Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
NAVON_DU_SANDAU --- 11:52:21 18.3.2007
Už je to dávno
ozvěna těch dní
nedotýká se
našich stěn

(v ulicích
zástupy
zestárlých pochodní
s vyhaslým
plamenem)

Robert Kubánek

Budíček
Ráno jako z děla
(díra doprostřed čela)

(mlhavě vnímám,
že je čas
jít zas)

Robert Kubánek


Už bude svítat
Ještě chvíli
a nahlédneme do prastarých slok
...oříšky v dlaních
tiše zazvonily...

Tak tichý, sám a sněhobílý
zůstane každý první krok

Robert Kubánek

Jak se furt mám
s kym že teď vlastně žiju
a kdy zas něco udělám?

Sám
u dna
za sklem
v rakváriu
odolávám

odolám.


Robert Kubánek

Kam vítr, dlaň
Kam dlaň, tam také lásku
Kam lásku, sen
Kam sen, tam spěchá noc
Kam noc, tam den
...
Kam noc, tam jdem

Robert Kubánek

Ten si to máznul
tahle zase skáče...
Já se du vožrat do Rýgráče

Dyť bude
kurva
dost času (i pláče)
v pondělí ráno
u kremáče

Robert Kubánek


Černá a bílá
ve větvích
krajina bez lidí
Záblesky světel
vzdálených
tvé oči nevidí

Pod nohama ti
praská led
do rytmu
slova
Naposled

Robert Kubánek


Nejsou už mosty
ani lávky
přívozy, brody...
prostě nic

Tak podél břehů
bez zastávky
jdem si vstříc
časem
bez hranic

Robert Kubánek

Jaro je fuč, tati!

Jak nádherní jsou tito dnové
slastí prodchnuti vícerou
žel
mrzkých sviní zástupové
vše rozkotají
poserou...

Robert Kubánek
NAVON_DU_SANDAU --- 21:43:38 3.3.2007
Lidé o nás povídají...
Ariwara no Motokata (B. Mathesius)

Lidé o nás povídají -
já a vy
máme se rádi potají:
Nevím, jak vy - mně je však smutno,
pravdu že nemají.

TAJNÁ LÁSKA
Anonym (B. Mathesius)

Tajně a skrytě
ty mě máš ráda,
já tebe rád:
až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
obleče druhý smuteční šat?

ODPOVĚĎ AUTOROVI TAJNÉ LÁSKY
Tačibana no Kijoki (B. Mathesius)

Až zvlhne rukáv tvůj
slzami touhy,
nad mrtvým druhem chtít budeš lkát:
za noci, když tě nespatří nikdo,
za noci obleč smuteční šat!
NEMESIS --- 17:26:45 3.3.2007


Fuga smrti
Paul Celan (Ludvík Kundera)



Černé mléko jitra pijem je navečer
pijem je v poledne zrána a pijem je v noci
pijem a pijem
v oblacích kopeme hrob tam člověk má místa dost
Muž bydlí v domě hraje si s hady a píše
když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy
Markétko
dopíše vyjde před dům a zablýsknou hvězdy
muž zahvízdne na svoje vlčáky
zahvízdne na svoje židy ať vykopou v zemi hrob
velí nám k tanci teď hrajte

Černé mléko jitra pijem tě v noci
pijem tě zrána a v poledne pijem tě navečer
pijem a pijem
Muž bydlí v domě a hraje si s hady a píše
když stmívá se do Němec píše tvé zlaté vlasy
Markétko
tvé popelavé vlasy Sulamit v oblacích
kopeme hrob tam člověk má místa dost

Volá hlouběji ryjte a vy tam zpívejte hrajte
dotkne se za pasem železa švihne jím
oči má modravé
hlouběji zabořte rýče a vy tam dál hrajte k tanci

Černé mléko jitra pijem tě v noci
pijem je v poledne zrána a pijem tě navečer
pijem a pijem
muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko
tvé popelavé vlasy Sulamit hraje si s hady
Volá sladčeji hrajte tu smrt smrt je
maestro z Němec
volá hlouběji nalaďte housle potom jak dým
se vznesete vzhůru
v oblacích je váš hrob tam člověk mám místa dost

Černé mléko jitra pijem tě v noci
pijem tě v poledne smrt je maestro z Němec
pijem tě navečer zrána a pijem a pijem
smrt je maestro z Němec oči má modravé
kulkou z olova přesně tě zasáhne
muž bydlí v domě tvé zlaté vlasy Markétko
vlčáky na nás štve a rozdává oblačné hroby
hraje si s hady a sní že smrt je maestro z Němec
tvé zlaté vlasy Markétko
tvé popelavé vlasy Sulamit


NEMESIS --- 0:07:19 21.2.2007
Cvočkař Danda
městská /konkrétně staropražská/ píseň o jednom mordu

Pustou noční tmou šli dva hyeni,
vylezli na zeď, stáhli haleny,
zavřeli voči, neb jim svítily,
aby Dandu zabili.
Cvočkářem byl Danda, bejvala s nim sranda,
když v hospodě seděl, žádnej nic nevěděl,
že von týhle noci do zlý přijde moci
Cimra a Jurenskýho.

Bylo k půlnoci, Danda domů jde
a jak tam přijde mezi ty dvě zdě,
tu naň Jurenský ze tmy vyskočí
a praští ho do vočí.
Byl to mord moc hrozný, bodali ho nožmi,
měli nože dlouhý a křičeli: pojdi,
bodali ho pořád do prsou i do zad,
až mu jeden natrh plíce.

Danda pobitej padá do bláta,
z tváře mu visí masa záplata,
marně měsíček z mraků vyhlíží,
nikdo ho už nesklíží.
ty hyeny podlý mu pak všechno zbodly
i ty zlatý zuby vyrvaly mu z huby,
slíkly z něho boty, sako i kalhoty,
Všecko daly do frcu.

NEMESIS --- 21:41:40 20.2.2007

Černá zabíjačka: 1952
Pavel šrut: Brožované básně/ SAMOVAR(kniha pro domo sua)

Pára stoupá z necek
To se to rýmuje
Čuník ani necek
To se to rýmuje
Pod palicí klesnul
To se to rýmuje
Tajně žil i zesnul
To se to rýmuje
Nosím pivo od šenku
To se to rýmuje
Děda dělá tlačenku
To se to rýmuje
Tomu nedá tomu dá
To se to rýmuje
Komu nedá ten udá
Kde domov můj?

NEMESIS --- 21:28:38 20.2.2007

Blues noční čekárny
Josef Kainar

Prosím vás pane kdy ten vlak jezdí
já totiž nesmím tváří stát ke zdi
Nemohu nesmím pane chápete
jsou různý divný věci na světě

Promiňte pane něco jste říkal
mám starý voči žárovka bliká
tady i venku všude samá noc
žárovka bliká pane vo pomoc

Telegraf jako tehdá klepe
potom ji vedli do vozu
Šla jako dítě ale slepé
v kouři a snách a lomozu

Telefon jako tehdá zvoní
možná to pane chápete
Desátej rok si chodím pro ni
to jsou ty smutný věci na světě

Děkuju pane nepřijel nikdo
já jsem to taky nečekal
Vy jste moc hodnej vy to chápete
ale jsou divný věci na světě

Něco vám povím, co nikdo neví
něco vám pane prozradím
Něco vám povím docela tiše
Vona mi píše vona mi píše

KEMENTARI --- 18:06:04 15.2.2007
Dospívání
Šárka Smazalová

Dnes ráno na zeleném mechu
volal mi poskakující vrabčák píseň:
um-ři um-ři um-ři um-ři-----
FIN --- 12:05:12 1.2.2007
Čechy

Čechy! Nikdy k nim nemělo dojít,
a to od knížete Václava, který místo aby vládl,
pěstoval vinnou révu pro mešní účely,
což mne sere nejvíc. Po právu byl zavražděn
vlastním bráchou, který chtěl vládnout.
A právě tohoto modliče učinili obyvatelé té země
svým patronem. Země Přemyslovců,
svévolných grázlů, pro něž genocida
znamenala zvrácení ožralého těla do lenošky
a novou holbu! Holbu sem!
Země genocidálního vraha Jana Žižky,
země jediného vladaře slušného, Jiříka z Poděbrad,
na něhož ovšem nikdo nic nedal.
Země Panské jednoty a Sirotků,
těch předvoditelů Čechů dnešních,
země pyskatých Habsburků,
země nekonečných kolaborací a sledů podesranosti,
země Ády Fýry knírka knírka knírečka
a kolaborace Čechů s jeho pochopy,
země Trafouše a písniček
Koupím ti korkáče, píčo -
Země Ben Ešedy a jeho jezevčíkovitého odjezdu do Moskvy,
Toho vola, který tuto zemi
chtěl míti mostem mezi Západem a Východem,
leda hovno, lávkou přes Botič,
země Saši Tupčeka a Černíka kominíka,
země opakovaného zrádce národa,
generála Ludvíka Svobody,
je u Boha, za co toho generála dostal,
když vynikal jen luštěním křížovek,
a špice této země –
nepředstavitelná kolaborace Čecháčků
s normalizací, uvozené článkem Rudého práva
Slovo do vlastních řad,
kryptobolševické prase Jan Werich
podepisuje v aule Národního divadla Antichartu.

Zem, která vyvražďovala tradičně své nejlepší lidi,
zavraždili kardinála Trochtu, co má bejt,
zavraždili Jana Patočku, a má bejt,
zem, která má z ostudy kabát,
která se nemůže ničím a neříkám nikým vykázat
a kterou nebere nikdo vážně, leda co Zambezi,
Súdán anebo Tolwu,
země skrytých hladomorů,
země Jaroslavů Seifertů, kteří dostanou Nobelovu cenu,
ačkoli v životě nic nenapsali.
Je to k posrání,
ale jen se neposrat.
JE TO K POSRÁNÍ,
ALE JEN SE NEPOSRAT!

Ivan Diviš, Češi pod Huascaránem (Torst, Edice Poezie, sv.38, 1998, vydání první, str.43-44)
UBIK --- 4:31:06 23.1.2007
UBIK --- 12:19:31 9.1.2007
Asi všichni dobře znáte...

Den Druhý
Karel Šiktanc

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,
jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,
po kom zůstal hlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní
kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a z lží a darmých slibů. Slyšela ho.
Jako řeka, která slyší tonotu rybu---

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.

Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak
se hebce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho

prosí. Jak se táže na kohosi, po kom
zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá

rukavička. Sladce trnul. Jak se vzdává.
Jak v něm vstává. Jak se shýbá - sponky

v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako
ryba, která slyší tonout řeku---

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.

Zajat něhou, po paměti padal znovu
do zajetí. Celý darem. Celý v hrsti.

Celý z prstů mezi prsty. Plašen slovy.
Že ji studí. Strašen tichem. Že ji

zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.
Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.

Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A
v konci deště, v konci pádu kdesi

vzadu stih své dětství. Zády k trati,
dralo listy v jízdním řádu---

...

(Adam a Eva, 1968)