Egon Bondy


VÁŠ IMPERIALISTICKÝ MÍR
je nejhroznější možná sračka
systém celosvětového koncentráku
a padají svobodní na všech stranách
v zájmu
celosvětového míru
našich báječných supervelmocí
kdo je zotročen
tomu se slovem mír zacpe huba
kdo není zotročen
bude hned zítra
a dobré výdělky k tomu
2 – 3 auta do každé rodiny
televizi pro zničení vlastního myšlení
poslance pro umlčení

Nechci malovat obraz,
chci raději být tím,
jenž jeho skvoucí nemožnost
prohlíží s dojetím,
a znát, jak prsty cítí se
při tazích úžasných,
jež budí sladká muka,
nádherné zoufalství.

Nechci mluvit jak kornet,
chci raději být tím,
co nese měkce k stropu
a ven a do výšin
vzdušnými vesnicemi –
podobna balonu,
nadnášena rtem z kovu,
pilířem k pontonu.

A básníkem být nechci,
je lepší ucho mít
zmámené, bezmocné, šťastné,
a oprávnění ctít,
výsadu tak strašlivou,
mít jako výbavu
umění – dát se ohromit
záblesky nápěvu!


Emily Dickinsonová

Ivan Blatný

Probuzení


Zlatá vypouklá vlna naráží měkce na okno pokoje,
mým lůžkem stoupá sladkost jak míza mezi pelestmi,
šálek čaje, cinknutí lžičky, vaše ruka,

vaše zcela malé, mělké studánky,
roztroušené po těle,
jen co by se napil zlatem ochmýřený pták. –

Psát básně znamená
všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti
na cestách posypaných pískem,
všimnout si vody v důlcích starých říms,
listu a zrcadlení pěnkav.


(ze sbírky Domovy, vydala Euromedia Group k. s. – Odeon roku 2007)

Alí Chumacero


Svět tance



Rozráží vzduch a mění v oheň
svou vlastní nevýbojnost; zima
směřuje k údivu a záře
je přiváděna k hudbě. Nikdo
nedýchá, nikdo nepřemýšlí,
jenom vlnění pohledů
se blyští jako ženská hříva.
V sále tichounce vzlyká mramor
znovunabytým řádem, sténá
popelná řeka, pokrývajíc
obličej, šaty i vlhkost.
Středobod dění nebo vrchol
v pohybu, se svým epitafem,
který ovládá polostín
a zanechává sesuvy,
zřícené, poklidné už vlny.
Mrtvé hanbou tu podřimují
rodiny, které jsou tak smutné,
jak falešný hráč za mřížemi,
a cizoložná žena touží
po almužně cizího lože.
Tanečnice v kuželu světla
sní o tom, že už zmizela.

Něco, v co doufat,
ne daleký cíl,
je hlavní proti zoufalství.

Něco, co trpět,
ne moc bolestné,
když jen dočasně, dá se snést.


Emily Dickinsonová

János Pilinszky


OSLAVA NEJHLUBŠÍHO BODU



V krvavém teple chlévů
kdo má odvahu číst?
Kdo odvahu pak má
v třaskavých třískách slunce, jež zapadá,
v čase přílivu nebes a
odlivu země
na cestu se dát - bůhvíkam?

Kdo odvahu má
stanout se zavřenýma očima
v onom nejhlubším bodě,
tam, kde vždy
je nějaké to poslední mávnutí,
střecha,
či světlá tvář, nebo jen
prst, hlavy kývnutí, pohnutí rukama?

A kdo zná
pokojným srdcem vplout
do snu, který se převalí
přes trýzně dětství a
moře jako hrst vody zvedne před svou tvář?

http://zombiehaiku.com/fakePoet.html

(děkujeme Wittgensteinovi)

János Pilinszky

HRAZDY A BRADLA


Tmou zad se ke mně otočíš,
tvé čelo jak o pomoc
volá a marně ruka má
naň naplétá hvězdnou noc.
Tulíš se ke mně, ramena
ti stříbří sníh jako dým,
krotce a něžně. Směješ se –
já zprudka tě uhodím.

Po římse světla běžíme,
já nohy ti překotně
podrazím, sekneš po očích
mně jak šelmy nezkrotné.
Naznak padáš, tvář zkřivenou,
pak v dálavách ztrácím ji,
na hrazdách noci odlétáš,
jsi nad vším, co pomíjí,

nad skutečno se povznášíš.
Zlé, bezhlesé závratě
a cviky! Nelze vykřiknout,
jsem bez dechu, stíhám tě,
po odrazu tě zachytím –
a srazím tě z výšin tvých;
rozprostřeme se v sítích hvězd,
tak dychtivě chvějivých.

Zapřísahám tě – odpověz:
Jak dlouho jsi v honbě těl
už libujeme, v očích noc?
Kdo začal, kdo tohle chtěl?
Co se mnou, s tebou bude dál?
Tak bezútěšně tě chci!
Na bradlech nebes sedíme
jak vězňové-ztracenci.

Carlos Pellicer

Okruh
/XVII/



Slova odlétají
a na útěku
některá z nich ztrácejí sykavky,
takže zůstává šum krotkého větru
ze samých snad a sbohem,
z herecké pózy, která v našich rukou
nás přesvědčuje o nepřítomnosti.

Slova odlétají a opouštějí
tu dobrou brázdu verše, která byla
již oseta, a strofy
vyložené zlatem a obrazy,
dosud čerstvé ve stejném zrcadle,
odkud je dobýt je tak nesnadné.
A do všech oken oko
zavěšuje svůj simultánní oheň
na čtyřech mlčenlivých obzorech,
jež dosud jsou plné stop po útěku
slov, která v tobě našla zalíbení,
neboť ty jsi příčinou jejich štěstí,
ty, živá báseň, spíš než poezie.

Nicanor Parra

PROJEKT INSTANTNÍHO VLAKU MEZI SANTIAGEM A PUERTEM MONTT



Lokomotiva instantního vlaku
stojí v cílové stanici (Puerto Montt)
a poslední vůz v nástupní stanici (Santiago)

výhoda takového vlaku
spočívá v tom že cestující dorazí
do Puerta Montt přesně v okamžiku
kdy nastoupí do posledního vozu
v Santiagu

jediné co potom musí udělat
je přenést kufry
vnitřkem vlaku
do prvního vozu

jakmile se mu to podaří
cestující může vystoupit
z instantního vlaku
který stál nehybně
po celou dobu přesunu



Poznámka: Takový spoj (přímý) se dá použít pouze jediným směrem.