Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Mýty, Legendy a Pověsti
FOSSY
O legendách, pověstech a mýtech minulosti, ze všech koutů světa. Od Hercula po Sun Wu Kunga. Od Draků po Čachtickou paní.
Nikoliv UL!

- Legendy o stvoření světa
- Mýtičtí tvorové
- Bájní hrdinové

Slyšeli jste střípek nějaké legendy, a chcete ji znát celou?
Znáte nějaký pěkný mýtus, který Vás oslovil, a chcete se o něj podělit?
Zajímá Vás, kdo byl Belerofontes, Tyr, nebo Hannibal?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FOSSY --- 17:06:08 14.3.2013
SYLVAEN: Kompletně zpracování Argonauti nejsou p******a. To si vyprošuju! :)
??? --- 16:13:38 14.3.2013
SYLVAEN: počkej počkej, on si to pripravuje doma, v noci, než jde spát, a pak vám to sem pastuje, vyhledává v knihách a loví v pamětech XD ... maka jak lodní šroub :)
SYLVAEN --- 15:56:01 14.3.2013
Tady má někdo v práci moc času na p****iny.. :)
Jinými slovy, gratuluji k druhému výročí. :)
FOSSY --- 14:47:29 14.3.2013
6.
Po sedmi dnech opustila Argó faiácký přístav. Naložena dary od krále i jeho lidu plula opět k domovu. Sám Zeus poslal příznivý vítr. Jenže ani tentokrát ještě nebylo Argonautům souzeno vrátit se domů. Z ničeho nic se zvedl prudký severák, a nesl loď špatným směrem po devět dní a devět nocí. Na konci této nešťastné pouti byla loď zahnáná daleko na mělčinu písčitých Syrt, do nebezpečných míst, která už zahubila nejednu loď. Příliv hnaný bouří vrhl Argó tak daleko na písčinu, že mořeplavci odtud moře ani neviděli, jen nekonečný mokřad mělčin.
Tehdy propadli Argonauti možná poprvé úplné beznaději. Nikdo z nich neviděl východisko z této zlé situace, nikdo z nich před sebou neviděl možnost záchrany. Dolehla na ně tíseň, a společnice, které Médeia dostala od královny Faiáků, otevřeně plakaly. A plakala i Iásónova mladá žena, protože ani její kouzla nemohla hrdinům pomoci. Už už se doahdovali, že se rozejdou na všechny strany do nekonečné pouště, aby mohl zemřít každý sám, a aby byli ušetřeni pohledu na smrt milovaných druhů. A tehdy za Iásónem, v poledne, kdy žár byl nejhorší a tíseň nejhůř trápila duši, přišli místní víly. Těm se Argonautů zželelo.
„Nebuď smutný a nepropadej malomyslnosti!“ vyzvaly ochránkyně daleké Lybie Iásóna. „My jsme se přimluvily u paní moří, Amfitríté, a ta vám u Poseidona jistě vyprosí pomoc! Neklesej na mysli, brzy budete zachráněni.“
Pookřál Iásón na duchu a povzbudil i své druhy. A opravdu, ještě Iásón mluvil k ostatním Argonautům, když se z mělké vody vynořil nádherný hřebec se zlatou hřívou. Péleus byl první, kdo si koně všiml, a začal se radovat, neboť správně poznal jednoho z Poseidónových, který jistojistě musel být jejich průvodcem z neštěstí. A rekové si techdy naložili Argó na mocná ramena a následovali hřebce přes písčitou pláň.
Dvanáct dní a dvanáct nocí trvalo, než loď donesli k tritónské zátoce. Obyčejní smrtelníci by nikdy nemohli podobnou zkouškou projít, ale polobohové a hrdinové to dokázali. Došli až na pláň kde lítý drak hlídal zahrady Hesperidek. Ale drak byl mrtvý, byť sebou ještě škubal, protože jen pár chvil uplynulo, co ho Héraklés zahubil při cestě pro zlatá jablka. Hesperovny při tom vyděsil, a unaven bojem patou kopl do skály, ze které potom vyrazil pramen vody. U téhož pramene, který Héraklés patou otevřel, Argonauti utišili strašlivou žízeň. Ale i když pátrali a hledali svého drahého přítele, i Kalais a Zétés po obloze poletovali a hleděli do dáli, Hérakla již nezastihli. I vzpomínali na něj alespoň, jak se mu daří, a jaké velké činy od jejich odloučení vykonal, a vzpomínali i na Polyféma, jeho věrného druha, a netušili, že ten dlouho hledal loď a snažil se k nim opět připojit, až při tom hledání položil život.
Toho dne zemřel věštěc Mopsos. Šlápl na jedovatého hada. Hadí jed byl tak strašlivý, že i pouhé škrábnutí poslalo statného muže na cestu do podsvětí. Věštci se had do nohy zakousl tak, že i léčitelka a čarodějka Médeia prchla ve strachu a ani Asklépios pomoci neuměl. Pohřbili přítele s patřičnými obřady a spustili Argó na hladinu tritonské zátoky. Museli si ale vyprosit pomoc u boha Tritóna, který tam přebýval, aby vůbec cestu ze zátoky na moře nalezli, tak dovedně byla ukryta očím lidí. Obětovali mu ovci a Tritón je dovedl na hlubinu.
Po dvou dnech a dvou nocích doplili k ostrůvku mezi Krétou a Rhodem, kde si odpočinuli. Když chtěli ale přistát na Krétě, zabránil jim v tom Talós, železný obr. Metal do moře balvany a skály, aby loď nemohla přistát. Byl posledním ze svého lidu, běhal po celém ostrově, který hlídal. Zeus ho daroval Európě, když ji sem unesl. Jediná živá žíla táhla se tělem obra, nesla jeho život.
Byla to kupidivu Médeia, kdo měl z kolosu nejmenší strach. A pak překvapení Argonauti viděli, kterak obra na dálku a z bezpečné vzdálenosti zahubila. Médeia přivolala ne pomoc moc Kér, bohyň smrti. Omámila pohledem Tala, přiměla ho klopýtnout. Obr zakopl o útes a poranil si o ostré kameny jedinou žílu, kterou vedl jeho život. Před zraky překvapených Řeků vykrvácel a padl se zaduněním na zem. Argonauti si odpočali na Krétě a s ránem vyrazili na poslední úsek cesty.
Iásón svolal Argonauty i ženy na palubě, a promluvil k nim: „Obětujeme bohům, že nás šťastně domů dovedli. Odevzdáme zlaté rouno Peliovi a on mi předá vládu. Potom se sejdeme v paláci a budeme slavit. Nejvíc se těším na své rodiče, a jak jim představím Médeiu, bez které bych nikdy nezískal rouno a bez níž bychom zde nestáli.“

Návrat a nešťastné konce:
Takovou slávu v Iolku ještě nezažili! Zpráva o příjezdu Argonautů se rozšířila jako stepní požár, a všechen lid přišel uvítat hrdiny a jejich skvělou loď Argó do přístavu. K Iásónovu smutku ale chaběli je staří rodiče, kterým věk nedovolil se zůčastnit. Hrdinové vděčně přijímali pocty i dary, a nakonec se Iásón s Médeiou vypravil za otcem. Aison zestárl natolik, že syna málem nepoznával. Ale brzy se už vítali a radovali, a jejich štěstí bylo veliké.
Iásónovi ale věk rodičů, hlavně slabost otce, zasadil těžkou ránu. Hlavně proto, že trůn Iolku chtěl vrátit otci, ne pro sebe. Prosil Médeiu, aby nějak zasáhla svými kouzly, a otci dopřála další léta. A Médeia mu to přislíbila. Všichni Argonauti se sešli v Aisonově domě a jídlem, pitím a radovánkami slavili svůj úspěch. Inspirován štědrým pohostinvstvím vyprávěl Orfeus o Filemónovi a Baucis. A mezitím Médeia v lese nachystala obřad neslýchané moci. Vyprosila si pomoc Hekaté a všech dalších bohů, a ti jí seslali draky tažený vůz. Na něm čarodějka snadno cestovala krajem a sbírala neznámé mocné byliny. Jej jejich vůně stačila, aby draci pookřáli a cítili se lépe!
V noci, když všichni spali, nechala Aisona vynést z domu na místo, které pečlivě vybrala a připravila, a potom všechny zahnala pryč. Starce uspala zaříkáním a pustila se do rituálu. Z bylin uvařila kouzelný nápoj, starce potřikrát očistila ohněm a nakonec, když si byla jista svým dílem, mečem Aisonovi otevřela hrdlo a nechala všechnu krev z jeho těla vyprchat. Tu pak nahradila svou kouzelnou směsí. A Aison skutečně omládl! Vrátil se do hodovní síně plný sil, jako mladích s hladkou kůží a silnými údy. Všichni se podivovali a blahořečili Médeiu i bohy, kteří jí propůjčili takovou moc.
Nakonec se ale i hostina na rozloučenou nachýlila ke konci a Argonauti se rozešli každý ke svému domovu. Hostinu vystřídalo mnohem poklidnější, ale stejně příjemné vyprávění rodičům o všem, co se cestou pro zlaté rouno odehrálo.
Jeden mrak ale Iásónovi náladu přesto kalil. Peliás. Šly zvěsti, že Peliás jen kvůli lidu nedal zavřít město při příjezdu Argó, že myšlenky na zradu a krutost se mu honí hlavou, a že smrt Iásonovu i jeho rodičů plánuje. Médeia sama se rozhodla záměry prohnilého krále zmařit, a že Héra stále chovala k Peliovi zášť, nemusela se obávat nezdaru.
Sama se vydala Médeia do města a vyhledala královy dcery. Získala si jejich důvěru a vyprávěla o svých vlastních zásluhách při výpravě. Jako velký skutek zdůraznila vrácené mládí Aisonovo. Princezny se nechaly snadno ošálit, a okamžitě chtěly pro svého otce totéž kouzlo, vždyť i Peliás už slábl. Médeia se naoko nechala přesvědčovat, nakonec předvedla na starém beranovi svou magii. Staré zvíže rozsekala, a hodila do kotle s vroucí vodou, do které kouzelné býlí přidala. A brzy z kotle vyskotačil mladý a nezraněný beránek plný života. Princezny žasly, a zase Médeiu přemlouvaly, aby vrátila mládí králi. Nakonec Médeia souhlasila, že za tři dny přijde a vše potřebné vykoná.
V noci po třech dnech vkradla se Médeia opět do paláce krále, vyhledala jeho dcery nachystala kotel s vodou. Ale namísto čaromocných, kouzelných bylin do něj naházela byliny obyčejné, bez síly. Dovedla dcery Pelivy k jeho loži a přikázala jim, aby jej bez meškání meči rozsekaly a slabé, staré krve jej zbavily. A dcery váhavě, neochotně, a jen z lásky ke starému otci, nakonec uposlechly. Probudil se Peláos pod přívalem ran, a když žalostně se tázal, proč jeho dcery zabít se ho snaží, Médeia ranou v hrdlo ukončila jeho život. Potom tělo ponořily do kotle, a zatímco dcery čekaly, až se vynoří král, živý, silný a mladý, Médeia se vytratila.
