Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Přátelé českých tradic
DIABOLUS
Nejvyšší důležitostí jest českou tradici zachovati! aneb diskuse o českých tradicích, jejich formách, skutečnostech, ale i o folkloru a zvycích...
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
DIABOLUS --- 22:28:55 27.9.2012

Ještě malé doplnění k textu o dni svatého Václava


A protože svátek svatého Václava je zároveň i dnem České státnosti, tak se vyvěšují české vlajky.
Povinnost ji vyvěsit mají budovy všech úřadů, škol a jiných státních orgánů. Dříve každý
kdo mohl, tak národní vlajku na svůj dům na důkaz hrdosti, zdravého patriotismu a vlastenectví vyvěsil. Dnes je tato tradice již velice chabá, ale věřím, že se opět obnoví.

Kdyby někdo tápal, jak dlouho by měla vlajka na jeho domě vlát, pak máme i konkrétní zákon, který udává jak dlouho vlajku vyvěšovat, ve které dny se vyvěšuje, kdo ji musí vyvěsit a jaké jsou vhodné i nevhodné způsoby jejího vyvěšování, při čemž popisuje i vhodné zacházení s jinými státními symboly.

Tak tedy ve stručnosti: Vlajková výzdoba začíná zpravidla ve 4 hodiny odpoledne dne předcházejícího státního svátku, vlajka se uklízí v 8 hodin ráno následujícího pracovního dne.

Takže nezahálet a vyvěšovat vlajky!

Kdyby někoho zajímal celý zákon, zde je odkaz: http://www.ceskavlajka.mysteria.cz/352_2001.pdf
DIABOLUS --- 22:28:33 27.9.2012
Svatý Václav – 28.9. – Den české státnosti

Svátek svatého Václava byl pro naše předky velice významný a i my bychom jej měli taktéž náležitě ostavit a uctít.

Tento den byl tak význačným svátkem, že se slavil v naprosto všech krajích po České zemi.
A není divu, svatý Václav je nejvýznamnější patron České země a to minimálně od poloviny 10.století kdy počali vznikat první zapsané legendy. Ale teď
ke zvykům.

Na svatého Václava se konají slavnostní mše, zasvěcené České zemi a svatému Václavu, konají se i lidové veselice, posvícení a do dnes se jako jedna z mála udržela i tradiční pouť svatého Václava. Zejména návštěva hrobu svatého Václava v tento den byla velice vyhledávaná.
Míním slovo pouť v původním slova smyslu. Tedy rozjímavé putování na významná místa týkající se světce, kterému byla pouť určena, při němž se zpívají liturgické a povznášející písně a kouká se rozjímat a uctít důležitost onoho dne. O tom jak takové poutě dříve vypadaly, napíši někdy do budoucna zvlášť.
K dlouholetým tradicím patřilo také velké shromáždění Čechů pod sochou svatého Václava v Praze.

Den svatého Václava byl však i důležitým dnem v hospodářském roce. Protože obilí již bylo pod střechou, seno se slámou ve stodole a pomalu sklizené sady, tak v některých krajích tímto dnem končila služba čeledi a uzavíraly se smlouvy pro následující rok. Ovšem dost často se uzavírání nových smluv odbylo až na svatého Martina. (– měli to ale zařízené, že?)

V kopcovitých krajích končila obvykle pastva na salaších a stáda se vracela do níže položených chlévů ve vsi, aby byl dobytek na zimu pěkně v teple. Od svatého Václava také bylo povoleno pást dobytek i na strništích, úhorech a dalších místech, kde se přes rok pást nesmělo.

Na Plzeňsku se toho dne odbýval svátek čeledi. Čeledíni a děvečky volili na návsi chudého krále, chudou královnu a dvořany. Náležitě se vyšňořili a králka s králem dostali koruny z pozlaceného papíru zdobené barevnými pentlemi. Jejich průvod pak došel se zpěvem a hudbou ves a prosil hospodáře ve staveních o výslužku. Hospodyně jim dala většinou vajíčka a chléb a občas i kus pečínky. Čeleď krásně poděkovala, popřála hospodáři s hospodyní hodně štěstí a dobrou úrodu a pracanty v příští rok, a pokračovala k dalšímu stavení. Tak obešli celou ves. Večer se pak z výslužky uspořádala společná hostina v hospodě. Toho dne se také někde sporadicky konala poprava kohouta, která se jinak konala o masopustu.

