Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Mýty, Legendy a Pověsti
FOSSY
O legendách, pověstech a mýtech minulosti, ze všech koutů světa. Od Hercula po Sun Wu Kunga. Od Draků po Čachtickou paní.
Nikoliv UL!

- Legendy o stvoření světa
- Mýtičtí tvorové
- Bájní hrdinové

Slyšeli jste střípek nějaké legendy, a chcete ji znát celou?
Znáte nějaký pěkný mýtus, který Vás oslovil, a chcete se o něj podělit?
Zajímá Vás, kdo byl Belerofontes, Tyr, nebo Hannibal?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FOSSY --- 14:27:43 12.12.2012
Tentokráte drobátko s básnickou licencí a odlehčenou nadsázkou, v čase vánočním taková „česká klasika“.

Čertův sloup:

Bylo nebylo, kanovník vyšehradský se jednoho dne vracel smutně domu. Proč smutně? Inu, to je jednoduché. Ač muži jeho postavení něco takového rozhodně nepříslušelo, kanovník si tuze rád zahrál karty. A možná proto, že to rozhodně nebyla bohulibá činnost, možná proto, že se čertovo vobrázky kanovníka bály, list mu prostě ne a ne jít. A tak kanovník brzo dlužil svým kumpánům z karbanu, kam se jen podíval, a mnohem víc, než mohlo z kasičky na milodary při mších mizet.
Jenže přes svoje neřesti nebyl kanovník hloupý ani bojácný. A tak si řekl: Když mě ten nahoře nechá trápit v dluzích, co zkusit toho dole? A řádně mešním vínem posíliv svojí kuráž, vyšel kanovník do noci, když všichni počestní křesťané už spali, a začal z plných plic rohatého volat: „Čerte! Čertééé!“
Prásk! Kde se vzal, tu se vzal, objevil se před kanovníkem chlapík rohatý chlupatý a sírou čpící.
„A hleďme! Flanďák!“ zamumlalo si čertisko a zamnulo si ruce.
S kanovníkem to v tu chvíli, to dá rozum, málem rovnou břinklo o zem. Ale víno není voda, takže se vzmužil.
„No co? Ukousla ti kočka jazyk? Proč voláš čerta, človíčku?“ dožadoval se pekelník, toho jména Zardan, kloudného slova.
Konečně se kanovník sebral dost na to, aby mohl řádně mluvit. Čertisko na něj valilo oči a blemcalo dlouhatánským jazykem, ale stejně si kanovník rozpomněl, co vlastně chtěl, a skočil do toho rovnýma nohama. „To máš tak. Peníze by se mi hodily. Na dluhy.“
„Z karbanu, co?“ poškleboval se Zardan. „A co mě za ně nabídneš?“
Kanovník rázem zpozorněl. Věděl až moc dobře, čím se pekelníkům za jejich služby platí, a takový obchod ho ani dost málo nelákal. Místo toho chtěl zkusit plán, který se zrodil v jeho hlavě ze zoufalství.
„Nu, co kdybychom se vsadili?“
Zardan se rozchechtal, a byl to zvuk veskrze nepříjemný a podlý. „Nestačí ti, co už jsi prosázel? Teď chceš hrát o duši?“
Kanovník hlasitě polkl, ale couvnout už přeci nemohl. V ústech měl najednou tak sucho, že jen přikývl.
„Dobrá!“ zaradovalo se čertisko. „Peníze proti duši, o to budeme hrát! Ale v čem se vsadíme? Chceš snad hrát karty?“ a Zardan pohotově vykouzlil z kapsy balíček pěkných, nových karet.
Kanovník ale zavrtěl hlavou. V tomhle měl jasno. Karban ho dovedl do potíží, karban ho z nich dozajista nevyvede. „Co jinou sázku.“ Navrhl nejistým hlasem. „Vsaďme se, že odsloužím mši dříve, než se vrátíš na Vyšehrad se sloupem od Petra a Pavla v Římě.“
Zardan se maličko zarazil. Nechtělo se mu do takové fušky. Kvůli jedné duši, na kterou si nejspíš stejně stačilo počkat pár let, se tahat s chrámovými sloupy až odněkud z tramtárie? Nerozhodně pomrskával oháňkou a drbal si rohy. Kanovník si jeho váhání vysvětlil špatně a ozval se falešně laskavým hláskem: „Copak? Nechce se ti do zbožného Říma? Máš strach ze svatokrádeže? Netroufáš si na chrám Petra a Pavla?“
Do Zardana jako kdyby píchl špendlíkem. Poskočil, odplivl si, až na chvilku plamínky v trávě tancovaly, a napřáhl drápatou pracku. „Dobře! Jak začneš se mší, vyrazím do Říma. A než skončíš, budu zpátky i se sloupem od Petra a Pavla!“
Kanovník se sice ještě naposledy zalekl, do čeho že se to pouští, ale pak se zatvrdil a čertem rohatým si plácl. „Dobrá!“
Když začal v neděli kanovník sloužit mši, všichni vyšehradští se divili, jak chvátá. Drmolil slova, že mu stěží bylo rozumět, a když mával rukama, málem že všechny svíčky zhasil. A mezitím se čert Zardan hnal ozlomkrk k Římu. A co by to bylo za čerta, kdy nechtěl v sázce trochu fixlovat! Než aby letěl až k chrámu Petra a Pavla, namířil si to k Santa Maria in Trastevere, a popadl jeden sloup ze sloupořadí přímo tam. Kdo to pozná? Zadlužený kanovník sotva! A s těžkým nákladem vyrazil Zardan zpátky na Vyšehrad.
Jenže když letěl čert nad mořem, najednou BŘINK! rána a Zardan sletěl po hlavě do moře. Celý rozmrzelý prskal slanou vodu a jako pes se oklepával, aby jí dostal z kožicha, ale vztekat se valně nemohl. To svatý Petr ho srazil do moře, protože ve hře o duši švindloval. Znovu si nadhodil Zardan sloup na záda a znovu vyrazil spěšně na Vyšehrad. A znovu ŘACH! A znovu po hlavě zahučel do vody. Tentokrát čert vodu už jen vyplivl a z uší vyklepl, a hned se rozletěl dál. A do třetice PRÁSK! a to už se i čertovi, přiutopenému ve slané vodě, hlava tak motala, že se sotva vlekl.
A když pak promáčený, s bolavou hlavou a zády, a utahaný z nesení těžkého břemene dorazil Zardan konečně na Vyšehrad, seznal, že kanovník právě mši zakončil a lid už se po svém rozchází. Vzkypěla čertisku žluč, vždyť kvůli všetečnému Petrovi sázku prohrál, peníze musí vyplatit, o duši přišel, a ten balvan sem vlekl až z Itálie zbytečně! A rozzuřený čert mrskl sloupem přímo na střechu kostela svatých Pavla a Petra na Vyšehradě. Střecha, to se ví, vzala za své, a sloup se propadl do chrámové lodi. A tam zůstal dodnes.
Kanovník zaplatil svoje dluhy, a prý se karbanu až do nejdelší smrti nedotkl.

