Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
AUTORSKÁ POEZIE *
MONYSEK
Na nástěnce najdete pravidla klubu, informace o textech zdejších autorů jinde, poetické kluby některých zdejších přispěvatelů a také další kluby, zabývající se literární tvorbou.
Tamtéž si přečtete také rady a postřehy o psaní, kritice a nutnosti autorské práce. Přečíst si nástěnku se velmi doporučuje.


The best of tohoto klubu (jak ho vidí někteří zdejší autoři a kritikové) najdete zde: Autorská poezie - výběr Můžete také nominovat.
Pokud píšete hodně emotivně a vaše texty jsou spíše prožitkové, můžete zvážit uveřejnění v klubu Emotivní poezie
V případě, že nemáte zájem o kritiku a chcete se hlavně podělit o svoje zážitky, doporučujeme klub Azyl pro věčné romantiky
Obtížné aspekty poetova života a všemožné drby z oboru zpracovává Těžký život básníkův
Pokud vás klub Autorská poezie všemožně rozčiluje, navštivte opoziční autorský klub Poesie bez pranic a tkanic
Technická poznámka: klub je zpřístupněn ke čtení i pro off-Nyx čtenáře.
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
NEMESIS --- 18:27:22 3.12.2016
Do Prčic

Vidím ti do hlavy.
Nevidím. Jenom tuším.
Netuším. Jen si skládám obrazy.
A ty mé obrazy rušička ruší.
Vždycky když odcházíš.

Nechci ti ublížit.
Vlastně se nechci zklamat.
Zklamat se chci. Ale ne o tebe.
Pořád se nevyznám v tom, co je s náma.
Klidně mě rozeber.

Dneska jsem odjela
do Prčic. Žlutým vlakem.
Ne vlakem. Vlastně jenom tramvají.
Všechno je sypaný. Cukrem a mákem.
K samému okraji.

Dalo se do deště.
Nedalo. Jenom krápe.
Vlastně chci říct, že je dost slunečno.
Nechápu. Možná ten nademnou chápe
tu pravou skutečnost...
TJORVEN --- 14:33:16 1.12.2016
Kořeny

Kořím se kořenům svým
když sílu cítím ve větvích
S korunou v oblacích
zapouštím kořínky laskavých činů

Kořením život svůj prožitky
i tvůj
když zakořenila jsem s tebou
v sadu leckterém

A přesto vykořeněná
toužím po návratu ke kořenům
spočinout spletená do vědomí
kdo jsem a kam patřím

a cítit svobodnou pokoru jistoty
že nechci se kořit kořenům
co na třísky štípají kmen
Nechci se spoutat kořenáčem minulosti

Raději dosáhnout z kořenů do oblak
a pak se vrátit
domů
do teplého tlení
AJVAJ --- 22:45:43 28.11.2016
Představení

Před sametovou oponou
stojí vysoký člověk
s ocelově šedýma očima
v ocelově šedých jamách
pod šedým obočím.

Ocelovou ruku
strčí do klobouku.
V něm se mu nehty otevřou
a z pěti kovových trubic
se prudce vyleje
králík
nekonečná šála
tři bílé myši
a pět papírových kytek.

Červené kytce se zlomila špejle
a třetí myš zřejmě nemůže na nožičku.
Přesto aplaus.

Vysoký člověk
to vše smete do pytle
a pytel hodí za oponu.
„Neboj, má tam pomocníka…“,
šeptá kdosi holčičce,
která se na nic neptá.

Vysoký člověk
pak přistoupí k pomalované skříni.
Otevře ji,
ukáže všem,
že je prázdná.

Povolá dobrovolníka.
Zavře ho tam.
Vezme pět ocelově šedých mečů
a protne je skříní.
Ukloní se.
Aplaus.
Meče trčí ze skříně
jak kouzelníkovy prsty z rukávů.

Vysoký člověk pak vyjme meče;
ale hle – žertík:
Meče se lepí.
Jsou potřísněné.
Zpod skříně vytéká tmavá louže.
Slečnám se dělá špatně.

Ale kouzelník
Bez prodlení
Triumfálně otvírá skříň:

Mimořádný efekt:

Místo dobrovolníka
ze skříně
pomalu
vystupuje
osoba
v níž
jeden každý divák
poznává
svého
otce.

Ti, jejichž otec je dávno mrtev,
vstávají v hrůze a se slzami.

Ti, jejichž otec se dívá s nimi,
se po něm v trapném úžasu ohlédnou
a zachytávají se ho za rukáv.

Ti, jejichž otec je kdesi daleko,
sklánějí hlavu mezi kolena
a prsty mačkají oči a kořen nosu.

Ti, kteří otce nikdy nepoznali,
se děsí pána s lívancem místo obličeje.

Ale kouzelník už zavírá
tichou osobu zpátky do skříně
a uklání se mlčky do publika.

Publikum tleská
žasne
zvrací
spílá mu
a pláče.

Když trochu ztichne,
ozve se dětský hlas:
„A můj tatínek?“
Místo vedle chlapce je prázdné.
Zřejmě dobrovolníkův synek.

Vysoký člověk
s velícím gestem
v tichu vyžádá ticho
soustředí se
a když se dvě ticha sejdou
on otevírá skříň.

Tentokrát
jeden každý divák
poznává
v té osobě
svého
nejdražšího
z mrtvých.

