tajemstvím, které nechceme, nechceme luštit, jsme
neokoralými moři a oceány bijícími do pobřeží noci, do skal
vesmíru, jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se
celkem bytí, máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím
pasátům, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
v hlíně nekonečna, ty se usazují na našich rtech, prolínají je
a prosolují hojnými šťávami dotyků a jemných spojení, příliv
a odliv řídí obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše
a rychle letící se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou
touhy a přece vědoucí, vytržení ze světa letíme vstříc nočním
sluncím a usedavě se obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah,
teď na dosah, vědomi si svých kruhů, svých mizení i návratů,
svého přibývání i ubývání, své závislosti a svého
souhlasného přijetí, a láska, kolik je pro nás lásek, oči se
prolamují jak hladina tůně noční oblohy, ruce se stávají
květinami, lkáme radostnou plností prostoupeni tajemstvím,
které nechceme, nechceme luštit, ale láska je, noci lásky třeští
a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění,
jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se celkem
bytí, jsme dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být
teď řeč, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví
v hlíně nekonečna, chceme mluvit o lásce propadající námi
k podzemním vodám šumícím jako krev, příliv a odliv řídí
obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše a rychle letící
se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou touhy a přece
vědoucí o punkevních láskách, které ponořeny protékají
jeskyněmi mozků, vědom si svých kruhů, svých mizení
i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti i svého
souhlasného přijetí



Pod kůží, dybbuk, Praha 2007, str. 51
SONA1 --- 0:34:34 3.3.2011
Bílé pivoňky začly kvést
má svatý Hugo sedm hvězd
sedm hvězd kolem hlavy malých
lijáky omšelo zlato na nich
má svatý Hugo lucernu
umlkl plamen v ní

Kartouzy podobné infernu
v jednotvárnosti dní
to všechno milá musíš snést
bolest i naději naději bolest
má svatý Hugo sedm hvězd
pivoňky bílé začly kvést
a rosa chladná na nich



***

Nad Valdicemi krouží rorýs
dekadentně jak Huysmans Joris
cítím se tady ba ba
cítím se notně là-bas

Když rozhlédnu se mezi vězni
člověk mi nijak hrdě nezní
spíš rozplizle a trochu vágně
ačkoli sedím přímo na dně

Ivan Martin Jirous: Magorovy labutí písně
SONA1 --- 15:16:01 1.3.2011
STROMŮM
"Lese, ty mechatý spáči!" Peter Hill

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavěji před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

Jan Zahradníček, Jeřáby, 1933
NATASHA --- 18:40:20 27.2.2011
Blanca Varela

Našla jsem

Nehledala jsem.
Ze zvyku když slyším ptačí zpěv
říkám (nikomu): hele, pták!
Nebo říkám: jakou měl barvu?
A na barvě ve skutečnosti nezáleží,
ale na prostoru, kde vlaje ohromný bezejmenný květ,
na prostoru plném bezejmenné záře
a na mých očích, upřených, bezejmenných.


Křídla na konci všeho; fra 2006, str. 59, překlad Petr Zavadil