Po tomto významném dni čekala lid ještě jedna důležitá věc. Po svatém Václavu se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Ta se platila povětšinou v naturáliích.

Jak jsem již předeslala svatý Václav je patron České země - Čech i Moravy. Je ale také patronem míru, sládků a vinařů.
Jeho atributy jsou dva andělé, hrozny a klasy, korouhev či kopí s praporem, orlice, kníže na koni, štít a zbroj.

Z jeho života jen ve stručnosti (dala by se o něm napsat celá kniha).
Svatý Václav byl vnukem Bořivoje a Ludmily. Václavova babička, matka jeho otce Vratislava I., mu pro život dala cennější výbavu než jeho vlastní matka Drahomíra. Naučila ho křesťanským zásadám, ctnostem, základům moudrosti i rozvaze, předala mu ovšem i obrovskou moudrost České země. Václav dospěl v panovníka, který ochránil český národ před podmaněním od nepřátel, usiloval o mravní i kulturní povznesení Čech a dal důkaz naší rovnocennosti s ostatními zeměmi Evropy. Mezi jeho významné ctnosti patřila silná vůle, hluboká zbožnost a mírumilovnost. Svým příkladem vedl šlechtu i lid v dobré mravy, pravdu a čest. Lid jej miloval a kníže Václav měl na lid velký vliv. „Mnich Kristián o něm napsal: "Byl dokonalý ve víře, neboť všem chudým činil dobře, nahé odíval a hladové sytil. Měl rád chudé i bohaté, služebníkům Božím přisluhoval a zdobil mnohé kostely." (legenda z X.stol.).“ Za nejistých okolností se kníže Václav dostal do střetu římským císařem Jindřichem I. Ptáčníkem, jehož saská vojska ta Václavova porazila. Český kníže se zavázal platit 300 volů a 300 hřiven stříbra za mír mezi českou zemí a říší. Tribut pacis, tedy poplatek za mír, byl v té době běžná praxe a kdo prohrál musel platit. Svatý Václav se na knížecím stolci udržel, ale jeho budoucnost byla nejistá. To ostatně platilo pro každého panovníka, který prohrál válku. Do čela nespokojenců s takovým výsledkem se postavil Václavův vlastní bratr Boleslav. Život svatého Václava končí na prahu kostela ve Staré Boleslavi, kde skonal probodnut rukou svého bratra Boleslava. Boleslav nechal pobít i Václavovy družiníky.
Zvláštní je, že známe den Václavovy smrti, ale kterého roku k ní došlo, zůstalo mezi historiky spornou otázkou. Buď to bylo r. 925 nebo až v r. 935. Víme, že Václav Boleslavovi odpustil a přál si, aby mu odpustil i Bůh. Lze se domnívat, že to nakonec Boleslavi pomohlo k lítosti, kterou projevil tím, že Václavovy ostatky dal z hrobu v Boleslavi* přenést na Pražský hrad do chrámu sv. Víta. Opět je sporný rok (932 nebo 938), za den se někde uvádí 4. března. Úcta k sv. Václavu se rychle rozšířila po celé vlasti i za hranice. Sv. Wolfgang, biskup v Řezně (972-994) oznamoval jeho svátek 28.9. s titulem svatý. V roce 972 byl k jeho cti postaven kostel v Proseku u Prahy (dnes Praha 9). Od začátku 14. stol. je mu zasvěcený i oltář v římské bazilice sv. Petra. V roce 1670 byl jeho svátek zařazen do univerzálního kalendáře, v němž zůstal jako jediný český světec.

Je světcem, kolem kterého se ve vážných dobách a významných situacích shromažďuje český národ. Proto Josef Václav Myslbek vytvořil sousoší, na němž pracoval přes 30 let a které stojí na Václavském náměstí od roku 1912. Zde po 21. srpnu 1968 setrvávaly skupiny mladých lidí, kteří se zakrvácenými prapory a nápisem na pomníku "Jsme svobodný národ" manifestovali proti okupaci tzv. spojeneckých vojsk. V listopadu 1989 zde byla vítaná opět svoboda. Sem směřuje každý rok i Pochod pro život, za ochranu těch nejohroženějších a nevinně odsuzovaných již před narozením. Sem směřovali a směřují poutě pro vzdání úcty svatému Václavu a českému národu.

Václav je vzorem čestného panovníka, je také vzorem starého křesťanství a svatosti. Jeho život i smrt svědčí o tom, že zdravý život národa spočívá na vzdělanosti a mravnosti se živým vztahem k víře a tradicím národa.

Buďme hrdi na svůj národ, připomeňme si hrdost a lásku k naší půdě, nedejme ji cizincům, připomeňme si krásu vlastní domoviny, vzdejme úctu naší zemi a žijme tradicemi. To je záchrana našeho národa. Nehleďme na okolnosti, začněme každý sám u sebe, tak se dá ovlivnit mnohé.

Zde pro zajímavost počáteční slova známého chorálu, jehož vznik sahá až do 12. století:
"Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě. Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison. …“
DIABOLUS --- 14:04:46 24.9.2012
Svatá Ludmila – 16.9.

Tento den si připomínáme svatou Ludmilu, babičku svatého Václava, světici a patronku České země.

Je patronkou babiček, matek, křesťanských vychovatelů a především České země.

Její atributy jsou knížecí koruna, závoj nebo šála. Většinou se zároveň zobrazuje v červeném plášti.

Její životopis jen ve stručnosti. (pokud někdo bude chtít celý její životopis, ráda jej napíši)
P
ocházela z pšovských knížat v Čechách. Byla provdána za knížete Bořivoje I., prvního doloženého českého knížete, který po sňatku přijal křest od sv. Metoděje, přijala i ona křesťanskou víru a horlivě ji praktikovala. V lásce k slovanské bohoslužbě vychovala své syny Spytihněva a Vratislava i vnuka Vratislavova - Václava. Po smrti Vratislava se usadila na vdovském sídle Tetíně u Berouna. Tam byla v noci z 15. Na 16. září 921 najatými vrahy zardoušena jejím vlastním hedvábným závojem. Vrahy zřejmě najala tehdy již vdova po Vratislavovi Drahomíra.

Již za svého života byla velice váženou ženou a lid ji převelice ctil. Záhy po její smrti počali lidé kněžnu Ludmilu uctívat jako mučednici. U jejího hrobu na Tetíně došlo k zázrakům. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v r. následujícím) papežským legátem kard. Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

Při otevření tomby s pozůstatky svaté Ludmily v roce 1981 byly nalezeny zbytky několika textilií. Jedna z nich je zřejmě součástí oděvu svaté Ludmily, snad pokrývkou hlavy, závojem. Již Kosmova kronika se zmiňuje, že závoj byl spolu s ostatky svaté Ludmily uložen při jejich přenesení do Prahy. Později byla Ludmilina tomba dvakrát otevřena ve 14. století za účasti pražského arcibiskupa a opětovně zapečetěna. Textilie považované za relikvie byly zřejmě v tombě ponechány. Zhotovením, technikou i dalšími znaky lze nejstarší textilii zařadit do 10. století.
DIABOLUS --- 10:18:44 18.9.2012
Našla jsem ještě článek o posvícení v Hlinsku vztahující se ke svátku narození Panny Marie

Hned první neděli po svátku Narození Panny Marie- 8. září se v Hlinsku konalo posvícení Hospodyně již dlouho před ním uklízely, připravovaly si sváteční šaty a samozřejmě pekly posvícenské koláče. Hospodáři zase nakupovali kořalku a soudky piva. Na posvícení nesměly chybět ani lahodné pečínky. Proto se zabíjeli husy, kachny, kuřata, prasata a kůzlata.

V sobotu před posvícením se začaly roznášet koláče. Nosily se panu faráři, učiteli a hlavně příbuzným a známým. Koláči se zvalo k posvícenskému stolu.

V neděli ráno šla spousta lidí do kostela na posvícenskou mši. Kostel byl do posledního místečka zaplněný lidmi. Varhany slavnostně hrály, kněz kázal, lidé se modlili. Po mši spěchaly všechny hospodyně domů. Na každou čekalo ještě hodně práce s nejslavnějším obědem z celého roku. Jídelníček byl ten den opravdu pestrý. Na stole stály mísy z pečenou drůbeží, hovězím a skopovým masem. Sliny se jenom sbíhaly na posvícenskou husičku, pečená husí játra, husí drůbky na paprice, ovar s rosolem, pečená holoubata s nádivkou, Po silné polévce si každý pochutnával na nějaké připravené pochoutce. Vedle všech možných pečínek nechyběla na stole ani krupicová kaše posypaná perníkem, koblihy, boží milosti a samozřejmě ani koláče. Pantáta každému točil ze soudku pivo, protože dobrým pivem mají se pečeně zapíjet, aby se lépe trávily. Hospodáři si připíjeli i kořalkou.

Po vydatném obědě odcházeli všichni do hospody k muzice. Muzikanti vesele vyhrávali a vábili tak každého k tanci. Mladí i staří se nenechávali dlouze přemlouvat a po chvíli byli všichni v kole. Hospodou se ozýval dupot tančících, výskot děvčat a hlavně hlasitý zpěv hraných písniček. Sál byl tak zaplněný, že si chasníci dávali často hrát sólo, aby si mohli zatancovat bez zbytečného mačkání. Muzikanti od nich dostávali za každou písničku zaplaceno. O posvícení tančili i staří. Chlubili se tak před mladými, že to ještě umí vzít pěkně od podlahy. Posvícenská muzika končila, až když začalo vycházet slunce.

V pondělí slavilo se tzv. mladé posvícení. Muzikanti od rána obcházeli vesnici, před každým stavením zahráli písničku a dělali různé šprýmy. Hospodyně jim za to dávala koláče, hospodář trochu kořaličky. Po snídani, okolo 10 hodiny, šlo se zase do hospody na tanec. Po obědě znovu. Tancovalo se opět celý večer až do pozdní noci.

V úterý bývala tzv. posvícenská dorážka či posvícenské dozvuky. Lidé se opět scházeli v hospodě, ovšem tančilo se již jen při kolovrátku nebo flašinetu a lidé bývali přistrojeni v obyčejných všedních šatech. Po veselém času posvícení přicházelo období podzimu.
DIABOLUS --- 8:23:37 18.9.2012
Narození Panny Marie – 8.9.

Tradice slavená v tento den se týká vinařů, vinohradů a vinařských krajů. Je to Zarážení hory, které se do dnes drží na jižní Moravě.

Hotař (hlídač) šel rádo do kostela ke zpovědi, nechal posvětit kytici polních květů. Na špici dlouhé tyče nabodl jablka a upevnil na ni kytici. U vinohradu vykopal jámu, přes ni položil tuto tyč a na ohni s poděkováním spálil kytici z
minulého roku. Potom přišel průvod hospodářů vedený starostou, třikrát obešel jámu, která se pokropila svěcenou vodou a všichni se pomodlili Otčenáš, Zdrávas a modlitby ke svatému Urbanovi, který je patronem vinařů. Každý kdo na vinici pracoval, vložil do jámy tři pěkné hrozny a pak se jáma zaházela. Vztyčila se na ní tyč s kvítím na znamení, že od této chvíle je vinohrad „zaražen“ – zavřen. Nikdo do něj až do vinobraní nesměl vstoupit.

K historii svátku:
Tento svátek patří k nejstarším mariánským svátkům. Den jeho slavení byl vybrán v 5. století v Jeruzalémě, jako výroční den posvěcení baziliky postavené v místě, kde se Panna Maria podle tradice narodila sv. rodičům Jáchymovi a Anně (26.7.). V tomto místě dnes stojí bazilika sv. Anny. O slavení narození Panny Marie se dochovaly nejstarší zmínky od sv. Prokla (biskup +446) a počátky slavení v celé církvi začaly údajně za papeže Sergeje I. (667-701), s pořádáním procesí do 4 hlavních bazilik.


A ještě zajímavost z římskokatolické farnosti Konice:

Narození Panny Marie je příslibem příchodu Mesiáše. Jitřenka předchází Slunce. Maria oznamuje celému světu radost Spasitele.

Hlavním cílem tohoto narození je vtělení Božího Syna. Maria je vedle Jana Křtitele – a přirozeně svého Syna – jediná ze všech svatých, u nichž neslavíme jen narození pro nebe, ale i narození na tento svět. Bůh v tomto narození uskutečňuje svůj odvěký plán lásky. Svatý Petr Damiani ve svém kázání k Narození Panny Marie říká: „Všemohoucí Bůh ještě dříve, než člověk klesl do hříchu, předvídal tento pád a rozhodl přede všemi věky, že se vtělí do Marie Panny.“ „Dnes je den, ve kterém Bůh uskutečňuje svůj věčný plán, protože je nutné vybudovat dům, do kterého sestoupí Král, aby v něm přebýval. A dům je to krásný. Jestliže si Moudrost postavila dům se sedmi vzácnými sloupy, tento Mariin palác spočívá na sedmi darech Ducha Svatého. Šalomoun slavnostním způsobem zasvětil chrám z kamene. Jak oslavíme narození Marie, chrámu vtěleného Slova? V onen den sestoupí Bůh do tohoto chrámu zastíněn oblakem.“

První kostel zasvěcený Narození Panny Marie se nachází v Miláně, ale není to slavný milánský dóm. Je to malý kostelík postavený v roce 1074 šlechticem jménem Fulcuino. Proto se kostelík nazýval Santa Maria Fulcorina a podle něho dostala jméno i okolní malá milánská čtvrt.

Když byl oficiálně potvrzen svátek Narození Panny Marie v roce 1243 papežem Inocencem IV., papež osobně navštívil Milán a tento kostelík a udělil plnomocné odpustky každému, kdo ho 8. září navštíví.

V roce 1386 vypukl v Miláně mor a jeho oběťmi byly převážně děti. Městská rada, aby dosáhla ukončení této morové rány, složila slib, že vystaví velkolepý chrám zasvěcený Narození Panny Marie.

Milánský dóm je čtvrtý největší chrám světa. Dne 19. prosince 1810 byla na průčelí umístěna kamenná pamětní deska, která připomíná původní zasvěcení chrámu Narození Panny Marie. Tento titul však nezaujímá v chrámě ústřední místo, nýbrž objevuje se na vedlejších oltářích. Hlavní oltář je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie, a to podle dne, kdy byly zahájeny práce na stavbě chrámu.
DIABOLUS --- 7:53:27 18.9.2012
Svatý Bartoloměj - 24.8.

Na svatého Bartoloměje se držel velice obdobný, ne-li stejný zvyk jako na svatého Vavřince a to zdobení vikýřů a domů jeřabinami, který jsem popsala u svatého Vavřince (10.8.).

Zřejmě bylo dáno krajově, kdy se kde tento zvyk držel. V jižních Čechách to prý bylo právě na svatého Bartoloměje.

Jeřabiny sejmuté po svátku ze stavení se svařovali a jejich inhalace měla zara
zit bolesti zubů. Také se podávali dobytku, aby dobře žral, byl zdráv a neztrácel na váze.

Svatý Bartoloměj je patronem sedláků, krejčích, pastevců, vinařů, koželuhů, vazačů knih, řezníků, horníků, pekařů, obuvníků, obchodníků s olejem, sýrem a solí a také všech, kteří pracují s kůží. Je také patronem Maastrichtu, Frankfurtu a Plzně. Je vzýván proti kožním a nervovým chorobám.

Jeho atributy jsou hlava, křest, kůže, nůž.

Pocházel z Káně a byl druhem Filipa, který jej přivedl ke Kristu. Apoštol Jan ho uvádí jménem Natanael. Bar-Tolmai je jméno po otci, které je překládáno jako "syn Tolmajův", zatímco Natanael znamená "Bůh dal". Stal se apoštolem a po seslání Ducha svatého hlásal evangelium na více místech.
Jeho mučednická smrt opravdu nebyla příjemná. Byla mu za živa stažena kůže z těla, proto je nůž jeho hlavním atributem. Někde se hovoří o sedření kůže a pak prý byl ukřižován. Někde bývá také uváděno jeho stětí, ale odseknutí hlavy ukřižovaným nebylo zvykem.
DIABOLUS --- 7:25:05 18.9.2012
Nanebevstoupení panny Marie – 15. srpna

Tento svátek byl jeden z nejdůležitějších svátků zasvěcených Panně Marii, právě tento den ji nazývali svatou Královnou.
Nejen že měl dlouhou tradici a je to nejstarší svátek mariánského kultu slavený již ve 4. století v Římě, Cařihradu a dokonce i v arménské církvi, ale pomalu ohlašoval také příchod žní.

