Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
LITTLEFOX --- 21:51:23 23.12.2008
János Pilinszky

HRAZDY A BRADLA


Tmou zad se ke mně otočíš,
tvé čelo jak o pomoc
volá a marně ruka má
naň naplétá hvězdnou noc.
Tulíš se ke mně, ramena
ti stříbří sníh jako dým,
krotce a něžně. Směješ se –
já zprudka tě uhodím.

Po římse světla běžíme,
já nohy ti překotně
podrazím, sekneš po očích
mně jak šelmy nezkrotné.
Naznak padáš, tvář zkřivenou,
pak v dálavách ztrácím ji,
na hrazdách noci odlétáš,
jsi nad vším, co pomíjí,

nad skutečno se povznášíš.
Zlé, bezhlesé závratě
a cviky! Nelze vykřiknout,
jsem bez dechu, stíhám tě,
po odrazu tě zachytím –
a srazím tě z výšin tvých;
rozprostřeme se v sítích hvězd,
tak dychtivě chvějivých.

Zapřísahám tě – odpověz:
Jak dlouho jsi v honbě těl
už libujeme, v očích noc?
Kdo začal, kdo tohle chtěl?
Co se mnou, s tebou bude dál?
Tak bezútěšně tě chci!
Na bradlech nebes sedíme
jak vězňové-ztracenci.
LITTLEFOX --- 9:25:54 27.11.2008
Carlos Pellicer

Okruh
/XVII/



Slova odlétají
a na útěku
některá z nich ztrácejí sykavky,
takže zůstává šum krotkého větru
ze samých snad a sbohem,
z herecké pózy, která v našich rukou
nás přesvědčuje o nepřítomnosti.

Slova odlétají a opouštějí
tu dobrou brázdu verše, která byla
již oseta, a strofy
vyložené zlatem a obrazy,
dosud čerstvé ve stejném zrcadle,
odkud je dobýt je tak nesnadné.
A do všech oken oko
zavěšuje svůj simultánní oheň
na čtyřech mlčenlivých obzorech,
jež dosud jsou plné stop po útěku
slov, která v tobě našla zalíbení,
neboť ty jsi příčinou jejich štěstí,
ty, živá báseň, spíš než poezie.
LITTLEFOX --- 22:12:28 3.11.2008
Nicanor Parra

PROJEKT INSTANTNÍHO VLAKU MEZI SANTIAGEM A PUERTEM MONTT



Lokomotiva instantního vlaku
stojí v cílové stanici (Puerto Montt)
a poslední vůz v nástupní stanici (Santiago)

výhoda takového vlaku
spočívá v tom že cestující dorazí
do Puerta Montt přesně v okamžiku
kdy nastoupí do posledního vozu
v Santiagu

jediné co potom musí udělat
je přenést kufry
vnitřkem vlaku
do prvního vozu

jakmile se mu to podaří
cestující může vystoupit
z instantního vlaku
který stál nehybně
po celou dobu přesunu



Poznámka: Takový spoj (přímý) se dá použít pouze jediným směrem.
NEMESIS --- 11:54:40 1.11.2008
Následující mnou vložené texty budou pocházet z pera Josefa Hiršala z publikace, kterou letos znovuvydalo nakladatelství Máj. Kde vyšla předtím netuším. Kniha se zove "Párkař" a je plná literárních parodií v nichž se autor zamýšlí nad tím, jak by dané téma asi zpracovali různí čeští básníci let minulých.

Vladimír Holan

Šel vrávoravě od udírny
k zející bráně kostela.
V lípách povíval vánek mírný,
peříčka, jež se vznášela,
sedala zlehka na kopuli.
V kovárně poblíž koně kuli,
kosti hříbat však ustrnuly,
do běla čistě oškrábané.
A on ve chvíli nečekané
vešel. A v proudu prudké záře
kajícně klekl u oltáře:
Zabil jsem, udím, odpusť, Pane!

Tak živnost, než se kšeftem stane,
tresce koňského uzenáře.
NEMESIS --- 9:00:08 31.10.2008
A trochu té "klasiky"

Sedmá elegie



Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.
Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,
aby se nadlehčil. Poproste růže, paní,
aby se zavřely. Poproste rozpadání,
aby vám přečetlo list o mém rozpadu.
Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu
tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,
že ve své mladosti podobám se již králi
zašlého království. Vy jste přec věděla,
co křídel chybí nám k rozletu anděla,
jak krví smějeme se a jak krví pláčem.
Nalezl jsem svůj pád. A chci vám říci, na čem.

Jedenkrát na nebi (to píši o Bohu)
ťala se průzračnost o rudou oblohu
a krvácela pak a šla a zapadala.
Snad to byl jenom sen, ve kterém se mi zdála
maminka s tatínkem, domov a oba bratři,
snad to byl jenom sen, ve kterém člověk spatří
sám sebe ve vodě, pod koly v rybníce,
snad to byl jenom sen, zrcadlo měsíce,
neměl se mi však zdát, když jsem se neprobudil,
neměl mne zanechat v plameni, který studil!
Pád Boha. Jaký pád! Potom je chlapec sám,
bez blahé mocnosti, jež umí překážkám
snižovat výšiny, jež umí blížit dálku
a peklo zavírá na vůni, na fialku,
potom je chlapec sám a procítá a jde
za skutečností zel. Myslí, že nenajde.

Čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán.

Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran,
pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce.
Všechno se vznášelo. A nevýslovně blízce
k nám štěstí mluvilo. Byla to mluva ta,
co nikdy nemůže být větrem odváta,
byla to ona řeč, ta drahá mateřština
rtů, rukou, očí, těl a milenčina klína,
v níž k loži sklání se nádherné bezpečí,
byla to ona řeč, jež mluví bez řeči.
Co chtěla Narciska, když stála před zrcadly
a věci kolem ní dotčeny rychle chladly?
Jak Narcis, její stín, nic, nic už nechtěla
než sebe uvidět bez duše, bez těla
v zrcadle průhledném; shledávala jen slova
o kráse tvrdosti, tvrdší než démantová,
toužila zvěděti o sobě v cizích snech.
Nebyla pramenem. Tonula v pramenech!

Ach, odkud vyvěrá to, čím tu odtékáme?
Čí noci probdělé se položily na mé
a rozšířily se, že místo nestačí?
Nalezl jsem svůj pád. A na čem? Na pláči!

Padaly slzy mé, padaly do močálů,
padaly na živé království běd a žalu,
padaly nestoudně, Karino, píši vám,
poproste náhrobek, jejž deštěm omývám,
připadám si jak déšť, jenž prší na váš hrob,
připadám si jak pláč, bez času, bez podob,
píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,
zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,
zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

Znám jednu holčičku. Je jako polibek,
jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále,
protahuje se jen na slunci, jež je malé,
nepálí, dává pít: usínat na ňadrech.
Je mladá jako zem. Je lehká jako dech,
jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí.
Znám také krásné dny. Kam mne však mohou vésti?
Vy jste to věděla? A víte, Karino?
Znám také velkost žen: čekání matčino,
zda jednou vrátí se k ní její smutný syn.
Znám také svoji zem. Znám radost bez příčin.
Znám věrnost, ano, znám, leč nevím právě, kde je.
Znám náhlá procitnutí z muk a beznaděje -
a je to málo, znát, a je to málo, chtíti,
je málo, zradu znát, když nelze odpustiti.

Smrt mlčí před verši, hle, ještě o tom sním.
Před jakou bouří mlčí? Před čím strašlivým?
Co pochopíme tam? Co se tam nerozpadá?
Co i tam umírá? Co i tam věčně padá?
Milenky? -
Nechtěl jsem, nechtěl jsem nemlčet,
odpusťte Narcisce, odpusťte hřích a svět,
rozsviťte svíčku; tak; a modlete se za zem,
aby ji prosinec nezkrušil příliš mrazem,
aby jí duben dal, co květům náleží,
aby jí byla noc praporem na věži,
jenž vlaje do světla, když nastává čas hvězd,
aby ji milenci chválili za bolest.

Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,
směji se do krve a pláči kapky krve,
a Bohem opuštěn a Boha opustiv,
píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ...
NEMESIS --- 14:59:42 28.10.2008
Robert Frost

