Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Přátelé českých tradic
DIABOLUS
Nejvyšší důležitostí jest českou tradici zachovati! aneb diskuse o českých tradicích, jejich formách, skutečnostech, ale i o folkloru a zvycích...
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
NICK_SLAUGHTER --- 19:35:58 17.5.2017
DIABOLUS: vydej :)
DIABOLUS --- 6:19:45 17.5.2017
Letnice – letos slavíme Letnice 4. a 5. června 2017


Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní.

Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli - 50dní po Velikonočním pondělí.
Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu na Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám definitivně končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta.

Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam.
Symbol Ducha svatého je bílá holubice.


Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme zimu, Velikonocemi jaro, tak Letnicemi uctíme Léto.


Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení.

Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo.
Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně umyté a uklizené.
Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí, opasku nebo jiného doplňku.

Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.

Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla v samostatnost, přejímá tento úkon hospodyně a hospodář.
Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba má mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě.
Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli mohl u nás v domě usadit Duch svatý.
Větvičky se zapichují a dávají i do oken.

Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a aby Duch svatý věděl kde jsou na něj nachytáni. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou.
Když bydlíme v bytě dáme si větévku na balkon nebo za okno, případně do okna. My dáváme ozdobenou větvičku na plot u domu.
Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, papírové růže a květy.

Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. O to se většinou stará místní fara, můžeme se tohoto úkolu zhostit i my.
Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období - Rozálie. Zdobení růžemi dříve podléhalo, také tomu, zda-li byly Letnice brzy nebo až později a jestli již kvetly růže.
Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se i nadále konají průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému.

Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem, což můžeme udělat i v jiném duchu, bez kostela a církve.

V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek či kříž.



Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.

Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého, který náš domov navštívil.

O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti je smažené sladké pečivo.

O letnicích nesmí chybět tanec a zábava!



Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel:
Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužily jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Jinde zas bylo mladým vyprávěno co kde jak předci dělali a jak se pozemek měnil. Dnes by bylo záhodno, kdyby staří vzali mládež a okoukli spolu hranice a něco se dozvědeli :). Třeba i ty naší krásné země.


V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby zahnali zlé síly, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.


Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet, a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.


Celé Letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první velké trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci.


Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy.
V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počaly upadat už na konci 18. století kvůli josefinským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční nebyl.

V Čechách se mládež strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

Jak to probíhá na Moravě můžete dodnes vidět na vlastní oči.

Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
V různých krajích se král vybíral různě.

Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.

Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve v letniční den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky umírají - mizí a vysychají.
Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky.
Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobí zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji.
Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.

V mnoha krajích se ale otvírání studánek odbývalo dříve, většinou během velikonoc, tzn. v čase od jara až do letnic.


Zatímco se na vsích konaly Jízdy králů, ve městech se kdysi konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.



Vkládám recepty na Boží milosti. Ves od vsi se však zadělávají trochu jinak, tak jich vkládám víc a je mnoho dalších variant. Podělte se s námi o recept od vás, případně nám napište, který z receptů Vám nejvíce chutnal. Budeme moc rádi :).

Zařadila jsem recept od Magdalény Dobromily Rettigové (č.1):

Vezmi mouky na vál, rozdrob do ní kus másla, udělej vprostřed důlek, vraz tam dva žloutky, jedno celé vejce, tři lžíce dobré smetany, tři lžíce vína, trochu cukru, trochu soli, dobře to těsto vypracuj jako na nudle, pak je rozválej. Smaž v rozpáleném přepuštěném másle, musí plavat, posyp cukrem a dej na stůl.

Paní Rettigová byla z bohatších městských poměrů, tak smažila Boží milosti na přepuštěném másle. Naše babičky je běžně smažily na sádle.


Recepis Boží milosti (č.2):

4 žloutky
250 ml šlehačky
2 lžíce rumu
1 lžíce cukru
400 g polohrubé mouky
špetka soli

Vše smícháme, dobře vypracujeme, necháme v lednici aspoň 1/2 hodiny odpočinout. Pak rozdělíme těsto a po částech rozvalujeme cca na 3mm. Rádlem rozdělíme na obdélníky či kosočtverce, rádlem či nožem 2x prořízneme a smažíme v rozpáleném tuku.

