Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FIN --- 12:04:51 14.8.2016
Tomáš Hrách
VÍTĚZSTVÍ REVOLUCE

Hle, marmeláda věcí tvých
se k tobě navrací, ó lide!
Zvýšní se páni na větvích.
Kosatá zubka přeje pestrý týden.

(Kašpárkův konec, 2001)
FIN --- 12:04:16 14.8.2016
Jiří Dědeček
MLČENÍ

Když umírala
Maminka mi řekla:
Pusť si televizi
Hrála zrovna Plzeň s Litvínovem
A já jsem si říkal:
Není to snad tak strašný prohřešek –
Vždyť koneckonců
V západních Čechách se narodila

Držel jsem ji za ruku
A dívali jsme se
Na ten hokej
Mlčky
I ona byla ráda
Že si nemusíme vysvětlovat
Že už to vzdala
FIN --- 12:02:55 14.8.2016
T. R. Field
KAVALÍR

Bych sladce spal, máť rozmilá,
když první zoubek rost mi,
vždy chrastítkem mi chrastila
a já jí zase kostmi.

Pak učitel mi ukládal
úkoly, bůhví k čemu,
já však se ukládati jal
hned o život zas jemu.

Tak byl jsem v žití vždycky svůj
jak u mužů, tak u žen,
a budu radši kydat hnůj,
než zůstat něco dlužen.

Však až mě zchvátí smrti vír,
zas přijde si svět na své,
neb rozený jsem kavalír,
já vezmu jenom zasvé!
NEMESIS --- 7:16:00 18.5.2016
Vladimír Holan
PODZIM

Kdo vycpal ptáka pochodní a vodou,
že zobákem vokální páry střás?
V košík dá žena ovoce a shodou
i něžný háčkovaný čas

A psi hrají si s kameny a nosí
je v ústech, jako by se chtěl
z nich každý řeči naučit pro cosi,
co člověk nikdy neviděl.

A pak jak skála hnaná rubášem zní dům,
kde dětem tužka (zvlášť ta zelená) je brána
a kde ti křičí strom, jenž došel ke schodům:
Vázaný život, smrt jen brožovaná!
FIN --- 18:21:07 13.5.2016
Nebo kdybychom jen
Michel Faber

Je snadné zemřít,
když se vám fakt nechce.
Nabídka rychlých konců
je úžasně bohatá.
Můžete například:
uklouznout na listu a zlomit si vaz,
nechat se rozdrtit padajícím kamením,
rozmáznout vlakem,
odpravit se elektrickým proudem,
podlehnout krvácení do mozku,
klesnout ke dnu s výletní lodí,
udusit se peckou z ovoce,
skapat po kousnutí exotického roztoče,
zahynout v neočekávaném požáru,
vykrvácet po ptačím klovnutí,
být ubodán v cizí rvačce,
exnout na zaškytnutí srdíčka,
podlehnout hladovému aligátoru,
udusit se po vadě radiátoru,
najednou zjistit
že máte smrtící alergii.
Tenhle osvěžovač vzduchu – „Magnolie vanilka“ –
přísně varuje
že čichání rozpouštědla může člověka zabít,
hned.
Jak je tedy zvláštní, že tobě a mně
zbývá tak málo možností.
Skočili bychom po jakékoli nabídce.
Bereme každou rychlou smrt.
Copak se nenajde žádný ochotný džihádista,
který by se nechal přesvědčit, aby tě sťal?
Klidně bychom i urazili islám,
kdyby si pak nějaký odhodlaný mladík
přinesl šavli do Parkside Hospital
(metrem do stanice Wimbledon,
pak chytněte autobus č. 93).
Nebo kdybychom jen
tě mohli převézt do Westminsteru,
kde ozbrojení policisté číhají,
až z davu vyskočí nějací teroristé.
Kdybychom ti schovali pod košili morfiovou pumpu
– ten přístrojek, který ti vstřikuje drogu
přímo do břicha – vypadala by ta boule
dost podezřele. Mohli bychom doufat,
že bude dost připomínat bombu,
aby tě poldové skosili.
Nebo kdybychom jen
si mohli koupit lístek až na vrcholek
Tokijské věže a rozmlátit pro tebe okno.
Nebo kdybys jen – buďme méně ambiciózní –
mohla zajít do Disneylandu a
rozepnout si přezku na horské dráze
a vyletět do oblohy Anaheimu nebo Marne-la-Vallée.
Nebo kdybys jen mohla dojít (propánakrále,
copak je to tak těžké zorganizovat?)
z postele až do taxíka, vždyť je to
jen pár kroků, a z taxíka na rušnou silnici,
a vmžiku bys byla mrtvá.
Místo toho čekáme.
Každý sval odumírá postupně.
Každá krvinka oddaluje své zhroucení.
Čekáme, až se tvé buňky rozpadnou,
jedna po druhé.
Čekáme, až podlehne každý nerv,
jeden po druhém.
Pozorujeme, jak si minutu po minutě,
milimetr po milimetru,
nádory berou
co si nezaslouží.
VEHUIAH --- 11:07:31 21.5.2014
Zpěv kozlů
Vít Slíva (Bubnování na sudy 2002

