Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Mýty, Legendy a Pověsti
FOSSY
O legendách, pověstech a mýtech minulosti, ze všech koutů světa. Od Hercula po Sun Wu Kunga. Od Draků po Čachtickou paní.
Nikoliv UL!

- Legendy o stvoření světa
- Mýtičtí tvorové
- Bájní hrdinové

Slyšeli jste střípek nějaké legendy, a chcete ji znát celou?
Znáte nějaký pěkný mýtus, který Vás oslovil, a chcete se o něj podělit?
Zajímá Vás, kdo byl Belerofontes, Tyr, nebo Hannibal?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FOSSY --- 10:19:32 3.12.2013
Vypráví se jeden příběh, který má lidi poučit. My bychom ho asi dokázali shrnout jediným příslovím.
Jistý šarlatán se dozvěděl, že nějakých 120 nebo 130 ri od Eda viděli jednookého člověka. I vydal se do těch míst, aby ho chytil. Měl v plánu pak jednookého člověka, nejspíš hitotsume-kozó, ukazovat za saké všem zvědavým lidem.
Když šarlatán dorazil na místo, skutečně v polích našel jednooké dítě. I zaradoval se a pokusil se dítě chytit a odvést do Eda. Ale tehdy se kolem něj objevilo mnoho dalších jednookých lidí. S velikým křikem a řevem obklíčili šarlatána a zajali ho.
"Ten je ale divný." Říkali si mezi sebou.
"Podívejte, má dvě oči!" podivovali se.
A nakonec se rozhodli: "Necháme si ho a budeme ho ukazovat všem, kdo na něj budou zvědaví!"

Hitotsume-kozó patří mezi nesčetné nadpřirozené bytosti japonského folklóru. Obvykle mají vizáž dětí s holou hlavou, oděv noviců nebo mnichů, a, samozřejmě, jediné oko uprostřed čela. Patří mezi víceméně neškodné yókai. Jejich objevení často vyleká nebo i vystraší, ale nepáchají lidem svévolné zlo, jde spíš o překvapení lidí, kteří se domnívají, že se setkali s obyčejným dítětem. Říká se, že milují tofu, a že chrání některé domy samurajů, zejména před nechtěnými hosty. Podle některých místních legend jednou za čas schází z hor a posuzují stavbu a chování domů lidí. Těm, které shledají vhodnými, pak zajistí štěstí a blahobyt, ty ostatní nahlásí démonům yakubiógami, a ti domu přinesou neštěstí a chudobu.
Hitotsume-kozó jsou vyobrazováni zbravidla jako bytosti roztomilé a přívětivé, někdy s prvky humoru.

FOSSY --- 8:38:30 20.11.2013
FJERTIL: Osobně hádám, že druhá skupina je nejpočetnější. Skupiny, které o něm buď neslyšely vůbec, nebo znají celý jeho příběh, budou IMHO minoritní.
FJERTIL --- 13:55:24 19.11.2013
FOSSY: Tak já do té druhé skupiny.
FOSSY --- 12:58:39 19.11.2013
FOSSY:

Kdysi žil ve městě Athény jeden fakt chytrý chlapík. A to už je vážně co říct, protože Athény, město, které v soutěži s bohem všech moří Poseidónem získala pod svůj patronát Pallas Athéna, bohyně rozumu, moudrosti, chytře a spravedlivě vedené války a vůbec spousty užitečných věcí, byly chytrých lidí plné.
Tenhle chlapík měl svojí dílnu, kde převážně sochařil a maloval. Jeho sochy byly tak povedené, že jen jen začít mluvit a hýbat se, a jeho obrazy patřily k nejlepším ve městě. Samo o sobě by to bylo dost, ale jak už jsem řekl, tenhle chlapík byl vážně tuze chytrý. Tak chytrý, že pořád vymýšlel nové nebo vylepšoval staré věci. Byl prý první, kdo vyrobil sekeru. Taky nebozez. Vymyslel ráhna a skládací židličky do divadla. A sestrojil krokvici. Navrhoval a stavěl také budovy. Zkrátka a dobře, tenhle umělec a inovátor byl taková hlavička, že si mnozí lidé ve městě mysleli, že nad ním Athéna nejen drží ruku, ale že snad je přímo jeho matkou.
Pokud Athéna opravdu byla matkou tohohle chytrolína, který se mimochodem jmenoval Daidalos, pak mu skutečně předala hodně rozumu. Ale s tou moudrostí to už taková sláva nebyla. Daidalos byl na svoje schopnosti, na svoje udělátka, nesmírně hrdý a stejně tak žárlivý. Nikdy nepřijal do své dílny učedníka, aby mu nemohl nikdo koukat pod ruce a aby ho náhodou nikdo nezastínil. Proto měl také Daidalos strašně rád svého syna, Íkara. Byl to hodný hoch, ale byl dítě, naivní a trochu prostoduché.
Jenže nakonec Daidalos udělal výjimku a přeci jen přijal učedníka. Tam, kde nezabírali na umíněného umělce ani lichotky, ani bohaté dary, zabrala rodinná krev. Vlastní sestra vynálezce přesvědčila, že její synek, Perdix, je hoden učení u toho nejchytřejšího ze všech chytrých.
Perdix byl teprve kluk, možná deset, dvanáct let starý, ale už bylo jasné, že i jemu Athéna požehnala měrou vskutku nevídanou. Chytrák Daidalos si najednou začal připadat starý a zbytečný. Všímavost a intuice malého Perdika byly vážně moc. Takhle třeba jednou hleděl na rybí páteř tak dlouho, až ho trklo, a vymyslel pilu. Nedlouho potom dal v podstatě náhodou dohromady kružítko. Strávil chvíli v hrnčířské dílně, a spatra vymyslil hrnčířský kruh. A i když Daidalos mohl a měl být na synovečka hrdý a radovat se z jeho úspěchů, dost ho vzalo, že by měl být chytrákem číslo dvě, a že by ho takový smrkáč mohl odsunout do pozadí.
No, a pak Perdix vymyslel soustruh a to už bylo na Daidala fakt příliš. Řekl si, že s tím něco udělá. A tak synovce pozval, aby se s ním šel podívat na město. A protože nejlepší výhled na celé Athény byl ze střechy Akropole, vzal Perdika tam. Těžko říct, jestli to Daidalos plánoval dopředu, nebo jednal z chvilkového impulzu, a nikdo asi nezná všechny podrobnosti, jisté ale je, že chvíli potom, co vylezli na střechu, z ní Perdix letěl dolů. Ovšem tentokrát hlavou napřed a rozhodně ne dobrovolně.
A to byla chvíle, kdy Daidalos naprdnul Athénu. Bohyně měla pro Perdika vážně slabost, přeci jen si dokázal získat oblibu skoro u všech ve městě právě proto, že využíval zrovna její dar: rozum. Takže se rozhodla, že zaprvé nenechá Perdika umřít, a zadruhé potrestá Daidala. Perdix se těsně před dopadem, který by z něj udělal pár krvavých cákanců napříč náměstím, změnil v koroptev. Perdix perdix je koroptev polní. Kvůli krušné vzpomínce na tohle trauma koroptve létají jenom nizoučkou nad zemí, a stejně toho víc naběhají, než nalétají, a hnízdí na zemi, aby náhodou zase odněkud nespadli.
Daidalos sice svého činu litoval, když mu došlo, co vlastně spáchal, ale bylo pozdě bycha honit.
Nejenže popudil Athénu, ale naštval i svoje krajany. Daidalovi se nepodařilo tiše se vypařit s Íkarem z města. Zatkla ho hlídka a hned ho šoupla do vězení, kde měl počkat na soud za vraždu. S vynálezcem a umělcem to bylo pěkně nahnuté, ale ne nadarmo se o něm říkalo, že je nejchytřejší z chytrých. Buď jeho samotný intelekt a zručnost, nebo možná tajná dohoda s Poseidónem (který měl na Athénu pořád ještě pifku kvůli prohranému sporu o město), umožnily Daidalovi utéct. Popadl syna, skočil na první loď, na kterou se dostal, a vyrazil někam, kde by pro něho bylo příznivější ovzduší.
A tak se největší myslitel své doby dostal na Krétu.
Několik pěkných vynálezů přesvědčilo krále Mínoa, aby dal uprchlíkovi i jeho synkovi střechu nad hlavou a hodně slušné živobytí. Když se pak králi narodil vlastní syn, využil Daidala víc, než sám čekal. Protože královým synem nebyl nikdo jiný, než zrůda Mínotaurus, člověk s býčí hlavou. Aby tenhle krasavec nehudral po královském paláci a neděsil všechny v něm, nechal král Daidala, aby postavil Labyrint. A tak se Daidalos pustil do práce, a než Mínotaurus dospěl, postavil vedle paláce bludiště, kde se mohl toulat a bloudit, aniž by kohokoliv ohrožoval, nebo děsil. Sám stavitel se z bludiště jen tak tak vymotal, tak dobře se mu ho podařilo postavit. Jednou za čas tam král nechal nahnat dobytek, aby se netvor nakrmil, a bylo to. Když pak Kréta porazila Athény ve válce, začal Mínotaurus dostávat každoroční příděl zajatců.
Jenže král se bál, že by stavitel mohl prozradit tajemství Labyrintu, kdyby ho nechal jít. Takže Daidala i s Íkarem uvěznil.
Dlouho si vynálezce lámal svoji výkonnou hlavu, jak rozlousknout oříšek s dalším uvězněním. Krom dobře hlídaného paláce plného stráží tu byla nepatrná drobnost, že Kréta je ostrov. A to ostrov s jedním z nejskvělejších válečných loďstev v Řecku a okolí. Takže jak odsud zmizet, a nenechat se chytit?
Zase jednou si Daidalos nakonec poradil. S trochou lhaní a přesvědčování nakukal strážným, že má v plánu pro krále Mínoa vyrobit fakt epesní udělátko, hotový zázrak, ale že potřebuje spoustu peří a vosku a nití a dalších ingrediencí. Strážní chtěli udělat králi radost (aby je náhodou neposlal na návštěvu za svým lidožravým synáčkem), a tak Daidalovi vyhověli. A Daidalos vytvořil snad nejslavnější ze svých výtvorů. Křídla. Respektive dva páry křídel, jedny pro sebe a jedny pro Íkara. Protože správně dospěl k závěru, že když není země a voda je dobře střežena, zůstává vzduch poslední cestou.
Daidalos si byl vědom rizik letu s křídly, která vyrobil. Moc nízko nad mořem znamenalo vlhkost nastřádanou mezi pírky, váhu navíc, která by stáhla letce do hlubin a způsobila jeho záhubu. Moc vysoko nad mořem znamenalo žár slunce tavící vosk, který pojil perutě dohromady, rozpad křídel a pád do hlubin, který by zahubil letce. Sám si to uvědomoval až moc dobře, ale Íkarovi to pro jistotu opakoval pořád dokola. Protože ani s postupujícím věkem Íkaros, nyní spíš jinoch, než dítě, výrazně nezmoudřel.
Se strážnými v patách nakonec otec se synem doběhli na střechu, křídla připevněná k pažím, a vrhli se vstříc nejistému osudu mezi nebem a zemí.
Stejně jako většina Daidalových vynálezů ale křídla fungovala spolehlivě a oba plachtili a kroužili a stoupali a klesali, prostě letěli, a přitom bezpečně unikali z dosahu nelítostného Mínoa. Ale jak všichni vědí, děti mají svojí hlavu, a tak i Íkaros, omámený a okouzlený dojmem, že letí tak, jako létají bohové, zapomněl na otcovi rady (pokud je vůbec kdy pořádně poslouchal) a rozhodl se, že se podívá na Héliův zlatý vůz a jeho čtyřspřeží pořádně zblízka. Přesně podle předpovědi Daidala to vosk v žáru slunce moc dlouho nevydržel, pírka ztratila soudržnost, a Íkaros si na vlastní kůži ověřil přísloví „Pýchy předchází pád“ v praxi. Zabila ho tehdy ještě nedefinovaná gravitační síla.
Daidalos brzy zjistil, že jeho syn je pryč. Chvíli se ještě plácal nad mořem, létal tak vysoko a tak nízko, jak se jen odvážil, aby neriskoval smrt, a hledal a volal. Nakonec našel zbytky křídel a postroje plavat na hladině moře a pochopil, že buď byl jeho synek hloupější, než si myslel, nebo že některému z bohů nelíbilo, jak narušuje jejich výsostné území. Tak jako tak se smutkem v srdci zamířil rychle pryč, aby mohl někde přistát.
Daidalos, i když se mu stýskalo, nemohl letět domů. V Athénách byl pořád za vraha a pořád ho čekal trest smrti. Takže to střihnul místo na sever na západ a doletěl až na Sicílii. Tam poprosil krále Kókala o azyl. Král, když viděl, jak se Daidalos na ostrov dostal, mu rád věřil, že je fakt skvělý vynálezce a umělec, a rád ho přijal. Vyplatilo se mu to. Daidalos mu na oplátku navrhl a vystavěl neuvěřitelně přepychový palác, který vyzdobil svými pověstnými sochami a obrazy. A navíc se ujal role domácího učitele tří princezen, takže byli brzy vzdělanější, než leckdo jiný.
Ale klid Daidalos nenašel ani tady. Na Krétě se totiž objevil athénský hrdina, chlapík jménem Théseus, Poseidónův syn, a zabil Mínotaura. Jen tak mimochodem přitom svedl královu dceru Ariadnu a odvezl si ji sebou domů. Nikoho asi nepřekvapí, že to Mínoovi pěkně zvedlo mandle. Usoudil (chybně, ale na tom nezáleží), že Daidalos po útěku vyžvanil všechna tajemství Labyrintu, a že je za všechno zodpovědný on. A protože i k němu se donesly zprávy o novém Kókalově paláci a o chytrosti jeho dcer, dal si jako správný král dvě a dvě dohromady. Krétská flotila vyrazila k Sicílii.
Král Kókal sebou málem rovnou sekl. Jeho země neměla šanci se mnohem silnějšímu nepříteli ubránit. Jenže Daidalos už měl plán. Plán krutý, zrozený ze zoufalství, ale přesto řádně vypečený – či spíše vyvařený. Nachystal pro krále Mínoa past pomocí důmyslné soustavy trubek a rour, a instruoval krále Kókala, co má Mínoovi říkat. Takže když se Mínos rozčiloval a dožadoval se vydání Daidala, Kókal byl zdvořilý, ale ani nesouhlasil, ani neprotestoval. A nakonec nabídl hostujícímu monarchovi nějaké to osvěžení a občerstvení, aby mohl vše řádně promyslet.
Sotva se král Mínos uložil do lázně, zapracovaly Daidalovy trubky. Namísto běžné vody, studené nebo teplé, se Mínos dočkal vody vroucí. Přesně tak, uvařil se zaživa.
Tenhle zoufalý čin ale Daidalovi nakonec posloužil lépe, než sám čekal. Jelikož Mínos byl úhlavním nepřítelem Athén, jeho zabití vyneslo vynálezci, architektovi, staviteli, mysliteli, umělci a matematikovi Daidalovi (jo, fakt moc chytrý chlapík) v Athénách omilostnění. Konečně se po letech mohl v klidu vrátit domů.
Daidalos se vrátil do své dílny a v poklidu tvořil, dokud nezemřel stářím…

* Některé zdroje uvádějí, že Daidalův synovec se jmenoval Tálos, a Perdix je jméno matky nebo otce.
** Podle Athéňanů Mínoa neuvařil Daidalos, ale zavraždily ho dcery krále Kókala při koupeli – na Daidalovu radu, nebo snad z oddanosti k učiteli.
*** Není známo, co se s Daidalem stalo v Podsvětí.


By mě zajímalo, kolik lidí o Daidalovi fakt neslyšelo, a kolik lidí s ním zná jen storku o rodinném létání... :)

FOSSY --- 15:47:36 18.11.2013
Hádanka bude tentokrát možná trochu složitějším protože notoricky známá je jen část příběhu osoby, jejíš život nastíním, a jejíž jméno mě zajímá (doplnění dalších podrobností bude vítáno):

* v rodném městě se dopustil vraždy na příbuzném, byl uvězněn a čekala ho smrt
* s jiným příbuzným uprchl a zařídil si nový život
* byl však znovu uvězněn a při útěku nepřímo způsobil smrt dalšího svého příbuzného
* za úmyslnou a propracovanou vraždu dostal milost v rodném městě, a tam spokojeně dožil
FOSSY --- 15:22:24 11.11.2013
A teď jedno velké téma. Velké jak obsáhlostí, tak velikostí toho, o čem se rozepíšu.
Titán.
Slovo skloňované a používané v nepřeberném množství souvislostí. Ale co vlastně přesně byli dávní Titáni? Kdo? Jak se lišili od bohů a obyčejných nestvůr? Skoro každý si asi poklepe na čelo a podiví se, co nového by se asi mohl dozvědět o Titánech. Ale ruku na srdce: Kolik Titánů znáte a spatra vyjmenujete? O kolika z těch, které vyjmenujete, víte víc, než jen jejich jméno?

Titáni. První, původní, nejstarší. Ti, kteří byli dřív, než všechno ostatní. V první generaci bylo Titánů rovný tucet (ano, stejně jako nejmocnějších a nejznámějších božstev řeckého panteonu). Šest mužů a šest žen (jde o rozlišení pohlaví, na Titány samozřejmě označení muž nebo žena nesedí a nikdy nebude). První generace, potomci Gaii Země a Úrana Nebes, byla vedena Kronem. Aby se Úran vyhnul tomu, že ho jeho potomci připraví o moc, všechny je hned po narození svrhl do Tartaru. Až se Gaie jejích dětí zželelo, vyrobila pazourkový srp, a dala dětem šanci Úrana se zbavit a osvobodit se. Srpu a příležitosti se chopil nejmladší a nejambicióznější Titán, Kronos. Srpem vykastroval a zabil tátu Úrana a ten pak umřel. Z genitálií Úrana odhozených do moře se jen tak mimochodem zrodila bohyně Afrodité.
Dětmi Úrana a Gaii byli Kronos a jeho manželka Rhea, Koios a jeho žena Foibé, Hyperión a jeho žena Theia, Okeanos a jeho žena Téthys, dále pak Themis, Mnemosyné, Iapéthos a Kríos.
Druhou generaci Titánů, z nichž někteří byli zároveň Olympany, tvořili děti Hyperióna, Éós, Heliós a Seléné, dcery Koia Létó a Asteria, děti Iapétha Atlas, Prométheus, Epimetheus a Menoitios, a synové Kría, Astraios, Pallás a Persés. Dětmi Titánů však nebyly jen další Titáni, ale také bohové a nestvůry, mimo jiné Hekatoncheirové, storucí obři, Kyklópové, jednoocí obři, a další.
Kronos se stal novým vládcem Titánů. Za ženu si vzal Rheu. Byl nejmladším z první generace Titánů a byl také tím, kdo srpem zmrzačil a zabil svého otce Úrana. Úranos si vysloužil nepřátelství Gaii, když poslal Hekatoncheiry a Kyklópy do Tartaru, aby nikdy nespatřili denní světlo. Tehdy Gaia vyzbrojila srpem Krona, jediného, kdo byl ochoten otci čelit, a nachystala léčku. Z krve vykastrovaného Úrana povstali Giganti, Erínye (Fúrie) a Meliae. Období Kronovi vlády je obdobím Zlatého Věku. Ale Kronos od Gaii zjistil, že bude svržen jedním ze svých dětí. Zopakoval dokonce chyby svého otce a znovu uvěznil Hekatoncheiry a Kyklópy v Tartaru, kde je nechal střežit strašlivou dračí nestvůrou Kampé. Aby se vyhnul proroctví, pojídal Kronos po narození své děti – Héstii, Démétér, Héru, Háda, Poseidońa. Když se ale narodil Zeus, uradila se Rhea s Gaiou, že Kronos zaslouží trest za své činy, za to, co provedl Hekatoncheirům a Kyklópům, svému otci, a hlavně svým dětem. A tak Rhae v tajnosti porodila Dia na Krétě, pak jej ukryla a Kronos místo něj dostal ke spolknutí v hadrech zabalený kámen. O Dia se starala koza Amalthea, která se také starala, aby dětský pláč nedolehl ke Kronovi a nepřilákal jeho pozornost (Zeus byl jako dítě údajně uvázán na laně ze stromu, aby visel mezi nebem a zemí, protože nebi i zemi vládl Kronos). Když Zeus dorostl, podala Métis kronovi emetikum, po kterém vyzvrátil Diovi sourozence. Zeus potom osvobodil Hekatoncheiry, Kyklópy a Giganty, kteří pro něj z vděčnosti vyrobili jeho blesk, Poseidónův trojzubec a helmu temnoty pro Háda, a vytáhl do války proti Titánům, Titanomachie. Kronos, rozsekaný na tisíce a tisíce kousků svým vlastním srpem, skončil po porážce z rukou bohů na dně Tartaru. Jeho matka Gaia hleděla na porážku Titánů celkem nelibě, a s Tartarem samotným zplodila Týfóna, strašlivého obra se stovkou dračích hlav, který samojediný téměř dokázal rozvrátit Olymp a pomstít se bohům. Dokonce porazil a uvěznil Dia, ale Hermés Dia osvobodil, a ten následně Týfóna porazil a spoutal, a spícího uvěznil pod horou Etna.
Okeanos, Titán, který byl vtělením oceánu, obrovskou řekou, obkružující svět, vždy považovaný spíše za boha neznámých, neprobádaných vod. Téthys, jeho žena, byla zosobněním a vtělením vod, a spolu patřili k nejplodnějším párům mezi Titány i bohy. Spolu totiž dali život všem potokům a říčkám, řekám i veletokům. Tři tisíce bylo jejich dcer, Ókéanoven, a stejně tolik jejich synů. Ani jeden z nich nestál během Titanomachie po boku Titánů. Okeanos se konfliktu úplně stranil, stejně jako nepodpořil Krona ve vzpouře proti Úranovi, Téthys byla vychovatelkou a učitelkou Héry. A i když ani jeden nepatřil ve skutečnosti mezi bohy Olympu, oba měli úctu a respekt olympských. Jen seznam jejich dětí by stačil na knihu, ale za zmínku stojí alespoň Styx, Asia (žena Titána Iapétha) a podle některých třeba i Kalypsó. Nejvýznamnější dcerou byla asi Métis, Titánka druhé generace.
Koios a Foibé nesehráli ve válce s Titány nijak velikou roli. Koios ztělesňoval nebeské osy, podle kterých se otáčejí nebesa, a Slunce, jeho sestra Foibé ztělesňovala Měsíc. Oba bojovali proti Diovi během Titanomachie, a oba skončili v Tartaru. Důležitější role měly jejich dcery. Asteria, který se stala bohyní hvězd, a Létó, která se stala matkou Diových dětí Artemis a Apollóna. Dvojčata po babičce s dědečkem podědila starosti o nebeská tělesa a stala se bohy.
Také o dalším páru Titánů, Hyperiónovi a Theie, vtělení jasu a světla a vtělení slávy, se dá říci jen málo jiných věcí, než že se postavili proti Diovi a skončili v Tartaru. Jejich dětmi byli Héliós (Slunce), Seléné (Měsíc) a Éós (Úsvit). Dokonce ani v Gigantomachii, válce s Obry, která následovala po Titanomachii, a kterou jako pomstu za porážku a uvěznění svých dětí bohy rozpoutala Gaia, nesehráli žádnou roli.
A nyní k nespárovaným Titánům první generace.
Themis byla vtělením řádu, pořádku a zákona, spravedlnosti, dalo by se říct. Dohlížela i na správné vztahy mezi mužem a ženou a řádný chod rodiny. V některých ohledech se její role překrývala s rolí Héry, coby bohyně rodinného krbu a manželství. Themis nebojovala proti bohům, a podle všeho založila Delfskou věštírnu, kde byla také Orákulem. I ona měla řadu slavných a významných dětí, například Naturu, bohyni lesů, a s Diem zplodila Moiry, trojici sester Clóthó, Lachesis a Atropos, které dohlížejí na vlákna Osudu, a také Hóry, bohyně správného okamžiku, Auxó, bohyni růstu, Karpó, bohyni plodů, Thalló, bohyni květů, Diké, bohyni spravedlnosti, Éiréné, bohyni míru, a Eunomii, bohyni zákonnosti.
Mnémosyné se také nezapojila do války. Devět po sobě jdoucích nocí léhala s Diem, a stala se matkou devíti Múz, bohyň vědy a krásných umění, jelikož sama byla vtělením paměti. Kalliopé, múza epických básní; Euterpé, múza hudby; Erató, múza milostných básní; Thalia, múza komedií a veselé poezie; Melpomené, múza tragédie; Terpsichoré, múza tance; Kleió, múza dějepisectví; Úrania, múza astronomů a astrologů; Polyhymnia, múza sborového zpěvu a hymnů. Nakonec se stala stejnojmennou řekou v Hádově podsvětí, protikladem řeky zapomnění Léthé, kde se duše očišťovali při reinkarnaci od vzpomínek na minulé životy. Z Mnémosyné pili zasvěcenci, kteří si naopak chtěli rozpomenout.
Jedním ze dvou Titánů první generace, kteří se neoženili s vlastními sestrami, bylKríos. Bojoval spolu s Titány proti bohům a skončil uvězněn v Tartaru, když Zeus na radu Gaii osvobodil storuké a jednooké a postavil je proti Titánům. Stejně jako většina Titánů je Kríos znám hlavně skrze své potomky. Jeho manželkou byla Eurybie, dcera Gaii a boha hlubin moře, Ponta. Jeho dětmi byli například Titán Astraios, otec hvězd, a Titán Persés.
Posledním z výčtu první generace je Iapéthos. Ten byl vtělením smrtelného života. Když Kronos kastroval svého otce, Iapéthos držel nebeskou klenbu. Tento úkol později převzal jeho syn, Titán Atlas. Iapéthos bojoval po Kronově boku nejen proti otci, ale proti Diovi, a vysloužil si tím místo v Tartaru. Z jeho manželství s dcerou Okeana Asií vzešli synové Prométheus, Epimétheus, Atlas a Menoitios, všechno Titáni.
A nyní se můžeme podívat na příběhy druhé generace Titánů. Métis, Éós, Hélios, Seléné, Létó, Asteria, Astraeus, Aithra, Pallás, a Persés. Se syny Iapétha, jimiž jsou Prométheus, Epimétheus, Atlas a Menoitios, je to sporné, někdy jsou považováni až za třetí generaci, po matce, někdy za druhou, po otci. Takže se k nim dostaneme kompromisně na konci druhé generace.
Métis, Titán druhé generace, vtělení moudrosti a mazanosti, respektovaná v Athénách, která byla první družkou Dia. Métis se stala celkem zvláštní cestou matkou Athény. Když se totiž Zeus dozvěděl, že jeho vlastní syn, potomek Dia a Métis, ho svrhne z trůnu, přimel lstí Métis, aby se změnila v mouchu, a rychle ji spolkl. To ale Métis nijak nebránilo, aby pokračovala ve výrobě zbroje pro svou dceru, čímž mimo jiné způsobila Diovi nemalé bolení. Když byly Diovi bolesti hlavy nejhorší, Héfaistos rozpoltil Diovu hlavu oboustrannou sekyrou labrys, a z Diova čela vyskočila Athéna v plné zbroji, dospělá a připravená převzít své povinnosti.
