Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
NEMESIS --- 20:31:20 27.12.2010
Vladimír Holan

CHLAPEC


Po celou noc padala na sadě jablka,
zatímco sousedův chlapec umíral...
Byl to on, který ti druhdy řekl:
„Pane, jste cizinec?" Řekl jsi:
„Proč se ptáš?" Řekl: „Máte
moc času ve svých očích ..."
Řekl jsi: „Ty jsi já, když jsem
byl mlád!" Řekl: „Já budu vy,
teprve až zestárnu ... Ale víte co,
pojďme na poštu a odtamtud
si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme ..."
SONA1 --- 20:23:33 21.10.2010
Zeměplaz věkem sláb a stár
od ženy své se odplazil
až ke hrobu, kde kantor snil,
a prosil "Rozmnožuj můj tvar!"

Řídící, chytrý nebožtík,
vystoupil vzhůru na pomník
a zeměplaza, jenž se choval
před mrtvým klidně, rozmnožoval:

"Zeměplaz - první osoba,
ztebeplaz - druhé podoba
zněhoplaz - třetí mužská bývá
zníplaz - zas ženskou formu skrývá."

Zeměplazu to lahodilo,
rázem z něj čtvero tvarů bylo,
vyvalil bulvy, jak se smál.
"Množím se," syčel, "množ mě dál!"

Řídící ale musel přiznat,
že se v tom přec jen nelze vyznat:
Země už plazů spousty měla,
časem však na ně zanevřela.

Tu zkrušil plaza těžký žal:
"Své choti jsem si nevšímal
a takhle též mě nelze množit!"
A odplazil se tvar svůj dožít.


Christian Morgenstern: Zeměplaz (Der Werwolf), překlad Josef Hiršal
LITTLEFOX --- 21:12:01 7.10.2010
XXI

Loď se srazila s lunou.
Posádky se rázem namazaly.
Všichni jsme mluvili ve verších
a svěřovali si svá nejtajnější přání.
Ale luna šla ke dnu
přes všechny naše romantické snahy.

Carlos Pellicer
/Šestiúhelníky, 1941/
SONA1 --- 1:46:40 8.9.2010
A Karel Toman podruhé
Hadi poledne

Nás vyláká jen slunce, naděje,
když hudbou světla zem se zachvěje
v den plápolavě bílý.

Tma skrýší podzemních a vlhký chlad
a popel mrtvých neztišil náš hlad,
chcem ven, chcem lov a mstu.

Jak hoří vzduch! Jak vánek celuje
ochromlé tělo! A jak miluje
nás, hady poledne,

vysoké nebe čisté, modravé,
jak miluje nás! Světlo laskavé
nám o krunýř se tříští

a každá jeho drobná šupina
zrcadlí boha, jehož proklíná
sto pokolení našich děr.

My jíme hlínu, bože spravedlivý,
a plíseň dýcháme. A svoje divy –
ne, pro nás netvořils.

Jen slunce milujem! Neb žhavý jeho květ
dá krvi sílu, destiluje jed
z ran, ústrků a běd.

A pro sladký jed život snášíme
a pro jed parodicky tančíme
po dlažbě Paříže,

my, hadi poledne, až v kterýs den
jed dozraje, čas bude dovršen.
Bud zdráva, Marianno!

SONA1 --- 1:23:50 8.9.2010
Září je divný měsíc a nostalgie velí vyvléct z děr mimo jiné klasika Karla Tomana:

ZÁŘÍ

Můj bratr dooral a vypřáh' koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.

Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.

Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.
LITTLEFOX --- 8:43:28 19.8.2010
semjon chanin
běh




když jehlou zkoušel nepropustnou mlhu
vykřik pronikavě sám sebe pích
jak strašné - v zuhelnatělém úhlu
tvrdých náprstků a nůžek skřípavých
chmatáci rovnou z ruky kradou
jehlu s nití šití i oblečení
nastaví nohu před jámou stojí
s rozevřenými náručemi

uvízl mezi dveřmi
pár dní mezi nimi zůstane
možná za trest
nikdo nemohl projít
ani on už nemůže
mezi dvěma stěnami mezi dveřmi
mezi dvěma tramvajemi utíkal
jednu chytil do druhé naskočil -
všude teď budou jezdit nové vlaky
revizoři utekli z hřbitova z vězení
sedí ve výtazích v uniformě v čepici
ve formě pirožků se zelím

a hledali mě celou noc - pod vraty
v ulicích volali jménem
do nemocnic na policii
ležel jsem asi v bezvědomí
v doupěti kdesi či v baru...
vše marno až narazí při bdělém
pátrání na tuto dusnou ložnici
jsem ztracen nadobro

jak z toho všeho vypadnout a nerozbít se
nakolik se lze tvářit že už nespíš
nač se ve snu štípat pro kontrolu
vzbudíš se samá modřina

prostě spal u okna trochu vychýlený
opršalý neudržel se na nohou ležel mrtvý dvojlůžkový
poplácával se přátelsky po noze maják jančil nad hlavou
jančící věci vědí jak natažený
průhledný spíš objatý spánkem
pod peřinou nahý neprobudím se slíbil přísahám
budík zmodral úsilím celý modrý

prostě když se spalo ujížděl udržoval rovnováhu
podlaha svažitá příliš ležel u otevřeného okna
podlaha nakloněná upilované nožky vestibulární aparát
na pokraji záda přeleželá nelze se nadechnout
narovnat tak drží to a nepouští

probouzí se pokaždé na jiném
nedovoleném a podivném místě
netuší co je za oknem
co se za tím vším neodehrává
vyčkává možná mu padne zničehonic
do výhledu tvář známá až to bolí
a svá mrkne aby skrylo úlek
z toho že se nezastihlo ve dvou

pod gilotinu kukla se vkládá
obnažena bílá šíje i záda
a padá gillet bezbarvý břit
nic bledšího než smrt není nic

lepidlo nedrží
a trochu pozměněna barva očí barva vlasů výška
příliš nerozevírat
na hranici se tvářit poctivě
a usmívat
aby švy nebyly nápadné
zato fešácké jméno i příjmení
a podezřele nízký věk
a ty vodové znaky
v žádném případě se nemusiš cukat
když někdo dlouze hledí do tváře

zrána mě naverbovala maličká stařenka
nejtěžší bylo vstát v sedm ráno
budík zvonil mobil telefon
pak zvonili u dveří
dělal jsem že tu nejsem a v klidu schrupnul do desíti
když jsem dorazil vidím není to tak lehké
třeba proto že se to odbylo už dvakrát
a dál něco předstírat nemělo smysl sestřička
byla tak milá že jsem se zapovídal a zjevně prořekl
stařenka nebude spokojená


I.

hledali mě kde se spí
kde se nespí kde se pije
kde se nespí a noci do rána
leží se s otevřenýma očima
hledali kde se matně vzpomíná
že se kdesi cosi asi ztratilo
a horečnatě hledají dosud


II.

ale šušká se že mě zahlédli
určitě minulé pondělí
neliším se prý od sněhu
asi patnáct let jsem zřídka k vidění
na tichých liduprázdných náměstích
ale je tam opravdu tak pusto?

nebyl jsem tam a tady tím spíš ne
možná jdu támhle za oknem
v kabátku s povadlou cigaretou

ne to je oharek ve sněhu ne já
to oharek světélkuje ve sněhu ne já
temnou běžím a běžím a běžím uličkou


III.

nakonec pročesali proluky
všechny tajné skrýše nory
veřejné domy kláštery
kde taky ještě hledat

možná jsem na služební cestě do vzdáleneého lahůdkářství
nebo jak spací prášek rozpuštěný v usazenině noci

tamhleten jsem já šeptají něčí rty v podjezdu

to je moje ruka
v náprsní kapse mého saka


IV.

ze vzdáleného pokoje je snad z rádia slyšet: našli
prý nikdo jiný než já
nebyl nikde nikdy ztracen
jen jsem tak zlehka zmizel

já to nejsem
kdo nebyl nikde nikdy ztracen

a teď
stačí nahmatat

komu bych tak pronajal byt aby to byl
důvěryhodný člověk a všechno nezasvinil
a k tomu řádně platil
a víme kohoutky mírně tečou
kachličky v jednom kuse padají přímo do vany
byteček jako dlaň
zato v centru spousta zbytečného nábytku švábi
a hlavně když ho pronajmu kam se sám poděju?

když je třeba přečkat koncert nebo fotbalový zápas
překlepat dvě hodinky
jako vždycky sám sebe omotáváš
úporně se snažíš nevyždímat nenechat se unést
nespěchej přemlouváš se klesaje hlasem
i když začátek nejspíš odsunuli
a bude třeba se ještě a ještě zdržet

stejně se přepínáš nemůžeš
je to snad silnější než ty

nedržte mě ubohým tělem jsem pošlapal
přirozenost je načase zapadnout za skříň
a ne jak sraženina či teplý chomáč putovat
z ruky do ruky lhostejné a něžné

pojďme pokryjeme se prachem a v tlačenici
za všechno zaplatíme každému smrkáči
dobrovolně - sami dávno nejsme sví
usvědčení v něčem za co se pokládá život

a ráno se odrazíš v mléku
v suchém vápně prostěradla
jak roztěkaný háček ve stropě
pozoruješ otisk ve vosku
ještě opatruje teplo rukavic
a odlitek cítí bolest do spánku
jak svět větví celý svět je vratký
a v žárovce šediví vlas

sedíš na prsou plného fibrového kufru
horečnatě tiskneš západku
naléháš celým tělem aby se už zavřel
nechápeš co mu ještě chybí
z obsahu předtím vyhozeného
aby přestal skřípat prsty
když zastrkuješ ofinku vypadlou ze štěrbiny
halenku zválenou hedvábnou košilku
oko ujíždějící čím dál dál po punčoše
košili zašitou tlustou šňůrkou
pečlivě přilepenou dvojitou podšívku
stále silněji odstrkáváš kroužek zámku
aby se posunul kovový osten jazýčku
zaklapne se? nezaklapne?

když už tě minul autoservis
a karavana náklaďáků
zahalila výfukovými plyny
a plácáním plachty
když daleko vzadu zůstala
i kuželna a lékárna s reklamou na afrodiziaka
i budka se sněhovou vatou
i zastávka
když jsi už přešel na druhou stranu

pak bez otáčení a s rukama v kapsách
můžeš mírně zpomalit krok
a pokračovat dál
SONA1 --- 21:59:01 10.8.2010
Pavla Kytlicová velice přesně rozeznávala tyto invokace loretánských litanií: Matko nejcudnější! Matko nejčistší! Matko nejčistotnější! V jazyku tennistů, footbalistů a skautů toto všechno jaksi splývá, od té doby totiž, co se zavrhla klasická filologie: neboť přesně od té doby nemůžete se domluvit ani se svou milenkou. Tancoval mládenec s dívkou a při tom tamci jí zašeptal: Slečno, Vy jste můj ideál! Ona mu na to: "Mlčte, ve sviňáko!" Byla to Horačka, tedy má krajanka a odbírala nějakou tu ilustrovanou "Hvězdu" či "Moravanku" a tam mezi inserty doporučoval se jakýsi ochranný prostředek pod tím názvem. My básníci jsme na tom zle, když jsme se volky nevolky museli zříci ideálů.
Šílenci. Víte přece, jak to začíná.

Jakub Deml: Zapomenuté světlo
BUBLINKY --- 19:56:39 7.8.2010
Jonáš Hájek
Uvozovky

Odporný verš. Zde je jeho místo.
Suché a temné, ať se nezkazí.
Doplň co chceš. Ať tu máme čisto.
Pak zatni drápy do frází.


sbírka Vlastivěda





Jonáš Hájek
Imaginární krajina

Slyšíš to pnutí? Obzor puká,
k ostrovu stín se přiblížil.
K moři se chýlí seschlá ruka -
nabrat ji plnou. Krev do žil.

Podivná schránka zkamenělá
touží se dotknout, splynout v břeh.
Ze země vzešlá, zpět by chtěla,
nesmí však. Ustal koloběh.


sbírka Suť
LITTLEFOX --- 21:12:16 3.8.2010
Franz Kafka
BÍDA STARÉHO MLÁDENCE

Zdá se to tak kruté, zůstat starým mládencem, doprošovat se jako starý muž - při zachování důstojnosti - přijetí, chcete-li strávit jeden večer s lidmi, stonat a z kouta postele celé týdny hledět do prázdného pokoje, vždycky se loučit před domovními dveřmi, nikdy se po boku manželky nehrnout do schodů, mít v pokoji jedině postranní dveře do cizích bytů, nosit si domů v ruce večeři, muset se podivovat cizím dětem a nesmět ustavičně opakovat: "Já nemám žádné," pěstovat si zevnějšek i chování podle jednoho či dvou starých mládenců z dětských vzpomínek.
Tak tomu bude, jenže tu tak bude člověk dnes a později stát sám i ve skutečnosti, s tělem a skutečnou hlavou, tedy i s čelem, aby si do něho mohl tlouci dlaní.
LITTLEFOX --- 15:53:20 23.5.2010
Sándor Weöres
NOCTURNUM


Celý čas mě nudí víc než dost
do mužského těla zavřenost.
Jeho tělesnost mě souží,
musím s ním spát v jednom loži,
vnímám teplo jeho času
od chodidel k pórům vlasů,
směšnost jeho prsních ladů,
uzly střev i samčí kládu,
šelest srdce, jeho dechu
z rozsípaných plicních měchů,
jeho trnutí i zabolí,
jeho libidózní plápoly,
žízně, hlady, plynovatost,
vyprázdnění jako svátost,
myšlenky i všecky pudy
musím znát, ač dost mě nudí.
V zvěrsky sladkém teple s ním já sám
jak v smradlavém chlívě líhávám.
Proč se pouští do hulákání,
do bezvědomého chrápání?
Nudí mě to směšné tílko
s rozumem tak pro bidýlko,
v němž vzpomínky s vědomostmi
tančí jako kosti s kostmi.

Holit nudí mě ho na líci,
vytírat mu holou zadnici,
mařit čas na jeho úlitby,
jeho ústy šeptat modlitby,
zdarma žít co sluha jeho,
když mám NIC s ním společného.
Nejsa jeho kat, jen strážce,
nechci mu být na porážce:
stejně už snad tiše skápne,
snad ho někdo na kříž napne.
Každá žilka v něm je přání
žrát a říjet bez přestání,
mozeček, ten jeho bloud, zas rád
pořád chtěl by něco poznávat:
já však, zavřen v jeho mase,
cítím se jak vězeň v base.
Když tu je a brzdí, jsem zhrzen,
když je pryč, jsem osvobozen
do království přímo božského,
nejsa částí vůbec ničeho,
nedělím se s nikým ve mně
o tělesné, o duševné,
bezbřehý jsem ve své hojnosti
s nenápadně skrytou možností
všecko polikat a lokat
a všem rozdávat svůj poklad.