Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
SONA1 --- 11:40:35 1.9.2009
... třicet pět let mačkám zelený a červený knoflík mého presu, třicet pět ale i let piju džbány piva nikoliv pro pití, já mám hrůzu z opilců, já piju, abych napomáhal myšlení, abych líp se dostal do samotného srdce textů, protože to, co já čtu, to není ani pro zábavu, ani abych si ukrátil dlouhou chvíli, nebo dokonce abych líp usnul, já, který žiji v zemi, ve které patnáct generací umí číst a psát, já piju, abych ze čtení už nikdy nemohl spát, abych ze čtení dostal třasavku, protože já sdílím s Hegelem ten názor, že ušlechtilý člověk je málo šlechticem a zločinec málo vrahem. Kdybych já uměl psát, napsal bych knihu o větším štěstí a o větším neštěstí člověka. Knihami a z knih jsem se poučil, že nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak taky humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení. Pod mýma rukama a v mém hydraulickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem víc než něžný řezník.

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota (třetí varianta)
SONA1 --- 0:57:41 30.8.2009
UŽOVKA

Rudolfu Černému

Spí, mrtva je užovka v upolínu,
má barvu pláče její zvadlá pleť,
a na ruce jak padá zeleň stínů,
na křídlech milovat, ó považ teď.

Tak s hlavou nazad obrácenou dřímá,
jak mrtvé dny se nazpět dívají,
má barvu řek, a nehledět už zpříma,
hle, dávná marnost rozkázala jí.

Skloňte se, sosen sloupy jantarové,
sudlice trav, kde mihla se v dny nové
nit stříbrná, již sotva postřehls.

Džbán výšek rozbit, tuhne draslo slz...
Má barvu pláče, řek a mokrých stínů,
spí, mrtva je užovka v upolínu.

Jan Zahradníček, Jeřáby, 1933
NATASHA --- 20:40:23 25.8.2009
ŠPANĚLSKÉ ZÁTIŠÍ

Za kamenem, provrtaném mlži
do tvaru lebky, pustém jak sierra,
mohu vidět muže v pokleku.
Je docela nahý ten muž
a má pozdviženou obrovskou dlaň
a dívá se do toho chiromantikého zrcadla
na býka - řítí se na něho za zády.

Symbol bezpečí je vyznačován
červeným terčem na ohradě, ale to,
co přináší barvu čistou do ruda,
je krev, kterou rozehrává srdce, tep,
jemuž přezdívají Nevímedne Anihodiny,
a přestože muleta života bude nakonec
stejně roztržena neblahým rohem,
bráníme se, proklínáme, nechceme ---


(Emil Juliš, Hra o smysl, Severočeské nakladatelství, 1990)
BUBLINKY --- 17:11:29 23.8.2009
násilí bez předsudků

násilí bez předsudků je
dát cizímu pánovi na nástupišti
pěstí
nastavit nohu dítěti který
běží kolem
násilí bez předsudků je
znásilnění
bodnutí člověka na ulici
nožem do zad
jen
tak
protnout dva příběhy
jednou událostí
v jednu chvíli-
sblížení
sblížení

sblížení


sblížení



sblížení


Jan Těsnohlídek ml. - Násilí bez předsudků
BUBLINKY --- 16:59:37 23.8.2009
Jak se lekáme
když vyletí kámen

těch kruhů na hladině
něž doskáče

Obraz co se mine
a nikomu nechybí

Uzavřená
zrcadlící voda
nebe a klid

A zas je po smrti


Viola Fischerová - Předkonec
BUBLINKY --- 16:57:36 23.8.2009
Tenkrát býval sníh fajn
když jsme se na sáňkách
řítili z kopce

dole přeletěli potok
a domů se vraceli večer
v teplácích zmrzlých na kost

Ten dnes dává víc
Zasype
-alespoň na pár dní-
zející hlínu


Viola Fischerová - Předkonec
FIN --- 12:37:44 18.8.2009
Středem města – jeho stále tlukoucím srdcem – místem, které přitahuje kroky a kde se chodec octne podivně, nádherně, aniž na to myslel, zde není náměstí, ale most. Za všech ročních období, v kteroukoliv hodinu je třeba postát na Karlově mostě, kde jsme zřídka sami: za blahodárného silného jarního nakyslého větru, který rozcuchává celý kopec, když se sníh snáší hustě na Malou Stranu, jež usnula v bílém světě, už vás volají pouze kamenní chodci: ráno za čerstvého prášení vzduchu, abyste pohlédli na Hrad, jak rozkládá svá průčelí na hukotem vod, i večer, abyste naslouchali svěřování soch.

Claude Dourguin
LITTLEFOX --- 20:46:25 16.8.2009
Vítr, co vstal,
ač ani list
nestačil rozechvět,
jen se sebou si chladně hrál,
kde končí ptačí svět.
Vítr, co vzbudil tesknou slast,
jak vlna rozchodu,
zklidněná mrazem víry v to,
co nikdo neshlédl.



Emily Dickinsonová
LITTLEFOX --- 22:28:37 14.8.2009
Vilém Závada
A PŘECE



Už jsem jako veřejná zpovědnice,
co lidí chodívá se ke mně zpovídat.
Beru na sebe všechny hříchy světa,
jak mám z nich potom rozhřešení dát?

Už jsem jako veřejná nemocnice,
kde není volný ani jeden kout.
Sám trpím všemi chorobami lidstva
a každý nemocný chce ve mně ulehnout.

Už jsem jako ty městské hřbitovy,
co leží ve mně mrtvých, kost na kosti.
Dlouhým schodištěm hrobů sestupuji
dolů až na dno, na tržiště marnosti.

Já také denně stokrát umírám,
uvnitř jak ohořelé dřevo zčernalý.
Nemyslím ale na nářky a na máry,
spíš na snoubení, kolébky a chorály.

Tam, kde se lidé svíjejí a reptají,
ukazuji jak střelka u kompasu
vždy na sluneční stranu života,
na jeho vznešenost, na jeho krásu.

Hledívám dlouze k ozářeným vrcholům,
až rozpustí se ve mně všechen kal.
Už necítím křehkost a bídu člověka,
když první kroky k hvězdám udělal.

Nasednu jednou do podzemní dráhy,
abych si našel poslední svůj byt.
A z něho potom budu zemi žehnati,
že směl jsem na ní aspoň chvíli žít.
SONA1 --- 17:12:04 13.8.2009
stíny se dlouží vítr v polích stárne
je příliš ticho začíná se hra
na slepou bábu v sladkost upadáme
a chyba broskví by nás zabila

Jan Skácel: Chyba broskví