Éós, Héliós a Seléné dali přednost kariéře bohů. Nejznámější z trojice sourozenců je Héliós, bůh Slunce. Každý den vede sluneční vůz oblohou, na své cestě vše vidí, a někdy si to dokonce i nechá pro sebe. Když se po vítězství v Titanomachii bohové dělili o svět, na Hélia zapomněli. Proto získal právo vyzdvihnout z moře ostrov Rhodos, který patřil jen jemu. Jemu na počest zde obyvatelé vybudovali Rhodský kolos, jeden z Divů světa. Byl to Héliós, kdo řekl Démétér o únosu Persefóny. Héliós si pořídil celou řadu potomků s celou řadou matek. S Aiglé, nejkrásnější z Najád, zplodil prý Charitky, bohyně půvabu. S Klymené, dcerou Okeanovou, měl sedm dcer, Hélioven, a syna Faethona, který byl Diem zabit při nešťastném pokusu projet se na slunečním voze. S manželkou Persou měl syna Aiéta, krále Kolchidy, kouzelnici Kirké, a Pásiafé, která se stala manželkou krále Mínoa z Kréty. Dával lidem teplo a světlo a patřil k oblíbeným bohům. Jeho sestra Seléné byla měsíční bohyní a zosobněním Měsíce. Před její krásou se styděly i hvězdy. Na rozdíl od slunečního čtyřspřeží táhnu její vůz jen dvě zvířata, navíc ne koně, ale krávy. Světlo měsíce je prý smutné proto, že když se zamilovala do pastýře Endymióna, Zeus ho ze žárlivosti uspal. Seléné se ho snaží každou noc probudit, ale marně. Poslední ze sourozenců, Éós, je okřídlenou bohyní ranních červánků a úsvitu. Její krása je pověstná a také má zálibu ve všem krásném, i v mužích. S prvním manžeem, Titánem Astraiem, dala život všem hvězdám a větrům, včetně čtyř světových větrů: západní Zafyros, východní Euros, severní Boreás a jižní Notos. Pro druhého manžela Tithóna, syna trojského krále, si vyprosila nesmrtelnost, ale zapomněla na věčné mládí, takže zestárl a změnil se v cikádu (možná ho sama Éós proměnila, aby netrpěl). S ním měla dva syny, Emathióna a Memnóna. Ranní rosa jsou prý slzy, které Éós prolévá pro Memnóna, kterého v souboji zabil Achileus během trojské války. Mezi jejími milenci byl třeba Órión, Kleitos nebo Kefalos.
Létó proslula zejména nešťastnou aférkou s Diem. Když otěhotněla, žárlivostí rozběsněná Héra ji začala pronásledovat. Přiměla Gaiu k přísaze, že Létó nenajde na zemi klidné místo, a poslala strašného hada Pýthona, aby ji pronásledoval. Nakonec Létó skončila na ostrově Délos, který byl tak daleko, že se na něj ani přísaha Gaii nevztahovala. Bohyně Iris nakonec přivedla bohyni šťastného porodu Eileithýii, které Héra neřekla o chystaném porodu, a Létó dala život Artemis a Apollónovi.
Další Titánka, která zlákala Dia, a unikla před jeho podobou orla, když se coby křepelka vrhla do vln moře, byla Asteria. S manželem Persem byli rodiči bohyně Hékaté.
Aithra si vzala za manžela obra Atlanta a s ním měla Hyády.
Dokonce i Titán Pallás je znám jen skrze své potomky. S manželkou, bohyní Stygou, měl potomky Níké (bohyni vítězství), Krasta (boha síly), Bia (bohyni násilí) a Zéla (boha snahy), kteří zosobňují vlastnosti Dia, a proto jsou vždy nablízku jeho trůnu jako okřídlený doprovod.
