Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Přátelé českých tradic
DIABOLUS
Nejvyšší důležitostí jest českou tradici zachovati! aneb diskuse o českých tradicích, jejich formách, skutečnostech, ale i o folkloru a zvycích...
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
DIABOLUS --- 12:09:45 31.3.2014
Smrtná neděle - 5. neděle postní - 6. dubna 2014


Na tuto neděli se nesmí pít žádný alkohol a to striktně.

K obědu se podává v mnoha krajích pučálka, jinde hrachová kaše.
Hrachovou kaši můžeme dochutit česnekem, solí a troškou pepře a dozdobit praženou cibulkou. Protože máme stále půst, nebudeme kaši mastit sádlem, ale rostlinným tukem, kupříkladu řepkovým, lněným či slunečnicovým. Všechny oleje je ideální sehnat za studena lisované.

Oběd by to měl být střídmý a zároveň sytý - další typy na tradiční oběd najdete v knize Naše tradice.

Tradice Smrtné, Smrtonosné, Smrtelné neděle je moc pěkná a plná lidových zvyků i folkloru.
Je to den kdy se ze vsi vynáší Smrt – Morana, Mařena, Mařka, Mařana, Mořena, Smrtholka – je to den kdy se rituálně vynáší zima a v podobě Líta se přivádí a vítá jaro. V České zemi se tomu děje zároveň v jeden den, na Moravě se většinou na smrtnou neděli vynáší Morana a až další neděli, tedy květnou, přináší Líto.

Ale abychom to vzali pěkně popořadě.

Úkony na smrtnou neděli jsou rozděleny takříkajíc generačně.

Pro ženy a muže je to den předjarního úklidu. Muži se věnují dílnám a stodolám, ženy domácnostem.

Mládenci a děvečky se sejdou v některé stodole a ráno vytvoří ze slámy a klacků nebo dřeva ženskou postavu, Moranu. Určitě u toho nesmí chybět děti a zvědavě pokukovat jak se Morana vyrábí. Děti doma dostanou nějaký kus starého obnošeného ženského odění a tím pak společně obléknou tuto loutku. Nazdobí jí také pentlemi a je zvykem jí namalovat zubatý obličej. Některá děvčata dříve propůjčovala Moraně své šátečky, ovšem ty sundávali před vhozením Smrtky do vody.

Když je vše uchystáno jde se na oběd, kterým je ve většině krajích sladká či slaná pučálka, objevuje se i hrachová kaše a jiné typicky postní pokrmy.

Odpoledne se sejdou jinoši s děvčaty a dětmi na návsi a Smrtka se vynáší na vysoké tyči za ves, kde je vhozena do vody – musí to být tekoucí voda, velký potok nebo řeka, aby Moranu odnesla pryč. Vynášení Morany mají na starosti chlapci, děvčata je pouze doprovází a zpívají k tomuto určené písně. Pokud ves nebo místo kde žijete tekoucí vodu nemá, tam se Smrt zakope - pohřbí.

Dříve se říkalo, že z kterého domu se hoch či mládenec tohoto úkonu nezúčastní, tam někdo vážně onemocní či zemře, je to pověra.

Je to úkon, kdy se loučíme s dlouhou zimou. Je ale třeba ještě vnést do vsi jaro. Symbolem jara a přicházejícího slunce a tepla je Líto.
Je to poražený mladý smrček nazdobený pentlemi, papírovými věnci, svatými obrázky, květinami, pouchami či kraslicemi. Poucha jsou vyfouklá bílá vejce. Líto přináší do vsi děvčata za doprovodu všech ostatních a za hlasitého veselého zpěvu. Obcházejí s ním celou vesnici a koledují. A všichni, děti i dospělí se radují, že zima je pryč a přichází jaro. Při tomto radování, ale nezapomínáme, že je smrtná neděle a že se nesmí pít alkohol.

Celé tyto obřady se neobejdou bez slavnostního odění a krásných slavnostních lidových krojů.

Protože máme v republice poměrně dost skanzenů i vesnic, kde se tato tradice obnovila a některé vesnice, jež ji soustavně dodržují, doporučuji vřele udělati si výlet do některého z těchto míst a účastnit se vynášení Morany. Je to moc krásné a uctivé loučení se se zimou a vítání jara a je se opravdu na co dívat.

