Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Přátelé českých tradic
DIABOLUS
Nejvyšší důležitostí jest českou tradici zachovati! aneb diskuse o českých tradicích, jejich formách, skutečnostech, ale i o folkloru a zvycích...
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
DIABOLUS --- 11:44:47 19.6.2014
Svatojánská noc 23.-24. června

Dalším význačným svátkem je svátek svatého Jana Křtitele, který připadá na dobu letního slunovratu.

Tento čas je oslavou nastávajícího léta, úrody a země.

Jedná se o pálení ohňů v předvečer svátku Jana Křtitele tedy z 23. na 24. června. Tato noc se jmenuje Svatojánská a je plná kouzel, bytostí a zvláštních sil. Také byliny jsou v tuto noc nejsilnější.


Svatojánské ohně většinou připravuje chasa. V některých krajích je základem hranice jedle s oloupanou kůrou. To mají na starost chlapci. Děvčata mají za úkol natrhat devatero kvítí, ze kterého pak uvijí věnce a jimi a červenými pentlemi ozdobí jedli a sebe. Hranice s jedlí se vztyčuje vždy na kopci, aby byla vidět z ostatních vesnic. Důležité je zelené chvojí, které se přidává do ohně. Po zapálení hranice se kolem tančí a zpívá a také se hrají různé hry. Zadaná děvčata kupříkladu prohazovala svůj věneček skrze plameny a jejich chlapci se je snažili chytat. Pokud se to podařilo, bude vztah ve znamení věrnosti.

Některé zvyky popisuje už herbář z roku 1596 od Martina z Urzedova. Kupříkladu díval-li se někdo do ohně skrze věnec uvitý z černobílu, pak byl uchráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si jej na hlavu s větší okolo pasu, pak byl ochráněn před vším zlým.

Nejznámější zvyk je ale skákání přes oheň. Ten kdo skočil přes oheň si tím zajistil dobré zdraví a čím víš skočil, tím vyšší bude na poli len. Také přes oheň skákali dvojice, držíce se za ruku. Ti zas zjišťovali, zda budou mít šťastné manželství.

V některých krajích se zapalovala košťata a vyhazovala se k nebi na odhánění ježibab nebo kolikrát stačil jinoch vyhodit a chytit koště aby neuhaslo, tolik let bude živ.
Také se zapalovala smolou pomazaná stará loukoťová kola, která se pouštěla ze stráně dolů jako symbol padajícího slunce.

Něvěsty:
Ty děvčata, která jsou zasnoubena a budou se tento rok vdávat, nesmí zapomenout na tradici zašívání byliny do svatební košile a její očarování. Tuto tradici jsem již popisovala ve III. díle Tradice české svatby, tak se nebudu opakovat. Jen připomínám, že pro sběr čarovného kapradí je právě tato noc.



Svobodné dívky si tento den mohou zajistit předpověď. Když se v podvečer vydají pro devatero kvítí a to svatojánský květ, růži, smolničku, chrpu, rozchodníček, čičmudíček, mateřídoušku, fialku a zvonek a pak si jej dají pod polštář, pak se jim přesně o půlnoci ve snu zjeví jejich nastávající. Aby to fungovalo, důležité je ještě pár pravidel. Dívka se cestou za kvítím nesmí ohlédnout, nesmí promluvit, zpívat si, a když kvítí natrhá, též musí jíti zticha a neohlížeti se.
Pro zajímavost svatojánský květ je kopretina, růže to mohla být i šípková. Smolničku obecnou asi už moc lidí nezná, ale zato chrpu ano. Rozchodníček je rozchodník ostrý, ale možná i jiný rozchodník, kterého je hodně druhů. Čičmundíček, tučný mužík, mužíček či tučmužíček, tak se označuje netřesk. Mateřídouška je krásná voňavá fialově kvetoucí bylinka a najdete ji vždy tam, kde jsou mravenci. Fialka vzhledem k nastávajícímu létu je míněna zřejmě violka rolní neboli polní maceška a zvonek každý zná.


V předvečer se též chodí sbírat bylinky, které mají obzvláštní moc. Také máslo stlučené o svatojánské noci má čarovnou sílu.
V severních Čechách se ve světnici pod stolem stala postel svatého Jana z trojího kvítí, k níž se kladl obrázek světce. Ráno se v ní objevoval obrázek světcovy hlavy a děti zde nalézaly drobné dárky.

Podle světce se též nazývá Svatojánský chlebíček, kterým se svatý Jan živil 40 dní. Jedná se o plod cizokrajné rostliny Rohovníku obecného, která dorůstá do výše 3-4m. Její plody se užívají v cukrářství a tak k výrobě lihu a sirupu. Pro velkou oblíbenost byl dovážen i k nám, ale posledních letech je k vidění pouze jako krmivo pro domácí zvířata, zejména hlodavce. Zvláštností této rostliny jsou semena, která mají všechna stejnou váhu 0,2 g. Díky této váhové stálosti se dlouho používala k dovažování.


Také se říkalo, že ten kdo nalezne v hlubokém lese kapradí, které přesně o půlnoci zlatě rozkvete, ten je předurčen k naleznutí pokladu země. Pod kapradí se měla roztáhnout bílá látka, aby se zlatého květu člověk nedotkl. Květ nebo šťáva ze zázračného kapradí činila člověka neviditelným, nebo mu umožňovala rozumět řeči zvířat. A pokud člověk nalezl poklad, mohl si ho odnést jenom tolik, kolik unese nebo sám váží, jinak propadl silám pekelným. I tak, ale jít o svatojánské noci do lesa chce hodně odvahy, neboť se probouzí temné síly a les je plný čarovných bytostí a bludiček.



Pro zajímavost:
Svátek Jana Křtitele je ojedinělý tím, že se slaví narození světce a nikoli jeho úmrtí. Církev ho slaví už od roku 506. Nicméně pálení ohňů o této noci je mnohem starší...
??? --- 13:20:48 14.6.2014
Video — Naše tradice: Svatojánská noc — Česká televize
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10519120758-nase-tradice/video/
DIABOLUS --- 10:29:18 5.6.2014
ORORUN: tradice se vyvíjí, je poplatná době a vývoji svého národa, je živá.
DIABOLUS --- 10:40:50 3.6.2014
Letnice – letos slavíme Letnice 8. a 9.června 2014

Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní, tedy Sestoupení Ducha Svatého na zem.

Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli - 50dní po Velikonočním pondělí.
Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu na Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta, jak nám již napověděl název.

Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam.
Symbol Ducha svatého je holubice.


Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme zimu, Velikonocemi jaro, Letnicemi uctíme Léto.


Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení.

Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo. Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně uklizené.
Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí.

Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.
Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla přejímá tento úkon hospodyně a hospodář.
Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba měla mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě.
Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli měl kam Duch svatý usadit. Větvičky se zapichují a dávají i do oken.
Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a Duch svatý jej nepřehlédl. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou.
Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především a zejména růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období - Rozálie.
Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se konají i nadále průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému.

Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem.

V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek.



Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.

Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého.

O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti je smažené sladké pečivo.

O letnicích nesmí chybět tanec a zábava!



Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel:
Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužili jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Dnes by bylo záhodno kdyby mládež šla okouknout hranice a něco se dozvědět :).


V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby čarodějnice zahnali, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.



K letnicím patří ještě otvírání studánek:

Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve tento den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky mizí a vysychají.
Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky. Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobily zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji.
Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.

Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.


Celé letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci.

Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, růže a květy.

Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy. V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počali upadat už na konci 18. století, kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční asi nebyl.

Mládež se strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
V různých krajích se král vybíral různě.

Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.


Zatímco na vsích se konali Jízdy králů, ve městech se konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.


A ještě něco z historie:

Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů (šavuot). Letnice se slavili už v židovství a právě během tohoto svátku Duch svatý sestoupil na apoštoly, na Ježíšovu matku Marii a na další učedníky. Duch svatý tak posvětil církev jako nový Boží lid a zahájil její misijní šíření. Byl to také den, kdy si Izrael připomínal dar Zákona a smlouvy.
Po ukřižování Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání byl po čtyřiceti dnech vzat do nebe. „Osamělí“ křesťané se báli vycházet do ulic, společně se scházeli k modlitbám na uzavřených místech. Deset dní na to, sestoupil Duch svatý na zem. Tuto událost líčí v Bibli kniha Skutků apoštolů (2. kapitola, 1. – 4. verš).
Ve starém zákoně se 50. den po Velikonocích vzpomínal jako den, kdy Mojžíš obdržel Desatero.