Bije podzim, těžkými jablky o ze-e-em.
Teď - slyšíš?... teď... a te-e-eď.
Jako šutry pod pohřebním voze-e-em
hrkají srdce svou odpově-e-eď:

Více než vítr sad za pačesy
popadá nás, kozly, za rohy láska.
Klečíme na předních, v očích dva běsy,
a řetěz u uší třaská.

Bradou nám trhá kozlí zpě-e-ev,
v šourku se varlata vrtí.
Slyšíme přitom píseň svých stře-e-ev,
o tom, jak smrdíme smrtí.

Bože, ó Bože, ó Bože-e-e!
Dej ulehnout v listí s podzime-em.
O šutr nabrus své milostné nože
a vem si nás k sobě, ve-e-e-em!
FIN --- 12:18:16 16.2.2014
zatahám noc
za poutko u košile
poprosím o radu
o cestu k mojí milé

Martin Švanda, Petrolejová vesnice
FIN --- 7:39:37 5.2.2014
Liberec – Reichneberg VII
(Odysseus)

ničí Staré Město
jeřáby jak Kyklopové
s jedním okem reflektoru

a Siréna z protějšího domu
láká na útesy
vždy v sedm u okna
odhalí své prsy

Ithaka, Ithaka!
Liberec, Liberec!

tak tedy do očí
nakapat vosk
a mezi ovcemi
zkusit se skrýt


Jakub Ouhrabka - Nykos
FTN --- 22:49:49 25.11.2013
Proč zase strkám prstíčky do rány
Vymýšlím problém tam kde prý není

O Štědrém večeru až ochutnám banány
modlím se za děti odsouzených

Nadílka roků balíček měsíců
Milión radostí neštěstí jedinců

Kolik je stíhaných? Jsem jedním z nich
co pro vás opsali pár českých knih

Proč ale trestají i nebohé děti?
Proč slaví Vánoce bez táty - v pěti

Mláďátka v pelíšku nespálí holomráz
Volal jsem Ježíšku a přijel Děda Mráz

Do ticha cely zní zvonění okovů
Svědomí vězení samotek panelákových domovů

Změnil se nepřítel a nebo my?
Ráno se probouzím z nejistoty

Co najdu pod stromkem? Dopisy ze tmy
Kdo z nás je svobodný? já, ty, oni, my?

Tátové ulétli na perutích víry
Jsou doma u svých omilostněni

Koledy zpívají i holé zdi
Bachaři zavření do vězení

Projevy z dr᝻áků - lži jako loni
O mříže bijí vánoční zvony

Kdy se klíč otočí kdy se co změní?
Kdy přijde spasitel k nám do vězení?

Nìkdo je obětí předurčen ke spáse
Já či ty? Nezdá se

že by se měnily lidé či dějiny
Ať hodí kamenem kdo z vás je bez viny

Slova se zdráhají vypadnout na stránku
Uvázat síly zla utáhnout vázanku

Betlémská oprátka hvězdička krásná
Žárovka samotky holá a jasná

Vladimír Merta, 1987
MAART --- 15:36:32 4.11.2013
Jan Skácel
Dům

Až se můj život schýlí,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:

Dubový by měl práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní.

Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá chvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdy by zámek nezaskřípěl.

Okolo mého domu
takovou vybral bych si krajinu:

Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
nad pšenkou nebe
se stříží obláčků,
s chomáči nečesané vlny.

Blizoučko mého domu
taková by stála hospoda:

Proboha jen ne malovaná,
zato však se stoly,
na kterých spočinuly ruce
tolika unavených lidí,
že vyhladily desku,
jak by to žádný hoblík nedokázal.

V té hospodě by nikdo nesměl kázat
o tom, co hledal a co nenalezl,
podkůvce ztracené,
promlčeném stesku,
o tom, jak těžko slavíka lapit,
jak život utíká a kolik ještě dní...

V mé hospodě mlčeli by chlapi,
kteří se nahlas mluvit nebáli.