A ještě pár místních zvyklostí:
Na Zábřešsku děvčata chodila po vsi a prosila o trochu hrachu na pučálku.
Na Bydžovsku dávaly ženy do oken kus lnu, aby nikdo celý rok neonemocněl a nezemřel.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu..

(protože jsem měla pár dotazů kde knihu Naše tradice sehnat, tak zatím vím o jediném míste:
kniha Naše tradice od L. Sůvové je k dostání v krámku U Džoudyho - Praha I.P. Pavlova)
DIABOLUS --- 8:46:53 24.3.2014
Družebná neděle – 4.neděle postní - 30. března

Na tento den se mají lidé spolu družit a sdílet spolu čas. Také máme polovinu půstu a tak si můžeme dopřát tučnější pokrm, třeba dobrou rybu. Nejíme maso. Rozhodně si naplánujeme návštěvu - buď mi pozveme někoho na oběd, nebo někdo nás. Může se upéct i něco přiměřeně sladkého, kupříkladu tradiční český jablečný závin jakožto úcta naší zemi. (další přesnější povídání o jídle a další věcech viz Naše tradice - L. Sůvová)

Na družebnou neděli můžeme upéct koláče družbance, jako to dělali v některých krajích naši předkové. Jsou to velké koláče z kynutého těsta, které se mažou světlým i tmavým mazáním a říká se, že se mazání druží.

Tradičně se v některých krajích podával "pálenec" se "suchou kůrkou", rosolkou a pivem. I my si můžeme tento den dopřát jednu sklenku něčeho lehkého, kupříkladu vína, či jedno pivo.
Pálenec je pečený hrách sypaný cukrem a pepřem. Suchou kůrkou se označují na sucho opečené rohlíky. Pálenec na suchou kůrku se nepřipravoval jen doma ale i v hospodách.

Na družebnou neděli se mají lidé družit a tak krom návštěv se za našich prababiček dělalo pár krásných zvyků:

Zejména chasa a dítka tuto možnost plně využívala, neboť celý půst se chodilo jen do školy a domů. Chlapci a děvčata se hromadně sešli, každý přinesl raneček jídla a i koláč a společně jej pojídali a bavili se. Tento zvyk je velice pěkný a zaslouží si praktikovat.

Družebná se nazývá jak od slova družit, tak od slova družba. Tento den je vyhrazen mládencům, jež chtějí na Pomlázku jít žádat o ruku dívky. Budoucí ženich jde s družbou do chalupy budoucí nevěsty a dohadují se námluvy. Tento akt byl spojen s mnoha zvyky. Jedním bylo pohoštění pučálkou ženicha, ta se podávala v talíři s vidličkou. Znalý ženich vyčkal, až mu byla předložena lžíce, pustil-li se do pučálky vidličkou, sklidil smích.

Na Chodsku tento den končili přástky určitou zábavou, které se říkalo Spouštědlo. O spouštědle se dívky a ženy staraly, aby bylo dost rosolky, pálence a „suché kůrky“ a muži a mládenci aby bylo dost piva.

Této neděli se také říká Středopostní, Růžová, Růžebná, Družbadlná.

Středopostní, protože tato neděle byla pomyslným středem postního obdobdobí.

Růžová nebo Růžebná proto, že se tento den v Římě světí Zlatá růže.


Na družebnou neděli se lidé mají družit, tak se družme :)..


Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu..
PASTEL --- 17:46:54 18.3.2014
Děkuji, to mám ted spoustu matertiálů ke studiu.
DIABOLUS --- 15:52:53 18.3.2014
DIABOLUS: tady poměrně obecný popis krkonošského kroje s bohužel naprosto tragickými obrázky - rekonstrukcí http://www.krkonosskyhoral.ic.cz/krojeCZ.html
DIABOLUS --- 14:35:51 18.3.2014
DIABOLUS: aspoň co jsem našla na netu:

malá zmínka http://krkonose.krnap.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=11257&Itemid=37

doudlebsko jsou jižní Čechy, ale také chudý kraj http://www.43.oblast.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=114760 a zde http://www.muzeumcb.cz/cz/?clanek=164

soubor Hořeňák (podkrkonoší) - Lázně Bělohrad - http://www.lazne-belohrad.cz/kultura/horenak/3-cast-1999-2009/ možná by o krojích které nosí věděli víc (ne vždy je to pravda)

orlické hory - paní co šije české kroje (asi jediná - o nikom jiném moc nevím až na pár švadlen co šijí pouze taneční kroje - velice zjednodušená verze) http://www.regionalni-znacky.cz/.../cs/certifikovane-produkty/detail/119/lidove-kroje-a-dobove-odevy