Recepis Boží milosti (č.3):

250 g hladké mouky
špetka soli
50 g másla
50 g krupicového cukru
2 žloutky
2 lžíce bílého vína
5 lžic zakysané smetany
lžička citronové kůry
olej na smažení
moučkový cukr a vanilka na obalení

Mouku smícháme na vále se všemi ingrediencemi a změklým máslem, vypracujeme těsto, které necháme v lednici půl hodiny odpočinout.
Potom z těsta vyválíme cca 3-4 mm silnou placku a zubatým rádýlkem vykrajujeme obdélníkové (cca 8 x 5 cm) či jiné tvary, které uvnitř ještě dvakrát nakrojíme.
Smažíme v hojném množství rozpáleného oleje krátce, jen dorůžova. Během smažení by se měly milosti nafouknout. Pokud se to nedaří, na chvilku je přiklopíme pokličkou. Ještě teplé je obalujeme v moučkovém cukru (smícháme s vanilkou).
Boží milosti jsou velmi křehké, musíme s nimi manipulovat opatrně, abychom je nepolámali.


Recepis na Staročeské Boží milosti (č. 4):

2 žloutky
asi 40 ml světlého piva
160 g hladké mouky
špetka soli
špetka kypřícího prášku

Příprava těsta je stále stejná jako v předchozích receptech, vše smícháme, dobře vypracujeme a necháme odpočinout. Pak vyvalujeme a krájíme tvary. Smažíme.

A poslední poněkud "vymazlený" recept s krásným povídáním a podrobným popisem co a jak dělat najdete zde: https://www.kucharkaprodceru.cz/bozi-milosti/ .
Paní se na konci zmiňuje o Růžích z Božích milostí, to je velice zajímavá věc o které se zmiňuje již paní Rettigová ve své kuchařce z roku 1825. Jedná se o tzv. Rosenkrapfen čili růžové kobližky. Ty se dělají na svatého ducha v Německu a odtud tento zvyk tenkrát zavítal i do vyšší společnosti českých měst. V Německu se Rosenkrapfen dělají dodnes, ale podobně jako u nás Boží milosti, se musí tvorba Rosenkrapfen trochu křísit.


Ještě snad dodat, že u nás se obalují Boží milosti v cukru se skořicí.
Typ pro ty co nemohou cukr: Boží milosti lze obalit v sušeném mléce, můžeme použít i sojové "Zajíce", jež smícháme se skořicí nebo vanilkou.




Snad jsem na nic nezapomněla :)...


Zdroj:
Ladislava Sůvová – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Magdalena Dobromila Rettigová - Domácí kuchařka
Kluci v Akci - kuchařka
Boží milosti podle tradičního receptu - Kuchařka pro dceru
Boží milosti podle tradičního receptu - Kuchařka pro dceru
https://www.kucharkaprodceru.cz/bozi-milosti/
DIABOLUS --- 0:08:19 12.5.2017
Den Českého Anděla - 20. květen

Den Českého Anděla je dnem češství a vlastenectví.

Je to den jako stvořený k objevování našeho vztahu ke své zemi. Den pro setkání s přáteli a bavení se o tom jaké to tu máme krásné a co bychom mohli udělat, abychom ještě více zvelebili naši zem a mohli jsme být na ni náležitě hrdí.

Den pro zastavení se, pro modlitbu za naši zem a národ.

Nezapomínejte, že láska ke své vlasti není totéž, co vztah k politice. Když otevřeme srdce své zemi, budou se dít věci...

Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře + kniha Naše tradice
DIABOLUS --- 10:17:15 11.5.2017
NICK_SLAUGHTER: Vydat knihu mě nenapadlo :), ale často čerpám z jiné knihy a ta zatím k dostání je, bohužel jen v jednom obchodu v Praze nebo přes e-shop.
NICK_SLAUGHTER --- 20:51:52 6.5.2017
Ahoj vespolek, kdo by rád měl knihu Přátel českých tradic :) ? Já rozhodně ano ! :)
PALEONTOLOG --- 1:31:47 1.5.2017
ANONKA: samozřejmě je to maso
DIABOLUS --- 0:15:38 1.5.2017
1. Máj – 1. května

1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistší lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí.

Nejdůležitějším aktem hned po ránu je stavění Májky.
Májku staví každá ves. Je to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Je ostuda, pokud vesnici krásná májka nezdobí a také o ni nesmí přijít.
Chlapci z vesnic jdou v předvečer (ne za tmy) prvního Máje do lesa, vyberou zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazí, oklestí a větve nechají jen na špici. Pak ji odnesou do vsi, kde ji nazdobí pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který má velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídají u zapálených ohňů až do rána, kdy ji průvodem jdou vztyčit na náves a tam ji hlídají nadále. Je totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic jdou k "sousedům" a chtějí jim Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívají, hlídají a jdou do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesmí padnout. Je škoda, že tato krásná tradice se hodně vytrácí.
Mladí muži hlídají Májku bedlivě někde do půlnoci jinde do rána a pak každou neděli až do letnic, kdy se Májka slavnostně skácí. Stojí-li některé vesnici májka i po letnicích, strží ostudu a posměch. Vztyčená májka má být živá a proto se pak slavnostně kácí, aby vstoje nezemřela. Ale kupříkladu v jižních Čechách se nechávají stát rezavé, opadané Májky až do dalšího Máje, kdy se májka pouze vymění.