Monoitios byl nesmírně pyšný a prudký Titán. Zeus jej během Titanomachie zabil bleskem a svrhl do Tartaru. Je vnímán jako zosobnění násilí ve vzteku a zbrklých činů. Atlas, jeho bratr, patří k těm, kteří nebyli za svou vzpouru proti Diovi svrženi do Tartaru. Byl potrestán jinak. Na svých bedrech nese tíhu nebes, doslova a do písmene odděluje Úrana (nebesa) a Gaiu (zemi), aby nemohli obnovit své pradávné objetí. Atlas je zosobněním vytrvalosti. Ve spojení s ním je také známá historka o setkání s Héraklem, kterého Atlas přesvědčil, aby na chvíli převzal nebesa, než mu donese zlatá jablka ze zahrady Hesperidek, svých dcer. Hérakles ale na oplátku přechytračil Atlase a tak jsou nebesa opět tam, kde je chtěl Zeus mít – na jeho ramenou. Podle některých příběhů Hérakles postavil Herkulovi Sloupy, aby nebesa podpíraly místo Titána, a Atlase tak osvobodil podobně, jako osvobodil jeho bratra Prométhea. Titán Epimétheus byl pověřen tím, že zvířatům přiděloval kladné vlastnosti. Ale proto, že neuměl plánovat dopředu, když došla řada na člověka, tak zjistil, že mu nic nezbylo. Proslul také jako manžel Pandory a otec Pyrrha. V Titanomachii bojoval po boku svého dvojčete Prométhea a proti svým bratrům Atlasovi a Monoitovi. A říká se, že to nejlepší nakonec. Tam, kde byl Epitmétheus hloupý, zbrklý, a naivní, tam byl jeho bratr-dvojče Prométheus mazaný, chytrý a lstivý. Dokázal si vybrat vítěznou stranu Titanomachie. Prométheus je také zodpovědný za stvoření člověka z jílu. Když Zeus vyhlásil, že lidé budou bohům přinášet obětiny, Prométheus nachystal dvě hromady z poraženého býka. Jedna byly jen kosti, ale kosti obalené tukem, že se leskly a nádherně voněly, a druhá bylo maso, ale pečlivě zabalené do nevábné a páchnoucí kůže. Zeus se možná nechal napálit, možná lidem přál, ale každopádně si vybral hromadu, která byla na pohled lepší. A lidé mu od té doby obětovali kosti a tuk. Přeci jen to od Dia asi nebyla velkorysost, protože nedlouho potom uhasil lidem veškerý oheň. Že když teď mají maso, mohou ho jíst syrové. Prométheus nedokázal snést pohled na lidi, kteří se v nocích třásli chladem a strachem z temnoty, a rvali zuby syrové maso, a lstí ukradl na Olympu oheň. Žhavé uhlíky propašoval v duté holi lidem. Zeus samozřejmě brzy zjistil, co se stalo, ale rozhodl se, že potrestá jen drzého Titána. Nechal Héfaista, aby Prométhe přikoval na skálu v pohoří Kavkaz. A každý den, dokud Prométheus neodprosí, posílal orla Ethona, aby se krmil na jeho vnitřnostech. Prométheus neodprosil, ale po rovných dvanácti generacích se objevil hrdina Hérakles, a osvobodil ho. Ale Zeus musel držet své slovo, že Titán bude ke skále upoután, dokud neodprosí, takže od těch dob měl Prométheus na prstě prsten s kouskem skály, kde byl vězněn, a tak navždy „připoután“. Prométheus měl také věštecké schopnosti. Viděl zkázu Olympu, ale nechtěl Diovi pro jeho chování nic vyzradit. Nakonec ho ale Zeus přesvědčil. Věštba se týkala bohyně Thetis, toho času objekt Diova chtíče. Podle Prométhea měl její syn ve všech ohledech překonat otce. Kdyby se to týkalo Dia, jeho syn, lepší ve všech ohledech, by zničil Olymp tak, jak byl dosud. A tak se uradili, a provdali Thetis za smrtelníka, krále Pélea. A syn, který se nakonec narodil, a otec ve všem předčil, nebyl nikdo jiný, než Achilleus.

Tak co, znali jste Titány tak dobře, jak jste si mysleli?
FJERTIL --- 0:43:53 7.11.2013
FOSSY: Wiki uvádí obě teorie a já se jako japanofil přirozeně kloním k té asijské. ^__^
FOSSY --- 18:07:34 6.11.2013
FJERTIL: Týfón znamenalo "zuřivý vítr". Těžko říct, ale skoro bych hádal, že západní civilizace převzaly tajfun od něj... Nebo se to alespoň tak traduje, ligvisticky opravdu nevím...
FJERTIL --- 17:40:00 6.11.2013
FOSSY: Dovolím si ne zcela souhlasit s tím tajfunem. Je to tuším odvozeno (alespoň v češtině) od sinojaponského (tedy vlastně čínského) tai-fú (たいふう; 台風), tedy velký vítr.
Což je ta druhá teorie a vzhledem k tomu, že se to používá v JV Asii bych se osobně klonil k tomuto vysvětlení.
??? --- 13:03:00 6.11.2013
FOSSY: My se kdysi v dějepise učili, že hlavní vchodová cesta (nebo spíše chodba) do Babylonu byla nazývána Mardukovou cestou a prý to bylo celkem psycho (příšery jakoby vystupující se zdí, kombinace barev bijící do očí a tak) :)