Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Tvoje historky z vlaku - co se ti stalo na drahách
ARILIN
Tohle je zcela účelná diskuse. Liberecké divadlo Podivín (http://facebook.com/divadlopodivin) bude hrát divadelní hru odehrávající se během jedné cesty vlakem. Hra bude sestavena z reálných vlakových příhod a vlakových příhod realitou inspirovaných.
Co vtipného, zajímavého, zvláštního se stalo ve vlaku vám? Povídejte, přehánějte a buďte součástí našeho vypravování! :) Nejlepší příspěvky s dovolením (i bez něj) použijeme a jako odměnu nabídneme volňáska :) Užívejte, L.
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
LALINA --- 16:21:04 26.4.2016
SEJDA: tak sem s nimi:)
SEJDA --- 16:28:30 25.4.2016
Na slovensku jezdi duchodci a studenti zcela zdarma (za registraci) vlaky, do kterych neni potreba mistenka, ani nejsou IC (v CR maji vybrane skupiny velke slevy) .. ne zridka potka clovek zejmena v zadnich kupech "bezdomovce" co pendluji mezi Bratislavou a Kosicemi, vzdy mne bavi si s nimi povidat o jejich ceste zivotem (kariere) o tom, co muzou skrze sve kazdodenni cestovani nabidnout dnesni spolecnosti.

SAMMAEL --- 16:12:42 25.4.2016
Už je to pár let zpět, jel jsem poloprázdným rychlíkem, sám v kupé, klídek a ticho. Ne nadlouho. Při příjezdu do další stanice vidím na perónu školní výpravu. A samozřejmě si to namířili do "mého" vagónu. Sbohem ticho a klide. Následoval řev, dupání po chodbě, lomcování dveřmi od kupéček... moje kupé nevyjímaje. Nasáčkovalo se ke mě asi pět kluků ve věku cca 10let. Chvilku se přetahovali o dveře, vyhazovali ostatní, a posléze dveře zamkli, a zatáhli závěsy. Moji maličkost sedící u okna s knihou v ruce zdatně ignorovali. Snažil jsem se o totéž. Po nějaké chvíli mě zarazilo, že nápadně ztichli. Mrknul jsem přes okraj knihy - jeden z nich vytáhl jakýsi pornočasopis. Poměrně tiše v něm listovali, oči vyvalené, sem tam nějaký komentář. Záhy narazili na stránku s erotickou povídkou. Jeden z nich se jal ostatním předčítat. Podíval jsem se na svůj odraz v okně, ano, stále jsem tam byl, a byl dokonce vidět. Pro ně jsem ale neexistoval. Předstíraje četbu knihy jsem se bavil tím, jak během čtení moc nechápali, co vlastně čtou. Pak ovšem narazili na pasáž, která je úplně vykolejila:
"... až z toho celá zvlhla."
Předčítající kluk zvedl oči od časopisu, udiveně se rozhlédl po svých posluchačích a pronesl:
"To se asi pochcala, ne?"
Připlácl jsem si knihu na obličej tak rychle, že jsem si málem přerazil nos, a veškeré síly napjal k tomu, abych nevybuchnul smíchy. Celá třída bohužel hned na to vystupovala, takže povídku nedočetli, a já si tak nemohl rozšířit své znalosti sexuologie.
ARILIN --- 14:07:48 18.4.2016
Někdo něco dalšího? Nebo jste přestali jezdit vlakem?
NAMATHUR --- 14:04:31 19.2.2016
ZARAKI_KENPACHI:
ZARAKI_KENPACHI: ohleduplný double fail. Přestože se arabština píše zprava doleva, u číslic je tomu naopak; píší se zleva doprava, resp. zprava doleva jednotky-desítky-stovky..., takže postupoval logicky, ale blbě, když to obrátil. Naopak je samozřejmě píšeme my v Evropě.

I když zrovana dva-náct by i číslovkami neposkvrněného Čecha svádělo zapsat 2-1, stejně jednadvacet 1-2 ;)

/OT
PNXNTDD --- 1:08:11 11.1.2016
z FB:

V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo – nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.

Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.

,, Babí, co je to tam namalovaný?” Pro něj neznámý druh ,,smailika” ho zřejmě zaujal.
“Kde myslíš Kubíku?”
“No přece naproti nám, na stěně.” Ukazal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně.
“To je… to je…” přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý. “To je přece dráček!” zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupe se opět uvolnila a všichni přitomní se vrátili ke svým myšlenkam.

Ne však chlapec.
“Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?” Babička, čelíc další zvídavé otázce,nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil.
,,No ano, Kubíku, takovej co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?” Improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm.
“Hele babi a nepotřebuje ten dráček vocas?” Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout.
“Tenhle dráček asi ne”, hlesla babička.
“To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,” mudroval vnouček.
“Tak tenhle ho nemá!” odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie.

Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby.
“Babi a ty máš dráčka?” Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu.
“Já už dráčky nepouštím,” odpověděla ta dobrá žena žalostně.
“Protože už dráčka nepotřebuješ!” triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:

“Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?” To uz smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze.
“Chováte se jako primitivové!” rozječela se na nás. “Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!” Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice, a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: “Jako dráček?”

Žena sklapla čelist a chvíli na dívku konsternovaně hleděla. Pak ale pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát. Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upřimněji.

“Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček,” soukala ze sebe ta žena, co jí bránice dovolila. Vlak zabrzdil v konečné stanici a lidé začali vystupovat.
Loučili se slovy, tak se mějte paní a ty taky draku….
ZARAKI_KENPACHI --- 23:02:18 13.12.2015
Dneska si jedu Pendolinem z Ostravy do Prahy, mám sedadlo číslo 12. Nastoupím do vlaku a na mojí dvanáctce sedí nějaký arab. Tak mu vysvětlím, že tam patřím já. Od mi lámanou českoangličtinou říká, že ne, že dvanáctku má on. Po pěti minutách hádání jsem mu z ruky vzal jízdenku, podíval se na ni a tam 21. A v ten moment mi došlo, že chudák to měl nějaké popletené a že vlastně celou dobu čte ty čísla zprava dolevaD:
ANDYBANDIT --- 15:54:24 5.10.2015
Před lety jsem studoval vysokou školu v Plzni. Často a rád jsem proto jezdil trasu Praha -Plzeň. Hodinku a půl jizdy jsem si většinou krátil četbou studijních materiálů, popíjením piva a zíráním z okna.
Nastoupil jsem do pátečního vlaku směr Praha, jako obvykle plnějsího. V ruce několik A4 ke ctění. Po chvíli se mi podařilo najít prázdnejší kupéčko. V něm seděla dvojice pupkatých fotříků kolem čtyřicítky a mladá, nafintěná blondýnka tak kolem dvaceti let. S pozdravem jsem se zeptal, jestli mají volno. Odpovědí mi překvapivě bylo:"... no když to s náma vydržíš!?" ;) Neznělo to ani výhruzně, spíš jsem v tónu věty jednoho z fotříků a pohledů ostatních zaznamenal nějakou kulišárnu. Pivo mám, něco zajímavého ke čtení taky, proč bych nevydržel. Pomyslel jsem si a usedl.
V kupé bylo hodně velkých zavazadel. Nacpané hokejové tašky a další, která zaplňovala skoro celý úložný prostor kupé.
Vlak se rozjel a ja se začetl.
Za chvíli se jeden z fotříků natáhl pro jednu z tašek. "Přece to tu nebudeš krámovat, ty krávo!". Ozval se druhý. "Ale jo, chci vidět ty paruky!" Ozvala se slečna. Během chvíle se z tašky začalo nořit nepřeberné množství dámských módních doplňků a hadříků. Lodiček, paruk spodního prádla a další změti věcí, která mi moc neříkala. No dámských... Dle vkusu ruské porn chic.
