Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
TIGRE --- 12:47:30 31.3.2010
JINDRICH: super díky za tip ! :)
JINDRICH --- 12:36:46 31.3.2010
Doporučuji - pohled z vrchních pater mrakodrapů na Tigrovi kopce:

High Rise

Director: Gabriel Mascard; release: 2009; length: 75 minutes

[http://www.worldfilm.ee/photos/High%20Rise_Beach_Recife,%20Brazil.JPG]

Link to trailer

High Rise presents an analysis of the dominant Brazilian classes through a dialogue with the inhabitants of eight penthouse apartments in Rio de Janeiro, Sao Paulo and Recife. During the film, penthouse residents open up their homes to reveal their thoughts on social inequality, politics, and the world that surrounds them, as well as discussing more intimate subjects such as their desires, dreams, conflicts, insecurities, prejudices and personal histories. Through these dialogues and a poetic visual and sound narrative, the film explores the social and cultural mindset of the elite, and the phenomenon of the ‘verticalisation’ of the Brazilian cityscape. High Rise is a film about height, status and power and provides an opportunity to question and challenge the elite in a way that has never been done before in Brazilian cinema.

Gabriel Mascard

Gabriel Mascaro graduated in Social Communications from the Federal University of Pernambuco, Recife, Brazil. He began his career working with video art and new media and has worked as assistant to big Brazilian film names such as Marcelo Gomes (Cinema, Aspirins and Vultures - Cannes 2005) and Cláudio Assis (Bog of Beast – Tiger Award, Rotterdam 2007). In 2008, Gabriel launched his first documentary feature film The Beetle KFZ-1348. High Rise is Gabriel’s second feature film. Alongside the film’s launch Gabriel is finalizing his third feature film Charming Brasilia Avenue.
TIGRE --- 10:26:47 31.3.2010
[http://i44.tinypic.com/10gwvhc.jpg]

V záplavě zpráv z poslední doby mi málem unikla životně důležitá informace, o tom že Vrchní exorcista varuje: Satan pronikl do Vatikánu
http://zahranicni.eurozpravy.cz/evropa/6989-vrchni-exorcista-varuje-satan-pronikl-do-vatikanu/

Především, co na to ale říká Pat Condell na youtube ve svém Je Satan katolík?- http://www.youtube.com/watch?v=Y-tLSJpSpsk *

A na stejné téma od Christophera Hitchense pro Slate http://www.slate.com/id/2247861/?from=rss

* 6:54 nemá myslím Pat ve svém tvrzení, že církev neexkomunikovala žádného nacistu, úplně pravdu. Církev pokud se nepletu exkomunikovala v roce 1931 Josepha Goebbelse za jeho sňatek s Magdou Goebbelsovou, která nebyla katoličkou, ale protestantkou. Zbytek sedí :))
TIGRE --- 21:30:56 27.3.2010
[http://i40.tinypic.com/36lo5.jpg]

Slavoj Žižek - Avatar je epická výprava za sexem
.....
Idylický portrét domorodců s modrou kůží nás navíc činí dokonale slepými vůči jejich vlastní utiskovatelské hierarchii, která v jejich světě nepochybně musí existovat vzhledem k tomu, že mají princeznu. Lekce filmu je tedy jasná: jedinou volbu, kterou domorodci mají, je být lidmi spaseni, nebo zničeni - v obou případech jsou loutkami v lidských rukou. Jinými slovy, mohou si zvolit mezi tím, zda se chtějí stát obětí brutální imperialistické reality, nebo zda přistoupí na roli, kterou jim přiřkla fantazie bílého muže.

Ve stejné době, kdy film vydělává peníze po celém světě, když ani ne za tři týdny od premiéry vydělal miliardu dolarů, odehrává se cosi, co nápadně připomíná zápletku filmu. Hory na jihovýchodě indického státu Urísa, které jsou domovem národa Kondh, byly prodány těžařským společnostem, které zde hodlají zahájit těžbu rozsáhlých ložisek bauxitu (jejichž hodnota se odhaduje na 400 bilionů dolarů). V reakci na tento projekt propuklo maoistické (naxalitské) ozbrojené povstání, které potvrdilo starou pravdu, že přírodní bohatství může být prokletím.

„Rudý teror"
Arundhati Royová v Outlook India píše, že maoistická gerilová armáda „je téměř výlučně složená z propastně chudých příslušníků kmene, kteří žijí v podmínkách chronického hladu, s jakým se jinak setkáváme jen v subsaharské Africe. Jsou to lidé, kteří ani po šesti desetiletích indické nezávislosti nemají přístup ke vzdělání, zdravotní péči či ochraně ze strany soudního systému. Jsou to lidé, kteří jsou po desetiletí systematicky sdíráni malými podnikateli a lichváři a jejichž ženy jsou téměř pravidelně znásilňovány policisty a zaměstnanci lesní správy.

Na jejich návratu k něčemu, co alespoň vzdáleně připomíná lidskou důstojnost, mají nemalý podíl maoističtí povstalci, kteří s nimi žijí, pracují a bok po boku bojují už několik desetiletí. Pokud příslušníci kmene vzali do ruky zbraň, učinili tak pouze proto, že vláda, od které se jim v minulosti dostalo jen násilí a lhostejnosti, je nyní chce připravit dokonce i o to poslední, co jim ještě zbývá - o jejich zemi. Jsou přesvědčeni, že když ji nebudou bránit, budou zničeni. Jejich otrhaná, podvyživená armáda, jejíž většina bojovníků nikdy v životě neviděla vlak nebo autobus či dokonce ani malé město, bojuje za zachování holé existence."

Indický premiér označil povstání za „největší vnitrostátní bezpečnostní hrozbu"; mainstreamová media ho líčí jako extremistický odpor vůči pokroku a jsou plné zpráv o „rudém terorismu", který nahrazuje zvěsti o „islámském terorismu". Není divu, že vláda reaguje rozsáhlými vojenskými operacemi proti „maoistickým základnám" v pralesích centrální Indie. A není pochyb o tom, že se obě strany v této brutální válce dopouštějí násilí v míře odpovídající tomu, jak radikální je maoistická „lidová pravda".

Avšak bez ohledu na to, jak dalece se toto násilí rozchází s naším liberálním vkusem, nemáme právo ho odsuzovat. Proč? Protože jejich postavení přesně odpovídá postavení hegelovských rabů: naxalističtí povstalci v Indii jsou hladovějícím domorodým národem, jemuž je odpírána minimální míra důstojného života a který bojuje za holé přežití. Kde je tady Cameronův film? Nikde! V Uríse nemají domorodé princezny, které čekají na bílé hrdiny, aby je svedly, a ti pak zachránili jejich národ. Jsou zde jen maoisté, kteří mobilizují hladovějící farmáře. Film nás tedy dovoluje praktikovat standardní ideologickou selekci: můžeme sympatizovat s idealizovanými domorodci a současně odvracet pohled od jejich reálného boje. Titíž lidé, kteří se zalíbením sledují film a obdivují jeho domorodé bojovníky, by s největší pravděpodobností na naxalitské povstalce shlíželi s neskrývaným opovržením jako na teroristické hrdlořezy. Skutečným avatarem je tedy samotný Avatar - film, jenž nahrazuje realitu.
.....

Repast kredit - [ JUVIA @ narodne osvobozenecka hnuti ve svete, guerrilla,... historie, soucasnost, budoucnost ] :))
Více na http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/2162-avatar-je-epicka-vyprava-za-sexem
S_TEJK --- 14:19:31 26.3.2010
TIGRE: komorous, teda frydrych by mel kazdopadne zbystrit :D
TIGRE --- 10:16:34 26.3.2010
[http://i39.tinypic.com/5x90mr.jpg]

Tak nejaky update o Rocinhe - smrakani mraku kolem trafica pokracuje. Nem, sef Rocinhy, byl policii vyhlasen za terc c. 1 - policejni urady ho nove prohlasili za soucasneho nejvetsiho distributora drog ve state a verejneho nepritele cislo jedna. Situace v Rocinhe je udajne docela nervozni - trafico zacalo delat neco na zpusob bleskovych kontrolnich prepadu - nahodne si vybira domy, vynuti si vstup a hledaji dukazy jestli vybrane budovy, nebo respektive lide v nich nemaji napojeni na policii - to zni jako slusny paranoidni psycho.

Cele to spustila akce specialnich jednotek CORE, ktere ted ve stredu zabili pri sve operaci sefa kopce Sao Carlos v severni casti Ria - Rogéria Riose Mosqueiru, prezdivaneho Roupinol (nebo taky Macaé a Lindao), který je nahoře na obrázku. Roupinol je clovek, ktery se jako nepritel statu drzel na prvnim miste pomerne dlouho, vzdycky to byval jeden z hlavnich dodavatelu a distributoru ve meste (v drtive vetsine samozrejme jen kopce ktere ovlada ADA) a jeden z jejich nejmocnejsich sefu frakce na svobode. Spolu s nim nasli i jeho ucetnictvi - ktere je pomerne zajimave, do Rocinhy například Roupinol dodával každý měsíc 1 tunu drog (sic!) coz je slusne cislo, za posledni dva roky vyfakturoval Roupinol priblizne cca 4 miliardy korun (400 milionu realu) a do Brazilie dovezl kokainovou pastu (z Bolivie a Kolumbie) v hodnote priblizne 420 milionu korun. Krome vlastnich bocas v Sao Carlos dodaval (jako tzv. "atacadista") jak uz jsem psal ostatnim kopcum pod vlajkou ADA - v Rocinhe mel celkem 3 laboratore, kde se z kokainove pasty refinoval kokain. Kontakty a jeho postaveni ted po jeho smrti prebira prave Nem, jako nejblizsi spojenec a clovek v heirarchii vysoko...

A zatímco Lindao aka Roupinol cestoval vcera v rakvi pod zem - tak v tomhle gangsta postarsim baile songu cestuje do Evropy. Proc tam na obrazku krome maskovaneho bojovnika s napisem (favela) Mineira a zabijacke loutky Chuckyho (maskota ADA) maji mapu Ceske Republiky a Prahu se me neptejte - ale ja s tim nic spolecneho nemam :))
http://www.youtube.com/watch?v=SDdzeCinzOY
TIGRE --- 11:28:05 24.3.2010
Něco o mém nejoblíbenějším brazilském spisovateli - Rubemu Fonsecovi :)

[http://i42.tinypic.com/wqwlzl.jpg]

Mistr "brutálních" povídek
O otci tzv. brutalismu

Zuzana Burianová

Přestože je Rubem Fonseca autorem osmi románů a dvou novel, literární kvality prokázal především v oblasti krátké prózy. Od své prvotiny, knihy povídek Vězni, vydal dalších deset povídkových souborů, nepočítaje antologie a kompletní sebrání krátkých próz z roku 1994. Za více než čtyři desetiletí jeho tvorba prošla pochopitelnými stylistickými proměnami: v té nejobecnější rovině kritika hovoří o posunu od prvotního období formálního experimentu a vlivu neonaturalismu, přes fázi inspirovanou ultrarealismem, až k subjektivněji laděnému (nadále ovšem výrazně kritickému) realismu, jenž se prosazuje od konce osmdesátých let a klade větší důraz na umělecké aspekty s využitím postmoderních postupů.
*
Nicméně v kontextu brazilské literatury a v povědomí čtenářů mu náleží místo především coby otci tzv. brutalismu. Tento nový, „brutální" způsob psaní, typický pro jeho texty ze sedmdesátých let, se vyznačuje tendencí zachycovat, prostřednictvím specifického jazyka využívajícího slang a argot riodejaneirské spodiny, existenciální drama jedince, násilí a agresivitu v mezilidských vztazích příznačné pro každodenní realitu velkoměstského života. Jde vlastně o snahu zobrazit odvrácenou tvář moderní Brazílie, v protikladu k mytizujícímu obrazu smyslné karnevalové kultury, která má v obměněných podobách dodnes výrazné místo nejen v literatuře (viz například u nás známé filmy Hlavní nádraží, Město bohů nebo Vzpoura ve věznici Carandiru).

Prvky brutalismu se objevují v povídkové knize Obojek a plně se prosazují v románu Morelův případ (O caso Morel, 1973) a v některých prózách souborů Šťastný nový rok (Feliz Ano Novo, 1975) a Výběrčí (O Cobrador, 1979). V posledním uvedeném díle se nachází stejnojmenná povídka, kterou je možno považovat za exemplární ukázku a současně i určité vyvrcholení tohoto stylu; získala literární cenu, cenzura však poté její publikaci na dlouhou dobu zakázala. Portrét mladíka, společenského outsidera, jenž s chladnou surovostí na potkání vraždí příslušníky privilegované menšiny, aby si „vybral účty" za to, co mu bylo společností odepřeno (tyto „dluhy" lapidárně vyjmenovává: „...všichni mi dlužíte! Dlužíte mi jídlo, ženský, postel, boty, dům, auto, hodinky, zuby"), představuje děsivou alegorii násilí a totální absence dialogu mezi jednotlivými vrstvami brazilské společnosti. V závěru povídky protagonista přechází, s tvrzením, že „zabíjet jednoho po druhém je věcí mystiky a od té už se oprostil", k teroristickým akcím ve velkém za pomocí své milenky (patřící pro zajímavost ke společenské smetánce). Jeho vzpoura se odehrává nejen cestou přímé fyzické likvidace těch „druhých", ale také na poli literárním - prostřednictvím agitační poezie plné vulgarismů. Literatura stejně jako zločin jsou zde chápány coby radikální formy protestu. Ačkoli v tomto případě jde spíše o zabijáka hrajícího si na umělce, motiv umělce zapleteného do zločinu není u Fonseky ojedinělý.

Dobrý příběh musí končit smrtí
Těžištěm „brutálních" próz jsou limitní situace provázené určitou formou násilí; smrt, ať už doslovná či metaforická, bývá jejich nedílnou součástí. Na jedné straně se nepochybně jedná o literární projekt, který dobře vystihuje výrok spisovatele z povídky „Tlusté střevo" (in Šťastný nový rok), jehož lze považovat za autorovo alter ego: „Vždycky jsem byl přesvědčen, že dobrý příběh musí končit něčí smrtí. Zabíjím lidi dodnes." Na straně druhé jde o vnímání násilí jako jednoho ze základních principů městského života, jako historické konstanty ve společnosti. Na této tematice není samozřejmě nic nevšedního, patří k nejčastějším literárním námětům. Typicky „fonsekovské" je jednak úzké propojení obsahové a stylové roviny - násilí a agresivita se výrazně odrážejí i v jazyce -, a dále perspektiva vyprávění - prostřednictvím ich-formy bývá čtenář zasvěcen do psychiky zločinců, jež děsí amorálností a cynismem. V době, která prostřednictvím médií člověka neustále bombarduje apokalyptickými obrazy, volí Fonseca ještě větší intenzitu brutality, aby vyburcoval z otupělosti a snížené citlivosti vůči násilí. Jak se praví v povídce „Tlusté střevo", násilná smrt již lidi nechává zcela chladnými. Co děsí, je smrt civilní, sešlostí stářím či nemocí. Ta se dnes odehrává stále více v ústraní, je tabuizována a vnímána jako obscénní. Nazývá ji novou pornografií, „Pornografií smrti", a staví ji do opozice k „Pornografii života" - tomu, co obhájci dobrých mravů považují tradičně za pornografii a co je podle něj ve skutečnosti vyjádřením oslavy života a rezistence proti smrti.

Kniha Šťastný nový rok, z níž pochází uvedený překlad stejnojmenné povídky, je kuriózní ukázkou absurdity cenzurních zátahů za vojenské diktatury (kdy bylo mimochodem zakázáno více knih než v době inkvizice a monarchie; jen v letech 1974 až 1978 to bylo na pět set titulů). Vyšla v roce 1975 a záhy se stala národním bestsellerem. Do roka se prodalo na třicet tisíc výtisků a připravovalo se čtvrté vydání, když přišel její zákaz. Cenzoři se dlouho nemohli shodnout na tom, jaký důvod zákazu uvést; zmiňovali šokující násilí, vulgární jazyk, otevřenou erotiku, sexuální zvrácenosti a úchylky, jež útočí na morálku a dobré mravy. Požádali dokonce renomovaného literárního vědce, aby vypracoval posudek, v němž by uvedl, zda je knihu možné považovat za pornografickou. Ačkoli ten došel k jednoznačnému závěru, že nikoli, kniha byla přes protesty literární veřejnosti stažena z oběhu s oficiálním tvrzením, že zachycuje „nezvyklé násilí, ověnčené aureolou beztrestnosti", jež je „průměrnému brazilskému občanovi zcela cizí". Na všechny útoky a obvinění Fonseca odpovídal, že věci, o nichž píše, se každodenně dějí. „Jako by byl objevitel Richterovy stupnice zodpovědný za zemětřesení," prohlásil při jedné příležitosti. Nicméně vzhledem k táhlé soudní při, kterou inicioval za zrušení zákazu, se kniha v Brazílii dočkala dalšího vydání až o čtrnáct let později, v roce 1989, poté, co už vyšla v překladech do několika cizích jazyků.