Každá hospodyně i s rodinou se ráno do kostela vyšň
ořila a nezapomněla si s sebou přinést bylinky a koření, které si od pana faráře nechala vysvětit.

Tento den se totiž v kostele světí květiny, byliny, plody a semena a proto se tento význačný den také nazývá svátkem Panny Marie kořenné. Vysvěcené byliny a koření má zvláštní moc a je obzvláště účinné. Používalo se zejména v léčitelství jak k připravování k léčivým nápojům a pokrmům, tak k zaříkávání.
Také se některé byliny svěcené v tento den používaly proti krupobití, bouřkám a povodním. Dále jej hospodyně používaly k léčení dobytka.

Liturgické svěcení bylin je známé již z 9. a 10. století a navazovalo tak na dávný svátek plodů.

Na Strakonicku se k tomu svátku váže jeden hezký zvyk a to krmení medovou kaší. V předvečer tohoto dne se rozdávala a pojídala medová kaše, aby byl člověk v noci ochráněn před duchy.

Ještě přikládám něco o původu svátku z čistě křesťanského hlediska (převzato z internetu):

Biskup Epifanios ze Salaminy (+ 403) píše, že o Mariině smrti není nic známo. Názor, že Maria byla „vzata na nebe“, se poprvé vyskytuje v pseudonymním řeckém pojednání De obitu S. Dominae ze 3. nebo 4. století a údajná kázání sv. Jeronýma a sv. Augustina k tomuto svátku jsou patrně také pozdější. V autentických spisech se poprvé objevuje u sv. Řehoře z Tours (+594) a Jan z Damašku (8. století) píše, že na Chalcedonském koncilu roku 451 oznámil jeruzalémský biskup Juvenalis císaři Marcionovi, který se ptal po ostatcích Matky boží, že Marie zemřela ve společnosti apoštolů, ale když později její hrob otevřeli, byl prázdný.
Že by byl svátek ustanoven na koncilu v Efesu (430) z podnětu patriarchy Cyrila Alexandrijského, je jen hypotéza. Podle Řehoře z Tours se slavil v Egyptě, v Arábii a v Gallii v 6. století v lednu. V řecké církvi jej císař Maurikios (+602) stanovil podle jeruzalémských mnichů na 15. srpna. Řecká církev jej nazývala a nazývá koimésis, tj. usnutí, ve staroslověnštině uspenije. V Římě se hlavní svátek Panny Marie slavil 1. ledna, svátek 15. srpna se poprvé objevil v liturgii papeže Gelasia I. (+496), podle některých je však pozdějšího původu. V 7. století je svátek bezpečně doložen a za papeže Sergia I. (+701) byl jedním z největších svátků. V Německu byl svátek zaveden roku 813 na synodě v Mohuči.

Svátek Nanebevzetí Panny Marie je v některých křesťanských církvích nejdůležitější mariánský svátek, který se slaví 15. srpna. Vyjadřuje, že Marie jako matka Ježíše Krista již dosáhla života „v dokonalé a oslavené tělesnosti“, to jest jako individuální osoba. Toto učení vyznává římskokatolická církev, pravoslavné církve a část církví anglikánské tradice. V římskokatolické církvi je papež Pius XII. vyhlásil roku 1950 jako dogma.
DIABOLUS --- 15:39:30 9.9.2012
NICK_SLAUGHTER: to je bezva :)
NICK_SLAUGHTER --- 15:34:19 9.9.2012
DIABOLUS: btw u nás ve čtvrti jsou rozhodně přátelé českých tradic, jelikož každý měsíc na obecní nástěnce visi spoustu pranostik apod:)
DIABOLUS --- 15:31:17 9.9.2012
NICK_SLAUGHTER: bezva :)