A tak Héra dosáhla pomsty. Thesálie se zbavila krutého tyrana.

Tady bychom mohli skončit, ale příběh, byť šťastně ukončený, nebyl by úplný...

Ruce Médiny potřísnilo příliš mnoho krve, její duše byla příliš zatížena klamem a zradou. A stejně tak její štěstí bylo zakaleno. Iásón a Médeia se moci nedočkali, za královraždu byli vyhnáni z Iolku. Ale usadili se v Korintu a tam žili šťastně a měli spolu dva syny, Mermera a Feréta. Jenže zatímco Médeie stačila ke štěstí rodina a láska, Iásón toužil po moci. Velel přeci největším mužům Řecka! Vyhlédl si dceru kotintského krále Kreonta, Glauku, a sňatkem s ní chtěl získat moc a postavení. Médeia, která již mnohokrát ukázala, že není obyčejná, ani bázlivá dívka, si ale podobné zacházení nenechala líbit. Její láska se přetavila v nenávist, a v jediném strašlivém výbuchu hněvu Médeia zabila svou sokyni v lásce, jejího otce Kreonta, kterému kladla celé své utrpení za vinu, a nakonec, aby nadobro rozbila svá pouta k Iásónovi, zabila oba své malé syny. Tehdy Iásón pochopil, jakou udělal strašnou chybu, a jak silná byla láska ženy, která pro něj zradila otce, obětovala bratra, a která pro něho i zabíjela.
Médeia odletěla se svým dračím spřežením a prý se na nějakou dobu usadila v Athénách jako žena krále Aigea, ale i ten ji nakonec vyhnal, a ona se potom vrátila do rodné Kolchidy.
Iásón strávil v truchlivém osamění několik dalších let. Často byl zadumaný a často trávil celé dny u Argó, kterou chovali jako posvátnou památku na dávnou slávu. Po nějaké době Argó Iásona zabila. Když odpočíval ve stínu báječné lodi, trouchnivé dřevo se zhroutilo a Argó Iásona rozdrtila pod sebou...

Tímto se rozloučíme s Argonauty. Doufám, že mi pro jednou odpustíte opravdu rozmáchlý objem, a že třeba alespoň někdo najde trpělivost prožít s Argonauty jejich příběh celý :)
FOSSY --- 14:47:07 14.3.2013
5.
Přišel osudný den. Jak Argonauti, tak Kolchové se chystali na nadcházející podívanou. Aiétés se obrnil krunýřem, který dostal od samotného Área, a s mohutným kopím v ruce vyjel na válečném voze k poli v čele zástupů Kolchů.
Iásón pečlivě sebe i zbroj svoji natřel mastí, a jeho přátelé potom zkoušeli, jak mast účinkuje. A když viděli, jak zbraně od hrdiny odskakují, radovali se v předtuše vítězství. Rychle veslovali s lodí k Áreově pláni, kde měl zapřáhnout býky a splnit královský úkol.
Na pláni Iásón vyskočil z lodi, připravený k boji, s dračími zuby v přilbě, a uviděl pluh z ocele, s kovovým jhem. A to již z jeskyně vyběhli dva ohnivý býci, strašná zvířata s kovovými rohy a kopyty a tlamami, chrlící plameny. Všichni Argonauti ztuhli hrůzou, když zvířata uviděli, ale Iásón nezraněn prošel plameny, chytil prvního býka za rohy a už ho vlekl k pluhu. Silou strhl býka na kolena a zapřáhl ho. Stejně se vedlo i druhému býkovi a král Aiétés žasl, a neuměl si to vysvětlit. Iásón zvedl kopí a štít i přilbu s dračímy zuby, kopím poháněl býky a do brázdy sel dračí zuby. Pluh ryl tvrdou zemi a lámal hroudy, a Iásón kráčel za ním, jednou rukou tlačil pluh proti zemi a drouhou házel zuby.
Večer se už rychle blížil, když byl Iásón s orbou hotov. Pustil býky, a protože ještě setba dračích zubů neklíčila, šel se k lodí napít. Sotva ale smočil rty, když se v brázdách jako zázrakem začali objevovat obři v plné zbroji. Vzpomněl si Iásón na radu kouzelnice, popadl velký balvan a mrštil jím přes řady bojovníků do jejich středu. Okamžitě se rozpoutal děsivý masakr, jak se každý z dračích válečníků snažil kámen získat pro sebe. Ale ani Iásón nezahálel. Jeho ostrý meč svíraný železnou paží brzy dokončil dílo zkázy.
Iásón to dokázal! Spnil nesplnitelné podmínky krále a vybojoval zlaté rouno! Argonauti propukli v halasný jásot.
Ale Aiétés už promýšlel novou lest, jak se reka zbavit. Správně tušil, že Iásón nemohl dokázat to, co dokázal, sám a bez pomoci. A když králi přišla na mysl kouzla, přišla mu na mysl i odpověď na palčivou otázku, kdo ho zradil. A zatímco král s rádci plánoval trest pro Médeiu a past na Iásóna, princezna umírala hrůzou, že její otec zjistí, co se stalo. Už už se chystala, že požije jeden z mnoha svých jedů, ale nakonec se rozhodla jinak. Rozloučila se s domovem, ustřihla si pramen vlasů, který nechala matce na památku, a vyšla za Iásónem. Zahalila se kouzlem a tak proklouzla kolem stráží i městem nepoznána. Nakonec došla k řece a třikrát zavolala Frontia, nejmladšího ze synů Frixe. Iásón a Frixovi synové přispěchali k dívce a Médeia je na kolenou prosila, aby ji zachránili před hněvem jejího otce. Připomněla Iásónovi jeho slib a nabádala Argonauty k rychlému útěku. Hned ráno Aiétés jistě povolá všechny své poddané do zbraně.
“Při Diovi a Héře, odvezu tě s sebou a v Iolku budeš mou ženou!“ přísahal Iásón.
Potom bez prodlení vyrazili s lodí pro rouno. Obrovský strach z hněvu otce svíral Médeiu, ale couvnout už nemohla. Vedla loď ke správnému místu, a potom Iásóna samotného k „Beranímu loži“, kde zlatý beran po příletu do Kolchidy odpočíval. Odtud to byl už jen kousek k dubu, na kterém viselo zlaté rouno.
Ale samozřejmě, ještě stále tu byl drak, věčný, nikdy neusínající hlídač zlatého rouna, jeho sykot se nesl až k dalekému Kavkazu. A tehdy Médeia přivolala na pomoc boha spánku Hypna a i svou paní Hekaté, a ti na její prosby draka uspali. Ne ale úplně, obrovská bestie se stále probouzela. Pak ale Médeia drakovi do očí cákla kouzelnou šťávu a drak usnul. Teprve tehdy ze sebe Iásón setřásl strach z mocné příšery a sundal rouno z posvátného dubu. Médeia stále uspávala draka, dokud Iásón nebyl v bezpečí, a potom se i ona dala na útěk k lodi. Zlaté rouno bylo jejich!

Bratrovražda, Trest a Pokání:
Iásón měl obrovskou radost z kořisti, kterou získali. Zlaté rounou mu sahalo od krku k patám, beran byl obrovský. A jak se s vycházejícím slunce rozzářilo! Všichni Argonauti se chtěli rouna dotknout, prohlédnout si ho, nabažit se tím nádherným pohledem. Ale na to nebyl čas. Iásón zabalil rouno do pláště a svěřim Médeie, a sám pak poháněl Řeky ke spěchu.
“Aiétés s vojskem nám je bezpochyby v patách!“ zvolal. „Proto rychle pryč!“
A polovina Argonautů se chopila štítů, a druhá vesel. Sám Iásón si oblékl zbroj a čekal blízko Médeie a kormidelníkovi.
Aiétés už věděl, že jeho dcera pomohla Řekům. Chtěl se pomstít zradu a potupu, a chtěl svou dceru polapit živou, aby ji mohl řádně trestat. Vedl vojsko, které pronásledovalo Řeky po pevnině. Jeho syn a Médein nevlastní brat Apsyrtos měl velet flotile.
Argó plula jako nikdy dřív. Sama Héra ji poháněla, jak už se nemohla dočkat pomsty na Péliovi. Už třetího dne přistáli u břehů na území Páflagonů, kde Médeia trvala na oběti Hekaté. A tak se jim také ukázal zářicí pruh, který je vedl k páflagonským horám a k ústí Istru (Dunaje). Přesně jak předpověděl Fíneas, vraceli se jinou cestou, než kterou připluli.
Aiétés rozdělil vojsko. Sám vedl muže k Héllespontu, odkud, jak věděl, Argonauti připluli. Apsyrtos vedl druhou část vojsk jižním ramenem ústí Istru, a protože měl kratší cestu, měl se s Argonauty setkat u nejužšího výběžku ostrova, obtékaného dvěma rameny Istru.
Argonauti brzy poznali, že jsou obklíčeni Kolchy pod vedením Apsyrta. A byla jich taková přesila, že by i takoví rekové, jako Argonauti, jistě podlehli. Iásón hledal pomoc u Médei, a ta slíbila, že se pokusí vylákat Apsyrta, aby ho mohl zabít. Kolchy bez vůdce by pak měl porazit už snadno. Prostou lstí vylákala Médeia nevlastního bratra, když poslala posla s dary, který ho pozval na tajnou schůzku se sestrou, v noci a o samotě.
Médeia nešla na schůzku sama, jak přislíbila. Iásón a jeho druhové se skrývali opodál. Apsyrtos byl zvědavý, co mu sestra chce, a Médeia mu řekla, jak ji Řekové unesli proti její vůli, a jak se chce i s rounem vrátit k otci. Zatímco takto poutala bratrovu pozornost, Iásón vyrazil z úkrytu a Apsyrta proklál mečem. Médeia si zakrývala oči, aby neviděla bratrovu krev, ale stejně jí bylo potřísněno její bělostné roucho. Iásón třikrát olízl krev a třikrát ji vyplivl, a odsekal Apsyrtovi všechny údy. Tělo pak zakopal. Činil tak, aby se zbavil viny. Ale pozdě! Erínie, neúprosné bohyně pomsty, ohavnou vraždu viděly. Jako lovečtí psy štvou tyto bohyně viníky proti řádům lidí i bohů, dokud si neodpykají trest.
Médeia dala znamení Argonautům, a ti zaútočili na Apsyrtovu loď. Posádku bez velitele snadno přemohli v krátké a krvavé řeži. Když se potom Iásón a Médeia nalodili, radil Péleus, aby vyrazili ještě v noci dál, než Kolchové zjistí, co se stalo.
Plán vycházel. Kolchové bez vůdce ztratili hlavu a rozprchli se při hledání Argonautů do všech stran. Navíc Héra přispěla bouří a vichrem ke zmatku a ztěžovala jim pátrání. Nakonec Kolchové poznali marnost svého pátrání, a protože se báli hněvu krále Aiéta, usadili se v těch mistech.
Argonauti navštívili ostrůvek Élektris a zemi Hylleů. Jenže zákeřná vražda Apsyrta popudila Dia. Iásón a Médeia se museli ze svého zločinu očistit tak, jak jim přikáže čarodějka Kirké, sestra krále Aiéta, kterou král sám na její ostrov odvezl ve voze svého otce Hélia, jinak budou Argonauty pronásledovat nesnáze a strázně, a nikdy se nevrátí do vlasti. Aby se Argonauti o Diově rozhodnutí dozvěděli, nechal Zeus promluvit lidským hlasem přímo jejich loď, Argó, čímž je nemálo postrašil. Stejně tak je vyděsilo, co je čeká, než se vrátí domů.
Zase jednou letěla Argó po vlnách jako šíp, a dorazila až k ústí Éridanu, do míst, kde zemřel Faëthón. Nad jeho hrobem plakaly olše a jejich slzy se na slunci měnily v jantar. V jednom místě z řeky Éridanu stoupal dým, a tudy neproletěl ani pták. Tam dopadl blesk, kterým Zeus srazil Faëthóna, a taková byla síla blesku. Orfeus vypověděl Agonautům smutný příběh Faëthóna a jim se ani odjíždět nechtělo.
Pluli dál, po Rhodanu, a Héra je zahalila hustou mlhou. A tak se bez nehody, hnáni tohou po domově, dostali do přístavu Áji, kde sídlila Kirké. Čarodějku spatřili hned na břehu v doprovu prapodivných, zrůdných zvířat. Kirké byla nesmírně podobna Aiétovi, svému bratru, a zvířata, byť nestvůrná, byla mírná a krotká. Kirké pozvala nečekané hosty do svého domu, ale Iásón rozhodl, že jen on a Médeia půjdou dál.
V domě oba odmítli skvostná křesla a usedli na zem u krbu, jako prosebnící zatížení vraždou. Co se stalo, nejde odestát, a viníka čeká trest nebo očistná oběť. Kirké poznala, co ty dva tíží, a oběť pro ně nachystala, a za pomoci víl provedla řádný obřad. Potom je vyzvala, aby jí vyprávěli svůj příběh, a přitom ji tížila noční můra z poslední noci. Poznala v Médeie potomka Héliova a nechala proto mluvit ji. Médeia vypravovala jazykem Kolchů, o Argonautech, o Aiétových úkolech pro Iásóna, o své vlastní vině. Mluvila o všem, jen o vraždě Apsyrtově se nezmínila. Ale Kirké to stejně věděla.
“Velmi těžká je tvá vina, dítě. Trest a pomsta Aiétova hněvu tě nemine ani v dalekém Řecku. Nepřeji ti nic zlého, ale odsuzuji tvůj zločin, tvé úmysly i tvůj útěk.“ Vyčinila nakonec čarodějka princezně. Médeia se rozplakala. Iásón ji vzal za ruku a odvedl.
Íris, bohyně duhy, hned informovala Héru, protože ta si přála vědět o této chvíli. Héra potom vyslala Íris na mnoho pochůzek: měla k Héře poslat mořskou bohyni Thetis, měla vyřídit Héfaistovi, aby uhasil svou výheň, než Argó propluje kolem, králi větrů Aiolovi, aby nechal vát jen příznivý vítr, který dovede Argonauty ke králi Faiáků Alkinoovi. A jak Héra přikázala, tak Íris konala. Thetis pak Héra přesvědčila, aby uklidnila Skyllu a Charibdu, aby mohli mořeplavci klidně proplout.
Když Thetis stejně jako ostatní vykonala přání Héry a umetla Argonautům cestičku, nikým neviděna zamířila k ostrovu, kde žila Kirké, a nikým neviděna došla mezi reky za svým manželem Péleem. Řekla mu, že ona i všechny její sestry, mořské víly, budou lodi pomáhat, ale že se k ní Péleas, její manžel, nesmí hlásit, aby je nerozčílil, a že loď musí vyplout co nejdříve. To bylo naposledy, co ji Péleas spatřil. Thetis kdysi každou půlnoc vkládala jejich malého synka, Achillea, pomazaného ambrósií do plamenů, aby jej ochránila před stářím, slabostí a nemocemi. Jednou v noci se král probudil, a když uviděl syna v ohni, strašlivě se polekal a rozkričel. Tehdy Thetis chlapce upustila a prchla před manželem do moře. Od té chvíle ji Péleas spatřil jen jednou, právě když mu předala vzkaz od Héry.
I když Pélea trápila ztráta choti, rozjitřená jejím krátkým objevením, předal její vzkaz svým druhům. Brzy ulehli a před rozedněním už vypluli na moře. A jaká to byla plavba! Argó letěla jako střela a ani poznat se nedalo, že pluje po moři. Brzy dospěli k ostrovu Sirén, které zpěvem přilákaly a potom zahubili už nesčetné plavce. Orfeus chopil se lyry a jeho hlas a hudba čarovná tak zahabily zpěv Sirén, že sami utichly a naslouchaly mu v němém úžasu. Nechybělo mnoho a role se obrátily, Sirény bezmála vyrazily na loď Argonautů, aby lépe slyšely. Potom už dorazili k obludné Skylle, a tehdy se seběhly mořské víly v čele s Thetis, a loď bezpečně provedly kolem Skylly s jejími šesti hlavami, i kolem Charybdy, polykající třikrát denně všechnu vodu v moři. Héra dohlížela z Olympu, a i Héfaistos, který svou výheň nechal na čas uhasnout, přihlížel v obdivu tanci víl.
A tak bezpečně připluli Řekové k ostrovu Faiáků. Uvítal je král s bratry a všechen lid. Tak laskavé přijetí plavce čekalo, že se cítili skoro jako doma. Ale dorazilo i vojsko krále Aiétea, když překonalo pontskou úžinu. Naléhavě prosili krále Faiáků, Alkinoa, aby vydal Médeiu pod pohrůžkou kruté války. Alkinoos, moudrý soudce, hledal smírnou cestu. A Médeia s pláčem prosila všechny Argonauty, zapřísahala je a připomínala svou pomoc, bez které by všichni jistojistě zemřeli, aby ji nevydávali. Nakonec i královna, manželka Alkinoa, promluvila v její prospěch.
Alkinoos se po právu obával Aiétea. Mocnému králi Kolchů se jen málokdo mohl postavit. Nakonec ale své ženě řekl, že Médeiu otci vydá, je-li ještě dívkou. Ale jestli už je ženou Iásóna, nemůže ji jen tak vyrvat manželovi z náručí. Potom se uložil ke spánku. Královna se zaradovala a tajně poslala vzkaz Iásónovi. A ten ihned oběti, obřady a další náležitosti začal chystat, aby se ještě před rozedněním uskutečnil jeho sňatek s Médeiou, který jí beztak odpřísáhl už dávno v daleké Kolchidě.
A nebyla to svatba ledajaká. Orfeus hrál a zpíval, víly z pramenů nosily novomanželům květy, lid ze široka i daleka nosil dary, a všichni se radovali. Ráno král Alkinoos chtěl s žezlem v ruce vynést soud, a Kolchové si ji chtěli odvést. Ale sami viděli, že jdou pozdě. Alkinoos jim navíc přikázal odplout z faiáckých břehů. Kolchové se tak báli hněvu svého krále, kdyby se vrátili s nepořízenou, že si na Alkinoovi vyprosili svolení usadit se buď na jeho, nebo na sousedních ostrovech, a do Kolchidy se nikdy nevrátili.
FOSSY --- 14:45:25 14.3.2013
4.
A tak dorazili k pustému ostrovu, kde v hustých hejnech přebývali stymfálští ptáci poté, co je Héraklés zahnal od Stymfálského jezera. Ledva se loď k ostrovu přiblížila, už tu byli ptáci, a jeden z nich brkem zranil Oileovo rameno. Pak už si Argonauti dávali pozor a kryli se štíty, ale pořád nevěděli, jak ta nepřehledná, nespočetná hejna zahnat. I kdyby každým šípem jednoho ptáka k zemi srazili, šípy by jim pro to množství nestačili. A navíc kovové peří dobře stymfálské ptáky chránilo, takže jen nejlepší rána mohla jím projít. Až si jeden z Argonautů vzpomněl, jak ptáky zahnal Héraklés z jejich původního domova. Polovina Argonautů proto pokračovala ve veslování, zatímco druhá, ve zbrojích, loď chránila štíty. A potom naráz, když se k ostrovu na dosah přiblížili, všichni začali tropit takový rámus, jaký je svedli, a podobně jako Héraklés kovovou řehtačkou i oni ptáky hlukem na útěk obrátili.
Poslušni věštby Fíneovi pak u ostrova, zvaného Aretiás, přistály, Argó ukryli v zátoce a nachystali si tábořiště na přenocování. Nikdo z nich netušil, proč je slepý stařeč vybídl, aby na ostrově zůstali, ale poslechli. V noci pak se přihnala taková bouře a vichr, že vděčně na starého věštce vzpomínali, protože kdyby v noční plavbě pokračovali, jistojistě by zahynuli. Když potom plavci ráno opět zamířili k Argó, vynořili se z úkrytu čtyři na kost promáčení muži, a tak se splnila i část věštby o překvapení.
Ti čtyři byli samozřejmě trosečníci, kteří stěží vyvázli z noční činy. A na Iásónovu pobídku nejodvážnější z nich předstoupil a vyprávěl:
“Příteli, možná ty sám, možná někteří z tvé družiny, znají příběh o Frixovi a Hellé. Prchali před zlou macechou na zlatém beranovi, kterého jim jejich matka poslala. Hellé utonula cestou, možná i vy jste těmi místy projížděli, a Frixos dorazil do Kolchidy ke králi Aiétovi. Berana obětoval Frixos Diovi, zlaté rouno dal králi. Ten ho zavěsil na dub v Áreově chrámu a nechal hlídat. Frixos si získal královo srdce, a král mu dal za ženu svou dceru Chalkiopé.
A nyní věz, že Chalkiopé je naše matka a Frixos je náš otec. Nedávno ale náš otec zemřel věkem, a jeho posledním přáním bylo, abychom se my, jeho synové, vrátili do jeho vlasti a do vlasti našich předků. Dojděte do Orchomenu a ujměte se svého dědictví, které vám po vašem dědu Athamásovi poprávu náleží.
Podle přání otce jsme se vydali na cestu bez vědomí matky a děda, a dopluli sem. Měli jsme jen malou loď, abychom ji my čtyři ovládli, ale ta nevydržela bouři.“
Iásón se zaradoval a uvítal je jako ztracené příbuzné. Vždyť jeho děd Krétheus byl bratrem Athamáse, jejich děda! Dobře se Argonauti postarali o trosečníky, ošatili a nakrmili je, a Iásón s nimi dlouho rozmlouval. Varovali ho a zrazovali od jeho úmyslu získat zlaté rouno. Aiétés, říkali, tvrdí, že je synem Héliovým, ale spíše by mohl být synem Áreovým. Tak bojovný, nesmyřitelný a urputný prý je. Rouno bez boje jistě nevydá. A potom je tu ještě drak, a oheň chrlící býci!
Byť Iásónovi i mnohým Argonautům ta řeč sebrala nemálo z jejich odvahy, ale stejně byli odhodláni pokračovat. Věřili, že ani Aiétés a paže Kolchů nemohou se postavit největším mužům řecka. Přečkali na ostrově ještě jednu noc a pak už Argó zase vyrazila přes moře k jejich cíli, Kolchidě.
Na dohled od skály, ke které byl za trest připoután titán Prométheus, propluli, a pohled ten jim přinesl radost i smutek, bázeň i úctu. I toho obrovského orla, kterého Zeus posílal, aby den co den krutě mučil titána za jeho odvahu, se kterou pro lidi ukradl oheň, viděli. Ale ještě nenadešel čas Prométheova osvobození. Argó plula dál, až za noci dorazila k řece Fásidě. Odsun už moře nepokračovalo, jen hory až do oblak. V ústí široké a klidné řeky zakotvili Argonauti loď a ukryli ji. Na břehu potom vykonali mnoho obětí, částečně jako dík za to, že dorazili do svého cíle, částečně jako prosbu o další přízeň bohů.

Kolchida, Aiétés, Médeia a drak:

Argonauti měli na své straně velikou výhodu, o které možná ani netušili sami, že ji mají: Král Pélias kdysi obětoval bohům, ale vynechal Héru. Urazil ji. Kdyby se mu zdařil jeho úskok proti Iásónovi, který navíc Héru přenesl v podobě stařenky přes řeku, bylo by to nemyslitelné. Dlouho se Héra radila s Athénou, jak mladému hrdinovi pomohou. A nakonec vymyslili, že nejsnáze to půjde přes Médeiu, krásnou kouzelnici a dceru krále Aiéta. Pokud by se dívka zamilovala do některého z Argonautů, nejlépe do samotného jejich vůdce...
Obě bohyně navštívili v jejím paláci Afroditu, bohyni lásky, aby jim pomohla, protože tohle spadalo naprosto zřejmě do její kompetence. Afrodité vyslechla jejich žádost, ale když chtěli, aby poslal Érota, svého syna, aby šípem lásky zasáhl srdce Médeino, začala si překrásná zlatovlasá Afrodité na Érota stěžovat. Nic prý ji neposlouchá. Ale Héra něchtěla slyšet a i s Afrodité se vydala hledat Érota. Toho našly, kterak si v olympském údolí hraje kostky s Ganymédem. Afrodité měla štěstí. Její syn rávě vyhrál nad Ganymédem a byl v dobrém rozmaru. Když mu matka naslibovala hračky od samotného Héfaista, vyrazil hluboko zasáhnout Médeiu svým šípem.
Argonauti samozřejmě nevěděli, jak se bohyně uradily o jejich osudu, a jak do své hry zatáhly Médeiu. Iásón dlouho přemýšlel, jak nejlépe zlaté rounu získat, až nakonec rozhodla takto: jen se syny Frixovými a dalšími dvěma druhy z Argonautů půjde za králem a zkusí jeho srdce obměkčit po dobrém. Ostatní počkají na lodi, nachystaní pro boj, aby mohli zasáhnout v nouzi.
A tak se Iásón vydal do Kolchidy jen s malým doprovodem. Velmi se podivili, když šli údolím plným olší a vrb, kde na každém stromě byli přivázáni mrtví muži. Argos, nejstarší syn Frixův, jim vysvětlil, že v Kolchidě jen děti a ženy pohřbívají do země, a je hřích tělo pálit. Proto jsou mrví muži zabalení ve volské kůži přivázáni na strom.
Iásónovu skupinu Héra zakryla mlhou, dokud nedošla na nádvoří Aiétova hradu. A že bylo na co hledět! Čtyři studně, jedna s vodou, jedna s vínem, jedna s mlékem a jedna s vonným olejem! A další zázraky, které Aiétovi daroval Héfaistos, stejně jako býky s kovovými rohy, kopyty a tlamamy, šlehající plameny, a k nim pluh z jediného kusu nejtvrdší ocele.
A tam, zásahem Héry, potkal Iásón Médeiu, kněžku Hekaté, krásnou princeznu a kouzelnici. Její výkřik, když je spatřila, přivedl i její sestru Chalkiopé, která se nesmírně radovala, když viděla své syny. Tehdy přišel i král Aiétés s manželkou. A právě ten okamžik si vybral Éros, aby se snesl na křídlech, nespatřen, a přesným šípem zasáhl Médeiu hluboko, hluboko do srdce. Nadšeně zavýskl nad dobrou ranou a rychle se vznesl zpět na Olymp, aby si mohl hrát se všemi báječnými hračkami, které mu matka slíbila.
Médeia pocítila neznámý žár, a od té chvíle nehleděla na nikoho ze své rodiny, ale jen a jen na Iásóna. Nemohla z něj zrak odtrhnout, a jak byla její láska náhlá, tak byla prudká a silná.
Aiétés se mezitím snažil zjistit, kdo a co jsou příchozí zač, a co tu vlastně chtějí. Zavedl je k prostřenému stolu, a vyptával se na jejich cesty. Argos, nejstarší syn Frixův, mu vyprávěl o své neúspěšné cestě, o záchraně Argonauty, a nakonec, protože chtěl jednat upřímně a čestně, vyjevil králi i Iásónův původ a důvod jeho cesty. Vychválil všechny hrdiny, kteří připluli z Řecka, a připomněl i jejich často božský původ, protože znal pýchu svého děda, který jako syn Héliův nechtěl jen tak s někým ztrácet čas. Představil i společníky Iásónovi, Augieáse a Telamóna.
Jenže pře mírná a pravdivá slova král Aiétes vybuchl hněvem. Nabyl přesvědčení, že jeho vnuci se smluvili s nějakými hamižnými hrdlořezy, a že chtějí jeho trůn, korunu a žezlo, jeho moc i jeho bohatou zemi, a ne jen zlaté rouno, památku na předka. I na Iásóna a jeho druhy se zle obořil: „Kdybych vás neuvítal jako hosty a ke stolu nepozval, už bych vás bez jazyků a rukou hnal jako mrzáky ze své země!“
Ačkoliv se sám hněval nad nezaslouženým obviněním, Iásón zachoval klidný hlas a pokusil se králi vysvětlit, že opravdu přijel jen a jen požádat o zlaté rouno. Ale Aiétés se už příliš hluboko ponořil do svého hněvu a po dobrém už s ním pohnout nešelo. Chtěl cizince mrtvé! Ale protože přeci jen byl válečníkem, chtěl znát prve jejich sílu. Proto se obrátil k Iásónovi, a řekl:
“Chceš-li jen rounu, dostaneš ho. Ale musíš dokázat to, co já. Mám dva zvláštní býky, kteří chrlí oheň. S těmi zorám lán. Tam zaseji dračí zuby, ne obyčejné obilí. A potom všechny válečníky, kteřá ze satby vzklíčí, pobiju. Když to dokážeš i ty, dostaneš rouno.“
Nešťastný Iásón nakonec nerad souhlasil. Nevěděl, jak by se mu mohlo podařit to, co po něm Aiétés chtěl, ale nemohl ani couvnout. Ne po tak dlouhé cestě, ne po tolika útrapách, ne, když dal slib. Nakonec se provázen výsměchem krále vydal zpět na loď, aby se na zítra přichystal ke strašlivé zkoušce.
Médeia málem nedýchala. Jak surový a krutý jí připadal její vlastní otec, a jak spravedlivý a krásný jí připadal cizinec! Skoro se rozplakala, když si představila, co krásného Iísóna čeká, pokud se rozhodne králi vyhovět. Takové bylo poranění Érotovým šípem v jejím srdci.
Iásón se zatím s Argem a svými druhy vrátil k Argonautů. S těžkým srdcem jim vyložil, jak jeho rozmluva s králem skončila. Argo mu navrhoval, aby požádal kouzelnici Médeiu o pomoc, ale Iásón se zdráhal žádat ženu o něco tak nebezpečného. Mnoho Argonautů se dobrovolně nabízelo, že úkol splní za Iásóna, a rounu pro něj získají. Ale ani to se mladému hrdinovi nelíbilo. Nechtěl, aby někdo riskoval život místo něj. Nakonec se z plachtoví lodi snesla drobná hrdlička a skryla se u Iásóna před jestřeábem. A věštěc Mopsos to znamení vyložil tak, že Iásón nemá váhat, ale že má vyhledat pomoc kouzelnici, navíc když Argo řekl, že ta kouzelnice je sestrou jeho matky, a na její přímluvu jistě Iásónovi pomůže. A i když někteří reptali, že má osud výpravy záviset na ženě, nakonec souhlasili.
Iásón nechal loď vyvést z úkrytu a své druhy nachystat do boje, aby Kolchidům ukázali, že se nebojí. Argos spěchal za matkou, aby se u Médeiy přimluvila. Médeia sama přemýšlela, jak krásného cizince před otcovým hněvem spasit, a když usnula, měla sen, ve kterém musela volit mezi svými rodiči a Iásónem – a volila mladého hrdinu. Aiétés zase svolal radu Kolchidů a všechny jejich muže chystal k boji. Vylíčil Řeky jako podlé ničemi, loupežníky a vrahy, a i s lodí je chtěl spálit na popel. Dokonce vyslal muže, aby nachystali past.
Médeia nemohla dospat, ale nechtěla se ani sama rozhodnout, zda se zastane rodičů, nebo překrásného cizince. Chtěla počkat, zda třeba Chalkiopé, její sestra, nebude chtít získat u ní radu či pomoc pro Argonauty, kteří zachránili její syny, nebo jen proto, aby uchránila Arga a ostatní před otcovým hněvem. A oprvadu. Nad ránem Chalkiopé Médeiu navštívila a sama ji požádala, aby Iásónovi pomohla. A vzkázala tedy Médeia po sestře, že ráno pojede do chrámu Hékaté, kde je kněžkou, a kde se s ní může hrdina bez obav setkat. Tam mu předá kouzelný prostředek nejmocnější, mast podle tajného receptu, se kterou si poradí se všemi zkouškami, které na něj zlovolný Aiétés uvalil. Mast chránila před ohněm i před mečem a dávala velikou sílu v pažích. Základem jí byla rostlina zvaná Prométheův kořen.
Argos doručil vzkaz Iásónovi a ten ráno s ním a s Mopsosem vyrazil k chrámu Hékaté. Héra sama propůjčila toho rána Iásónovi nadpozemský půvab, až i jeho druhové žasli. Mopsos šel, aby poslouchal řeč ptáků, a mohl z ní vyčíst znamení. A opravdu, od jednoho škodolibého havrana před chrámem se dozvěděl, že dál musí Iásón jít sám.
A tak se i stalo. Hrdina vstoupil do chrámu, a Médeia byla jeho krásou zasažena stejně, jako prve Érotovým šípem. A Iásón k ní promluvil sladce a laskavě, upřímně a mile hovořil, připomněl Ariadnu, která proti vlastnímu otci pomohla Théseovi a nyní jako hvězda z nejjasnějších zdobí oblohu, a krásnou dívku si naprosto získal. V tu chvíli by si proň dívka vyrvala srdce z prsou, takže ani na okamžik neváhala, když mu měla dát jen kouzelnou mast. Oba na sebe hleděli s rozpaky a zalíbením, a potom Médeia Iásónovi radila:
“Půjdeš k mému otci, a až mu oznámíš, že jsi připraven, vydá ti dračí zuby. Ty se o půlnoci očištíš v řece, a sám, oděn v černé roucho, vykopeš jámu. U té zabiješ ovci a obětuješ ji Hekaté. Také přidáš medovinu. Potom od jámy odejdeš a za žádnou cenu se nepodíváš zpět, i kdybys slyšel cokoliv. Ráno si namaž mastí celé tělo, a dostaneš sílu bohů. I zbraně a zbroj pomaž mastí, a nic tě nebude moci zranit. Ale jen na jediný den! Musíš vytrvat a musíš vše vykonat do slunce západu! Až z dračí setby vzklíčí bojovnící, vrhni mezi ně balvan. Oni se o něj servou. Ale i ty musíš vší svou mocí do vřavy se pustit, aby všichni do západu slunce zemřeli. A tak získáš zlaté rouno.“
Potom Médeia zaplakala. Zachránila sice Iásónovi život, ale on zase odjede daleko od ní, a její srdce pukne žalem! Pobídla mladíka, a on jí o své zemi vyprávěl, a zapřísahal se, že na ni nikdy nezapomene. Nakonec princezna nevydržela, a prosila, aby ji vzal s sebou. Jak rád jí to přislíbil! Nejen jako hosta, ale jako svou ženu a královnu ji chtěl přivést do Iolku! Nakonec se rozloučili a Médeia zamířila domů. Jen se bála, aby se Aiétés o její zradě nedozvěděl.
Argonauti měli radost, jak dobře Iásón pořídil, a bez prodlení vyslali posly pro dračí zuby. Aiétés jim klidně vyhověl, věda, že Iásón nikdy jeho podmínky nemůže splnit. Mladý rek v noci sám vstal a vykradl se do noci, aby vykonal všechny přípravy, které mu Médeia popsala. A i když po obětování Hekaté slyšel přicházet její průvod a vytí jejích psů, neohlédl se a všechny rady dodržel.
FOSSY --- 14:45:05 14.3.2013
3.
A znovu je Argó na cestě, poháněná silnými pažemi veslařů. A když se mořeplavci unavili, chopil se vesel Héraklés a sám loď poháněl kupředu, až v trupu praskalo. Ale nevydrželo to dlouho, než silné a mohutné veslo námahou prasklo a Héraklovi tak nezbylo než zase jen nečinně přihlížit námaze svých přátel. Konečně dopluli do Mýsie, kde byli pohostinně přivítáni, a kde se večer chystali k velkému obětování Apollónovi. Jen sám Héraklés šel do lesa a hledal správný strom. Nakonec si vyhlédl správně rostlou jedli, vytrhl ji i s kořeny a vrátil se k lodi.
Héraklův přítel Hylás šel tou dobou pro vodu, aby uvařil večeři pro sebe i pro Hérakla. Šel k blízkému prameni, kde se scházely víly stromů, potůčků i hor, aby tancem potěšily Artemis. A právě víla tohoto pramene našla v mladíkovi takové zalíbení, že ho bez rozmýšlení stáhla pod hladinu. Jeho polekaný výkřik zaslechl Polyfémes, ale když doběhl k prameni, nikoho už tu nenašel. Rozeběhl se o tom zpravit Hérakla. Ten se nemálo polekal, protože měl Hyláse upřímně rád, a vyrazil mladíka hledat.
Sotva se rozednil, vzbudil Tífys mořeplavce a poháněl je ke spěchu, protože vítr se obrátil a vál teď příznivým směrem. Až daleko na moři si Iásón všiml, že tři z jeho výpravy chybí: Héraklés, Polyfémes a Hylás. Na palubě propukla hádka, čí je to vina. Přítel Héraklův, král Telamón, se na Iásńa obořil:
“Předstíráš smutek, ale já vím, že jsi rád, že ses Hérakla zbavil!“ soptil v hněvu. „Žárlil jsi na jeho slávu! V tomhle úskoku jsi musel mít pomocníky, a já o podobnou společnost nestojím!“
Hádka na palubě lodi hrozila, že se rozhoří naplno, když se z vln vynořil mořský bůh Glaukos. Chytil loď a ostře mořeplavcům vynadal. Nakonec jim řekl: „Nechtějte Hérakla s sebou, je vůlí samotného Dia, že půjde jinou cestou. Polyfémes se má usadit v Mýsii a založit zdě město. A Hylás se oženil s vílou, která ho stáhla do vody! Nehádejte se a pokračujte dál bez nich!“ Sotva domluvil, zmizel Glaukos zase ve vlnách. Rychle se Argonauti usmířili a navzájem omlovulili za prudká slova, a cesta pokračovala dál.
Den a noc poháněl Argó příznivý vítr. Až k ránu se utišil a nastalo bezvětří, ale naštěstí se nedaleko nacházela klidná zátoka, kam mohli mořeplavci zamířit. Krásná to byla zem, ale žil zde krutý lid Bebryků a stejný byl i jeho král Amykos, surový a krutý. Každého cizince uvítal s tím, že nesmí odjet ze země, dokud se mu nepostaví v pěstním zápase. Mnoho poutníků již pobil a obral o majetek. Stejně tak uvítal i Argonauty, aniž by se ke své smůle zajímal, kdo jsou a kam plují.
Amykosova domýšlivá výzva Argonauty doslova omráčil. První se k odpovědi vzchopil Polydeukes, považovaný za nejlepšího v pěstním boji v jejich středu:
“Jen žádné ukvapenosti. Podřídíme se tvé vůli a já sám podstoupím s tebou souboj.“
Polydeukes odložil zbraně a oděv a postavil se králi, štíhlý a pevný jako topol. Amykos se smál. On i jeho poddaní se podobali horám, mohutný a rozložití, dokonce i Argonauti proti nim vypadali malí. Ale Polydeukes se nezalekl, a když kolem vybraného zápasiště usedli diváci, zkoušel, jestli při veslování moc neztuhl. Král Amykos mlčky a bez hnutí stál, pln důvěry ve svou sílu a zkušenost. Oba si nechali ovázat ruce řemeny z býčí kůže a poté stanuli proti sobě.
Amykos se vrhl vpřed, ale hbitý Polydeukos se jeho útoku snadno vyhnul. Rány jen pršely a Bebrykové brzy šuměli překvapením. Nikdy ještě protivník jejich krále nevydržel tak dlouho! Nakonec se král vzepjal k mocnému útoku, ale Polydeukes, nejlepší zápasník mezi Argonauty, ránu zachytil a ztlumil, a v odvetě sám králi ranou nad ucho prorazil lebku.
Bebrykové ale nedbali výsledku boje, popadli hole a vrhli se na Polydeuka. Mořeplavci byli však rychlejší. S meči v rukou jim zastoupili cestu a Kastór sám rozpoltil hlavu prvnímu z obrů. Vypukla krutá řež, která trvala až do večera. Bebrykové brzy zjistili, že si ukousli větší sousto, než by mohli zdolat, a rozprchli se, aby všude rozhlásili zvěst o osudu krále Amyka. Tím zpěčetili svůj osud, protože mnoho jejich sousedů, stejně pyšných, bojechtivých a vzpupných, čekalo jen na královu smrt, a teď se na Bebryky vrhli jako supi.
Argonauti sebrali nejlepší kusy králových stád a zahnali je k lodi, kde obětovali Apollónovi a chystali se na noc. Hlavy si ověnčili vavříny, vždyť měli jen lehká zranění a nikdo z nich nepadl. Dokonce vtipkovali o tom, jak by to s Amykem a Bebryky dopadlo, kdyby s nimi byl stále ještě Héraklés.
S bohatou kořistí vyplula ráno Argó na další cestu. Při cestě Bosporem se jen díky umu kormidelníka vyhnuli obrovské zkásonosné vlně a nebezpečným, zrádným vírům. Po celonoční plavbě ráno přistáli u pobřeží neznámé země. Nedaleko břehu sídlil stařec Fíneus. Vychrtlý, křehký, pomalu se bejhající o holi, a ještě ke všemu slepý. Býval mocným a šťastným panovníkem, a bohové mu dali dar věšteckého ducha. Právě ten mu přinesl neštěstí.
Fíneus lidem prozrazoval boží úmysly a za to jej olympané potrestali. Své stáří trávil v temnotě slepoty, a navíc pokaždé, když se chtěl najíst, přiletěly harpyje, a jídlo mu rvaly od úst. Jen tak tak nezemřel hlady. Když slyšel přijíždějící Argonauty, věřil, že přišel konec jeho utrpení, který sám věštil. Ale na prahu své chatrče omdlel vysílení. Tak ho mořeplavci našli a uvedlo je to v nesmírný úžas. Když se stařec trochu vzpamatoval, promluvil k nim:
“Jste to vy? Jste Iásónova výprava? Ano, jste to vy, kteří jedete do Kolchidy pro zlaté rouno, největší mužové Řecka! Díky Apollónovi! Slitujte se prosím nade mnou a pomozte mi!“
A Fíneas vylíčil Argonautům své trápení. Všichni byli jati soucitem a lítostí, nejvíce okřídlení synové Borea, Kalais a Zétés. Nejprve však nechali starce odpřísáhnout, že když mu pomohou, nepřivolají na sebe hněv bohů. Potom připravili pokrm, a když přiletěli harpyje, a zase jej starci ukradly, bratři se vrhli za nimi. Byla vůle Dia, aby braři harpyje dohonili, protože jinak se nikdo nemohl s nimi rychlostí rovnat. Než však mohli bratři nestvůry napadnout meči, zastavila je varováním bohyně Íris. Zabránila jim pozabíjet Diovi psy, ale prozradila, že Fíneovo utrpení je u konce.
Než se bratři vrátili, přichystali ostatní plavci starci nové jídlo. Vděčný věštec sice přiznal, že už neprozradí vše, jako tak dříve v nerozvážnosti činil, přesto však věštbou pomůže zdaru výpravy.
“Veliké nebezpečí čeká u vstupu do Pontu. Nikdo dosud neproplul mezi dvěma skalami, které tak střeží úžinu. Stále se rozetupují a srážejí. Vy proplout musíte. Proto vypusťtě holubici dřív, než se pokusíte proplout s korábem. Jestli proletí, chopte se vesel jako nikdy předtím, a nemyslete na nic jiného. I loď z pevného kovu by skály rozdrtily, nezkoušejte proplout, pokud holubice neproletí!
Potom plujte do Bíthýnie, kolem ostrova Thynie, a dál k Acheruské skále a řece Acherontu. Dál kolem pahorků na území Páflagonů, kterým kdysi vládl Pelops. Minete tři města Amazonek a nakonec vystupte na drsném, pustém ostrově. Pokuste se zahnat dravé ptáky, kteří tam žijí, ale mějte se na pozoru: mají kovové zobany, drápy a peří, které vystřelují jako šípy. Čeká vás tam překvapení. Potom poplujete dál a dál, až na konec moře, a k řece Fásis, po které poplujete, dokud nespatříte hradby královského města. Tam vládne Aiétés Kolchům. A uvidíte i Áreův háj, kde je obrovský dub, na němž visí zlaté rouno. Hlídá jej drak, který nikdy nesp.
A to je vše, co vám mohu vyzradit. Jen ještě to, že se šťastně vrátíte, ale jinou cestou.“
Nepotěšila věštba příliš Argonauty, protože před sebou nyní viděli ještě dalekou cestu a mnohé nástrahy. Největší obavy měl Iásón, netuše, jak všechny své druhy tím vším provede coby vůdce, mladý a nezkušený. Tehdy se vrátili Boreovy synové a sdělili všem, jak dopadl jejich hon na harpyje. Všichni, i Fíneas, se radovali, že je starcovým útrapám konec. Ráno se srdečně rozloučili, podle rady s sebou vzali holubici, a vydali se na další cestu.
Sama Athéna chtěla být plavcům v těžké chvíli nablízku, a Argó se již blížila ke skalám. Dokonce i udtná srdce Argonautů poklesla, když spatřili dva skalnaté, do výšky čnějící masivy před sebou. Jen pomalu vedli loď k nim. Dunění skal a hučení vln bralo odvahu a skály jako kdyby Argó i jeho posádku posměšně, krutě vítaly. Pak Iásón vypustil holubici, právě když se skály rozestupovaly. Všichni mořeplavci pozorně sledovali její let se zatajeným dechem. Holubice mávala křídly a už byla mezi skalami. Obrovské mokré balvany se hnaly proti sobě, aby holubici rozdrtily. Hromový náraz a obrovské vlny, vzduch plný vodní tříště, jak se skály znovu srazily. A Argonauti pátrají očima po holubici. Tam je! Vyvázla, jen několik ocasních per jí skály vyškubly.
Tífys mocně křikl na ostatní, ti se opřeli do vesel a zabrali. Jako nikdy dříve chopili se Argonauti vesel, jakmile se skály začaly rozestupovat. Proud loď okamžitě strhl mezi skály a všem ten pohled bral odvahu. Kormidelník zoufale bojoval s vlnami a všichni veslovali ze všech sil. Ale veškerá jejich námaha byla marná. Proud loď stále strhával, nechtěl nechat plavce uniknout. Jen díky Athéně, která levou rukou zadržela jednu skálu, zatímco rukou pravou pomohla Argó překonat proud, vyvázli! Jako šíp vystřelili mezi skalami, které, stejně jako prve holibici pár ocasních brk, lodi rozdrtily jen ozdobu kormidla. A vyplnila se stará věštba, že jakmile jediná loď mezi skalami propluje, nebudou již více ohrožovat plavce. Naposledy se skály rozestoupily a od těch dob jsou tak, bez hnutí.
Tehdy Tífys prohlásil, že nad Argó bdí sama Athéna, a že dokud budou mít svou loď, nemusí se bát o svůj návrat. Zmínil přitom, že vlastně výprava vyplula jen kvůli rozkazu Iásónova zrádného strýce. Iásón litoval těchto slov, protože nechtěl druhy vystavit nebezpečí, ale jejich podpora, když se jim zkoušel omluvit a přiznat svou chybu, mu ukázala hloubku jejich oddanosti.
Den a noc plula Argó Černým Mořem, až za úsvitu spatřili mořeplavci ostrov Thýnii, kde si chtěli odpočinout. Vystoupili na břeh, ale vzápětí zkameněli úžasem, když proti nim vystoupil sám Apollón v celé své kráse, s kadeřavou hlavou, s lukem a toulcem přes rameno. Nikdo se mu neodvážil pohledět do očí. Minul Argonauty a vzduchem pokračoval ve své cestě.
Jako první promluvil Orfeus: „Zasvťme tento ostrov Jitřnímu Apollónovi a postavme mu zde oltář. Bohatě mu objetujme, když se nám zde zjevil, ať nám dá bezpečnou cestu.“
Plavci poslechli radu pěvce a uctili boha zpěvem, tancem i obětinami. Tam si Argonauti navzájem přísahali věrnost, svornost a přátelství. Zdrželi se na ostrově dva dny a znovu prosili Orfea o další příběh. Zvláště Idmón, který cítil, že se blíží jeho konec. Tam, na ostrově, kde se jim zjevil Apollón, vyprávěl Orfeus Argonautů příběh o pyšné Niobé, příběh o tom, jak Apollón, bůh slunce a umění, ztrestal zpupnost a pýchu.
Za krásného jitra vypluli dál. Brzy se dostali ke skále Acheruské, která je nedaleko průchodu do Pdsvětí, odkud vane mrazivý vítr a věčný chlad. Rádi nechali ledové vody ústí Acherónu za sebou a později přistáli v zemi Mariandýnů. Ti je vítali s nadšením v čele se svým králem Lykosem. Sláva Argonautů se dostala až sem, a hlavně Polydeukes tu byl hrdinou, neboť od Bebryků a jejich krále Amyka zdejší lid mnohé zlo zakusil.
Iásón sám králi dopodrobna o jejich výpravě vyprávěl, a Lykos litoval, že Héraklés, které spatřil jako chlapec, když se rek vracel z území Amazonek, již s plavci není. Na důkaz přátelství poprosil, aby do svých řad Argonauti přibrali jeho syna Daskyla. Blížencům nechal na skále Acheruské postavit chrám pro Polydeukovo vítězství nad Amykem.
Nebylo však Argonautům souzeno rychle a šťastně vyplout. Jak Idmón předpověděl, našla si ho smrt. V křoví u řeky se chladil obrovký kanec, a když věštec procházel kolem něj po břehu, srazil ho k zemi a kly mu rozerval nohu. Argonauti slyšeli výkřik a Idás kance proklál přesně hozeným oštěpem, ale Idmńovi již nebylo pomoci. Tři dny a tři noci truchlili Argonauti, čtvrtého dne věštce pohřbili a nasypali mohylu.
Ale osud tentokrát zasáhl opravdu tvrdě. Právě během pohřbu po krátké, ale úporné nemoci skonal kormidelní Tífys. Nic mu nepomohlo, že je synem Apollónovým.
Celých dvanáct dní truchlili mořeplavci. Znamenitého kormidelníka pohřbili vedle věštce. Malomyslnost sedla na ně všechny, nikdo nevěděl, co si bez znamenitého kormidelníka počnou. Jak doplují do Kolchidy? Jak se vrátí? Možná by se v žalu byli utopili, kdyby nezasáhla Héra. Dodala odvahu Ankaiovi, a ten promluvil k Péleovi: „I jiní z nás umí vést loď po moři. Můžeme stále plavbu zdárně zakončit. Povzbuď muže, aby si vzpomněli na cíl cesty!“ Péleus šel a povzbudil ostatní, ale příliš to nezabralo. Iásón sám pochyboval nejvíce. Pak se ale Ankaios přihlásil jako kormidelník, a po něm i další připustili, že umí řídit loď. Ankaios, z jehož hlavy nápad vzešel, se stal novým kormidelníkem, a dvanáctého dne na východu slunce vyplula Argó opět na moře.
Nerušeně a dlouho pluli Argonauti podél pobřeží, až uviděli mohylu. Ta patřila Sthenelovi, příteli Hérakla, který tu podlehl zraněním z boje s Amazonkami, kdy stál Héraklovi po boku. Když jeho duch zaslechl, kdo pluje kolem, vyprosil si u Persefóny svolení, a rozletěl se ke své mohyle, aby se mohl podívat na své rodáky. Stím mrtvého hrdiny v plné zbroji vypadal, jako by se právě chystal do boje. Když si prohlédl krajany, vrátil se Sthenelos do Podsvětí. Argonauti se polekali, ale Mopsos, nyní na místě mrtvého Idmóna, je vyzval, aby obětinou usmířili ducha hrdiny. Přistáli, očistili okolí hrobu a obětovali mrtvému. Orfeus sám zapěl chvalozpěv za mrtvého reka.
Dojat nezvyklou vlídností Persefóny, královny Podsvětí, která dovolila Sthenelovi pohlédnout opět na své rodné, vyprávěl Orfeus mořeplavcům její příběh, a velmi je vzpružil, protože to bylo první vyprávění po mnoha dnech, a navíc každý z nich věděl, že dříve či později se s ní setká sám.
Po krátkém odpočinku nastoupili opět na loď a napjali plachty v příznivém větru. Minuli ústí řeky Parthenie, kde se večer co večer po lovu osvěžuje Artemis, a ještě celou noc měli dobrý vítr. Následujícího dne však přišlo bezvětří. Argonauti už se chystali, že budou muset zakotvit u pobřeží Amazonek, což by znamenalo boj, protože Amazonky jiné přivítání nachystat neuměly, ale znovu se zvedl vítr, který ustal opět následujícího rána. Znovu se museli chopit vesel. Blízkost cíle jim dodávala sílu.
FOSSY --- 14:44:37 14.3.2013
2.

Argonauti:
I v mladickém nadšení Iásón věděl, že na podobnou výpravu se musí řádně připravit. Slovutný mistr Argos postavil loď, jakou nikdo předtím nespatřil, s padesáti páry vesel, veliká, pevná a pohodlná, ale zároveň tak lehká, že ji mořeplavci mohli nést na ramenou (pravda byl mezi nimi i Héraklés, takže to mohlo být i obrovskou silou shromážděných reků). Nad stavbou lodi držela ochrannou ruku Héra, patronka Iásóna, i Athéna, bohyně moudrosti. Do kýlu byl pro štěstí zasazen kus dřeva z dubu ve věštírně v Dódóně. Po svém staviteli dostala loď jméno Argó, což znamená Rychlá, a její posádka si potom začala říkat Argonauté.
Ještě než byla loď dokončena, vyslal Iásón posly na všechny strany, aby shromáždil největší z hrdinů Řecka do své posádky. Sám Apollón se mu zjevil ve snu a přikázal mu získat pro výpravu Orfea, pěvce slavnějšího, než leckterý z velkých reků. Pěvec k Iásónově radosti dorazil sám a mezi prvními. Brzy byla posádka úplná, a nebyla to posádka ledajaká!
Silák Héraklés, se svým společníkem Polyfémem, jeho přítel Hylás, silák Ankaios, blíženci Kastór a Polydeukés ze Sparty, Thésesus, který zabil Mínótaura, Meleagros, král kalydónský, věštci Idmós a Mopsos, králové Oileus, Peirithoos, Péleus, Telamón, okřídlení synové Borea, boha západního větru, Kalais a Zétés, lodní lékař Asklépios, který se později stal bohem lékařství, kormidelník Tífys a mnoho dalších. Dokonce jel proti vůli svého otce i syn krále Pelia, Akastos.
Brzy nadešel čas tklivého loučení Iásóna se stařičkým otcem a matkou, brzy se shromáždil dav, aby v jásotu vyprovodil skvělou výpravu. Jako se celá Thesálie sešla, aby jim dala své sbohem. Mořeplavci se sešli na palubě k poslední poradě před vyplutím, a rozhodnout se, kdo bude jejich vůdcem. Podle očekávání padla jednohlasná volba na Hérakla, nejslavnějšího a nejsilnějšího z hrdinů. Ale obrovitý silák povstal na svém místě a odmítl tuto volbu, a dal jasně na srozumněnou, že nebude souhlasit se jmenováním jiného, než Iásona, který je všechny shromáždil k této skvělé výpravě. A tak byl za hlasitého jásotu a provolávání zvolem mladičký rek vůdcem výpravy.
Ještě před vyplutím Iásón obětoval dva býky Apollónovi pro příznivý vítr. Celá oběť byla provázena příznivými znameními, a i věštec Idmós prorokoval výpravě úspěch, byť s mnoha dobrodružstvími a strázněmi, jen sobě samému prorokoval smrt v daleké Asii.
Mořeplavci dokončili přípravy k odplutí a během večerních oslav jim Orfeus zpříjemnil hudbou a zpěvem poslední chvíle na pevnině. Ráno všichni nastoupili na loď a vypluli na svou dlouhou a slavnou cestu. Héraklés musel sedět uprostřed lodi, protože ta se jinak nakláněla kamkoliv přešel. Mnozí vyprovázeli loď pohledem, dokonce i nejdena víla se zálibou hleděla na krásné tváře hrdinů, mezi nimiž pohledností vynikal právě Iásón. Dokonce přišel i Cheirón s manželkou, která nesla tehdy maličkého Achillea, aby vyprovodil svého otce Pélea.

Plavba do Kolchidy:
První den, za příznivého větru a skvělé nálady, dopluli Argonoauti na místo, kde měl mohylu syn boha Herma, Dolops. Zdě vykonali oběť a uložili se ke spánku. Nicméně další dva dny museli zůstat na místě, protože vítr se změnil. Nezbylo než věnovat čas přípravám, rozhovorům, odpočinku, a naslouchání Orfeovým písním. Dva dny zdrželo počasí hrdiny na místě, než mohli třetího dne opět vyplout. To král větrů, Aiolos, dal najevo, že ani síla těch nejmocnějších mužů se nevyrovná té jeho.
Loď poháněná silnými pažemi odpočatých hrdinů letěla s větrem o závod. Celý den i celou noc Argó plula, minula Olymp a ráno i ostrov Athós, a zamířila k ostrovu Lémnu. Na pohled se ostrov jevil jako krásná a přívětivá zem, ale Idmón ostatním vyprávěl jeho příběh:
Ženy ostrova zanedbaly své povinnosti vůči Afrodité, bohyni lásky. Ta se jim, jak bývalo dobrým zvykem nespokojených bohů, pomstila: muži ostrova Lémnos ztratili zájem o své ženy, zato našli zalíbení v ženách z pevniny, a začali si je na ostrov vozit. A právě před rokem ženám Lémnu došla s jejich muži trpělivost, a v jediném výbuchu vzteku a žárlivosti ženy všechny muže a jejich z pevniny dovezené manželky pobily. Vyvázl jen stařičký král Thoás, kterého jeho dcera Hýpsipylé ukryla do truhly a v truhle poslala po moři pryč.
Argonauti se zajisté nebáli, že by je mohl potkat osud mužů z ostrova.
Iásón si nepřál, aby mezi Argonauty a ženami z ostrova vznikla nějaká zbytečná půtka, proto vyslal svého herolda, mladého Echiona. Echion byl synem samotného Herma a krom toho, že měl posvátné žezlo svého otce, měl i zvláštní osud. Echion byl totiž již dávno mrtev. Ale Hermés mu vyžádal milost, jaké se ještě nikdy nikomu nedostalo: Echion vždy nějaký čas přebýval v Podsvětí, a nějaký čas mezi živými. Byl také výtečným lukostřelcem a nikdy nezapomněl nic, co viděl nebo slyšel.
Echion měl pro Argonauty zajistit vlídné přijetí, mír a klid pro odpočinek a doplnění zásob. Jenže skutečnost byla trochu složitější. Ženy se sice bály pomsty za krveprolití, jež spáchaly, a zatím věřily, že hrdinové pravdu neznají, ale také si už uvědomily, že život bez mužů je podstatně těžší, než doufaly. Byly osamělé. Neměly děti. Neměly nikoho, kdo by na polích, domech, v lese i na moři, obstaral těžkou dřinu a zajistil obživu. Proto se na radu jedné z nich, té nejstarší, rozhodly dát Argonautům mnohem víc, než v co rekové mohly doufat. Pozvaly hrdiny na ostrov a do svého města, v úmyslu měly odevzdat mužům sebe i svůj majetek a udržit si je na ostrově.
Iásón, oděný nachovým pláštěm od samotné Athény, vyzbrojen oštěpem, který mu darovala Atalanté (původně chtěl jet na výpravu také, ale Argonauti se shodli, že ženu na lodi nechtějí), krásný jako bůh, se setkal se sličnou královnou. Královna vyprávěla rekovi vlastní verzi příběhu, proč na ostrově nejsou muži. Řekla, že tak často dleli muži ostrova na válečných výpravách, a tak často léhali s cizími ženami, až v sobě ženy ostrova nalezly sílu, a při dalším návratu mužů jim uzavřely město. Prý daly mužům na výběr, zda se polepší a zlstanou doma se svými ženami, nebo odejdou navždy. A muži prý si zvolili odejít. Potom navrhla Hýpsipyla Iásónovi, aby se i se svými druhy na ostrově usadil.
Iásón slíbil, že návrh svým druhům přednese a vše řádně promyslí, i když vládu nad ostrovem odmítl pro úkol, který měl před sebou. Když cestou k lodi viděl zástupy žen a dívek, krásných a radujících se z příjezdu mužů, zapochyboval dokonce i tom, co jim věštěc Idmón prozradil. Řekl Argonautům, co se od královny dozvěděl, a ti radostně vyrazili do města. Všichni se oddali radovánkám, dokonce ani Iásón moc nespěchal s odjezdem a užíval si zpěvu a veselí. Jen jeden z hrdinů se kabonil a mračil. Měli před sebou přeci velký úkol, vyrazili na slavnou výpravu, a ne se bavit se ženami, které pobily vlastní muže! Héraklés se proto rozhodl nastolit pořádek.
Slovutný silák Héraklés hrubě vyplísnil své lehkovážné druhy, a dovedl je k rozumu. Všichni, i Iásón, se styděli za své chvilkové poblouznění a vraceli se na loď. Ženy z ostrova jim to kupodivu neměly za zlé, spíše jejich odjezdu litovaly a přály Argonautům na jejich výpravě jen to nejlěpší, modlily se za přízeň bohů pro odvážné mořeplavce. A tak opět vypluli na cestu, i když Héraklés se ještě dlouho mračil a zvláště Iásona provázel nevlídným pohledem.
Argo minula ostrov Imbros a brzy dorazila k Chersonésu. Ploplula kolem Tróji a jako šíp proletěla Helléspontem, kde plavci zavzpomínali na nešťastnou Hellé, dceru Nefelinu. Orfeus zde zapěl nádhernou a dojemnou píseň o smrti. Brzy loď vplula do vod propontských.
Tam ležel ostrov Medvědí Hora, kde v horách žili divocí obři se šesti rukama, a v rovinách Dolionové, chráněnci Poseidónovi. Těm vládl mladičký Kýzik. Když se k němu donesla zpráva o příjezd lodi, vyšel král s lidmi uvítat cizince jako hosty. Sám pak Argonauty hostil a přijal je nadmíru laskvě. Ne že by to bylo na Medvědí Hoře zvykem. Ale král kdysi slyšel věštbu o příjezdu veliké lodi na slavné výpravě, v jejíž posádce bude mnoho polobohů, a že kdyby ji přivítal nepřátelsky a bojem, se zlou by se potázal.
Ráno plavci vyrazili na horu Dindymon, aby se podívali na další část své cesty. Héraklés a několik dalších zůstalo hlídat loď. Tehdy obři, kteří si lodi všimli, začali dolů metat balvany, aby loď oběstavěli kamenným valem a plavce pochytali. Nebyl to od obrů úplně nejlepší nápad. Netušili, s kým mají co do činění. Héraklés popadl luk a začal obry jednoho po druhém zabíjet a shazovat z hor. Když se vrátili ostatní plavci a pomohli mu, brzy byl s obry nadobro konec, k veliké radosti Doloniů.
A opět se Argó vydala na cestu, za Orfeova zpěvu a s příznivým větrem. Ale v noci se přihnala bouře a vichr, a zahnaly loď zpět k Medvědí Hoře. V noci a nečase však Argonauti nepoznali, kam je vítr zavál, a ani lid krále Kýzika nepoznal loď svých hostů. Došlo k nešťastné bitvě, ve ktré sám Iásón proklál oštěpem nešťastného Kýzika. Argonauti pronásledovali poražené a prchající nepřátele do města, a v jeho ulicích se rozhoří nový boj. Teprve za svítání všichni poznali svůj krutý omyl. Ale nic nepomáhá rvát si vlasy a plakat žalem. Tři dny město i mořeplavci truchlili pro smrt laskavého krále Kýzika. Sama příroda plakala pro krále a jeho choť, která se v žalu oběsila, a nikdo nemohl z ostrova po několik dní odplout. Nakonec podle rady věštce Mopsose, který v noci spatřil ledňáčka trylkujícího nad Iásónovou hlavou, obětovali plavci v chrámu Kybelé, Velké Matky, na hoře Dindym. Příznivá znamení jim řekla, že budou brzy moci vyplout; divá zvěř se lísala k plavců, obloha se vyjasnila, ptáci zpívaly, celý kraj rozkvetl, a z vyprahlé země vyrazil křišťálově průzračný pramen.
FOSSY --- 14:44:11 14.3.2013
1.
Snad každý zná nějakou verzi tohoto příběhu a i já už jsem se o něm nejméně jednou zmínil, ale myslím, že si zaslouží víc prostoru (a ano, naprosto otevřeně těm řeckým bájím nadržuji, nezdá se vám to). Taky jsem chtěl dát k druhým narozeninám klubu něco trochu většího a řádně epického, takže tady jsou

ARGONAUTI

Zlaté Rouno:
Na samotném počátku příběhu byla svatba krále Athamáse a bohyně oblaků Nefelé. Šťastnému páru se narodily dvě krásné děti. Jenže „žili šťastně až do smrti“ není dobrý základ dramatické legendy. Král Athamás se znovu zamiloval, tentokrát do Íny. Jeho žena Nefelé, bohyně, neunesla urážku, a královského nevěrníka opustila. Jenomže Frixos a Hellé, její děti, zůstali u otce.
Podle očekávání se oběma dětem nedařilo dvakrát dobře. Ínó byla jedním slovem zlá a děti předchozí ženy krále podle očekávání nesnášela. A když si pak s králem pořídila vlastní dvě děti, život se stal pro Frixa a Hellé skoro nesnesitelným. Ani to ale nestačilo, a nakonec Ínó vymyslela plán, jak se obou nechtěných dětí zbavit. Především, samozřejmě, jak se zbavit nežádoucích starších dědiců trůnu.
Královna k sobě svolala ženy království na tajnou poradu. Vysvětlila ženám, že musí tajně upražit zrní před tím, než zasejí, aby pole přinesla skvělou, bohatou úrodu. Ženy na radu moudré královny samozřejmě daly, a zrní před setím upražily. Oproti jejich očekávání ale nepřišel blahobyt, nýbrž hlad a chudoba, protože úroda se nekonala žádná, natož pak bohatší. Král poslal bez prodlení posly do Delf ské věštírny pro radu. Pro královnu nebylo nic obtížného posly zastavit, podplatit, a přemluvit, aby „rada věštírny“ zněla podle jejího přání.
A tak se král (a s přičiněním královny i lid) dozvěděl, že jediný způsob, jak vrátit zemi hojnost, je obětovat Frixa bohům. Samozřejmě s nejlepšími úmysly radila královna, aby obětovali i Hellé, že potom budou bohové opravdu spokojení. Athamás neměl moc na vybranou, protože mu hrozila vzpoura hladového lidu, takže s obětí souhlasil.
Ne nadarmo ale byla matkou Frixa a Hellé bohyně. V noci do jejich komnaty vyslala obrovského zlatého berana. Obě její děti na nádherné zvíře vylezly a to se s nimi rozletělo vysoko nad zemí pryč, do bezpečí. Let trval dlouho a byl poznamenán strašnou tragédií. Hellé, která se přeci jen bála mnohem víc, než její bratr, a navíc neměla jeho sílu a výdrž, spadl z beraního hřbetu do moře. Frixos ji nestačil zachytit. Na mořskou hladinu, kam dopadla, několik dní dopadal jemný, mrholivý déšť, jenž byl slzami její matky, a to místo se na její počest jmenuje dodnes Helléspontos.
Frixos na zlatém beranovi doletěl až do Kolchidy. V této předaleké zemi, kde vládl král Aiétés, byl v bezpečí před úklady macechy. Z vděčnosti obětoval berana bohům a jeho nádherné zlaté rouno daroval Aiétovi. Král nechal rouno přitlouct zlatými hřeby na obrovský dub v Áreovi zasvěceném údolí. Ke střežení rouna určil král věčně bdícího vzteklého draka, a snad pro jistotu přidal dva obrovské býky s kovovými rohy, z jejichž nozder se valily plameny. Měl k tomu dobrý důvod: podle věštby měl žít a panovat jen tak dlouho, dokud zlaté rouno zůstane na svém místě. A Frixos? Ten se měl dobře. Král si ho oblíbil, a když nadešel čas, oženil ho s jednou ze svých dcer.
Král Athamás mezitím hořce litoval svého rozhodnutí obětovat vlastní děti. Kdoví, možná za to mohla tak trochu i Nefelé, truchlící pro svou dceru, možná se jen v králi pohnulo svědomí a rozum mu konečně napověděl, odkud že v jeho zemi zlý vítr fouká, jisté však je, že sebral meč, zabil jím syna, kterého měl s Ínó, Learcha, a sama královna se pak ve strachu i s druhým synem vrhla do moře.
Teď známe kulisy a kořeny příběhu, který bude následovat.

Iásón:
Život šel dál. V Iólku panoval po Athamásovi jeho bratr, po něm syn jeho bratra jménem Aisón. Aisón měl však naneštěstí mladšího bratra, kterému se role mladšího bratra pranic nelíbila. Navíc byl tento bratr, Peliás, znám krutostí, bezohledností, a lstivostí. Aisón možná tušil nějakou zradu ze strany svého bratra, a proto svého syna už jako malého chlapce svěřil do opatrování moudrého a statečného kentaura Cheiróna. Říká se také, že potom dal král doma svého syna naoko pohřbít, aby mu zajistil bezpečí. Ukázalo se, že obavy krále z jeho bratra měly své opodstatnění, a že předstírání synovi smrti vůbec nebylo přehnanou opatrností. Peliás zradil svého bratra Aisóna a uchvátil trůn.
S kentaurem Cheirónem mezitím vyrůstal králuv syn Iásón v bezpečí. A protože Cheirón patřil ke kentaurům neobyčejně moudrým, vzdělaný, dovedným a všestraně nadaným, vychoval z královského syna zdatného, v boji i umění vzdělaného muže. Tehdy, když Iáson přestal být chlapcem a stal se mužem, si ho Cheirón zavolal, a řekl mu:
“Jsi nyní silný a udatný muž, naučil jsem tě vše, co jsem tě naučit mohl. Věz, že ti právem prvorozeného náleží trůn Iólku, na který neprávem zasedl tvůj strýc Peliás. Jdi tedy, a ujmi se své vlády!“
Iásón starého kentaura, učitele hrdinů, upřímně miloval, a nechtěl jej opustit, ale věděl, že by mu Cheirón neradil špatně, a proto se vydal na cestu. Nakonec přišel k řece, na jejímž břehu našel smutnou stařenku.
“Dobře že jdeš,“ pravila. „Už dlouho čekám na někoho, kdo by mi pomohl. Voda je hluboká a proud divoký, a kdybych se do něj sama pustila, jistojistě bych utonula.“
Dobře vychovaný mladík nezaváhal, popadl stařenku do náruče a přenesl ji přes řeku.
“Děkuji ti, mládenečku,“ pravila stařena, sotva ji na druhém břehu postavil na nohy. „Nikdy ti to nezapomenu.“
Jen domluvila, tak zmizela, a nechala za sebou jen vylekaného a překvapeného Iásona. Tomu došlo, že stařena nebyla obyčejná, ale že to nejspíš byla některá z bohyň (netušil, že to byla sama jejich královna Héra), která zkoušela jeho srdce. Nikdy svého rozhodnutí nelitoval, protože se mu dostalo její ochrany v následujících dobrodružstvích. Nijak nevadilo ani to, že v bahnitém dně řeky uvízl jeden jeho sandál.
Celé město se seběhlo, když Iásón dorazil. Krásný, statný, vznešený, skoro jako nějaký bůh! Oděn v kůži pardála, opásaný mečem, s oštěpem v ruce a jediným sandálem. Zvěst o jeho příchodu se brzy donesla králi a ten zahořel zvědavostí, aby cizince poznal osobně. Král Peliás málem hrůzou omdlel, když cizinec předstoupil v paláci před něj: vzpomněl si totiž na starou věštbu, která mu předpovídala, že zahyne rukou svého příbuzného, a že se má mít na pozoru před cizincem s jediným sandálem.
“Kdo jsi, a co tě přivádí?“ vyzvídal král.
“Jsem Iásón, králi. Jsem syn tvého bratra, kterého jsi připravil o trůn. Jsem zde, abych poprávu převzal vládu! Zítra mi dáš svou odpověď!“ odpověděl hrdě Iásón a nechal krále o samotě.
Král měl špatné, velmi špatné svědomí a na rukou mnoho krve. Zatímco se Iásón v slzách shledal se svým starým, ožebračeným otcem, král vymýšlel, jak z celé té nepříjemnosti ven.
Když ráno Iásón přišel opět do paláce, byl na něj už král připraven. Zosnoval lest, v jejíž úspěch bezvýhradně věřil. Když tedy synovec stanul před ním, nasadil král falešně upřímný tón:
“Iásóne, můj milý chlapče! Jistě, že ti předám trůn, jsem přeci jen už stár a můj syn po vládě nijak neprahne. Mám na tebe ale jednu prosbu: Frixos, příbuzný z našeho rodu, zahynul kdesi v daleké znemi Kolchidě, a jeho duch mi nedává spát. Každou noc mě prosí, abych zpět do jeho vlasti přivezl zlaté rouno, a tak sejmul kletbu z našeho domu. Jenže já sám už jsem starý a vetchý, a nezmohu takový čin vykonat.“
Tehdy se Peliás naoko rozplakal a čekal, co na to Iásón.
Dobré a nezkažené srdce mladého hrdiny se pohlo v hrudi. „Netoužím po slávě. Ale nebojím se nebezpečí a dokážu, že jsem hoden trůnu svého otce!“
Král Peliás byl spokojen. Iásóna pohnula jeho prosba k činu a vůbec netušil úskok ani zlý úmysl. Mladík se na své dobrodružství těšil! Král věřil, že se s takové výpravy nikdy nemůže vrátit, natožpak úspěšně, a věřil, že jeho vláda je opět v bezpečí.
FOSSY --- 11:06:43 11.3.2013
SYLVAEN: "Bratři Svobodného ducha", společnost, která tvrdila, že prozření nevychází z autorit ani tajných zdrojů, ale jen z práce na vlastním vědomí (trochu gnostici), se věřejně označovala jako Ilumináti téměř od svého vzniku, tj. od 14. století. Zhruba o sto let později si výraz začali nárokovat další a další skupiny, tentokrát už v obecnějším pojetí. Od Bratrů podědili název Rosenkruciáni (zrod údajně už na počátku 15. stol, známí od 17.) a Martinisté (založení v 18. století). Jak jsem dohledal já :)