Dlouhá léta byla hájena pravdivost této pověsti. U Santa Maria in Trastevere opravdu chybí jeden sloup, a tři úlomky kamenného sloupu, zvaného Čertův, jsou na Vyšehradě dodnes. A z roku 1861 pocházejí slova převora vyšehradského: „Čert přinesl ten sloup z Říma a jinak se nedá mluviti ani věřiti. Zardan, jenž ho nesl, to musil nejlépe věděti.”
SYLVAEN --- 11:53:24 4.12.2012
Tak a protože tu je opět hrobové ticho, budeme pokračovat druhým vyprávěním o Prastarých, o tom jak vznikl svět, a komu za to vděčíme.

---------

Nakill a země




Daleko před počátkem času byl svět prázdné, pusté nic. Nemyslitelná prázdnota obklopená obviňujícími světélky Nenarozených které v záchvatu šílenství povraždil jejich strýc, veliký Nakill. Ten vládl jedinému skutečnému místu uprostřed této prázdnoty, odkud vzešlo vše co dnes známe. Nass byl jen srub se zahradou, a i když jeho rozměry byly nevyčíslitelné, okolo jeho ohniště se scházelo jen několik osob.

Nakill byl z nich nejmocnější a byl náčelníkem své rodiny. Jeho starší sestra, Ta-Která-Rozjasňuje-Temnotu vnášela do věčně temného světa alespoň tolik světla aby v zahradě kolem domu rostly bledé květiny. To kvůli ní žila Stará-Žena-Pod-Světem na odvrácené straně srubu, v malé boudě v místech kde vládla věčná tma.