DIABOLUS --- 14:01:53 18.3.2014
PASTEL: Všeobecně i v chudých krajích se nosil trojí kroj - tedy kroj pracovní/všední, sváteční kroj/hodobóžový a svatební kroj. O posledním z uvedených toho je psáno a zaznamenáno asi nejméně, neboť ve chvíli kdy kroje začaly mizet z české krajiny, tyto se do truhlic času uložily jako první, neboť většina mladých děvčat chtěla jít s dobou a vdávat se v kroji na důkaz úcty ke svým (zejména) ženským předkům nepovažovala za důležité.

Pracovní kroj byl hodně podobný po celém českém území: skládal se z košilky s rukávy, sukně, zástěry a někde jedné spodnice a šátku. V různých oblastech se pak šátek vázal různými způsoby, ale v podhůří většinou na babku. Též mezi krajové odlišnosti patří to, co se běžně oblékalo přes košilku a jak měla košilka dlouhé rukávy.

V oblasti Krkonoš to byl většinou špenzr - kabátek s baňatými dole úzkými rukávy dlouhý pouze do pasu bez límce nebo velice úzkým stojáčkem, zapínaným až ke krku, ušitý ze sukna a košilka měla dlouhé úzké rukávy. Přes košilku se nosila sukně se zvýšeným pasem asi 5cm vysokým a přes ni opět zástěra.
Na Písecku to byl pro zajímavost kanduš - život bez rukávů s kulatým výstřihem, šněrovaným v předu, a do něj všitá hustě řasená sukně. Přes něj se pak nosila zástěra. Košilka měla krátké naprané rukávy.

Na těchto dvou ukázkách je vidět, že se kroj úzce pojí s krajem, přírodními podmínka a lidovou náturou, kde vznikl. Logicky v horách má dlouhé rukávy, zatímco v jižních Čechách krátké. I když i v jižních Čechách se nosil špenzr nebo jupka, ale pouze v chladném počasí.


Společným jmenovatelem jak vypadal kroj v horských oblastech je to, čím se tam lidé zejména živili. V Krkonoších je to jednoznačně krom pastvy dobytka, tkaní látek a to látek vlněných a lněných, neboť len je rostlina odolná a v horách se pěstoval.
Takže kroje byly vyráběny převážně z lněných látek - na práci z většinou z hrubšího kanafasu (pruhy červená/bílá modrá/bílá) a hrubšího bílého plátna, na svátek pak z umně tkaných jemňoučkých a pevných bílých lněných pláten. Některé součásti kroje byly z vlněného sukna (špenzr). Ty co měly hluboko do kapsy nosily sukni jednu jak na práci, tak do kostela a to vlněnou, přes kterou oblékaly místo kanafasové zástěry pěknou bílou vyšívanou. (pod vlněnou sukni se zřejmě nosila spodnička, aby sukně nekousala – ale to ještě nemám dohledané).
Barevnost a zdobení úzce souvisí s danou oblastí a to konkrétní vesnicí, neboť blízké vesnice sice na první pohled mohli mít kroj stejný, ale ta ten druhý najdeme mnoho rozdílů v detailech – většinou jiná výšivka, jiné zdobení, jiné barvy.

Ad barvy, dočetla jsem se že tím že byl kroj v horách chudý a lidé toužili vyjít z každodenní rutiny, všednosti a šedi, neboť v horách a podhůří moc barevných polí nenajdeme, nosili se kroje velice barevné hlavně pentle se barvily jasnými přírodními barvami a děvčata se jimi zdobila jak se dalo.

Je ještě hodně toho co nevím a co musím dostudovat, tak to je prozatím vše. Až bud mít nějaké písemné prameny pohromadě, určitě je zde zveřejním.
PASTEL --- 12:00:24 18.3.2014
DIABOLUS: Zajímal by mě sever, podhůří Jeseníků a Krkonoš, jestli se dá něco zjistit.
DIABOLUS --- 8:35:36 18.3.2014
PASTEL: chtěla bys popsat nějaký konkrétní kraj? nebo se mám rozepsat obecně?
DIABOLUS --- 9:52:06 17.3.2014
Kýchavá neděle – 3. neděle postní - 23. března 2014

Tato neděle je den, kdy je nejúčinnější modlitba za Zdraví a vůbec na podporu našeho vlastního zdraví. Proto je vhodné tento den využít k rozjímání a modlitbám.
Za Uzdravení jiných nemocných se modlíme v jinou neděli.

K obědu se tradičně vaří pórková polévka a šlejžky - bramborové šišky. (viz kniha Naše tradice - L. Sůvová, zde naleznete přesnější popis)

Kýchání je Boží dar, neboť skrze kýchání se nám harmonizuje tělo i mysl a možná se k nám na okamžik přiblíží i duše. Naši předkové říkali, že kdo kýchl třikrát po sobě, toho navštívila svatá trojice - Otec, Syn a Duch svatý. Také se říká že čistí hlavu.
„Pomáhej Pán Bůh“ nebo „ Pozdrav Tě Pán Bůh“ říkávali ještě naše prababičky a pradědečkové. Toto sousloví vzniklo zřejmě ve středověku, kdy řádily smrtelné kýchavé mory. Dnes už uslyšíte tuto reakci málo kdy. Zato slýcháváme "Je to pravda!" a díky tomuto sousloví lépe pochopíme proč jsme kýchli.

Naši předci se za zdraví modlili o kýchavou neděli, kdy je pro takové modlitby doba nejvhodnější a dělali spoustu zvyků, které vznikly z dřívějších rituálů na zdraví.

Také se vztahuje k tomuto dni pár starých pověr:
Kolikrát kdo tento den kýchne, tolik let zůstane zdráv a na živu.
Nebo kýchnul-li někdo třikrát po sobě, zůstane celý rok zdráv.
A protože si lidé chtěli zdraví zajistit, tak šňupali na kýchavou neděli různé bylinky, které podporovali kýchání. Dodnes kupříkladu seženete v trafice šňupací tabák, ale nevím jestli takhle vynucené kýchnutí platí .

Ještě jedna doplňující poznámka: Mor je krásné české slovo označující epidemie.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu.
DIABOLUS --- 8:35:52 10.3.2014
Pražná neděle - druhá neděle postní - 16. března 2014

Název dostala od postního pokrmu, který se tento den tradičně připravuje a to je pražma nebo pražmo. Pražma jsou máčená a pražená obilná zrna. Z pražma se také připravuje polévka jménem praženka.

Na tuto neděli pečeme koláče slazené medem, které mají černé mazání – mák nebo povidla. Proto se v některých krajích říká neděle černá.

Tradičně se k obědu připravuje a na stůl pražmo, kterým uctíme úrodu a ryba, která symbolizuje pokoru půstu a připravenost naslouchání.

Na pražnou neděli se muži sejdou v hospodě a rokují třeba o úrodě a obilí a kolik čeho kdy kdo zasadí, aby bylo dobře nebo probírají byznys či plány do nadcházejícího roku. Nu, a při té příležitosti popíjí režnou, která se pálí z obilí, čímž zároveň vzdají úctu obilí, úrodě a zemi. Úctu zemi by měl dát každý, i když nemá pole, protože všichni jíme chléb a všichni využíváme plody země.

A ženy, „aby vydržely rokování mužů“, sejdou se v některé chalupě popřípadě bytě a popíjí sladké likéry a rosolky. Na pražnou neděli je to tradičně likér ořechový. Rosolka je sladký alkohol - většinou v alkoholu nakládané lesní ovoce přiměřeně doslazované medem či cukrem. Rosolky byly pro zajímavost i trnkové.

I když se o neděli výjimečně pije alkohol, maso se nejí, proto se připravuje ryba, která je tradičně považována za postní pokrm a ne za maso. K alkoholu můžeme přikusovat méně tučné sýry, či tvarohy nebo jíst rybí pokrmy či luštěniny.

Takže rokujme, ale počněme rokovati včas, ať se dobře vyspíme na pondělní práci...

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu.