Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
SONA1 --- 11:49:41 16.12.2009
Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou kvečeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pávích per
melancholikové jako v podvečer

Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Vracel jsem se domů přes most Legií
zpívaje si v duchu malou árii
piják světel nočních bárek na Vltavě
z hradčanského dómu bilo dvanáct právě
půlnoc smrti hvězda mého obzoru
v této vlahé noci z konce únoru

Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Skláněje se z mostu uviděl jsem stín
sebevrahův stín jenž padal do hlubin
bylo tu však něco těžkého co pláče
byl to stín a smutek hazardního hráče
řekl jsem mu probůh pane co jste zač
odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč
bylo tu však něco smutného co mlčí
byl to stín jenž jako šibenice trčí
stín jenž padal z mostu vykřikl jsem ach!
ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!

Šli jsme ruku v ruce oba zachránění
šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění
za město kde počínaly Košíře
z dálky mávaly nám noční vějíře
nad kiosky smutku tance alkoholů
šli jsme ruku v ruce nemluvíce spolu
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Odemkl jsem dveře rozžal svítiplyn
veda na nocleh svůj pouliční stín
řek jsem pane pro nás pro oba to stačí
nebylo tu však už stínu po mém hráči
či to byl jen přízrak nebo sebeklam?
stál jsem nad svým každodenním lůžkem sám

Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

V. Nezval: Edison (fragment)
ELFOS --- 14:36:22 2.12.2009
Prší po celé odpoledne
to bude vrabečků mokrých
prší jak pršelo by do rukou
jak do tvých
prší a kapky tančí
na asfalt prší
do skřivánčí
prší po celý dlouhý den
prázdné jsou ulice parky
jen déšť je přítomen
a prší bez přestávky
prší po celé odpoledne
prší jak pršelo už včera
na město padá déšť a na trávník
zrána i za večera
mokré jsou chodníky
mokrá je i tráva
prší a pršet nepřestává
nebe je stále tenčí
na střechy prší
a do brabenčí
prší od rána do večera
nepřestává a nemůže
déšť padá na věž a na komíny
déšť padá na růže
prší a je to nekonečné
zdá se že bude padat věčně
do zahrad kolmý zlatý déšť
prší a kapky tančí
na asfalt prší
do skřivánčí
to bude sýkorek mokrých
prší jak pršelo by do rukou
jak do tvých


*

Jan Skácel: Déšť
ELFOS --- 14:35:06 2.12.2009
Potom je pusto, ticho, vyryto
i s kořeny
a na prach vypáleno.

Kdo jiný o tom ví?

Hromada sněhu na náměstí
a možná lvi.


*

Jan Skácel: Potom
NEMESIS --- 21:28:04 1.12.2009
BALADA O OČÍCH TOPIČOVÝCH
Jiří Wolker


Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí svých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.

„Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!“

Antonín dnes jak před lety dvaceti pěti
železnou lopatou otvírá pec,
plameny rudé ztad syčí a letí,
ohnivá výheň a mládenec.
Antonín rukama, jež nad oheň ztuhly,
přikládá plnou lopatu uhlí,
a že jenom z člověka světlo se rodí,
tak za uhlím vždycky kus očí svých hodí
a oči ty jasné a modré jak květiny
v praméncích drátů nad městem plují,
v kavárnách, v divadlech, nejraděj nad stolem rodiny
v radostná světla se rozsvěcují.

„Soudruzi, dělníci elektrárenští,
divnou ženu vám mám.
Když se jí do očí podívám,
pláče a říká, že člověk jsem prokletý,
že oči mám jiné, než jsem měl před lety.
Když prý šla se mnou k oltáři,
jako dva pecny velké a krásné byly,
teď prý jak v talířku prázdném mi na tváři
po nich jen drobinky dvě zbyly.“

Smějí se soudruzi, Antonín s nimi
a uprostřed noci s hvězdami elektrickými
na svoje ženy si vzpomenou na chvíli,
které tak často si dětinsky myslily,
že muž na svět přišel, aby jim patřil.

A Antonín zas jak před lety dvaceti pěti,
jen těžší lopatou otvírá pec.
Těžko je ženě vždy porozuměti,
má jinou pravdu a pravdivou přec.
Antonín očí květ v uhlené kusy
přikládá, neví snad o tom, spíš musí,
neboť muž vždycky očima širokýma
se rozjet chce nad zemí a mít ji mezi nima
a jako slunce a měsíc s obou stran
paprsky lásky a úrody vjíždět do jejích bran.
V tu chvíli Antonín, topič mozolnatý,
poznal těch dvacet pět roků u pece, u lopaty,
v nichž oči mu krájel plamenný nůž,
a poznav, že stačí to muži, by zemřel jak muž,
zakřičel nesmírně nad nocí, nad světem vším:

„Soudruzi, dělníci elektrárenští,
slepý jsem, — nevidím!“

Sběhli se soudruzi,
přestrašení celí,
dvěma nocemi
domů jej odváděli.
Na prahu jedné noci
žena s děckem sténá,
na prahu dlouhé noci
nebesa otevřená.

„Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš,
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?“

Neslyší slepec, — do tmy se propadá
a tma jej objímá a tma jej opřádá,
raněné srdce už z hrudi mu odchází
hledat si ve světě jinačí obvazy,
však nad černou slepotou veselá lampa visí,
to není veselá lampa, — to jsou oči čísi,
to oči jsou tvoje, jež celému světu se daly,
aby tak nejjasněj viděly a nikdy neumíraly,
to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučených střepy,
který se na sebe díváš, ač sám ležíš slepý.

Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:

Ženo má, — ženo má,
neplač!
NEMESIS --- 17:32:54 26.11.2009
ZNÁŠ DÁLKU...

Ivan Blatný

Znáš dálku? Já ji znám. Na stropě, plném much,
v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.
Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,
kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.

Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,
bílými koleny a stehny naše mozky.
Znáš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,
déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.

Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.
Tajemné jeskyně a ve dne sudy. Sudy.
Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.
Znáš dálku, já ji znám. A znám ji ve všem všudy.
NEMESIS --- 9:00:07 21.11.2009
U TEBE TEPLO JE…

Jiří Orten

U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.

Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mě opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.

Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.

Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.

Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.

Ach tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.
LITTLEFOX --- 20:58:53 20.11.2009
Cuahtémoc Méndez
Něžný zpěv pro ně



Dnes jsem strávil dopoledne pozorováním děvčat
ze střední školy.
Některé už mají pěkné nohy,
malá a milá ňadra.
Ale všechno jsou to ještě školačky,
ale žádná z nich nestojí nohama na zemi,
ale všechny se smějí, šťouchají a hrají si,
jako by nevěděly, že Ježíš se svým pacifistickým plánem
neuspěl,
jako by nevěděly, že každou chvíli může svět vybouchnout
a svatojánské holubice umírají nadějí,
celou noc přilepené k žárovce.
Dívky ze střední školy jsou šťastné a něžné;
když jsou spolu, otrhávají sedmikrásky
a mluví o svých chlapcích, o šatech, o francouzských
filmech.
Kdybych se k nim jen pokusil vetřít, měly by mě za blbce.
Umím mluvit jenom o knihách, o knihách, o knihách,
a ony mají jiné starosti, protože pukly z matiky,
ale už si překládají písničky Micka Jaggera,
už zbožňují noční prádlo, už jsou fanynky Toma Jonese;
některé se už vidí jako herečky
a mají ve svých pokojích plno barevných plakátů
a plyšových zvířátek,
celé odpoledne si zkoušejí před zrcadlem úsměvy
a sní o tom, že je znásilní nějaký černoch. To je hrůza!
Dívkami ze střední školy jsem vášnivě zaujat, ale nejsem
černoch.
Jako by se stále víc a víc vzdalovaly skutečnosti
a ráno se z nich stávají Cornflakesy a v poledne
Coca-coly.
Nemyslí na to, že tyhle věci vytvořil člověk.
Nemyslí na to, že stereo, hudba, šaty,
to vše vytvořil člověk.
Nemyslí na to, že všechny hodnoty vytvořil člověk.
Dívky ze střední školy mají v srdci jakési
spoluvlastnictví,
ale netuší,
že vášeň přestává být vášní,
když se vyjeví.


/Časopis Plural, 1976/
LITTLEFOX --- 23:52:41 8.11.2009
Karel Toman
PODZIM

Večery kouzelné! V mlhách stříbrných
měsíčních paprsků se taví sníh
a mlýny hrají pod stráněmi.

Dumavá práce zelenavých kol
si zpívá šerem! Proč ten stesk a bol
mou duši chyt a tlačí k zemi?

I na mých polích praskal zlatý klas
a za polední slunce svit se třás
a tančil po vlnách mých polí.

A pro mé zrno mlýny nehrají.
Strništěm iluzí si hvízdají
výsměšné větry... a to bolí.
FIN --- 5:01:04 20.10.2009
Ž. L.

Vražda z afektu

Té noci byl Měsíc rozlícen
vztekle seknul srpem
jenž nebohé obloze
rozpáral ploché břicho.

Nejprve se vyřinuly hvězdy
v jejich závěsu
nekonečné ticho.

***

O. L.

Zase se svlékáš
že nemáš co říct nahlas
a přes veškerou snahu
ti cukají koutky

Ani tentokrát se na ta prsa
nemůžu dívat jinak
než se dívám na svá
odrážíš se na mně
a v zákopech
se nestřílí

***

M. B.

POSLYŠTE, PANE BÁSNÍKU

poslyšte, pane básníku
tohle jsou samý fráze
kterejma jen tak ze zvyku
záříte v noční Praze

zoufalá touha po činu
klene se vaší duší
váš příběh voní po vínu
a cigárko vám sluší

poslyšte, pane poeto
hodiny krásně plynou
chtěl byste, jenže nejde to
táhne z vás levný víno

ne abych rozvířil váš kal
ne abych za vás platil
sčítáte, co už jste mi dal
a co mi máte dáti

na baru s dámou prokletou
řešíte smysl bytí
chtěl byste, jenže nejde to
páchnete levným pitím

sám pro sebe v svejch čtyřech zdech
žijete z věčný slevy
a topíte se v pocitech
o kterejch svět nic neví

hleďme ho, pana básníka
a jeho prázdný fráze
z fialovýho jazyka
kanoucí kamsi na zem

lidi má dávno přečtený
z některejch typů zvrací
radši by seděl u Seiny
než v bistru na Pankráci

zoufalá touha po činu
slabost a kůže líná
rád děláváte hrdinu
nerad jste za zlosyna

poslyšte, čas je vzácná věc
dopiju, půjdu, platím
nechci tu bejt, až spadne klec
dejte, co máte dáti

co dávno máte dáti
FIN --- 4:37:57 20.10.2009
ačkoliv se normálně zde varuji propagace, existují dobré důvody si myslet, že tento večer
[ NATASHA @ AUTORSKÁ ČTENÍ A JINÉ LITERÁRNÍ AKCE A UDÁLOSTI ]
bude poměrně zajímavý i pro čtenáře tohoto klubu