Teď vstávají v slzách a v hrůze všichni.
A ti, co již viděli,
křičí „NE!“
a hlavu drží v dlaních.

Ale osoba již
mizí tiše ve skříni.

Do nářku publika
a zmateného bubnování
překocených židlí
se znovu ozývá ten dětský hlas:
„A můj tatínek?!“
Místo vedle chlapce je prázdné.

Vysoký člověk tiše kleje.
Pak velícím gestem
si v tichu vyžádá ticho
a když obě ticha
nafouknou k prasknutí své tváře
on se soustředí
a znovu otevírá skříň.

Lidé si schovávají
hlavu v loktech.

Ale tentokrát ze skříně
Nevychází
Přízrak
Ale skutečný pán.
Ovšem jiný.
A celý rozrušený.
A vyčítá kouzelníkovi:
„Přece já – já jsem váš dobrovolník!
Copak si mou tvář
Nikdy nezapamatujete?“

Je to veselé
ale lidé se nestačí
zorientovat
protože se znovu ozývá ten dětský hlas:
„A můj tatínek?“
Sedadlo vedle zmateného hocha
zůstává prázdné.
Všichni hledí
na krvavou louži.

Do hrobového ticha
se ale odkudsi z šera
snese na chlapečka
ječivý příval:
„Co kecáš, vole?!
Dyť fotr ti zůstal doma s chřipkou!
Sám si mi ukazoval
esli nechci lístek!!“

Zmatený chlapeček se brání,
lidé si pobouřeně sdělují komentáře,
hubují na mládež
a protože představení skončilo
navléknou kabát na rány
a odcházejí domů.
Cestou opatrně osahávají své vzpomínky
jak díry v zubech.

V nastalé úlevě
si nikdo nevzpomene
na prvního dobrovolníka.

Snad až doma,
večer při svlékání…
A to už každý si rád řekne:
„A kdoví jak to bylo.“

Mistr sugesce zatím urychleně opouští štaci.
NATASHA --- 14:51:18 23.11.2016
FAERTIS: :---)
FAERTIS --- 14:36:03 23.11.2016
Chyceni
...
Chytil jsem kolouška
(zalezem spolu pod peřinu)
budu mu šeptat do ouška
recepty na zvěřinu.
FASTCORE --- 18:14:33 21.11.2016
NATASHA: Tak já jsem spíš odkazoval na klasiky typu Gellnera apod. Obecně, nemíním je srovnávat se současnými autory ani se současnými autory zde :), chodím sem výjimečně.
Ona poezie naštěstí není matematika, takže to z čeho je jeden nadšen to druhý nemůže ani cítit.

Ale jest pravdou, že já reprezentuju velice okrajový názor a přístup. A když by byla tahle diskuze více navštěvována byl bych umínusován, potažmo ubit čepicema pro výstrahu a veřejně ukřižovám :) Jako tedy na většině diskuzích.
NATASHA --- 21:25:03 20.11.2016
FASTCORE: Vůbec nic nenamítám proti autorům, kteří "to" mají už třeba ve dvaceti.
Moc jsem jich tu za ta léta ovšem nepotkala.

Mládí v tvorbě nic negarantuje. Stáří ovšem jakbysmet. Podstatné je psát to, co opravdu držím v klepetech, když to píšu. Pak to dokážu předat.
FASTCORE --- 10:18:10 19.11.2016
NATASHA: "Dospělost je stav kdy člověk rezignuje na svě ideály a své přesvědčení prodá za rozumné kompromisy."

To asi k tomu, když někdo začne dělat chytrýho s tím "co patří k dospívání". To jsem teď řekl dost tvrdě, ale nemyslím to tak zle jak to vypadá napsaný :) Spousta autorů napsala své nejlepší věci v období raného mládí a myslím, že tomu tak bylo z důvodu, že v té době člověk často vidí a říká pravdu bez příkras. Než takzvaně "dospěje" a najednou začne přijímat to co se mu dřív nelíbilo či proti čemu dokonce sveřepě bojoval. Myslím, že mladý lidi mají často víc pravdy a přehledu než ti "rozumní dospělí co už mají tuto úsměvnou fázi za sebou".
K té básni - mně se líbí první polovina, pak se to ztrácí. Ale rozhodně bych se držel svého stylu a nebál se "velkých pravd". Pořád lepší než sklouznout do dospělácký nudy.
JANEQ --- 13:11:48 23.10.2016




v mé zemi za Večerem


sejmi z obličeje masku než
řekneš víc
a radši nasaď úsměv
jinak se vyleká
jak je křehká

aureola zapadajících
a zápach úspěšných
odchází prázdná

anna ze studny
zahalená v divokých loknách
vzkazem napsaným na šatech

posadíme je mezi Kavku a Havla
vynikne buket
zmizí rozdíly

podívej
kvetou prázdné věty
co chvíli sklidíme
a budeme šťastní

sejmi tu podivně zářící kartu z
vrchu balíku
já už mám
svých jedenadvacet
v hrsti





,'
NATASHA --- 14:22:31 16.10.2016
JAZATERMINAL: Taky jsem měla takovou fázi, patří to k dospívání. Snažit se "vyslovovat velké pravdy" ale často vede k směšnosti, kterou autor rozhodně nezamýšlel.

Já bych se zaměřila na jednodušší témata, která zvládneš uchopit.