HOME BURIAL

He saw her from the bottom of the stairs
Before she saw him. She was starting down,
Looking back over her shoulder at some fear.
She took a doubtful step and then undid it
To raise herself and look again. He spoke
Advancing toward her: 'What is it you see
From up there always -- for I want to know.'
She turned and sank upon her skirts at that,
And her face changed from terrified to dull.
He said to gain time: 'What is it you see?'
Mounting until she cowered under him.
'I will find out now -- you must tell me, dear.'
She, in her place, refused him any help
With the least stiffening of her neck and silence.
She let him look, sure that he wouldn't see,
Blind creature; and a while he didn't see.
But at last he murmured, 'Oh' and again, 'Oh.'
'What is it -- what?' she said.
'Just that I see.'
'You don't,' she challenged. 'Tell me what it is.'
'The wonder is I didn't see at once.
I never noticed it from here before.
I must be wonted to it -- that's the reason.'
The little graveyard where my people are!
So small the window frames the whole of it.
Not so much larger than a bedroom, is it?
There are three stones of slate and one of marble,
Broad-shouldered little slabs there in the sunlight
On the sidehill. We haven't to mind those.
But I understand: it is not the stones,
But the child's mound --'
'Don't, don't, don't, don't,' she cried.
She withdrew shrinking from beneath his arm
That rested on the banister, and slid downstairs;
And turned on him with such a daunting look,
He said twice over before he knew himself:
'Can't a man speak of his own child he's lost?'
'Not you! Oh, where's my hat? Oh, I don't need it!
I must get out of here. I must get air.
I don't know rightly whether any man can.'
'Amy! Don't go to someone else this time.
Listen to me. I won't come down the stairs.'
He sat and fixed his chin between his fists.
'There's something I should like to ask you, dear.'
'You don't know how to ask it.'
'Help me, then.'
Her fingers moved the latch for all reply.
'My words are nearly always an offence.
I don't know how to speak of anything
So as to please you. But I might be taught
I should suppose. I can't say I see how,
A man must partly give up being a man
With women-folk. We could have some arrangement
By which I'd bind myself to keep hands off
Anything special you're a-mind to name.
Though I don't like such things 'twixt those that love.
Two that don't love can't live together without them.
But two that do can't live together with them.'
She moved the latch a little. 'Don't -- don't go.
Don't carry it to someone else this time.
Tell me about it if it's something human.
Let me into your grief. I'm not so much
Unlike other folks as your standing there
Apart would make me out. Give me my chance.
I do think, though, you overdo it a little.
What was it brought you up to think it the thing
To take your mother-loss of a first child
So inconsolably- in the face of love.
You'd think his memory might be satisfied --'
'There you go sneering now!'
'I'm not, I'm not!
You make me angry. I'll come down to you.
God, what a woman! And it's come to this,
A man can't speak of his own child that's dead.'
'You can't because you don't know how.
If you had any feelings, you that dug
With your own hand--how could you?--his little grave;
I saw you from that very window there,
Making the gravel leap and leap in air,
Leap up, like that, like that, and land so lightly
And roll back down the mound beside the hole.
I thought, Who is that man? I didn't know you.
And I crept down the stairs and up the stairs
To look again, and still your spade kept lifting.
Then you came in. I heard your rumbling voice
Out in the kitchen, and I don't know why,
But I went near to see with my own eyes.
You could sit there with the stains on your shoes
Of the fresh earth from your own baby's grave
And talk about your everyday concerns.
You had stood the spade up against the wall
Outside there in the entry, for I saw it.'
'I shall laugh the worst laugh I ever laughed.
I'm cursed. God, if I don't believe I'm cursed.'
I can repeat the very words you were saying ,
"Three foggy mornings and one rainy day
Will rot the best birch fence a man can build."
Think of it, talk like that at such a time!
What had how long it takes a birch to rot
To do with what was in the darkened parlour?
You couldn't care! The nearest friends can go
With anyone to death, comes so far short
They might as well not try to go at all.
No, from the time when one is sick to death,
One is alone, and he dies more alone.
Friends make pretence of following to the grave,
But before one is in it, their minds are turned
And making the best of their way back to life
And living people, and things they understand.
But the world's evil. I won't have grief so
If I can change it. Oh, I won't, I won't'
'There, you have said it all and you feel better.
You won't go now. You're crying. Close the door.
The heart's gone out of it: why keep it up?
Amyl There's someone coming down the road!'
'You --oh, you think the talk is all. I must go-
Somewhere out of this house. How can I make you --'
'If--you -- do!' She was opening the door wider.
'Where do you mean to go? First tell me that.
I'll follow and bring you back by force. I will! --'
LITTLEFOX --- 9:10:22 21.10.2008
Kamil Bednář


SUCHÝ LES



Dnes ani václavku ti nenabídne z hub...
Zetlelé žaludy má u kořenů dub...
Jen suché zlaté, žluté listí
má les, jímž vítr harašivě svistí.

Suchý je les, tak jako neláska je suchá,
ke každé žízni srdce nelítostně hluchá.
Jsme sami v suchém lese, nikde zvěř,
jen s modrým nebem rozmlouvá tu strom i keř.

Až dole u vody zpod keřů červených a zlatých
prohlédne hrstka ocúnů jedovatých.
Po suchém lese krása, v níž je jed.
Ne, nechci se jí opíjet!

Do ztvrdlých šípků srazila se krev,
les barvu má jak spící žlutý lev,
a v suchu úmorném jen čeká
na vláhu, jaro, na člověka.
LITTLEFOX --- 7:40:33 4.10.2008
János Pilinszky

MIMOŘÁDNÝ SOUD



Každá noc je mimořádný soud.
Exhumace v samotách pustin.
Jednoho neznámého člověka
vyzdvihnu z nicoty a pustím.
LITTLEFOX --- 9:36:33 26.9.2008
Octavio Paz

Děvče



Mezi dnes neústupným podvečerem
A stále vršící se nocí tu je
Pohled, kterým se dívá jisté děvče.

Nechává psaní, sešit odstrkuje,
v utkvělých očích cosi nevýslovného.
Světlo na zdi trne a zakrňuje.

Dívá se na svůj začátek, či konec?
Děvče vám řekne, že nic nevidělo.
Nekonečno je průhledné i pro ně.

Nikdy nevyzví, kam se zahledělo.



/Salamandr, 1962/
ELFOS --- 0:31:26 21.9.2008
Vzdávám se řeči,
a tedy toho jediného,
co máme vyjma svého těla a mozku,
vzdávám se řeči
jako čehosi nedochůdného,
co nedokáže vyjádřit nic,
anebo spravedlivěji, co dokáže vyjádřit
leccos, ale nic podstatného,
před tím zmlkám, ustupuji do pozadí
jako poražený.


Ivan Diviš