Ale znovu už vyprávím o nejmocnějších z nich, ale ti pro náš příběh nejsou tolik důležití. Kdo je skutečně důležitý, je Nakillova nejmladší sestra - ano, právě ta jejíž děti Nakill zabil a jejichž duše požral. Ona a její bratr-dvojče, Muž-Který-Tvoří jsou pro nás nepostradatelní, protože... ale poslechněte si to sami.

Když Stařec-Který-Předvídá-Všechny-Problémy-Světa varoval Nakilla před koncem světa, a když Ten-Který-Vidí-Vše-Co-Se-Děje přiměl Nakilla k pobití Nenarozených, věděla Stará-Žena-Pod-Světem že svět dokonalé prázdnoty spěje ke konci.

Povolala k sobě Muže-Který-Tvoří a řekla mu: "Poslyš dobře, Tulcchuare, krvi mé krve. Dnes se Ta-Která-Rozjasňuje-Temnotu naposledy uloží ke spánku. Než se pak probudí, svět který známe už nebude." Muž-Který-Tvoří zmlkl a poslouchal, pak vstal a odešel za svou zářivou sestrou a vše jí vypověděl.

Společně pak Muž-Který-Tvoří a Ta-Která-Rozjasňuje-Temnotu vydali hluboko, přehluboko do prázdnoty, tak daleko až byl srub Nass jen nepatrnou tečkou v dáli, a tak hluboko že hvězdy sotva dosvítily. Tam rozžehla Ta-Která-Rozjasňuje-Temnotu své světlo a svítila bratru na jeho práci.

Vystavěl nový svět, obdařil jej horami a planinami, širokými řekami a hustými lesy, na jeho oblohu namalovat oblaka, a když posypal poslední vrcholek hor bílým sněhem, jeho práce byla hotova.

Mezitím Nakill marně hledal Toho-Který-Tvoří. Bez jeho přítomnosti srub chátral a zahrada začala ustupovat nicotě. Zašel za Starcem-Který-Předvídá-Všechny-Problémy-Světa a ptal se i jeho. Stařec-Který-Předvídá-Všechny-Problémy-Světa mu odpověděl: "Proč hledáš Toho-Který-Tvoří? Jestliže jej zdržíš od práce, zahyneme všichni ještě než začne nový den."

Upokojen a zastrašen zároveň, zanechal Nakill hledání a odebral se k ohništi. O jeho hledání se ale dozvěděla Stará-Žena-Pod-Světem a poslala Muži-Který-Tvoří zprávu: "Nakill už tuší. Ukryj své dílo pod sítě tak husté aby jimi ani jeho pohled nepronikl, a vrať se." Muž-Který-Tvoří uposlechl, ukryl svět pod hustou síť, a stvořil plemeno pomocníků kteří pro něj síť ochraňovali a splétali dál tak aby ani Nakillův zrak neodhalil co se skrývá pod ní.

Stará-Žena-Pod-Světem pak vpodvečer vzala Nakillovu nejmladší sestru a sestoupila s ní hluboko pod srub, tam kde se pod hustým Závojem ukrýval nový svět. Objala mladou ženu a řekla jí: "Tento svět stvořil tvůj bratr jen pro tebe abys mohla porodit své děti v bezpečí, a zde bude již brzy náš nový domov."

Té noci dala Nakillova sestra život mnoha dětem, které vnesly do světa nový život, a nad ránem jí Stará-Žena-Pod-Světem dala jméno: Matka-Která-Daruje-Život. Její děti a děti jejích dětí ji pak nazývaly různě, ale to ona je matkou nás všech. A Stará-Žena-Pod-Světem? Zůstala sama a v temnotách, ale nikdy nesmíme zapomenout že to ona přiměla Toho-Který-Tvoří aby postavil náš svět, a že ona uchránila Matku-Která-Daruje-Život a byla jí porodní bábou.

Proto i my, děti dětí jejích dětí jsme stvoření světla i tmy, života i smrti.. protože kdysi dávno u našeho zrodu stálo světlo i temnota.
SYLVAEN --- 0:39:25 1.12.2012
Tedy protože tu dlouhou dobu bylo hluboké ticho a uhasly nám i hádanky, rozhodl jsem se sáhnout do nevelké sbírky legend které jsem sebral a (nechť mi duchové zemřelých odpustí) upravil do podoby ve které jsem je pak využil. Není tajemstvím že hraji RPG hry, a jedna z postav které jsem hrál byl vlkodlačí galliard (tedy něco jako bard). A i když jsou v důsledku toho tyhle mýty mírně přizpůsobené, stále je v nich dostatek původního obsahu od indiánských kmenů Tlingit, Haida, a Tsimshian.

