Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Přátelé českých tradic
DIABOLUS
Nejvyšší důležitostí jest českou tradici zachovati! aneb diskuse o českých tradicích, jejich formách, skutečnostech, ale i o folkloru a zvycích...
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
DIABOLUS --- 18:33:12 30.9.2014
Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti

Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli taktéž náležitě ostavit a uctít.

Tento den je tak význačným svátkem, že se slaví naprosto ve všech krajích po České zemi.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron a ochránce České země a to minimálně od poloviny 10.století, kdy počali vznikat první zapsané legendy. Ale teď ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se udržela i tradiční velká pouť svatého Václava. Největší se koná ve Staré Boleslavi a návštěva hrobu svatého Václava v tento den je i dnes velmi vyhledávaná.

Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají liturgické a povznášející písně a kouká se rozjímat a uctít důležitost onoho dne. Po doputování poutníků ze svatého místa domů je náležitě vítají Ti co doma zůstali a na pouť nemohli a pokračuje se veselím na trzích v hospodách a tancovačkách a dnes také na atrakcích.

Svatý Václav je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ. Proto Josef Václav Myslbek vytvořil sousoší, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Zde po 21. srpnu 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.
Pod sochou svatého Václava na Václavském náměstí se také každoročně konalo v tento den velké setkání Čechů.

Svatý Václav je vzorem čestného panovníka, starého původního křesťanství a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti s živým vztahem k tradicím národa.

Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší půdě, nedejme ji cizincům, připomeňme si krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší zemi a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, jen tak se dá ovlivnit mnohé.

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“

Den svatého Václava byl však i důležitým dnem v hospodářském roce. Protože obilí již je pod střechou, seno se slámou ve stodole a téměř sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina. (– měli to ale zařízené, že?)

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí a dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě. Toho dne se také někde sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.

Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech i Moravy. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj.
DIABOLUS --- 18:22:29 30.9.2014
Podzimní rovnodenností nastává čas sklizně a posvícení, čas přemýšlení, rozjímání a radosti.

Nastal nám podzim, čas sklízení plodů náročné práce. Sklízí se většina úrody. Hospodáři sklízí sady, vinohrady, úrodu brambor, ale i mnoho dalších plodin. Příroda nám pomalu maluje krajinu překrásnými barvami, nechává za svítání válet krásné mlhy na strništích a loukách, ve večerním slunci se blyští šípky jako červené korálky a pomalu se vše připravuje na spánek.

Ani naši předci nesměli zaspat a podzim náležitě využít nejen k přípravě na zimu, ale především k radování a hodování neboť podzim je obdobím hojnosti. K tomu všemu se váží i tradice, které si budeme představovat postupně.

Na okraj snad jen zmíním pouštění draků a pečení brambor v popelu a jablek na ohni, neboť to se odehrávalo tak nějak celým podzimem, dle počasí a krajů.

Pouštění draků byla a je oblíbenou kratochvílí zejména dětí i dospělých neboť v podzimní čas pěkně fouká ze strnišť.

Děti si doma vyrobí a nazdobí draky a utíkají je na sklizených polích a loukách pouštět. Doma vyrobený drak je totiž ten nejlepší a děti se dříve předháněly, kdo z nich bude mít draka krásněji vymalovaného a komu vystoupá na nebi nejvýše.

Je to období honů, houbaření, sběru šípků a posledních bylin, různých svátků a hlavně je to čas posvícení.

Posvícení se konají po celé republice, ale v každém kraji v jiný čas a protože s posvícením je to složitější, tak k němu nezbývá než sepsat samostatný článek. Ve zkratce k posvícení nesmí chybět dobré jídlo, pití posvícenské koláče a husa.

Ke konci podzimu krom dušiček a svatého Martina, patří i přípravy na advent a prakticky celé adventní postní období. U nás v rodině se kupříkladu v neděli před první adventní společně zdobí adventní věnce při čemž se povykládá jak se kdo má a co se událo...

Podzim nám začal při podzimní rovnodennosti, která letos připadla na 23. září..
DIABOLUS --- 18:09:22 30.9.2014
Z technických důvodů jsme bohužel neměli možnost včas připomenout podzimní rovnodennost, tedy počátek podzimu a oslavu svatého Václava. Tímto se velice omlouváme a přikládáme články aspoň dodatečně. Ti zvídavější je jistě nalezli v historii z loňského roku..
DIABOLUS --- 9:46:22 27.8.2014
Dožínky - konec Srpna

Dožínky byly pro naše předky velmi důležitým svátkem. Když přišlo na posečení posledního pole, ženci se ustrojili do krojů a ženy nazdobili sebe i pracovní nářadí. Pak s posledními naloženými obilnými snopy na povoz, vyzdobený i s koněm, dojeli v průvodu k rychtáři, kde mu ženy předávaly věnec uvitý ze všech druhů obilí a kytici lučního kvítí rychtářce. S vinšováním a slovy, že úroda je pod střechou a vše sklizeno, dostala od rychtáře za věnec peníz nebo pivo a od rychtářky za kytici koláče. Věnec hospodář pověsil v hospodářství a nechal jej viset do Vánoc nebo do dalších žní. Pak se veselilo a radovalo, tancovalo a toto radování se pak ze statků přesunulo do hospody, kde zahajoval veselí rychtář s rychtářkou prvním tancem.

Ač se to nezdá, tak dožínky jsou stále platnou a důležitou tradicí i pro nás, protože úroda a jídlo není ani v naší moderní době samozřejmostí a my bychom za tyto dary měli děkovat, stejně jako tomu bylo za našich předků.

Dožínky se uskutečňují po posečení obilnin z polí v našem kraji, proto se slaví v každém kraji v trochu jiný čas, dle toho jak kde dozrává obilí. Všeobecně je to však konec srpna.

I my si můžeme uvít obilný věnec s úctou a poděkováním za úrodu. Upéct žitný chléb jako symbol pokory a koláče pro radost a vděk. Radovat se a tančit s přáteli s vděkem za úrodu nebo se radostně vydat do přírody a děkovat za to, že budeme mít co jíst až do dalších žní. Neboť radostí se nejlépe děkuje za Boží dary.

Pro zajímavost: Později se slaví dočesná, při posledním česání stromů a jinde vinobraní, ale to jsou oslavy jiné.

Chcete-li si přečíst něco dalšího o dožínkách našich předků, můžete zde: http://www.ceske-tradice.cz/tradice/leto/sklizne-a-oslavy/dozinky .
Dožínky v rámci projektu České televize - http://www.ceskatelevize.cz/porady/10519120758-nase-tradice/ .
Máte-li touhu se dozvědět více o dnešních dožínkách, můžete tak učinit v knize Naše tradice - L. Sůvová k sehnání zde: http://www.udzoudyho.cz/aktuality/aktuality-z-eshopu/ladislava-suvova-nase-tradice.html

Zdroj:
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu.....
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře..
DIABOLUS --- 11:44:47 19.6.2014
Svatojánská noc 23.-24. června

Dalším význačným svátkem je svátek svatého Jana Křtitele, který připadá na dobu letního slunovratu.

Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

Jedná se o pálení ohňů v předvečer svátku Jana Křtitele tedy z 23. na 24. června. Tato noc se jmenuje Svatojánská a je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.


Svatojánské ohně většinou připravuje chasa. V některých krajích je základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci. Děvčata mají za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvijí věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobí jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčuje vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité je zelené chvojí, které se přidává do ohně. Po zapálení hranice se kolem tančí a zpívá a také se hrají různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu s větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.

Něvěsty:
Ty děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání byliny do svatební košile a její očarování. Tuto tradici jsem již popisovala ve III. díle Tradice české svatby, tak se nebudu opakovat. Jen připomínám, že pro sběr čarovného kapradí je právě tato noc.



Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se.
Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.


V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a tak k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování.


Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.



Pro zajímavost:
Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci je mnohem starší...
??? --- 13:20:48 14.6.2014
Video — Naše tradice: Svatojánská noc — Česká televize
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10519120758-nase-tradice/video/
DIABOLUS --- 10:29:18 5.6.2014
ORORUN: tradice se vyvíjí, je poplatná době a vývoji svého národa, je živá.
DIABOLUS --- 10:40:50 3.6.2014
Letnice – letos slavíme Letnice 8. a 9.června 2014

Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní, tedy Sestoupení Ducha Svatého na zem.

Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli - 50dní po Velikonočním pondělí.
Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu na Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta, jak nám již napověděl název.

Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam.
Symbol Ducha svatého je holubice.


Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme zimu, Velikonocemi jaro, Letnicemi uctíme Léto.


Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení.

Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo. Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně uklizené.
Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí.

Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.
Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla přejímá tento úkon hospodyně a hospodář.
Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba měla mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě.
Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli měl kam Duch svatý usadit. Větvičky se zapichují a dávají i do oken.
Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a Duch svatý jej nepřehlédl. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou.
Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především a zejména růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období - Rozálie.
Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se konají i nadále průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému.

Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem.

V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek.



Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.

Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého.

O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti je smažené sladké pečivo.

O letnicích nesmí chybět tanec a zábava!



Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel:
Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužili jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Dnes by bylo záhodno kdyby mládež šla okouknout hranice a něco se dozvědět :).


V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby čarodějnice zahnali, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.



K letnicím patří ještě otvírání studánek:

Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve tento den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky mizí a vysychají.
Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky. Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobily zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji.
Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.

Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.


Celé letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci.

Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, růže a květy.

Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počali upadat už na konci 18. století, kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční asi nebyl.

Mládež se strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
V různých krajích se král vybíral různě.

Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.


Zatímco na vsích se konali Jízdy králů, ve městech se konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.


A ještě něco z historie:

Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů (šavuot). Letnice se slavili už v židovství a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na apoštoly, na Ježíšovu matku Marii a na další učedníky. Duch svatý tak posvětil církev jako nový Boží lid a zahájil její misijní šíření. Byl to také den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy.
Po ukřižování Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání byl po čtyřiceti dnech vzat do nebe. „Osamělí“ křesťané se báli vycházet do ulic, společně se scházeli k modlitbám na uzavřených místech. Deset dní na to, sestoupil Duch svatý na zem. Tuto událost líčí v Bibli kniha Skutků apoštolů (2. kapitola, 1. – 4. verš).
Ve starém zákoně se 50. den po Velikonocích vzpomínal jako den, kdy Mojžíš obdržel Desatero.


Snad jsem na nic nezapomněla :).
DIABOLUS --- 17:16:46 28.5.2014
Slavnost Letnic je za dveřmi - už máte naplánované kácení májky?

Kácení májů neodmyslitelně patří k jejich stavění. Je to dokončení této krásné tradice. Muži uhlídali májku a neztropili si tak ostudu u vedlejších vesnic. Kácení májů - jinak také Slavnost Májů je ještě velkolepější oslavou plna tance bujarého veselí a radosti než stavění. Žádný z našich předků by si ji nenechal ujít. Májky se kácí mezi Májem a Letnicemi. Často se tato slavnost spojovala se slavností Letnic, kdy byla poslední možnost ji s velkými oslavami skácet.

Májka, symbol plodnosti a lásky, se kácí živá a krásná, jinak by se její symbolika otočila. Kácí se také z praktických důvodů - přichází velké bouřky a silné větry, jež by májku mohly srazit na některý z domů ve vsi. Naše předky čekalo mnoho práce na polích a neměl by kdo májku hájit.
DIABOLUS --- 12:33:17 22.4.2014
Bílá neděle – 2. neděle velikonoční – 27. dubna 2014

Jak jsem již psala, Velikonočním pondělím velikonoční čas nekončí. Od Božího hodu velikonočního běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic.

Ač nám běží odpočítávání nedělí k velké slavnosti Letnic, tak na bílou neděli se dle české tradice nic neděje a den je spíše církevní.


Bílou neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu při vigilii. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

I liturgická barva tohoto dne je bílá.

Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

Jen pro zajímavost:
Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“