Samozřejmě proběhlo zkoušení lodiček v chdbě vlaku, nebo česání paruk. Strašně to pelichá... "Nervi to tak ty krááávo!" Zaznělo do toho přibuzlým hlasem. A mě začlo svítat. Nacházel jsem se v půlce prvního odstavce, přijížděli jsme do Rokycan a já na palubě se dvěma fotřiky, travesti šoumeny a mladou rozjetou buchtou.
Na nádraží v Rokycanech chlapi stáhli okno a jali se komentovat kolemjdoucí muže. "Hele, ten je sladkej, jakej má bíbr." A podobně se to opakovalo každou stanici.
Vlastně by na tom asi nemuselo být vůbec nic divného, jenže poslouchejte ty perly hodinu a půl. Snažil jsem se příliš nezapojovat, zůstat spíš jako nestranný pozorovatel. Hlavně být tak trochu neviditelný, tak trochu splývat s tím nepořádkem všude okolo. Hlavně na sobě nenechat nic zkoušet.
Do Prahy jsem dorazil bez újmy, sice stále na první stránce textu a litujíc, že jsem si nevzal víc piva. Setřásl jsem ze sebe nějaké ty podprsenky, kalhotky a chlupy z paruk a rozloučil se.
Vydržel jsem.
AETHER --- 21:10:31 30.9.2015
Devadesátá léta, lokálka u Lipna. Je 1. května ráno a já jedu značně unavená vlakem z čarodějnic; abych neusnula, drhám náramek přátelství (nesmějte se, to byl v té době děsný hit)- na džínách mám zavíracím špendlíkem připnutý chumel bavlnek, ze kterých prostřednictvím uzlíků vytvářím různé psychedelické vzory. Je mi asi něco mezi patnácti až sedmnácti, řekla bych. Přijde průvodčí, ani nechce vidět jízdenku, zná mě, jezdím často. Ale ruční práce ho zaujala, tak to zkoumá a nechá si vysvětlit, co to je. Může mu být tak 20, nejvýš, takový drobný hošík, co ho práce (ještě) opravdu baví. Po chvíli nesměle navrhne, jestli se nechci podívat dopředu ke strojvedoucímu. Ani ne, ale asi jsem ještě trochu opilá, tak mi to vlastně přijde jako dobrý nápad a jdu. Ostatně, bude tam ten strojvedoucí, že. Navíc se ukáže, že dneska řídí kamarádčin kamarád, takže se zdravíme, sdělujeme si zážitky z májky a z čarodějnic a v kabině je veselo. Pak najednou průvodčí hlesne, hele, strom a když projíždíme pod nějakou košatou břízou, pokusí se mě najednou políbit. Uhnu se, zdvihám obočí, ale překvapil, mládenec. Strojvedoucí utrousí: "ty si vůl". Průvodčí zrudne: "Dyť je první máj" a už je zticha. Bude zaražený ještě příštích pár jízd a vždycky se při kontrole jízdenek bude červenat. Po prázdninách si začneme tykat, ale pak ho asi přeloží a už ho nikdy neuvidím a nedozvím se, jestli mu to některý další rok s nějakou pod tou břízou třeba nevyšlo;)
FIFI --- 18:28:05 26.9.2015
Jedu se synem dopoledne (tehdy mu bylo neco kolem asi 10 let) primestskym vlakem z Prahy, od zubare nebo co..., nastoupime na nadrazi, na konečné a vidime dve volna mista, treti je takove to sklopne sedatko, no akorat pro nas - naproti je WC. Jenze chodbicka k sedadlum je zatarasena divnym spinavym velkem kreslem. Kreslo se podari obejit a sedneme si. Cekame docela dlouho, otvirame casopisy a pak se vlak rozjizdi. V tu chvili se otviraji dvere z WC, pro nas prekvapeni - nikoho jsme tam celou dobu nevideli vchazet. V tom malem prostoru byli dost spinavi dva mladici, jeden ma sundany kalhoty a injekcni strikacku a dalsi nadobicko v ruce. Uz divne, ze se tam spolecne vesli!
Prvni fetak vyleze z WC, zavre dvere a zacne: Tady to mame zabrany my, to jsou nase mista, kam jako jede jedete? My uzasle: Budeme za dalsi dve zastavky vystupovat. Mladik: No tak dobre, tak teda seďte, ale mista jsme si zabrali my!
Za dalsi chvili vyleze druhy kluk, jeste si upravuje usmudlany dziny a ten tedy rovnou jeci: Copak nevidite nase kreslo? Mame tyhle mista zabrany! Prvni mu rika: Hele klid, budou brzy vystupovat.

No uz jsem myslela, ze nam jednu flakne.
Syn se jich dost bal, fetaky tehdy videl asi prvne v zivote.. byl rad, kdyz jsme vystoupili.