Vědomí moci a kvality vraždicích nástrojů
Patnáct krátkých próz, jimiž je soubor tvořen, prohlubuje tematické okruhy předchozích tří autorových knih: osamělost, dezorientace a prázdnota moderního člověka, nemožnost komunikace v mraveništi velkoměsta, společensky nepřijatelné sexuální chování, jako je prostituce nebo homosexualita. Povídky se vyznačují úsečným, strohým stylem, eliptickou strukturou založenou na perspektivě první osoby, dialozích a rychlém ději, který připomíná střídající se záběry filmové kamery. Téměř ve všech je v různých formách a intenzitě přítomný motiv násilí - od explicitního fyzického násilí v podobě vražd, rituálního usmrcení či znásilnění, přes sebevraždy, domácí násilí a ublížení na zdraví, až po psychologické vydírání, sociální a rasovou diskriminaci nebo kulturní manipulaci.

Nejvyšší koncentraci brutality nalezneme v prózách, kde se vraždí. Ponecháme-li stranou „Loď Catrineta", bizarní vyprávění o kanibalském iniciačním rituálu portugalského šlechtického rodu, které lze považovat spíše za svéráznou ukázku Fonsekova černého humoru, jsou to povídky „Šťastný nový rok", „Večerní projížďka I a II" a „74 stupňů". Šokují chladnokrevností vražd, absurditou motivů, naprostou absencí výčitek svědomí ze strany jejich aktérů. Nezáleží na tom, jakého jsou pohlaví nebo z jaké společenské vrstvy pocházejí. Ať už jde o ostřílené zločince z riodejaneirského podsvětí, kteří přepadnou účastníky silvestrovského večírku v luxusní vile, úspěšného podnikatele a otce spořádané rodiny, jenž každý večer zabíjí pečlivě vybrané chodce během projížďky v novém jaguáru, nebo o lesbické přítelkyně, které jen tak z nudy ubijí své milence, fyzická likvidace druhého je pro ně věcí zcela přirozenou, přinášející pocit uvolnění a euforie. Vychutnávají si vědomí moci a obdivují kvality vraždicích „nástrojů", opájejí se vědomím, že díky své rafinovanosti či společenskému postavení nebudou nikdy odhaleni.

Vzhledem k častému sociálnímu podbarvení konfliktů, jež Fonseca zachycuje, by se mohlo zdát, že násilí má u něj především třídní příčiny. Některými kritiky byl také výlučně interpretován jako autor kritizující chudobu a sociálně-ekonomické uspořádání rozvojové země. To je ovšem zjednodušující závěr. V centru jeho pozornosti není střet společenských vrstev, ale střet jedince s druhým, stejně jako se sebou samým. Rozpory vycházející ze sociální struktury brazilské společnosti mohou tento konflikt sice umocňovat, nikoli však plně vysvětlovat. Samotná touha zabíjet vyvěrá z temných hlubin lidského „já" a nelze ji podmínit jen sociologicky. Fonsekovy postavy mnohdy páchají zločiny ze zcela iracionálních důvodů. Jak praví jedna z nich: „Je tak lehké zabít jednu či dvě osoby, zvlášť když pro to nemáte důvod."

V češtině vyšla z knihy Šťastný nový rok povídka „Osamělá srdce" ve výboru Černý román a jiné povídky. Jako ukázku autorova „brutálního stylu" zde nabízíme překlad povídky, která dala název celému souboru.

http://www.casopis.hostbrno.cz/cs/archiv/2007/5-2007/vyber-z-cisla/mistr-brutalnich-povidek
??? --- 11:22:35 24.3.2010
ech oprava, prijde mi, ze mu to dodava novy rozmer, treba cast snu o obrazech van goga by bez barvy nemela moc cenu, ale je to samozrejme vec osobniho vkusu :)
TIGRE --- 11:00:10 24.3.2010
YBUKO: ja videl pomerne dost filmu, ale doplnovat mam porad stale jeste co :)
TIGRE --- 10:53:05 24.3.2010
???: ja po pravde preferuju v tehle filmech (chambarách) spíše černobílou než barevnou, ale chápu že je to věc preferencí...