Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
KEMENTARI --- 12:11:23 1.9.2005
J. A. Rimbaud: Rêvé pour l'hiver
/překlad V. Nezval - Sněno pro zimu/

Puis tu te sentiras la joue égratignée...
Un petit baiser, comme une folle araignée,
Te courra par le cou

Et tu me diras : " Cherche ! " en inclinant la tête,
- Et nous prendrons du temps a trouver cette bête
- Qui voyage beaucoup

~

Pak ucítíš, že zasvrbí tě líce,
že malá hubička jak zbrklá pavoučice
se s tváře na krk vzdaluje.

Řekneš mi: hledej, schýlíš něžně ouška
a budem hledat dlouho toho broučka,
který tak rychle cestuje.
FIN --- 8:47:56 31.8.2005
J. H. Krchovský

JEŠTĚ POŘÁD ZNÁM SVÝ JMÉNO
ještě nemám zblitý klopy
tahám flašku za vemeno
musím se dnes probůh opít!

Zdobím si nos pivní pěnou
vodka s rumem dělá divy
jak mám jenom zapomenout
na to, že jsem vůbec živý?!

Umění i politika
obojí je kýblem sraček
život jako budík tiká
pořád zvoní umíráček

Život je jen hnusný nežit
do smrti mne bude trápit
proč mám žít? A proč i nežít
proč ne smrt jak křtiny zapít?

Nechci myslet na to, že jsem
a že zítra zase vstanu
kulhám sálem s nočním plesem
nutím k tanci dětskou pannu

Tuhá je a svolná k všemu
i já jsem už dávno z gumy
přesto, když ji v pase vemu
tak mé lásce nerozumí

...Nejsem nikde, nevěřte mi!
žádná panna se mnou není
ležím doma přibit k zemi
uzemněn svým přirozením

Nejsem nikde, jenom chlastám
mé myšlenky patří smrti
připíjím si, i svým láskám
demižonem plným rtuti

Ještě se dost nenávidím
ještě se mám pořád moc rád!
dokud svou smrt neuvidím
nemohu se slastí posrat

...Dávno už mám zblitý klopy
flašku do dna vyprázdněnou
co je k pití, vše jsem dopil
ale pořád znám svý jméno...

(Zima 1981)
UBIK --- 12:36:15 27.8.2005
Můj přítel Yeti

Někdy mě v noci
navštěvuje Yeti,
Ve dne se nikdy neodváží blíž.
Bílá srst voní dalekými světy.
Ty o něm nevíš,
ty už dávno spíš.

Přišel sem pěšky?
Nebo přijel drahou?
Možná jich světem bloudí mnohem víc.
Prohlíží si tě,
voňavou a vlahou,
a potom teskně vyje na měsíc.

Přechází bytem, rádio ho vzruší,
z lampy má hrůzu.
Už ho dobře znám.
Mlčíme spolu v esperantu duší.
Někdy mám pocit,
že jsem to já sám.

Někdy mě v noci navštěvuje yeti,
můj přítel yeti
u mě hledá skrýš.
Vykouří se mnou dvě tři cigarety
a zmizí do tmy.
Co ty o něm víš...

(Jiří Žáček, Papírová růže, 1987)
trochu upravenou ji zpívá Karel Plíhal
UBIK --- 8:56:01 17.8.2005
ODPLUTÍ

Pán oblečený v uhlí a korund,
se slzou v kravatě místo kančího zubu,
se ptá, kolik stojí korun
křižník,
pro chlapce včera metr dvacet vysokého,
dnes však pouze metr dvacet dlouhého.
Pán si šeptá
a ukazuje kloboukem
do výkladní skříně,
kde kotví dvě válečné lodi
a dva křižníky jak magnetické střelky.
V bezmezné černi
se opírá čelem o zamrzlé okno.
Zdá se, že pláče.
Ano, suchá jehla mrazu
črtá rychle v tamaryškových křovinách
bílé námořní šatečky,
prázdné šatečky visící na ramínku v skříni.
Šatečky bez námořníčka.
Ó hrůzo,
bílé, bezhlavé šaty!

(Bohumil Hrabal, Ztracená ulička)
FIN --- 0:18:41 13.8.2005
yenn (www.literra.cz)

na vkusném vozíku
básníci jezdí
narvanou čekárnou
ode zdi ke zdi
KEMENTARI --- 14:38:58 11.8.2005
Going
Philip Larkin

There is an evening coming in
Across the fields, one never seen before,
That lights no lamps.

Silken it seems at a distance, yet
When it is drawn up over the knees and breast
It brings no comfort.

Where has the tree gone, that locked
Earth to sky? What is under my hands,
That I cannot feel?

What loads my hand down?
NATASHA --- 18:41:18 30.7.2005
Ačkoli

Ačkoli báseň vzniká teprve tehdy, když už nic jiného nezbývá,
ačkoli báseň je posledním pokusem o řád,
když neřádu jest až po krk,
ačkoli básníků je nejvíce zapotřebí, když je nejvíce zapotřebí také svobody,
vitamínu C, komunikací, zákonů a terapie hypertenze,
ačkoli „být umělcem je selhat a umění je věrnost selhání, jak praví básník Samuel Beckett,
není báseň z posledních věcí člověka,
nýbrž z prvních věcí člověka.




Bůh

Bůh podoby sovy
přebývá na půdě.
Nasloucháme škrabání jeho drápů
a na stolech s povděkem nalézáme
Jeho chutné vývržky.





Zátiší

Zátiší se dvěma rybičkami
informačním slovníkem
a trpajzlíkem se žlutou čepičkou.

Chvílemi vytí rybiček za sklem.
Zachvění trpaslíka,
v němž se probouzí
cupaninový Faust.

A z otevřeného nebe
volá hlas Markétčin
Jindřichu, Jindřichu.

A potom
jakási trnová koruna
ze stropu
visí.





Vynález ohně

Šel
vzal to,
nesl v nádobě
z křemičitého skla
v azbestové rukavici,
v lhostejné temnotě.

Ukázal jim to
modrofialový
veselý plamen,
hluboce znepokojen,
že to nebude fungovat
a že to není to.

Bylo to to,
už voněl první steak
a první heretik
chytal od nohou.

Diovi to bylo fuk,
Héře se to dokonce líbilo.

On Prométheus se vrátil,
vymyslet autogen.
Ale to už nešlo
a jenom mu narostla pouta
na kotnících, na zápěstí,
a z šedivé hlavy
vylétl orel
a kloval
a kloval.




Miroslav Holub
Básně opsány před lety, v době, kdy jsem ještě nechápala, že je dobré opsat si i něco informací o sbírce samé.
I tak ale myslím, že to za přečtení stojí.

NATASHA --- 18:23:10 26.7.2005
Liboli

Libo-li lásku, plujme do Benátek
blíž ke dnu sálat v listu gondoly
a s námi Lido, labuť, kdokoli,
ať v želvím kalendáři máme svátek.

Bláhově hlídáš klíč mých zadních vrátek,
bláznivý dóže uleh, neboli –
libo-li lásku, plujme do Benátek.

Na bludný plamen olej z oliv natek,
led zpod lisu zplanil tvá údolí,
jen v poledne polibek přebolí,
jen u kumpanil, v smutku z lehkých látek.
Libo-li lásku, plujme do Benátek!

-Liboli-




***

Pro změnu nádherný sen k ránu probudil mě,
když zaspal jsem tvé vzkříšení, ó Pane!
Poutník (ne turista!) vstal po přestálé zimě
a – prstem po mapě – se octl v Getsemane.

-Noc v Getsemane-





Rytina podzimu

Do plotu zatnul prsty štvaný sad,
v odvátých semenech
si hlína polámala křídla.

Ve spárech opadaných osik
havran ticha sebou zmítá:
tak naznak padl rok.

Zas krajina,
do mědi na útěku vyrytá,
tiskne se na čisté archy mlh.

-Vyhlazená léta-




Zdeněk Hron
Posunutý poledník
Edice poezie TORST, Praha 2000
FIN --- 1:55:31 26.7.2005
Jiří Žáček
Květen


Vítr zas cuchá vlajky sukní
v parku už ráno křičí kosi
Do bláta šlape květen bosý
Někdo tě líbá
Neucukni!
FIN --- 14:14:21 23.7.2005
Francois Villon
Balada


Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů;
kde světlý den, tam cestu sotva znám;
kde průzračnost, tam výkladem se minu;
svou znalost vděčím náhlým náhodám;
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;
dlím „dobrý večer“, jitro-li se skví;
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán;
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí –
srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám;
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí;
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán;
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.

Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.

Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.