Snad jsem na nic nezapomněla :).
DIABOLUS --- 17:16:46 28.5.2014
Slavnost Letnic je za dveřmi - už máte naplánované kácení májky?

Kácení májů neodmyslitelně patří k jejich stavění. Je to dokončení této krásné tradice. Muži uhlídali májku a neztropili si tak ostudu u vedlejších vesnic. Kácení májů - jinak také Slavnost Májů je ještě velkolepější oslavou plna tance bujarého veselí a radosti než stavění. Žádný z našich předků by si ji nenechal ujít. Májky se kácí mezi Májem a Letnicemi. Často se tato slavnost spojovala se slavností Letnic, kdy byla poslední možnost ji s velkými oslavami skácet.

Májka, symbol plodnosti a lásky, se kácí živá a krásná, jinak by se její symbolika otočila. Kácí se také z praktických důvodů - přichází velké bouřky a silné větry, jež by májku mohly srazit na některý z domů ve vsi. Naše předky čekalo mnoho práce na polích a neměl by kdo májku hájit.
DIABOLUS --- 12:33:17 22.4.2014
Bílá neděle – 2. neděle velikonoční – 27. dubna 2014

Jak jsem již psala, Velikonočním pondělím velikonoční čas nekončí. Od Božího hodu velikonočního běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic.

Ač nám běží odpočítávání nedělí k velké slavnosti Letnic, tak na bílou neděli se dle české tradice nic neděje a den je spíše církevní.


Bílou neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu při vigilii. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

I liturgická barva tohoto dne je bílá.

Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

Jen pro zajímavost:
Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“
DIABOLUS --- 14:29:56 20.4.2014
Velikonoční pondělí – červené – 21. dubna 2014

Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

Červené se mu říká podle tradičně barvených kraslic červenou barvou. Krom toho barvy velikonoc jsou žlutá, zelená a modrá.

Z hlediska zvyků českého lidu je velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné není.

Vstává se časně a mládenci s chlapci chodí od domu k domu za děvčaty s pomlázkami na koledu.
Za vyšlehání – poklepání pomlázkou se dostává malované vajíčko. Kraslice musí být pěkně vymalované a dívky se předhánějí, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko je pro muže velká odměna, neboť kolikráte jde o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je ale musí vysloužit koledou a dobrým vyšupáním. Chlapci naopak dbají, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.
Chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela a tento zvyk stále nevymizel.

Pomlázka - od slova pomladit - znamená, že dívka či žena, která je pošlehána čerstvými pruty, je obdarována životadárnou mízou stromů, která pošleháním vešla i do jejího těla.

Mládenci od dívek dostávají v některých krajích krom vajíčka i stuhy na pomlázku. Ráno vyjdou chlapci se třemi pentlemi a večer si počítají, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle dříve byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet stejně jako s vymalováním vajíčka. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali.

Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začíná každý rok z jiného konce.
Na pomlázku se každopádně chodí do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeří poledne, už se koledovat nesmí a také by pozbylo účinku. Polednem končí cyklus Velikonoc. Velikonoční čas však úplně nekončí, neboť velikonoční neděle máme až do Letnic.

Výslužka se doma předá hospodyni a ta z ní vyrobí spoustu dobrých pokrmů.

Pomlázka se vrací zpět přírodě. Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak je zaručeno, že bude dostatek prutů i na příští rok. Když ji nemůžeme hned zasadit, nezapomeneme dát pomlázku do kyblíku s vodou, aby neuschla.

Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začali se ho účastnit i děti.

V tento den oslavujeme akt znovuzrození, života, smrti a plodnosti. Měli bychom dát úctu živlům.

Vejce je symbolem nového života, zrození.

Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo.

Celý velikonoční cyklus, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla a duše, abychom mohli býti čistí do nového svého zrození.

O velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.

A ještě něco navíc aneb co bylo dříve:

Původ pomlázky se mimo jiné vztahuje nejen ke starým pohanským zvykům, ale také jako vzpomínka na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“.

V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.
Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
Nebo Ťukání, kdy chlapci uchopil každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo, vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili, řádně mu naložili.
Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
A určitě by se našlo dalších spoustu her.

Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

V mnoha krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po polední polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.

Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
DIABOLUS --- 14:10:18 20.4.2014
Boží hod velikonoční – první neděle velikonoční – 20. dubna 2014

Velikonoce = Velká noc, kdy Kristus pán vstal z mrtvých.

Tento den vládne nálada nového života a vzkříšení. Přičemž bychom měli rozjímat nad vděkem smrti. Nad životem a smrtí.

Ráno můžeme jít do kostela na bohoslužbu a nechat si vysvětit mazanec či chléb, v některých kostelech se žehnání pokrmů dělá již v sobotu ráno.

Dopoledne pečeme velikonočního beránka, jako symbol Ježíše Krista. Beránek se peče v troubě, kde hoří posvěcený oheň z vigilie.

K obědu se tradičně jí velikonoční nádivka, protože na Bílou sobotu nám skončil půst, můžeme si ji dopřát s uzeným a kopřivami.

Odpoledne se ke kávě baští beránek, který se nakrojí se vzdáním úcty a křížovou modlitbou.

K večeři se peče skopové.

I výroba kraslic a pletení pomlázky má svůj čas. A ten nastává právě v neděli. Ženy s děvčaty spolu barví vejce a muži s chlapci pletou pomlázky.

Kraslice se barví všemi možnými veselými barvami a tradičními vzory. Barví se jak plná natvrdo vařená vejce, tak vejdumky – vejce vyfouknutá. V pondělí vařené kraslice slouží jako výslužka a vejdumky se ozdobí strom v zahradě. Vejce je symbol zrození. Nikdy neobdarováváme vyfouklými vejci – znamenalo by to smrt.

Já budu dělat vejce natvrdo vařená barvená přírodními barvami s obtisklými bylinkami a květinkami.
Na syrové vejce se přitisknou zelené, venku sesbírané, bylinky, lístečky a kytičky a obalí se fáčem. Pak se dají vařit asi na 15min do barevné lázně. Jako barvy nám poslouží cibulové slupky. Můžeme použít kurkumu na vejce žlutá, červenou papriku na oranžová, červené zelá na modrofialová.

Pomlázka se splétá z 8mi nebo ze 16ti prutů, přičemž i ty mají svou symboliku, jakožto i pomlázka jako taková.

A jak tento den vypadal za našich prababiček? Jestli chcete, začtěte se. Mě se tento způsob dodržování tradic moc líbí a tak se je snažím dodržovat postaru.

V tento velmi významný den ráno nikdo nezůstával ležet a všichni spěchali do kostela, přičemž hospodyňky s sebou braly bílý uzlíček, v němž byl uložen velikonoční mazanec, chléb, vejce, víno a v některých krajích už i velikonočního beránka pečeného v posvěceném ohni.

Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech.

Všichni šli do kostela slavnostně vyšňořeni, ve městě v nejlepších šatech, na venkově v krojích a pan farář po bohoslužbě světil víše zmíněné pochutiny, které si pak ženy odnesly domů. Tam se uložily doprostřed vyzdobeného stolu. Hospodář ještě svěcenému jídlu požehnal křížem a ukrojil k snídani nebo před obědem každému po krajíčku mazance a dal každému po vejci.

Na Chodsku se kus posvěceného jídla jedl v kostele vstoje. Pak kdokoli přišel do stavení, dostal kus z posvěceného jídla, ať to byl žebrák nebo vrchnost.

Na Šumavě se věřilo, že vzpomeneme-li si na toho, s kým jsme jedli na Boží hod svěceného mazance, vždy najdeme cestu domů.

Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vína a vajec zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá a pitná voda.

Na Kravařsku se konali jízdy na koních s kříži do polí.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
DIABOLUS --- 18:16:48 17.4.2014
Bílá sobota – 19. dubna 2014

Bílá sobota je posledním dnem půstu, takže ještě vydržte, v neděli na Boží hod velikonoční si dáme jehněčí, či skopové maso.

Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu, aby byla dobrá komunikace v rodině.

Je to poslední ráno co chodí děti s řehtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

Děti ještě místy chodí na koledu a dostávají nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upeče beránka a ty co zbydou nazdobí pro koledníky na pondělí. Vajíčka se tradičně barví v neděli, aby byla co nejčerstvější.

Někteří chlapci a muži vyrazí na proutí na pomlázku, jiní až v neděli. Po tom co dojdou domů, upraví proutí a hned spletou pomlázku. Každý muž by měl mít svou, vlastnoručně upletenou.

Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí.
Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí a je léčivá. Máme to podloženo i odbornými rozbory udělanými v den sběru vody a po roce.
Pokud vodu z předchozího roku nevyužijete k léčení, můžete ji s poděkováním popíjet při půstu každé ráno nebo s ní zalít květinky. Bylo by neuctivé ji vylít do kanálu.
Zdislavin pramen na Lemberku je léčivý celoročně, ale na bílou sobotu má největší sílu. Lemberskému pramenu sv. Zdislavy se též přezdívá České Lurdy .

Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek.

Tento počin souvisí s proslulým otvíráním studánek, dříve se pouze čisté a svobodné dívky mohly účastnit tohoto obřadu. Šly ke studánce a za zpěvu písní ji celou vyčistili, vylily a vzdaly jí úctu, přály si dostatek vody. Děvčata byla slavnostně v krojích ustrojena a byla to pro ně veliká čest, jedna z dívek byla královnička s květným věncem na hlavě a pentlemi, při čištění jí ostatní děvčata pentle přidržovala a zpívala radostné písně a říkala říkadla věnovaná jen a jen studánce. Královničkou byla zpravidla nejšikovnější místní dívka. Kdyby někdo chtěl, nějaké texty mám. Pak družice (družičky) královničce sejmuly věneček a vhodili jej do studánky jako obětinu. Nakonec se zpěvem nabraly vodu do džbánu.
Toto otvírání studánek se dělo dle místa v různý čas, vlastně se mi nepodařil najít nějaký celistvý termín, ale tradice vzdání úcty vodě, studánkám a pramenům je na bílou sobotu.
Dnes může takto slavnostně přistoupit ke studánce každý a vzdát jí úctu, ale čistit by ji měly pouze ženy s čistým srdcem. Ovšem když žen není a studánka je ladem myslím, že je lepší když jí vyčistí aspoň někdo. Nepečované studánky velice rychle zanikají a vysychají, a když nevyschnou, nemají pitnou vodu.
Pro zajímavost jen v na území naší matičky Prahy máme evidovaných asi 130 pramenů a studánek, ale z toho pouze nějakých 48 je nějakým způsobem udržovaných a z toho ne všechny jsou v dobrém stavu a jsou pitné.

Tento den si připomínáme vzkříšení.

Na bílou sobotu se neslouží mše ani bohoslužby s výjimkou posledního pomazání a svátosti smíření. Po setmění se slaví vigilie.
Světí se oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.

Všechny hospodyně uhasili ráno oheň a vzali si polínko, které přiložili do ohně před kostelem, který se světil. Posvěcený oheň si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Z tohoto zvyku lze usoudit, že se na bílou sobotu nevařilo, protože svěcení ohně a slavnost vigilie se odehrává až po setmění v noci ze soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých. Posvěcený oheň se také nosil domů také tzv. paškálem – velikonoční svící. A také právě proto se pekl velikonoční beránek, symbol beránka Božího až v neděli dopoledne, protože v peci či kamnech hořel svěcený oheň.

V Brtnických starších záznamech se objevuje článek, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“. Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání moru (epidemií). Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....
DIABOLUS --- 20:32:38 16.4.2014
Velký pátek – 18. dubna 2014

Ráno vstáváme časně a po probuzení si omyjeme studenou vodou obličej, abychom byli zdraví. Toto dělali naši předkové a měli bychom to dělat i nadále.

Protože zvony mlčí, tak ráno děti vyběhnou a oznamují ranní klekání řehtačkami.

Celý den by se měl nést v duchu smutku, mlčení a rozjímání. Nezapomínáme, že smutek je součást života a že nemusí být vždy negativní.

Drží se asi nejpřísnější půst z postního období, podobně jako na popeleční středu a zelený čtvrtek. Ten kdo chce přísný půst dodržet a nemá namáhavou práci, může tento den pouze pít vodu popřípadě k ní přikusovat chléb.

Kdo se nechce přísně postit, připraví si k obědu dobrou bramboračku. Ta se tradičně připravuje na Velký pátek v Čechách a jedí se jidáše mazané medem pečené na zelený čtvrtek.
Ten kdo jidáše s medem pojí, bude zdráv po celý rok.

Pečou se mazance, nechají se vychladnout a zabalí se do čisté utěrky a uloží se. Mazanec se jí až o neděli na Boží hod velikonoční, kdy se ráno vezme do kostela posvětit a před obědem u slavnostní tabule jej hospodář nakrojí a každému dá po kousku.

Odpoledne je čas na modlitbu za uzdravení. Můžeme se modlit za uzdravení všeho i naší planety.

Na Velký pátek se otvírá země, takže se v ní nesmí rýt, nesmí se s ní hýbat a to ani v na Bílou sobotu, jinak bychom zneuctili zem a bylo by zle. Nesmí se nic sázet a tak podobně.

Otevírá se hora Blaník na ochranu českého národa, ta se však nesmí rušit. Proto je rušit nebudeme a na horu Blaník nepůjdeme.


Tento den bychom měli jít do přírody a pozdravit bytosti, které v ní žijí. Měli bychom je uctít mlékem a tak si na procházku nezapomeňte vzít misku z přírodního materiálu a mléko a dejte ji na nějaké nerušené místo.

Večer opět děti vyběhnou s řehtačkami a oznámí večerní klekání.

Klekání dostalo název od pokleknutí. Když se ráno v poledne a večer rozezněli zvony, tak lidé poklekli a počali se modlit modlitbu Anděl Páně.

Nemělo by se prát prádlo, abychom jej nenamáčeli do krve Ježíše Krista.

Tento den si totiž připomínáme smrt Ježíše Krista. Byl odsouzen, ukřižován i pohřben.
Bible o této události mluví ve čtyřech evangeliích, které se čtou v takzvaných pašijích. Z tohoto čtení vznikly Pašijové hry. Pašijové hry mají dalekou historii, z počátku se hrály s loutkami. Po té začali hrát pašijové hry lidé, lépe řečeno klérus. Představovat Ježíše Krista mohl jen farář a pravděpodobně pro pannu Marii též vybírali duchovní osobu. Dnes pašijové hry hrají nadšenci pro znovu objevení této tradice.
Na připomínku Ježíšovy smrti se konají bohoslužby od tří hodin odpoledne, protože ve čtyři hodiny letního času, tedy ve tři hodiny zimního, byl Ježíš ukřižován. Výzdoba kostela je chudá, bez květin a svící na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a smutek podtrhávají mlčící zvony.


A něco lidových zvyků:

Tam kde se předlo, se na Velký pátek spřádaly tzv. pašijové nitě. Těmi se pak pár stehů udělalo na košili a nositel tak byl ochráněn před zlými duchy. Tam kde se tkalo, se vyráběla pašijová látka a ještě ten den se ušila košile, ta prý ochránila majitele před bleskem.

Dříve čeledíni vyháněli za rozbřesku koně do řek a potoků, aby se koním vyhnula nemoc.

Děvčata ráno chodila a stírala rosu, aby byla chráněna před sluncem.

I tento den děti honily Jidáše.

Dokonce prý vycházejí na souš i vodníci, kteří se pak v okolí řek prohánějí na koních. 2 dny před Božím hodem velikonočním.

Byl to prý den bosorek, které tajně na březích potoka čarovaly tím, že kladly ve vodě na kámen slámu nebo povříslo, do kterého tloukly pístem na praní. Nezasvěcení však nevědí proč.

Na Kladensku se tradičně jedla čočka, aby se lidí drželi peníze.

Na Bydžovsku se nemělo tento den nic půjčovat, protože se věřilo, že s půjčenou věcí se dá čarovat.

Mnohem více o víznamu českých tradic velmi srozumitelným jazykem naleznete v krásné knize Naše tradice, jež se dá sehnat v Praze U Džoudyho - dnes jsem se ptala a mají 12 ks. Další místo je infocentrum ve městě Tanvald.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu....