Báseň skoro na rozloučenou
Václav Hrabě


Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Můžu tě ztratit
a zase budou rána
plná cigaret
a bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu smutku
Můžu tě ztratit
a zase budou noci
měsíc vlající na obloze bude podobný stínu
tvých rozpuštěných vlasů
nebudu moct spát a budu nenávidět
klasiky

Můžu tě ztratit
a pak snad bude nejvhodnější svést to na dialektiku

Ano
to všechno se může stát
Ale nikdy už neztratím
všechny ty lehkomyslné nevychované a pravdivé
děti naší lásky
všechno to co nelze vyhandlovat
v Tuzexu
nabiflovat přes noc
získat protekcí
úsměvem
touhu a odvahu
nečekat až se život převalí kolem jako baráčnický průvod
nedat se zlákat
štěstím
které padne na míru a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadarmo chleba

Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li to třeba
nechat se zabít
pro ně