A začínáme prvním mýtem, jak jinak než o těch kteří stvořili svět..

----------

Nakill a hvězdy




Daleko před počátkem času byl svět temné místo, zahalené do tmy a stínů, a obsahoval jen nekonečnou prázdnotu. Jeho středem byl jediný dům se zahradou, který se jmenoval Nass. Říkám "dům", ale spíš bych měl říci srub, protože jeho stěny byly z hrubých trámů, a ačkoliv byl mnohokrát větší než si dovedete představit, kolem jeho ohniště se scházelo jen několik osob.

Nejstarší z nich byl bělovlasý, divokovousý Stařec-Který-Předvídá-Všechny-Problémy-Světa. Jeho bratr, Ten-Který-Vidí-Vše-Co-Se-Děje, byl jen o malinko mladší. Další v pořadí byla jejich sestra, Stará-Žena-Pod-Světem, která žila o samotě v malé boudě na spodní straně srubu a už tehdy milovala temnotu a nehybné ticho.

Vyprávím o nejstarších z nich, ale ti v našem příběhu hrají jen malé úlohy. Měl jsem začít od nejmocnějšího obyvatele Nass. Nakill byl muž středních let s prošedivělými skráněmi, a vládl v Nass rukou pevnou, ale spravedlivou. Měl jen dvě chyby - nekončící lásku ke své mladší sestře, a strach o budoucnost světa.

Nakill, jehož duchovní jméno znělo Ten-Jehož-Hlas-Nelze-Neuposlechnout, byl havran, černější než temnota sama, a stejně tak temnou měl i duši. Když mu Stařec-Který-Předvídá-Všechny-Problémy-Světa pověděl o snu v němž se v temnotě začala objevovat daleká světla a svět skončil, roztřásl se Nakill hrůzou.

Sestoupil na odvrácenou stranu srubu, do boudy v níž žila Stará-Žena-Pod-Světem, a ptal se jí na světla v temnotě, protože sám žádná zatím neviděl. Stará-Žena-Pod-Světem mu pověděla že jen někdo z jejich krve sám by mohl dát vzniknout takovým světlům. Nakill svolal svou rodinu kolem ohně a nechal je odpřisáhnout že žádný z nich nebude původcem předpovězených světel. Poněkud uklidněn, odebral se Nakill na svou rohož spát.

Nespal ale dlouho. Brzy jej probudil Ten-Který-Vidí-Vše-Co-Se-Děje a řekl mu: "Veliký Nakille, tvá sestra právě rodí své první dítě, a Stará-Žena-Pod-Světem je porodní bábou i kmotrou." Nakill vstal a vytíral si spánek z očí, když k němu přistoupil Stařec-Který-Předvídá-Všechny-Problémy-Světa a řekl mu: "Veliký Nakille, to dítě je jen z mnoha kterým dá život. My jsme ti odpřisáhli, ale její děti jsou krev naší krve, a naše přísaha se na ně nevztahuje."

Nakill se zděsil, a pod rouškou temnoty a ticha pronikl do boudy na odvrácené straně srubu, kde vyčkal vhodné chvíle a novorozené dítě zabil, a požral jeho duši. Jenže, jak prorokoval Stařec-Který-Předvídá-Všechny-Problémy-Světa, bylo to jen první dítě z mnoha.

Dlouho se Nakill skrýval ve stínech, a mnoho novorozených duší pozřel, protože jeho sestra byla velmi plodná. Když noc skončila, zabil i poslední narozené dítě a odebral se zpět do srubu. Jenže to už byla temnota posetá jasně zářícími body, vzdálenými světly které na něj vyčítavě zářily. Za každý život který Nakill násilím vzal, se na obloze objevila jedna hvězda.

Jak Nakill stál v zahradě Nass, přistoupila k němu Stará-Žena-Pod-Světem a řekla mu: "Veliký Nakille, my jsme ti přísahali. Ale ty sám jsi přísahu nepronesl. Sám jsi se stal tím čeho jsi se nejvíc bál."

Nakill uprchl do srubu a ukryl se pod přikrývkou aby jeho rodina neviděla jeho hanbu. Ale hvězdy, životy prvotních Nenarozených, svítily v temnotě dál - a svítit už budou navěky.
GORGLIN --- 15:59:58 30.11.2012
Tak holčina byla Miladam dcera rytáře z Lichtenburka.
Jinoch, co splnil její úkol jí pak zasteřlil kuší.
A spojitost s Třetím přincem je ta, že jinoch vyjel na příkrou skálu protože měl do podkov zakuté diamanty.

A jde o příběh týkající se původu jména skály Dívčí kámen blízko zříceniny hradu Lichnice.
SYLVAEN --- 12:32:32 30.11.2012
A když už tu máme vtipy a hádanky o krutých princeznách, zde je jedna (abychom zaplnili chvíli čekání na odpověď).

V malé vesničce v severních krajích Burmy, poblíž Tagaungu, se starým manželům narodil syn kterého pojmenovali Maung Pauk Kiyne. Když vyrostl, poslali ho staří rodiče k jednomu slavnému učiteli do Taxily v Indii. Maung Pauk Kiyne nebyl žádný vzorný student, a v žádné oblasti nevynikal. Ale i když nebyl rozeným studentem, měl statečné srdce.

Tři roky uplynuly, a on se nenaučil téměř nic. I přivolal si jej moudrý učitel a pravil: "Tři léta se u mne učíš, a jsi stejně prázdný jako když jsi přišel. Ale nezoufej. Nemáš-li dar moudrosti, rozhodně máš dar jiný - neznáš strach. A proto, než se rozloučíme, poslyš mé rady které tě budou provázet celý život. Ty rady jsou: Čím déle cestuješ, tím rychleji dojdeš do cíle. Čím více se ptáš, tím víc se dozvíš. A čím méně spíš, o to déle budeš živ. Pamatuj si tyto rady dobře."

Pak se učitel s Maung Pauk Kiynem rozloučil a vyslal jej na cestu. Maung Pauk Kiyne putoval dlouho. Vzpomněl si ale na radu svého učitele, a vždy když chtěl zastavit, přinutil své nohy aby šly dál. Když šel už měsíc, potkal starce a vzpomněl si na další dobrou radu svého učitele. I zeptal se starce, kde je a kdo je v té zemi králem.

Stařec se na Maung Pauk Kiyna zadíval s překvapením a pak odpověděl: "Toto je země Tagaung, ale krále nemáme žádného. Chceš-li se stát králem, stačí se jen přihlásit. Ale budeš králem jen po jednu noc, neboť dalšího rána budeš mrtev."

Maung Pauk Kiyne byl těmi slovy překvapen: "Co povídáš je velmi zvláštní. Řekni, kdo to zabíjí všechny krále?"

"To nevím," odvětil stařec, "ale těla králů jsou ráno nalezena chladná a černá jak uhel."

"Černá jak uhel," pravil si Maung Pauk Kiyne, "to musí být nějaký jed. Králem bych se stát chtěl, ale nemám v úmyslu zemřít. Ne, zjistím jak zdejší králové umírají."

A tak šel do paláce a ministrům se ohlásil jako nový král. Ministři byli potěšeni a uvítali jej s otevřenou náručí. Maung Pauk Kiyne se vykoupal, oblékl se do královských šatů, a usedl na trůn. Poté co jeho ministři odpřisáhli věrnost, dali se mezi sebou do hovoru: "Statečný mladík. Bude škoda až jej ráno najdeme mrtvého."

Zatím Maung Pauk Kiyne seděl na trůně a přemýšlel. Napadlo jej že smrt králů mohl způsobit jed draka nebo nagy, a tak svolal ministry a pravil: "Pošlete mi do komnat ostrý meč a velký trs banánů, ale tak tajně jak to jen bude možné."
Ministři se přání krále podivili: "Proč chce meč a banány, zítra bude stejně po něm?", ale vyhověli královu přání.

Maung Pauk Kiyne se uchýlil do svých komnat, vzal trs banánů a přikryl jej svými šaty a přehodil přes něj přikrývku. Pak se chopil meče a ukryl se vedle postele a čekal. Noc byla dlouhá a jemu se brzy začalo chtít spát. Vzpomněl si ale na radu svého učitele: "Čím méně budeš spát, tím déle budeš živ," a opět se probral.

Uprostřed noci uslyšel podivné šustění, a do ložnice se vplížil velký stín tvaru muže s hadím tělem: Naga. Maung Pauk Kiyne ztichnul a pozoroval Nagu jak se blíží k posteli. Když Naga zaťal zuby do trsu banánů v domnění že zabíjí krále, zjistil že mu zuby v banánech uvízly. Mezitím vyskočil Maung Pauk Kiyne ze svého úkrytu a Nagu rozsekl na tři kusy.

Když ráno ministři vstoupili do ložnice, nenašli chladné černé tělo jak čekali, ale usmívajícího se krále. I chválili jeho statečnost a předpovídali mu že bude velkým a slavným králem.

Jakmile ráno procitla královna, nařídil Maung Pauk Kiyne tělo Nagy zabalit do pytlů a zanést jej královně. Ta zaúpěla a začala zuřit, neboť Naga byl jejím tajným milencem a krále zabíjel z žárlivosti.

Když se vyzuřila, takto pravila k Maung Pauk Kiynemu: "Jsi velmi statečný, králi. Ale jestli jsi i tak moudrý, zodpovíš hádanku kterou ti položím. Jestli ji nezodpovíš než třikrát vyjde slunce, budeš popraven. Jestliže ji zodpovíš, smíš mne potrestat stětím hlavy."

Maung Pauk Kiyne souhlasil, a královna mu dala tuto hádanku: "Za tisíc stažené, za sto sešité, a z kostí jehlice nadělané." Maung Pauk Kiyne se odebral do svých komnat a přemýšlel.

Jeho staří rodiče se mezitím doslechli že Maung Pauk Kiyne se stal králem Tagaungu, a vydali se na cestu. Když přišlo poledne, pojedli. Jen začali jíst, slétlo se kolem nich hejno vran. Oba staříci se o jídlo s vránami podělili, a když se chystali na cesty, zaslechli jak spolu dvě vrány hovoří.

"Najedli jsme se dosyta, ale co budeme jíst zítra?" povídá jedna vrána.
"Nic se neboj, zítra se dosyta též najíme, protože Maung Pauk Kiyne bude popraven jestli nezodpoví hádanku."
I zeptali se staříci na hádanku.
"Je velmi jednoduchá," odvětily vrány, "Královna zaplatila tisíc rupií za stažení Nagy z kůže, sto rupií za polštář který z jeho kůže byl ušit, a za jehlice do vlasů z jeho kostí."

Jati strachem o syna, pospíšili staříci do Tagaungu, kde v paláci našli Maung Pauk Kiyna v hlubokém zamyšlení. Přívítal je, a oni mu povyprávěli co vrány pravily. Druhého dne se pak Maung Pauk Kiyne postavil před královnu a ministry a hádanku zodpověděl.

"Výborně, králi. Zodpověděl jsi hádanku a můžeš mne nechat popravit," odvětila královna nakonec. Maung Pauk Kiyne byl ale dobrosrdečný a ušetřil královnin život. Vládl pak v Tagaungu dlouho a dobře, a jeho sláva se říšila po celém světě. A nikdy v životě nezapomněl být vděčný za tři dobré rady které mu jeho učitel dal když opouštěl Taxilu, a které jej dovedly do Tagaungu a učinily z něj krále.

SYLVAEN --- 11:38:46 30.11.2012
P.S. Jinak mi to velmi připomíná libreto opery Turandot (případně původní Gozziho předlohy)
GORGLIN --- 11:38:46 30.11.2012
???:
Ano, v té pohádce je něco, co je i v této legendě.
SYLVAEN --- 11:32:55 30.11.2012
GORGLIN: Žila byla jedna princezna která své nápadníky zkoušela krutým způsobem. Zavedla nápadníka k bažině, sundala z prstu prstýnek, hodila ho do bažiny a nápadníkovi přikázala: "Vyndej ho." Všichni se utopili.. až na jednoho chasníka který na povel "vyndej ho" rozepnul kalhoty a vyndal ho.
"No vidíš, a všichni ti idioti tam skákali", povídá princezna když bylo po všem.
??? --- 11:28:26 30.11.2012
GORGLIN: myslis tu pohadku o tretim princi z diamantovych skal?
GORGLIN --- 19:54:31 29.11.2012
Tak pusiny, google a jedem, kdo to dá.