Mnohem větší a veselejší slavností je pak kácení Máje, jinoši Májku uhlídali a vítězoslavně za velkého veselí, dobrého pití a jídla se kácí. Na Vysočině bylo zvykem (nevím jestli ještě stále je) Májku postavit a ten den odpoledne ji skácet, zřejmě chudý kraj, tak měli slavnost spojenou. V jiných krajích se většinou kácí někdy do Letnic nebo přímo o oslavnosti Letnic a někde se nekácí vůbec.

Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.

Nejznámější a neméně důležitou májovou tradicí je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To má hned několik významů. Chlapci líbají děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbí, aby jim vztah vydržel celý další rok.
Rozkvetlá třešeň je v České kotlině symbolem lásky.

Tady si dovolím malou vsuvku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Milenci se tedy nadmíru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo ještě jiný význam, dnes známější a to lidí, kteří zanáší nebo těch kteří spolu „něco mají“ na rozdíl od správného významu, který s tělesným aktem neměl nic společného.

Dalším krásným zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.

A pár zvyků, které již z vesnic téměř vymizely:

Důležitým úkolem chlapců na 1. máje bylo postavit malou opentlenou Májku, většinou březovou, děvčeti svého srdce, které měl rád, před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné a neposkvrněné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu spojovali stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.

Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné :).


Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška - Církevní rok a lidové obyčeje...
DIABOLUS --- 13:45:28 23.4.2017
Filipojakubská noc – 30. dubna

Tradice pálení ohňů o Filipojakubské noci je velmi stará a živá do dnes.

Je to den, kdy mají svobodu bytosti, které umí pracovat s kouzly a věcmi mezi nebem a zemí. Bytosti zasvěcené světlu i temnotě.
Je to jediný den v roce, kdy si tyto bytosti ze sebe mohou tropit šprťouchlata a volně nakládat se svoji silou. Když chtějí, mohou bez úhony čarovat, dělat si legraci, ale i škodit. Největší moc dostávají temné síly v noci.

Protože vše je na tomto světě dobře zařízeno a tradice se nedrží jen tak pro nic za nic, tak bylo ošetřeno i to, aby se toto řádění nesneslo na zem a neuškodilo lidu. Je to právě oheň, který popálí zlo. Právě proto naši předkové a i my do dnes zapalujeme ohně a velké vatry na každém kopci, v každé vsi a osadě, aby nás oheň ochránil před řádícími silami.

Vesnice soutěžily, která bude mít vatru větší a zářivější. Vatry se staví na kopcích, aby z dalších vesnic byly vidět.

Ale protože i lidské zlo mělo tento den pré, tak se naši předkové před ním chtěli chránit. Je mnoho předpisů jak nejúčinněji čelit zlým silám a osobám zasvěceným temnotě – čarodějnicím (ježibabám) a černokněžníkům. Slovo čarodějnice by naši předkové NIDKY nevyslovili, aby se nerozvířilo zlo a toto slovo by se nemělo vyslovovat ani dnes. Proto se tato noc tradičně nazývá Filipojakubská. Je to noc před svatým Filipem a Jakubem, který se slaví na 1. Máje.

Jeden z neúčinnějších a hodně rozšířených zvyků kterak ochránit sebe i stavení před čarováním a silami, jež tento den vládnou světu, jsou svěcené kočičky, vysvěcené o květné neděli. Kočičky se na tento den opatrně sejmou se svatého obrázku a hospodyně je dá s pokorou a modlitbou pod práh domu, aby ochraňovaly dům a rodinu.
Také jsem četla o zvyku, kdy hospodář dal před vrata domu i chléva narýpané drny. Než mohla čarodějnice vstoupit přes práh, musela všechna stébla trávy spočítat. Než je spočítala, bylo ráno a to její síla pominula.

Zvyk zapichování do ohně postav vyrobených z klacků a slámy představující osoby zla a jakési symbolické upalování zla se objevilo v době největších honů na čarodějnice a největší vlády inkvizice. Je to folklorní zvyk, který v některých krajích vydržel do dnes.

Všechno to dobro a zlo oslavuje 30.dubna svoji svobodu.

My lidé bychom tento den měli dát těmto všem bytostem a silám úctu.
Přes den dáváme úctu Božímu dobru, večer s úctou zapálíme oheň na ochranu a po půlnoci dáváme úctu Božímu zlu.

V tuto noc bývá první velká jarní bouřka, proto se zapaluje bílá svíčka hromnička vysvěcená na Hromnice, aby ochránila stavení, nás i úrodu před blesky, větrem, přívalovými dešti a kroupami.

Po takovýchto bojích a bouřích na nebesích se vše vyčistí a 1.5. nastává čas nejčistší lásky, klidu a první Máj zasvěcen lásce, líbání, májkám a třešním....


Zdroj: Laďka Sůvová - přednášky a semináře.
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje.
DIABOLUS --- 21:13:29 17.4.2017
Bílá neděle – 2. neděle velikonoční – 23. dubna 2017

Jak jsem již psala, Velikonočním pondělím velikonoční čas nekončí. Od Božího hodu velikonočního běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic - Svatodušní svátky.

Ač nám běží odpočítávání nedělí k velké slavnosti Letnic, tak na bílou neděli se dle české tradice nic moc 4neděje a den je spíše liturgický.

Bílou neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

I liturgická barva tohoto dne je bílá.

Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

Jen pro zajímavost:
Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“..

DIABOLUS --- 9:00:26 15.4.2017
Velikonoční pondělí – červené – 17. dubna 2017

Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

Červené se mu říká podle tradičně barvených kraslic červenou barvou. Krom červené, barvy velikonoc jsou žlutá, zelená a modrá.

Z hlediska zvyků českého lidu je velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné není.

Vstává se časně a mládenci s chlapci chodí od domu k domu s pomlázkami za děvčaty a ženami na koledu.
Za vyšlehání – poklepání pomlázkou se dostává malované vajíčko. Kraslice musí být pěkně vymalované a dívky se předhánějí, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko je pro muže velká odměna, neboť kolikráte jde o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je ale musí vysloužit koledou a dobrým vyšupáním. Chlapci naopak dbají, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.
Chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela a tento zvyk stále nevymizel.

Pomlázka - od slova pomladit - znamená, že dívka či žena, která je "pošlehána" - spíše poklepána, čerstvými pruty - živou pomlázkou, je obdarována životadárnou mízou stromů, která pošleháním vešla i do jejího těla. Proto, když je pomlázka stará a suchá, tak toto neplatí.

Mládenci od dívek dostávají v některých krajích krom vajíčka i stuhy na pomlázku. Ráno vyjdou chlapci se třemi pentlemi a večer si počítají, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle dříve byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet stejně jako s vymalováním vajíčka. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali a nebo ne tak pěknou.

Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začíná pomlázka každý rok z jiného konce.
Na pomlázku se každopádně chodí do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeří poledne, už se koledovat nesmí a také by pozbylo účinku. Polednem končí cyklus Velikonoc. Velikonoční období však nekončí, neboť velikonoční neděle máme až do Letnic.

Výslužka se doma předá hospodyni a ta z ní vyrobí spoustu dobrých vaječných pokrmů.

Pomlázka se vrací zpět přírodě.
Odstrojí se z ní pentle a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak je zaručeno, že bude dostatek prutů i na další léta. Když ji nemůžeme hned zasadit, nezapomeneme dát pomlázku do kyblíku s vodou, aby neuschla.

Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začali se ho účastnit i děti.

V tento den oslavujeme akt znovuzrození, života, smrti a plodnosti. Měli bychom dát úctu živlům.

Vejce je symbolem nového života, zrození.

Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Dříve děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo, hlavně ta, která chtěla ten rok otěhotnět.

Celé Velikonoce, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla a duše, abychom mohli býti čistí do svého nového zrození, nabrali sílu do celého roku.

O Velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.


A ještě něco navíc aneb co bylo dříve:

Původ pomlázky se mimo jiné vysvětluje i křesťanství, i když patří ke starým pohanským zvykům, jako vzpomínku na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“.

V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.
Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
Nebo Ťukání, kdy chlapci uchopili každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo, vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili, řádně mu naložili.
Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
A určitě by se našlo dalších spoustu her.

Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

V některých krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po poledni polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.
Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

Zdroj: Ladislava Sůvová – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu.......