Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
PALNÉ ZBRANĚ a život s nimi. Sport, sebeobrana, svobodná nátura? Gentleman's club
KENJIRO
[https://fbcdn-sphotos-h-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash3/q71/s720x720/528286_10200991234164639_1729527121_n.jpg]
I beg you, Gentlemen, act with Conduct and Discretion. A Pistol is your last Resort.
The Beggar's Opera, John Gay
Na homepage jsou odkazy na střelnice.
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
DRZACK --- 14:38:16 18.9.2018
???: Primarne to neresim jako zavadu. Vcera sem tim prohnal dalsich zhruba 400 a neopakovalo se to ani jednou...s nejruznejsim druhem streliva (SB ruzny vahy strely, fiocchi, magtech, remington). Takze je mozny, ze to byl neduh novy zbrane. Prvni varka streliva byly nejlevnejsi FMJ SB baleny po 250ks
??? --- 13:04:10 18.9.2018
DRZACK: Nic proti tomu, ale nejdriv bych vyzkousel vymenit udernikovou pruzinu, treba tam mas zmetek a pokud nepomuze, tak koupit nahradni udernik a s nim si pohrat, stoji to par korun. Jinak co mas na mysli tvrdou zapalkou? Selbel?
DRZACK --- 9:24:38 18.9.2018
???: Dik. Chci u nich koupit kit spoustaku + udernik. U streliva s tvrdsima zapalkama se mi cca jednou za 150 ran stane ze udernik neprorazi zapalku poradne a nevyjde vystrel. Ten cajun ma ostrejsi a stalejsi spicku a co sem se docetl, tak by mel problem eliminovat...
??? --- 0:06:30 18.9.2018
Jinak co presne od nich shanis?
??? --- 0:03:11 18.9.2018
DRZACK: Zkus PM ID Loocas
DRZACK --- 14:27:51 17.9.2018
REDSNAKE: Perfektni, diky!
REDSNAKE --- 13:45:18 17.9.2018
DRZACK: Zkus se zeptat vedle - [ PALNÉ ZBRANĚ - Nemoderovaná diskuze - Kdybyste někdo toužil po kulometu ]
Jsou tam lidi co vozí věci aktivně, nevím jestli se vyskytují i zde
DRZACK --- 13:42:29 17.9.2018
Ahoj, mate nekdo zkusenost s individualnim dovozem zbranovych komponent z USA? Nejedna se o cislovane casti jako je hlaven, nebo zaver. Konkretne se snazim komunikovat s Cajun Gun Works, ktery delaj paradni tuning kity pro P10C. Za každou radu budu vdecnej.
SHADDIE --- 16:41:29 16.9.2018
ELECTRICKOTA: no vida, to jsem přeložil a postnul já do jedný skupiny a koukám, že už se to šíří samo. to je dobře :-)
ELECTRICKOTA --- 9:35:07 16.9.2018
Repast z FB, ale patří to sem:
Kamarád narazil na zajímavou povídku....prosím, přečtěte si ji...

Škola se od rána hemžila „ozbrojenými“ šesťáky. Děti probíhaly pod transparenty „Sbohem zbraně!“ a „Mezinárodní den hračkového odzbrojení“, které zdobily vchod do školy, a řítily se chodbou do své třídy. Po cestě se neopomněli chlubit:
„Tak co? Neseš?“
„Jasně, koukej!“
„Já mám tuhle.“
„Říkali, že kdo nedonese, tak zavolaj jeho rodiče do školy a dostane poznámku do žákajdy…“
„A není ti toho líto?“
„Mamka tvrdí, že je to správný. Taťka je teda od včera pořád naštvanej…“
Mezitím se ve sborovně zvedla z gauče inspektorka z krajského školského oddělní, energická silnější žena vysoké postavy s rozhodným výrazem ve tváři:
„Je načase začít. Navrhuji podle plánu nejprve provést akci ve třídě a potom, po vyučování se přesuneme do školního dvora. Válec na rozdrcení odevzdaného je objednaný.“
(Válec na asfalt ozdobený plakáty za mír pro celý svět a logy několika politických stran od rána parkoval před školou a nebylo možné si ho nevšimnout. Zaměstnanec městské správy v oranžové vestě u volantu znuděně pozoroval hemžení před školou. Za tuhle akcičku dostal slušnou prémii a trpělivě čekal, až přijde na řadu.)
„Mimochodem, kde je třídní z šesté B?“ zeptala se inspektorka.
Ředitel si odkašlal.
„Ehm…jak bych vám to…on sem do sborovny moc nechodí, většinu času tráví ve třídě… Třída je to obecně velmi dobrá, skvělý prospěch, loni dostali vyznamenání a…“
„No právě!“ zvedla inspektorka výhružně ukazováček. „Právě proto! Mám takový pocit, že třídní se nezúčastnil ani minulé akce, je to tak?“
Ředitel rozpačitě pokrčil rameny.
„On je vůbec takovej svéráz…“
„Tak tyhle svérázy je nutné držet od dětí co nejdál“ prohlásila rozhodně inspektorka. Po důrazné odmlce se mile usmála: „Ale tím se budeme zabývat později. Mám tu jednoho mladého kandidáta na jeho pozici, velmi bdělý chla…mladý muž. A nyní se s dovolením odeberu do třídy. Ne, děkuji, nepotřebuji doprovodit. Společenská akce bude až později…“
Školní chodba už zela prázdnotou. Inspektorka kráčela chodbou ráznou chůzí ke dveřím s bílou tabulkou 6B. U dveří se na chvíli zastavila a zachmuřila se. Pak rázně zaklepala:
„Dovolíte? Dobrý den děti…“
Ve třídě bylo asi dvacet dětí, většinou chlapci. Spořádaně se postavili do pozoru a pak se potichu usadili. Téměř každý hoch měl před sebou na lavici nějakou dětskou pistolku nebo jinou zbraň, některým čouhala z batůžku. Všichni zvědavě pozorovali ženu, která právě vstoupila do místnosti. Učitel – starší těžkopádný muž s prošedivělou krátce střiženou kšticí – nezúčastněně psal do třídní knihy a dění ve třídě nevěnoval žádnou pozornost.
„Děti!“ zahájila inspektorka nadšeně svou řeč. „Dnes jste se stali, jak již jistě víte, účastníky akce ,Řekni ne militantním hračkám’, která probíhá v rámci v rámci série akcí s mottem ‚Děti proti násilí’. V rámci akce vám navrhujeme vyměnit své plastové pistolky, pušky, samopaly, meče, kanóny, letadélka a vojáčky za plyšáky, stavebnice nebo autíčka. Vidím,“ – povzbudivě se usmála – „že tato výzva u vás měla patřičnou odezvu. To je velice dobře! Představte si jen, jak krásně se bude žít bez válek a kolik je jiných zábavnějších her a hraček!“
Učitel zaklapnul třídní knihu a otevřel si noviny. Ale hlas inspektorky ho rušil dál:
„Když děti celého světa odmítnou nebezpečné a násilné hry na vojáky a na válku, pak nastane opravdu šťastná doba! A vy můžete být pyšní na to, že jste se stali součástí velkého boje za toto odzbrojení, byť zatím jen v podobě vašich hraček. A nyní navrhuji, abychom zahájili odzbrojení“ - usmála se inspektorka – „abyste složili přinesené vámi nebezpečné hračky na tento stůl“. Ukázala prstem na stůl připravený u tabule. „ Po vyučování tyto hračky slavnostně zničíme na školním dvoře a vy místo nich dostanete nové – skvělé, užitečné a zábavné hračky. Hračky, které nám byly poskytnuty naším sponzorem, mezinárodním firmou na výrobu moderních hraček.“
Povzbudivě se usmála a obrátila se k chlapci v první lavici: „Tak tedy, začněme!“

…Hromada dětských zbraní na stole vypadala trochu znepokojivě. A velmi, velmi smutně a osaměle. Bylo něco divného v tom, jak tam ležely pistolky a plastové samopaly. Divné a nesprávné. Jako kdyby se něco podobného již kdysi odehrálo, něco už prožité…a…děsivé.
Učitel na chvíli pohlédl do třídy, ale zase se ihned zadíval do novin. Děti byly zticha.

„Všimla jsem si, že ty, chlapče…“ - inspektorka prošla uličkou a zastavila se u jedné z lavic - „…ano ty, jak se jmenuješ?“
„Kolja.., Nikolaj,“ hlesl trochu ochraptěle dotazovaný chlapec aniž by se na inspektorku podíval.
„Ano, děkuji… Tak tys Koljo nic neodevzdal. Copak se děje? Pročpak nejsi jako tví kamarádi?“
„Já jsem nic nepřinesl…“
Třídou zaznělo udivené mumlání. Někdo houknul:
„Co blbneš Koljane, dyk máš!
„ Nic jsem nedonesl,“ prohlásil zarputile Kolja a vstal.
„To je velká škoda,“ prohlásila suše inspektorka. „Tato akce je velmi důležitá. Měli jste to napsané v žákovských knížkách, nebo ne?“ změřila si nevraživým pohledem lhostejně sedícího třídního učitele.
Ten klidně odvětil: „Nepovažoval jsem to za důležité, akce není součástí předepsané učební látky. Děti byly informovány i bez mého vědomí, několikrát.“
Inspektorka si důkladně změřila učitele přísným pohledem. Obvykle to vždy zabíralo, ale tentokrát rychle stočila pohled jiným směrem – v očích starého učitele byla ironie, jakási trochu znechucená zvědavost a opovržení. Inspektorka se raději otočila k opět k chlapci:
„Dobře tedy, ale i přesto, o co jde? Proč jsi nic nepřinesl?“
„Můj tatínek je důstojník,“ řekl chlapec v lavici a trochu zbledl vzrušením. „A ten mi řekl, že zbraně odevzdávají jen zbabělci. Nic jsem nepřinesl a nic neodevzdám.“
„Takže tvůj otec na tebe vyvíjel nátlak?“ chytla se toho dychtivě inspektorka. Učitel opět odtrhl pohled od novin. Chlapec zamrkal:
„Ne…Jak jako nátlak?“
„Vyhrožoval ti trestem, jestli se zúčastníš akce? Vyhrožoval?“
„Ne, proč…já sám jsem nechtěl nic nosit…protože copak vojáci odevzdávají zbraně? Copak je vyměňují za stavebnice?“. V hlase chlapce zazněl upřímný údiv.
„Ale ty přeci nejsi voják,“ řekla o poznání tišeji lehce zmatená inspektorka. Třída tiše a nechápavě sledovala dění.
„Já samozřejmě voják nejsem,“ odpověděl chlapec. „ Ale jsem chlap. Zatím mám jen dětské zbraně. Ale až vyrostu a budu důstojníkem, tak budu mít opravdové. Každý přece nějak začíná,“ dodal chlapec vážně. „A když se začnou odevzdávat zbraně-hračky, abysme nedostali vynadáno, tak pak odevzdáme i ty opravdové, aby nás nezabili. A jak pak budeme bojovat?“
Ve třídě se začal ozývat šepot. Inspektorka se blahosklonně usmála:
„Ale Koljo… proč by se mělo vůbec bojovat? Zamysli se.“
„Jak jako proč?“ podivil se chlapec a přešlápl na místě. Nedůvěřivě se zadíval na tu dospělou tetu, které musel vysvětlovat tak jasné věci. „Jak pak máme bránit slabé? A co vlast? Copak jste nečetla, kolikrát na nás útočili?“
„Ale v téhle době…“
„I v téhle době“ vyhrkl chlapec. „Otec se vrátil z mise před třemi týdny. I teď je válka. A jestli nebudeme připraveni se bránit, tak pak zaútočí doopravdy.“
„Takže tvůj otec trpí postraumatickým syndromem!“ chápavě kývla hlavou žena. „Trpí bludnými představami, že jsou všude nepřátelé…“
„Netrpí žádnými představami“ přerušil ji nasupeně chlapec. „Odpočívá a čte si knížky. A zabejvá se mnou a Slávou,“ usmál se najednou chlapec, možná při vzpomínce na otce nebo mladšího brášku.
A dodal: „A nemluvte takhle o tatínkovi. Má tři medaile a vyznamenání. On nás všechny chránil před teroristy. Ne vy.“
Inspektorka vytřeštila oči. Tohle už nebyla hra a spor o hračky. Zdálo se, že to chápou i ti největší raubíři a nejsebestřednější děvčata ve třídě. Všichni pozorovali svého spolužáka téměř vyděšeně.
„Teď okamžitě půjdeš domů a doneseš své pistolky,“ prohlásila tvrdě inspektorka.
Kolja pokrčil rameny: „bylo nám řečeno, že je to dobrovolné, kdo bude chtít. Já nechci.“
„To nehraje roli!“ odsekla inspektorka. „Nebo se snad bojíš otce?“
„Proč bych se ho měl bát?“ zeptal se chlapec. „Copak je to terorista? Dyk je to můj táta. Je nejlepší na světě“
„Copak nechápeš, že zbraně zabíjejí?!“ zvýšila opět inspektorka hlas.
Kolja zavrtěl hlavou:
„Zabíjejí lidé. Kdyby táta neměl zbraně anebo s nimi neuměl zacházet, tak by nikoho nezachránil. Dostal vyznamenání za záchranu ženy s dítětem. Během boje. Zastřelil dva teroristy. Kdyby neměl zbraň, tak by je nezachránil.“
„A to ti otec vypráví, jak vraždí?“ neudržela se a vyštěkla inspektorka.
„Vraždy... to je když zabíjejí bandité“ opravil ji napjatě chlapec.
„Povídáš nesmysly,“ odsekla inspektorka „a rušíš důležitou akci“.
„Není to vůbec důležitá akce,“ řekl tvrdohlavě Kolja. „Je to hloupá akce“.

„Tvůj otec bude mít nepříjemnosti!“ zavřískla inspektorka a na chvíli se z ženy proměnila na vzteklou tetku. Zrudla ve tváři: „a ty okamžitě půjdeš ke školnímu psychologovi.“
„Klidně,“ řekl chlapec a trochu se zachvěl. „Vy jste dospělí, tak můžete. Ale já stejně nic nepřinesu a neodevzdám. Táta říkal, že zbraň je ctí bojovníka.“
„Jaká zase čest?“ štěkla inspektorka tak nahlas, že se žáci přikrčili. „Vždyť to jsou hračky!“
„Čest není hračka,“ promluvil najednou třídní učitel, vstal od stolu a zavřel třídní knihu s ostrým zvukem podobným výstřelu. „Je smutné, že to nechápete. A nyní vás požádám, abyste opustila třídu. Jestli to neuděláte, budu nucen vás vyvést silou. Nemám ve zvyku se takto chovat k ženám, ale protentokrát bych udělal výjimku.“
„Vy…,“ inspektorka zalapala po dechu. „Tohle vám jen tak neprojde,“ procedila slova mezi zuby, změřila si zlým pohledem plačícího Kolju a vystřelila ze třídy.
„O tom nepochybuji,“ uchechtnul se pod vousy učitel. Ve třídě se žáci začali vrtět, někdo vydechnul, kdosi vzadu se tiše zahihňal. Najednou jakoby se pročistil vzduch.
Učitel vyšel zpoza svého stolu, došel ke Koljovi a jemným stiskem ramene mu pokynul, aby se posadil. Tiše se jej zeptal:
„Proč pláčeš vojáku? Tuhle bitvu jsi vyhrál.“
„Bude si stěžovat na tátu…“ polknul slzu chlapec. „Máma mu včera říkala, ať mi raději tyhle věci neříká, že z toho budou nepříjemnosti…“
Učitel se pousmál:
„Nikam si stěžovat nebude.“
Narovnal se a rozhlédl se po celé třídě:
„Tak co, hrdinové?“ – v jeho hlase zazněly žákům tak důvěrně známé jízlivé notičky. „No pěkně jste se vyznamenali, to teda. Budoucí bojovníci a obránci… všichni si zasloužíte ,metál za zradu’ prvního stupně, jen co je pravda“.
Rozhlížel se po třídě – několik hochů sklopilo oči, někteří sklonili hlavy. Jen Kolja seděl vzpřímeně a díval se ještě uplakanýma, ale plnýma vzdoru očima. Ještě se trochu chvěl prožitým napětím.
„Rozeberte si to a odneste domů,“ řekl po dlouhé pauze učitel unaveným hlasem a kývnul hlavou směrem k hromadě plastu.
„A zapamatujte si, že zbraně tváří v tvář nepříteli, skládají jen zrádci. Zapamatujte si to na celý život…Díky Koljo.“
„Za co?“ podivil se chlapec a zase zamrkal. Údivem otevřel ústa. Spolužáci mezitím potichu rozebírali hromadu dětských „kvérů“ a tiše se vraceli do svých lavic.
„Za to…a pozdravuj tátu,“ odpověděl učitel. A najednou navázal obvyklým tónem, jako kdyby se vůbec nic nestalo: „a nyní zahájíme vyučování. Dnešní téma je Bitva na Kulikovském poli a její význam ve formování naší vlasti…třeba se mi podaří vás ještě něco naučit.“

Oleg Vereščagin, povídka „Hračky“