Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Mýty, Legendy a Pověsti
FOSSY
O legendách, pověstech a mýtech minulosti, ze všech koutů světa. Od Hercula po Sun Wu Kunga. Od Draků po Čachtickou paní.
Nikoliv UL!

- Legendy o stvoření světa
- Mýtičtí tvorové
- Bájní hrdinové

Slyšeli jste střípek nějaké legendy, a chcete ji znát celou?
Znáte nějaký pěkný mýtus, který Vás oslovil, a chcete se o něj podělit?
Zajímá Vás, kdo byl Belerofontes, Tyr, nebo Hannibal?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
GUYVER --- 19:25:20 2.7.2015
Ten upír z XXXX je velmi pratchettovský. Škoda že autor už asi nepoužije :(
FOSSY --- 10:38:26 2.7.2015
Austrálie
Yara-ma-yha-who je troche zvláštní upír z Austrálie. Nemá totiž zuby. Tento upír, obvykle vypadající jako skřet s rudou kůží, s neobvykle velkou hlavou a bezzubou tlamou, má na prstech rukou a nohou přísavky. I jeho útoky jsou podivné. Yara-ma-yha-who útočí z větví stromu na ty, kdož procházejí pod ním. Vytáhne dotyčného k sobě a přísavkami z něj vysaje všechnu krev. A pak to začne být opravdu zvláštní. Upír totiž vysátého člověka vcelku spolkne (!), aby ho po nějaké době vyzvracel, nezraněného a živého (!!), jen o fous menšího. A pokud takto člověka napadne vícekrát, může se stát, že dotyčný se srazí až na velikost samotného úpíra, a pak se jím sám stane (!!!). Upír útočí z fíkovníků, nemá rád sluneční světlo a dny tráví nejraději v jeskyních u vody. A duch fíkovníku je to jediné, co Yara-ma-yha-who může zabít. Duch totiž vleze upírovi do ucha a tam dělá kravál, dokud nevyžene duši upíra z těla (!!!!).
Talamaur je živým člověkem, který má schopnost astrální projekce a dorozumí se s duchy. Může také, pokud je zlý, útočit na umírající a nemocné lidi, a krást jim poslední zbytky vitality. Pokud takový Talamaur musí napadnout zdravého člověka, pak jen ve spánku. Občas pak vyrve oběti srdce a ještě bijící ho sní, aby zotročil duši a učinil ji svým poskokem. Tyto duše se stávají ochranným štítem Talamaura, obklopují jej a brání. Další vlastnosti duší závisí na samotném upírovi. Dobrý Talamaur využívá své schopnosti jen pro dobro kmene a nikdy neútočí jako první. K odhalení Talamaura stačí podržet podezřelého v kouři páleného listí. Když se nadýchá kouře, pokud je vinen, sám se přizná ke všem svým zločinům.

Amerika (od Severu po Jih)
Bruja, nebo take Bruxa, Bruxae, Cucubuth, Jorguinas nebo Xorguinae, je upír dovezený do Střední Ameriky ze Španělska. Jedná se o čarodějnici značné krásy, která přes den žije obyčejným životem, ale v noci loví osamělé poutníky a děti. Nejsilnější je od půlnoci do dvou hodin ráno. Její krásu, mládí a sílu udržuje právě krev, lidská krev. V předkřesťanských dobách, ve Španělsku, bylo možné upírku udržet v uctivé vzdálenosti chladným železem (hřebík v kapse stačil). Po Kristu přišly na řadu talismany proti zlému oku, modlidby a také česnek. Čarodějnice se o středách a pátcích scházeli na opuštěných křižovatkách, uctívaly ďábla a pracovaly na svých kouzlech. Krom zlého oka k nim patřila změna podoby, a to nejčastěji v husy, holubice, krysy, kachny, ale třeba i mravence. Mužský protějšek byl zván Brujo. Lišil se zejména škálou podob (kočka, kojot, krocan, nebo sova) a schopností způsobit, že se někdo do někoho zamiluje. Šíleně zamiluje. Buja může být zraněna chladným železem, například i tehdy, když probodnete šaty dítěte, které přežilo její útok, ale není znám způsob, jak ji zničit.
Pokud se narodí mrtvé dítě, nebo pokud matka zemře při porodu, propadne nebohá žena do moci Tlazolteotl, bohyně zla, kouzel a chtíče, a stane se upírem Cihuateteo. Alespoň tak to vyprávějí legendy Aztéků. Tyto upírky s bílýma rukama a obličejem žijí v džungli a létají na košťatech. Napadají osamělé poutníky a nejraději mají zatoulané děti, obět vysají všechnu krev. Jejich kousnutí paralyzuje, takže se mohou krmit v naprostém tichu. Jedinou cestou ke zničení upírky je delší vystavení přímému slunci.
Chupacabra si tady zaslouží být take. Jakkoliv se totiž liší jednotlivé popisy tohoto tvora (od vychrtlé psovité šelmy bez srtsti přes lišku s modrou srstí a netopýřími křídly po drobného humanoida s černými šupinami, shodují se povídačky na jednom: Chupacabra saje krev. Lidé jí v pověstech připsali celou řadu nadpřirozených schopností, od drobností, jako je nezanechávání stop a pachu, až po měnění podoby v podstatě bez omezení. Naštěstí pro lidi je tonto (možná) velice mocný upír zaměřený na jinou kořist. Na domácí zvířata, od slepic a kuřat po krávy a býky, ačkoliv nejspíš preferuje kozy, a obvykle prý loví ve smečkách. První záznamy o tomto upírovi pocházejí z roku 1540 a dodnes se neví, jestli jde o legendu, o neznámé zvíře, nebo podfuk.
Fifollet (Feu-follet) má členství mezi upíra poněkud sporné. Vyskytuje se v Louisianě, Tennessee a ve Virginii. A zatímco místní potomci francouzských kolonistů v nich vidí neškodné duše příbuzných, které si chtějí vyprosit modlitby, potomci Irů v nich vidí elfy a víly, a Baskové pak strážné duchy varující před nebezpečím, afroameričané vidí v těchto “světýlkách” hrozbu. Feu-follet je právě to, tancující světýlko. A pokud někdy takové světýlko uvidíte (nejčastěji vyvolané bleskem), zabodněte nůž do země a rychle se utečte domů převléknout. Pokud to neuděláte, udeří do vás blesk. A pokud se někdy vrátíte pro onen nůž, bude na čepeli krev, tak nebuďte překvapení. Fifollet take navštěvuje spáče a pije jejich krev. A prý, pokud jí vypije dost, dostane tělo a stane se skutečným upírem…
Amričtí domorodci, Huroni, znali a obávali se tvora zvaného Hooh-strah-dooh. Podobně jako u některých asijských upírů se jednalo o zlého ducha, který posedl a oživil čerstvou mrtvolu, aby mohl zabíjet lidi, pít jejich krev a žrát jejich maso. Hltavost tohoto křížence zombie a upíra byla legendární. Věřilo se, že účinnou ochranu poskytuje zmarilka.
Jaracaca, nebo take Jaracas, je brazilské démonické stvoření, které útočí v podobě hada. Krmí se dvojí kořistí. Tou první jsou spící matky. Had se přisaje k jejich prsu a špičku ocasu strčí do úst dítěte, aby nekřičelo. Pak saje mateřské mléko, dokud o něj postupem doby matka zcela nepřijde. Druhou kořistí jsou spící muži, kterým z nadloktí saje krev, ovšem v množství natolik malém, že způsobí jen malátnost či slabost, ale ne smrt. Jaracas nemůže být zničen a nelze mu ublížit. Lze ho ovšem zahnat, a to bud tradičními symboly, kouzly a rituály, nebo obrázky svatých, modlitbami či požehnáním rukou kněze.
Loogaroo (podle místa známá take jako Ole-Higue, Soucriant nebo Soucouyant) je další čarodějnicí-upírem, vyskytuje se v Karibiku. Přes den odpudivá stařena, v noci svlékne vrásčitou kůži a jako ohnivá koule se rozletí lovit. Dokáže proklouznout do jakéhokoliv domu jakoukoliv škvírou a její kousnutí nechává černomodré stopy. Část krve obětuje ďáblu (démonu Bazilovi) za své čarodějné schopnosti, část konzumuje, aby se udržela na živu. Černá magie, temná kouzla, čarodějnictví. To vše je Loogaroo. A jako u mnoha upírů, kteří odkládají kůži před lovem, je take u Loogaroo právě kůže Achilovou patou. Jako obvykle, stačí kůži najít a řádně prosolit, aby se scvrkla. Čarodějnice se před svítáním nemůže do kůže vrátit a sluneční svit ji zabije. A take je tu ochranné opatření. Rýže rozsypaná kolem domu a na cestách do vesnice. Čarodějnice musí všechnu rýži, zrnko po zrnku posbírat, což často nestihne do východu slunce a musí prchat, nebo zahyne. Pokud někoho zabije, stane se oběť take Loogaroo, nebo jí poskytne svou kůži jako další převlek.
Jumbies jsou velmi podobná stvoření, bludná světýlka, která přes noc pijí krev a přes den se skrývají v lidské kůži. Vysávají nejen krev, ale i sperma a sexuální energii. Navíc mohou ukrást i hlas, pokud chtějí sami mluvit. Jumbies jsou také hodná, která lidem neškodí, ale zlých je mnohem víc. S oblibou se vyskytují v částech města, kde nejsou lampy, sledují oběť přes okno a děsí ji. Také kvůli nim se nedoporučuje vylévat vodu z okna, protože mokrý upír je naštvaný a mstivý upír. O zničení Jumbies latí totéž, co u Loogaroo – najít a důkladně prosolit odloženou kůži. Kůže se srazí, upír se do ní nevejde a slunce dokoná zbytek.
Peuchen (take Piuchen, Pihuchen, Piguchen či Piwuchen) je podoby měnící upír z Chile. Během mžiku dokáže vzít na sebe podobu téměř jakéhokoliv zvířete. Loví ale nejčastěji jako okřídlený had nebo netopýr, v nejhorším se spokojí s krví ovcí. Vydává děsivý pískavý zvuk a pohledem může paralyzovat. K jeho zničení je třeba machi, tedy šamanka.
Zaolas je brazilský upír, který na sebe může brat podobu člověka nebo jaguára. V obou je velmi nebezpečný a lačný krve. Podle všeho je stejně zranitelný, jako běžný člověk.
FOSSY --- 14:13:18 1.6.2015
ALDARION: Ano, asijský hopkající upír :))) Alternativy, nebo spíš varianty jsou u spousty upírů :)
ALDARION --- 13:44:50 1.6.2015
FOSSY: Některé varianty jiangshi ovšem na pohled nezvládají být příliš děsivé. "Jiang", 僵, totiž znamená ztuhlý: jiangshi je prý tak ztuhlé tělo, že nedokáže ohýbat nohy, ruce či trup. Proto se pohybuje skákáním a nataženýma rukama udržuje rovnováhu (a sápe se po obětích). Uznejte, že hopkat snožmo po vesnici není zrovna vznešený způsob pohybu hodný tajemného a romantického nemrtvého (pití krve je taky dost moderní verze, bývali to spíš tupě agresivní nemrtví schopní někoho roztrhat a možná sežrat) - také se v současnosti vyskytují hlavně v hongkongských filmech s nemalým nádechem komedie až parodie...
Čínští taoističtí mágové se také prý snižovali k nekromancii: Když bylo náročné transportovat množství zemřelých do místa jejich narození, aby mohli být správně pohřbeni, tak zkrátka mrtvoly očarovali a za zvonícím a zaříkávajícím taoistou hopsala řada papírovými kouzly olepených jiangshi. Občas se něco nepovedlo... ;) (Tato povídačka prý pochází z lokální čínské praktiky, kdy byl nebožtík - většinou tělo toho, kdo byl za prací ve velkém městě - obtočen plátnem, zahalen pohřebním rouchem a svisle přivázán ke dvěma bambusovým tyčím. Někdy mu je prý provlékli pod rameny. A dva nosiči z řad příbuzných či sousedů se s ním v noci a po vedlejších cestách vydali do rodné vsi. Jak tak klusali po cestě s bambusovými tyčemi na ramenou, bambus pružil a mrtvý hopkal nahrů a dolů, jako kdyby skákal domů sám...)
FOSSY --- 12:05:18 1.6.2015
Asie
Když zemře člověk trpící tělesnou deformací, nebo člověk, jehož čas ještě nenadešel, obvykle tím povstane upíří duch, Bhuta. Tento duch je plně schopen posednout čerstvě mrtvé tělo, bez něhož vypadá buď jako mihotavá postava z tlumeného světla, nebo naopak jako stín. Jakmile získá tělo, chce se obvykle krmit. V nebezpečí jsou těla čerstvých nebožtíků, návštěvníci hřbitovů, a, když Bhutu popadne chuť na mléko, kojenci. Bhuta se obyčejně zdržuje na hřbitově, nebo v jeho okolí, ale příležitostně může vyrazit do světa, obyčejně na místa, která jsou nějak přitažlivá nebo důležitá pro původního vlastníka posedlého těla (hráče to potáhne k hernám a podobně). Bhuta není nejlepší soused, ale s trochou snahy (zejména s pravidelnými slavnostmi na počest Bhuty) dokáže žít celkem mírumilovně a dokonce poskytovat jakousi ochranu před horšími monstry.
Preta jest také navýsost odporným stvořením, upírem s nestvůrně nafouklým a oteklým břichem a naopak staženými ústy (kterými už nic, nežli krev, nelze pozřít). Podle budhistické víry je tento nezáviděníhodný stav trestem pro lidi, kteří za života toužili po příliš mnoha věcech.
Brahmaparush je nejspíš jedním z nejodpornějších stvoření mezi upíry. Jedná se o létající hlavu, pod kterou jsou zavěšeny všechny vnitřnosti. A ve smyčkách střev nosí si pohár na pití vyrobený z lidské lebky. Brahmaparush napadá nejčastěji osamělé poutníky. Jakmile nějakého chytí, udělá mu malou díru do hlavy a plní svůj pohár. Když utiší žízeň krví oběti, ukousne kus lebky a pustí se do mozku. Brahmaparush si dává záležet na tom, aby oběť udržel naživu co nejdéle je možné. Všichni tři výše popsaní upíři jsou známí v Indii.
Vzdáleným příbuzným výše popsaného netvora je Pennanggalan (Panangglan, Pengaln), který je domovem v Malajsii. Jedná se výhradně o upíra ženského pohlaví. Za jeho stvořením stojí obvykle dvě okolnosti. Buď se jedná o ženu, která zemřela při porodu, nebo o ženu, kterou během náboženských povinností vyleká muž natolik, že zemře úlekem. Během dne je Pennanggalan naprosto zaměnitelný s obyčejnou ženou. V noci pak se oddělí od těla hlava se všemi vnitřnostmi a rozletí se tmou, aby lovila. Vnitřnosti tohoto tvora jsou pokryté jedem a sebemenší dotek způsobí bolestivé vředy. Pennanggalan loví malé děti, nejlépe novorozence, jejichž pláč je pro ni neodolatelným voláním. Dále loví pracující ženy. Jen k zoufání vyhladovělý upír napadne muže. Nad ránem se Pennanggalan vrací domů, s vnitřnostmi plnými krve. Tehdy se ukládá do nádob s vinným octem. V této lázni se vnitřnosti opět scvrknou, aby se vešly do těla. Na ochranu před Pennanggalan lidé kladou na střechy a kolem oken domů trnité větve a křoviny, aby v nich vnitřnosti upíra uvízly a nedovolily mu pokračovat v lovu. Jedinou cestou ke zničení stvůry je najít správný dům, a v noci, zatímco loví, zničit nádoby s vinným octem (někdy se uvádí, že do octa stačí nasypat sůl) a pokud to jde, tak i tělo. Upír pak nemůže pokračovat ve své zrůdné existenci.
U poletujících hlav ještě setrváme. Pro změnu v Japonsku se vyskytuje upír zvaný Nukekubi. Přes den je opět k nerozeznání od člověka, jen kolem krku může (nemusí!) mít červenou linku nebo řadu symbolů. I toto zrádné znamení ale může ukrýt oděvem. V noci se hlava, a tentokrát opravdu jen hlava, upíra oddělí a letí lovit. Oběti děsí a někdy i paralyzuje strašným jekotem a řevem, zahryzává se ostrými zuby a saje krev. Zničit Nukekubi není až tak obtížné ve srovnání s jinými upíry. Stačí najít odložené tělo a buď jej zničit, nebo schovat tak dobře, aby ho hlava do svítání nemohla najít a spojit se s ním. Pokud není hlava zpět na krku za svítání, upír zemře. Jediným zádrhelem bývá, že Nuekubi se obvykle vyskytují ve skupinách, nejčastěji od čtyř do osmi.
Jen trochu se od Nukekubi liší další japonský upír, Rokurokubi. Když loví, neoddělí se jeho hlava zcela od těla, ale krk se natahuje do neuvěřitelné délky. Kořistí bývali obyčejně spící lidé. Rokurokubi proto často pracovali v pohostinství, nebo jako služebnictvo ve velkých domech. Zdá se, že jejich celkem nízká spotřeba krve jim dovolovala celá léta unikat odhalení. Zranitelní byli jako každý jiný člověk, při lovu pak byl nebezpečí vystavován zejména extrémně protažený krk. Oba, Nukekubi i Rokurokubi, jsou zástupci velké rodiny yokai, nadpřirozených bytostí Japonska.
Stará filipínská pověst vypráví, že prastará rasa Danagů, upířích bytostí podobných člověku, žila dlouho s lidmi v míru. Dokonce byli výtečnými zemědělci. Až se jednoho dne žena, pracující na poli s jedním Danagem, řízla do prstu. Danag se zdvořile nabídl, že ránu vysaje, aby ji vyčistil. Jenže krev mu zachutnala tak moc, že se nedokázal zastavit a vysál ženu do sucha. A od té doby to tak zůstalo. Přátelství skončilo a Danagové se stali predatory, sajícími krev lidí.
Známým filipínským upírem je Aswang. (Jsou zdroje, které uvádějí, že Aswang je obecný výraz pro upíra, a teprve druhá polovina jména určuje jeho druh – například dále zmíněný Mandurgo by měl být Aswang Mandurgo.) Tvor, jemuž nevadí denní světlo, a který je přes den k nerozeznání od člověka. V noci se mění na (nejčastěji) psovitou šelmu připomínající stvoření s krvavýma očima a loví. Jako kořist preferují nenarozený plod nebo malé děti. Ke krmení využívají dlouhý, dutý jazyk, jímž sají krev. Někdy vydávají tikavý zvuk (který mate oběť, neboť bývá tím hlasitější, čím dále od oběti Aswang je, a naopak), jindy jsou naprosto tiší. Loví rychle a dokáží se schovat za jediným stvolem bambusu. Pokud si Aswang vezme člověka, novomanžel/ka se stane Aswangem, ovšem jen vzácně se rozmnožují. Někdy pak loví v páru.
Filipíny mají rozvětvenou upíří „rodinku“. Dalším z jejích zástupců je Mandurgo. Upír v podobě nádherné ženy, která se objevuje v noci a láká muže do sňatku, aby si zajistila trvalý přísun krve. Mandurgo může létat, a je velmi zranitelný čepelemi.
(Aswang) Mannananggal je dalším filipínským upírem a také další upírem, který se pro lov „dělí“. Opět se jedná výhradně o ženy, a celkem unikátně je nový upír stvořen, když Mannananggal lstí přiměje ženu k vypití vařené lidské krve. I po změně je upír dokonale zaměnitelný s obyčejnou dlouhovlasou ženou. Dokud nepřijde úplněk. Tehdy se tělo změní, nejvíce připomíná obludného netopýra s ostrými spáry, obrovskými křídly, dlouhými zuby a opět s dlouhým dutým jazykem. Pak se horní polovina těla oddělí od spodní a Mannananggal letí na lov. Jedinou přijatelnou kořistí jsou pro tohoto upíra nenarozené děti v břiše matky, které dokáže vysát svým dlouhým jazykem. Někdy po sobě ani nenechá stopy. Pokud nenajde vhodnou kořist, může Mannananggal přežít tak, že se spokojí s lidskými střevy. Ta ovšem vyrve spící oběti a pozře. Mannananggal v netopýří podobě je neprosto nezranitelný. Je jediný způsob, jak upíra zničit. Jak už to v podobných případech bývá, týká se to oddělené spodní poloviny těla. Zatímco Mannananggal loví, je třeba spodní polovinu těla najít a zničit pomocí česneku a/nebo soli. Mannananggal se nemůže spojit v jedno tělo, a za svítání, když se změní opět do lidské podoby, zemře.
Velmi nebezpěčné a nepředvídatelné monstrum znají na ostrově Bali v Indonésii. Jmenuje se Leyak. Podobně jako někteří jiní upíři i Leyak je vlastně čarodějnice, ale ne jen tak ledasjaká. Leyak se živí krví lidí i zvířat, což jí udržuje mládí a krásu. Leyak často navštěvuje hřbitovy kvůli lidským střevům, která jsou nezbytnou ingrediencí její magie. Pokud nesežene na hřbitově, vezme si, co potřebuje, od spících lidí. Netřeba říkat, že to mívá fatální následky. Díky své magie je Leyak naprosto nepředvídatelný soupeř. Dokáže měnit podobu – bludička, holohlavý obr, opice se zlatými zuby, tygr, obrovský pták, nově dokonce motocykl bez jezdce či obří krysa – nebo si, podobně jako Pennanggalan, oddělit hlavu s vnitřnostmi od těla a poletovat kolem. Krev jí stačí v podstatě jakákoliv, ale preferuje novorodičky. Prevencí je oběť vybranýh pokrmů na prahu domu, čímž je Leyak usmířena a podplacena, aby hledala oběť jinde. Zničit lze tuto bestii jediným způsobem, a to složitým rituálem včetně krvavé oběti. Ale protože magie Leyak funguje jen na ostrově Bali, zneškodnit lze čarodějnici take přestěhováním, třeba na Jávu.
V Indonésii a Malajsii řádí take další ryze ženský upír. Pokud žena zemře při porodu, nebo jako panna, nebo jako oběť tohoto upíra, a nejsou provedeny řádné pohřební obřady a protiopatření (tváří dolů, vejce do podpaží, skleněné korálky nebo růženec do úst, jehly do dlaní a chodidel), povstane Pontianak. Živí se lidskou krví a preferuje malé děti a matky (naplněna nenávistí a zahořklostí, že sama už nikdy matkou nebude). Je k nerozeznání od člověka, jen vzadu na krku má malou dírku a voní sladce jako tropické květiny. Na lov se mění do podoby ptáka, ale pro útok volí lidskou podobu, kdy, stejně jako Pennanggalan, oddělí hlavu s vnitřnostmi od těla. (Je možné, při velké podobnosti, že Pontianak je jen lokální úpravou Pennanggalan.) Klidně vyrvě z těla matky nenarozené dítě a spořádá je na místě. Na útěk lze Pontianak zahnat tak, že jí vytrhnete vlasy. A pokud někdo do dírky na jejím krku strčí hřebík, změní se v krásnou ženu a takovou zůstane, dokud hřebík někdo nevyndá. Není znám způsob, jak Pontianak zničit.
Když se narodí mrtvé dítě, nebo zemře při porodu, je záhodno provést stejná pohřební opatření, jak jsou popsána výše u Pontianak. Jinak hrozí stvoření Mati-Anak (Mantianak, Manti-Anak), upířího ducha, jenž na sebe bere podobu sovy a krmí se krví lidí i zvířat.
Velmi podobným upírem jako Pontianak je Langsuir. Liší se jen v několika drobnostech. Přes noc jako sova loví děti, přes den sedává na stromě u řeky, loví a jí ryby. Langsuir se krmí dírou vzadu na krku a zbraní jí jsou dlouhé nehty. Dá se zajmout a zkrotit, a pak je skvělou manželkou. Ovšem nesmí se jí dovolit tanec ani jiné projevy štěstí, protože pak opět zdivočí a zatouží po dětské krvi. Pokud ji chce někdo opět změnit ve smrtelnou ženu, musí jí ostříhat vlasy a nehty a naplnit jimi díru na krku.
Bas, další z malajských upírů, je zástupcem upírů čistě psychických, nebo, chcete-li, energetických. Tento duch se živí duší, podstatou životní síly zvanou ruwai. Obvykle si vystačí se zvířaty, lidi podle legend napadá jen zcela výjimečně, když na ně narazí nešťastnou náhodou, nebo pokud je k zoufalství vyhladovělý.
Tibet je domovem upíra Bhayankara, jehož jméno obvykle znamená “hrůzostrašný”. Této bytosti, jejíž popis se liší podle očitých svědků (pro každého to byla ta nejděsivější podoba) je usmiřován krvavými oběťmi, a podle všeho příliš nerozlišuje mezi krví zvířat a lidí.
V Indii žije a řádí krvasaj zvaný Vetala. Vetala je zlý duch, který vznikne vždy, když zemře dítě, a neproběhne řádný pohřební obřad. Vetala poté hledá tělo, které by posedl. Když tělo najde, “osedlá” si jej. Tělo projde fyzickou proměnou. Ruce a nohy se otočí dozadu, tvář se změní do odpudivé, netopýra připomínající masky, kůže zbledne a nabere zelený nebo nahnědlý odstín. Oči se podlijí krví a zuby zčernají, nehty se prodlouží a změní se v jedem pokryté drápy. Vetala také není jen tak úplně obyčejná bestie. Ovládá i černou magii. Navíc vidí minulost, přítomnost i budoucnost a tak se stává cílem kouzelníků, kteří by rádi Vetalu zajali a využili pro sebe. Vetala si pečlivě vybírá kořist. Obvykle se komínem spouští do domů a saje krev lidem, kteří spí, kteří jsou namol opilí, anebo šílení. A nade vše ostatní si jako kořisti cení dětí. Kromě krve se Vetala živí vnitřnostmi a exkrementy. Pokud někdo útok přežije, je jeho svědectví pochybné, podle lidí obvykle snil, měl halucinace, nebo si s ním hraje pomatená mysl. Navíc díky jedu v drápech oběť, která přežije útok, protrpí vleklou a těžkou chorobu, a až pokud přežije i tu, může se pomalu zotavovat. Nakrmený upír odpočívá zavěšen jako netopýr hlavou dolů na hřbitovech, v hlubinách temných hvozdů nebo v opuštěných domech. Dokud má pravidelný přísun krve, posednuté tělo netleje. Nabídkou darů, nebo mocnými magickými symboly lze svůj dům udržet v bezpečí. A jedinou cestou, jak Vetalu zničit, je najít dítě, jehož smrt dala monstru vzniknout, a napravit odbytý pohřeb.
V Indii je domovem i Chedipe (Mukhai, Magulai, Jakhai). Pokud zemře žena nepřirozenou cestou, zejména při porodu nebo sebevraždou, může se vrátit jako upír zvaný Chedipe. Jezdí pak nocí na tygru a když si vybere dům, všechny uvnitř kouzlem uspí. Pak vstoupí do domu a saje krev všem mužům v domácnosti. Kousnutím do palce na noze.
Podobným indickým upírem je Churel. Stejně jako Chedipe povstává z ženy, jež zemřela při porodu nebo nepřirozenou smrtí, ale musí se tak stát během pěti dní Festivalu Diwali. Churel má chodidla obrácená dozadu, černý jazyk, vyschlá prsa, rozcuchané vlasy a hrubé rty. Přinejmenším ve své pravé podobě, která patří k nejošklivějším upírům vůbec. Ale Churel umí měnit svou podobu. Pro lov na sebe obvykle bere podobu krásné ženy s lucernou. Upíří kariéru začíná Churel vyvražděním mužských členů své rodiny. Začíná s nejmladšími a nejkrásnějšími, nechává za sebou mrtvá těla vyschlých starců bez kapky krve. Pak většinou láká osaměle cestující muže na osamělá místa (kráska s lucernou, pamatujete?). Občas si některého odvede do brlohu na hřbitově a krmí se z něj nějakou dobu, vždy jen pár hltů krve najednou.
Hant-Pare (Hantu Pari, Han Pari, Hantu Penyardin) je jedním z indických astrálních upírů – tři stopy dlouhá neviditelná pijavice, která se přisaje na otevřenou ránu, a aniž by o ní kdokoliv věděl, brání hojení a vysává krev i život zraněného.
Psychickým upírem známým v Indii je Masan. Duch dítěte nízké kasty, které bývalo za života tyranem či násilníkem, a zemřelo. Masan si stejně jako za života užívá mučení a trápení dětí, vysává jejich životní sílu, a pokud dítě projde jeho stínem, zemře. Masan si vybírá domy, kde jsou ohniště hašena vodou, svíce zhášeny prsty, a následuje domů ženy, které tahají své šaty po zemi. Cestou k záchraně dítěte, které si vyhlédl Masan, je mít doma tolik soli, koli váží zachraňované dítě.
I čarodějnice Jigarkhwar z Indie se krmí životní silou lidí. Ale mají na to svůj osobitý, krutý způsob. Pomocí hypnózy uvedou oběť do transu a ukradnou její játra. Ta si odnesou domů a uvaří je. Jakmile jsou játra ukradena, oběť onemocní. Čarodějnice pak připravená játra pojídá a s nimi konzumuje vitalitu oběti. Kouzlo lze zvrátit a oběť zachránit, ale jen dokud z jater něco zbývá. Pokud čarodějnice sní poslední kousek, oběť zemře a čarodějnice se nakrmí veškerou její vitalitou.
Mužskou verzí této čarodějnice je Jigar Khoy. Jako učedník zla musí pozřít koláč s lidskými játry. Tehdy získá svou moc a přestane být tak úplně člověkem. Jigar Khoy krade zhypnotizované oběti v transu semínko, které obsahuje veškerou životní sílu. Toto semínko uloží do vlastního lýtka a telepaticky svolá další černokněžníky. Potom Jigar Khoy opeče svou nohu nad ohněm, čímž ukradené semínko roste. Když je dost velké, vyřízne se z lýtka a spolu se svým masem jej černokněžník s ostatními Jigar Khoy sní. Jakmile je semínko dojedeno, oběť, které patřilo, zemře. Jigar Khoy se take krmil bolestí. Pomocí magie kradl obětem vnitřnosti, ohryzal je a požvýkal, a pak je vracel zpět, a bolest, kterou takto způsobil, nasával. K odhalení Jigar Khoy se používala zkouška vodou. K nohám podezřelého byl přivázán balvan a pak byl podezřelý vhozen do vody. Pokud byl zlým čarodějem, nedovolil kameni se potopit. Pokud byl Jigar Khoy odhalen, následovala procedura k jeho očištění od zla. Nejprve se mu zabránilo pojídat lidská játra a to nejméně na dva a půl dne. Nejlepší bylo nechat jej tři dny naprosto o hladu. Poté byly na obě skráně a na každou končetinu černokněžníka vypáleny symboly zvláštní moci. Dalším krokem bylo vymýt důkladně solí oči čaroděje, aby se oči zbavily zla, které viděly. Nakonec byl čaroděj zavěšen ke stropu jeskyně, a to na čtyřicet dní, kdy byly neustále pronášeny zvláštní modlitby a inkantáty. Pokud po čtyřiceti dnech dotyčný stále žil, byl prohlášen opět člověkem, zbaveným zla.
Yukshee je jeden konkrétní indický psychický upír, ženský démon na způsob sukuby. Jedná se nádhernou ženu, sexuálně neodolatelnou, která svádí muže. Pokud muž přežije střetnutí s Yukshee, což není tak jednoduché a muži často umírají vyčerpáním během orgií s ní, vysaje z něj démonka veškerý jeho sexuální pud a zanechá jej po zbytek života impotentního.
V Japonsku věří, že pokud člověk za svého života hojně hřeší proti Budhismu, jeho duše bude poskvrněna. A pokud bude poskvrněna dostatečně, stane se z člověka Jiki-Ketsu-Gaki, upír. Člověk samozřejmě projde fyzickou proměnou. Jiki-Ketsu-Gaki má tmavou a mastnou pleť, ostré žluté drápy a tesáky, zapadlé krvavé oči a je jakoby vyschlý. Upír je inteligentní a mazaný, lstivý dravec. A má neuhasitelnou žízeň. Jiki-Ketsu-Gaki pije jen lidskou krev a není příliš vybíravý, co se obětí týče. Nelze ho usmířit, nelze ho zahnat. Lze ho jen zničit. A to dřevěným kůlem do srdce. Dřevo je dost pevné, aby upíra probodlo, a zároveň může nasát všechnu krev, kterou vypil, a která jej drží při životě.
Hannya (Akeru, Hannya-Shin-Kyo) je skutečně krutým upířím démonem japonských ostrovů. Zelené šupiny, rozeklaný hadí jazyk, rohy a trny, výrazná velká brada, dlouhé tesáky a planoucí oči. Jeho preferovanou kořistí jsou opravdu krásné ženy a děti. Hannya se v nocích vkrádá do domů, a pak, s drásavým skřekem v poslední chvíli, útočí, pije krev a trhá maso. Někdy, pokud je obzvláště krutě naladěn, nechává oběť přežít, ovšem šílenou. A ještě jindy posedne mysl ženy a nechá ji napadnout vlastní děti, vypít jejich krev a sníst jejich maso. Hannya nemá žádnou slabinu, ačkoliv je známa budhistická sutra, která člověka ukryje před jeho zrakem.
Dalším japonským krvesajem je Yasha (Yakkha, Yaksa, Yashi). V podstatě klasický upíří netopýr, ale ve skutečnosti se jedná o inkarnaci ženy, která prožila svůj minulý život ve vzteku a nyní si svůj vztek vybíjí na lidech, kterým s potěšením působí škody (zabíjí dobytek) a zlo (zabíjí lidi).
Zástupcem psychických upírů v Japonsku je Yuki-Onna. Občas se o ní mluví jako sněhové nebo ledové ženě. Yuki-Onna je aktivní jen během zimy. Na pohled jde o nádhernou ženu s dlouhými vlasy, jen nesmírně bledou. V padajícím sněhu se dokáže dokonale maskovat, stejně jako v zasněžené krajině. Svůj vzhled využívá, aby lákala poutníky do svých tenat, stejně jako k tomu, aby je přímo sváděla. Yuki-Onna je bezesporu jednou z nejnebezpečnějších bytostí mezi upíry. Jediný její pohled do očí člověka stačí, aby dotyčný zešílel. Obvykle nechává své oběti umrznout, nebo je při sexu vyčerpá k smrti. Pokud více spěchá, dýchne na oběť svým ledovým dechem a zmrazí ji na místě. A veškeré teplo, veškerá životní síla, kterou její oběti měly, připadne jí. Za běžných okolností Yuki-Onna nemůže vstoupt do lidských příbytků bez pozvání, ale pokud je hladová, nebo pokud ji někdo urazí, vypustí na dům ledový vítr, který zmrazí na kost všechny uvnitř. Jedinou cestou, jak si zachránit život, je prosit ji o milost tak úpěnlivě a dojímavě, že se pohne i její ledové srdce.
V Číně řádil upír zvaný Ching-Shih. Vlastně, abychom byli přesní, řádil pod různými jmény a legendy o těchto upírech se v podrobnostech lehce lišily kraj od kraje. Takže jsou tito upíři známi jako Ching-Shih, Jiangchi, Chiang-Shi, Kiang-Kouei, Kiangshi, Xianhshi (a pod dalšími, vesměs podobnými jmény). Způsoby zrodu tohoto upíra nejsou nijak zvlášť neobvyklé. Člověk zemře daleko od domova a není pohřben se svými předky. Člověk zemře jako oběť výjimečně krutého násilného činu. Člověk zemře vlastní rukou. Člověk je proklet někým s magickou mocí. Přes mrtvolu člověka přeskočí před pohřbem kočka. Pohřeb není proveden řádně a se všemi rituály. A pak povstane nemrtvý. Rudé oči, pilovité tesáky, zakřivené spáry, bledá, nazelenalá kůže, která jemně fosforeskuje. Dech upíra je tak zkažený, až jedovatý. Přímo se jej zblízka nadechnout znamená jistou smrt. Někdy, zejména než upír dospěje, se zdržuje v okolí hřbitova nebo místa své smrti. Živí se mrtvolami, jen příležitostně zaútočí na člověka, který vstoupí na jeho teritorium. Síla upíra pochází od měsíce, přes den a za novu obvykle odpočívá ve svém doupěti, kterým je někdy jeho hrob. S postupujícím časem upírovi dál rostou vlasy a jejich barva se mění. A když má Ching-Shih mohutnou bílou hřívu, je dospělým upírem. Tehdy získává schopnost létat, stopovat kořist čichem, měnit svou podobu v bludičku či vlka. A take se mění jeho chutě. Těla mrtvých už mu nestačí, potřebuje živou krev. A take má silný sexuální pud, takže ženy nejprve znásilní, potom vysaje, a potom sežere. Tento druh upíra nevyniká intelektem, ale krutostí. Upíra lze v útoku zastavit tak, že mu do cesty hodíte hrst zrní. Upír se musí zastavit a zrní spočítat. Pokud mate po ruce koště a mate dost odvahy, můžete zrní mést směrem, kterým upíra chcete vést. Bude vás následovat, protože jakmile přestanete zrní mést, bude ho chtít přepočítat. Ke zničení upíra je třeba provést následující: U nedospělého upíra je nutné jej uvěznit v kruhu z železných pilin, rýže, neho červeného hrachu, potom dostat na hřbitov, provést řádné pohřební obřady a nakonec mu plácnout na čelo budhistické nebo taoistické požehnání mrtvým. Odpočívej v pokoji. S dospělým Ching-Shih je kupodivu snazší pořízení. Upíra je třeba omráčit dostatečně silným zvukem, jako je hluk výstřelu nebo hromu, a potom ho spálit na popel, než se probere.
I Čína má své psychické upíry. Jedním z nich je Kuei. Tento přízrak se jeví jako průsvitná temná postava, s oblibou se zdržuje na bojištích a místech dotčených chaosem války. Pokud je ponechán sám sobě, obvykle neútočí, živí se na auře zla, a na životní síle „špatných“ lidí. Pouze pokud se mu někdo snaží v krmí se bránit, nebo se ho pokouší vyhnat, Kuei jej prokleje. Naštěstí má celkem omezené magické síly, a je dost zbabělý a stydlivý, než aby zaútočil fyzicky. Kuei povstává tehdy, když Po (část duše) člověka neopustí tělo, protože vedl nečestný život, život v utrpení a smutku, nebo se člověku nedostalo řádného pohřbu, tělo bylo vystaveno plnému slunečnímu nebo měsíčnímu svitu, nebo mrtvolu přeskočila kočka. A taky u sebevrahů.
Jedním z nejstarších mýtických upírů je Ekimmou (Ekimmu, Ekimu, Lamassu, Shedu), zahořklý a zlovolný duch známý Asyřanům, Egypťanům, Babyloňanům a dokonce i Inuitům. Přízrak, který bezohledně napadá živé, vysává z nich životní sílu, a když zabije, posedne tělo a činí s ním podle své libosti, někdy celá léta. Ekimmou ovládá mimo jiné telekinezi, takže je velmi nebezpečný. U zrodu tohoto smrtonosného přízraku je obvykle nesprávně provedený pohřeb s nedostatečnými nebo opomenutými obětinami (případně úplně chybějící pohřeb), smrt těhotné ženy, smrt hlady nebo horkem. Občas Ekimmou pronásleduje konkrétní osobu, kterou viní ze svého stavu, s přestávkami může dotyčného pronásledovat a napad celý jeho život. Ekimmou může být zničen jen nápravou křivd, které utrpěl, což není vždy možné.
Podobně prastarým upírem je Utukku, psychický upír z Mezopotámie. V jediném okamžiku dokázal vysát život oběti pouhým pohledem do očí. Zrod upíra byl způsoben tím, že duše byla připoutána k tělu, protože člověk zemřel dříve, než mohl splnit své povinnosti. Naštěstí se Utukku zdržoval obvykle na opuštěných místech, v horách, v pouštích, nebo na pobřeží moře.
Kmoch Long (Khleng Khmoch, Khleng Srak, Peay) je upír z Kambodže. Na první pohled se podobá sově, létá po vesnicích a pije krev lidí i zvířat. Jeho křik působí nemoc zdravým a smrt nemocným. Je však celkem snadné se ho zbavit, stačí po něm házet sýr, palivové dříví a křičet sprosťárny.
FOSSY --- 13:20:03 25.5.2015
Už před poměrně dlouhou dobou jsem tu naznačil, že legendy o upírech jsou obrovsky rozsáhlé téma. Takže bych se postupně, kontinent po kontinentu, podíval na upíry. Výčet upírů není úplný, přesto je poměrně rozsáhlý. Za pozornost stojí podle mě zejména podobnost některých legend napříč světem.

Afrika
Ghana a Togo jsou domovem pro bytost zvanou Asasabonsam (Asabonsam, Assassabonsam,…) Mytologie Černého kontinentu zná dvě verze tohoto tvora. Obě mají podle legend železné zuby, obě napadají své oběti, kořist, z nejvyšších větví stromů. Jednou z nich je téměř klasický zlobr, ovšem s chodidly orientovanými jak dopředu, tak dozadu. Druhou je po krvi lačnící upír. Ten má namísto nohou železné háky. Oba tito tvorové jsou obdobně vražední, oba se s oblibou věší na stromy za své atypické spodní končetiny a oba útočí shůry jako blesk.
Ve stejné oblasti ohrožuje počestné pocestné i další upír, Sasabonsam (Sasabonsum). Jeho zvyky se v mnohém podobají výše popsanému příbuznému, ale také se dost liší. Sasabonsum se podobá netopýrům. Má krátké, zakrnělé ruce, krvavé oči a obrovská netopýří křídla, dosahující rozpětí až šest metrů. Také on rád visívá na stromech, odkud útočí střemhlav, nebo napadá lidi z tichého netopýřího letu. Ani jeden z dosud popsaných nevyniká inteligencí, Sasabonsam často slouží jako strážce a poskok Obayifa.
Obayifo, tvor z legend lidu Ashanti, je upírem stejně zákeřným, jako nejednoznačným. Podle některých legend je to čarodějnice, která v noci ve svém astrálním těle opouští tělo fyzické a přiživuje se na životní síle spících obětí. Dokáže také posednout zvířata a poštvat je k útoku na člověka. Umí se živit i na energii rostlin, pokud není zbytí. Podle jiných je Obayifo upír jako každý jiný, jen preferuje krev dětí a není snadné ho rozeznat od člověka. Tedy alespoň přes den, kdy jej zrazuje jen vyhýbavý pohled očí a fascinace krví. V noci prý ze zadnice a podpaží Obayifa vychází tajemná luminiscence, podle které může být snadno identifikován.
Lid Dahomey nazývá podobné tvory Asiman (Asema). Taková čarodějnice získala moc skrze temné kouzlo a byla jím změněna. Dokáže odložit vlastní kůži a změnit se v bludičku (strašidelná světýlka jsou s upíry spojována téměř po celém světě, pravděpodobně nejhojněji v Německu), v kteréžto podobě létá krajem a loví. Může se take změnit ve zvíře. Pokud najde oběť, jejíž krev jí zachutná, vrací se znovu a znovu. Naštěstí existuje hned několik způsobů, jak předejít útoku, i jak čarodějnici-upírku zahubit. Jakkoliv je to podivné, pokud narazí na rozsypaná zrníčka sezamu nebo rýže, sbírá je a počítá. Doporučuje se přimíchat nějakou nečistotu, jako drcené soví drápky, protože pokaždé, když Asiman najde takovou nepatřičnost, rozčílí se, a rozsype vše, co už sebrala a spočítala. S trochou štěstí ji to zabaví do rána. Dokud nemá svou kůži, je zranitelná světlem slunce. A také se doporučuje “nechutnat”, tedy hojně konzumovat bylinky hořké a štiplavé chuti, které zkazí chuť krve a odradí Asiman od dalších návštěv. Smrtící je take zničení její odložené kůže, ideální je celou kůži prosolit a tím vysušit, takže scvrklou kůži Asiman při pokusu vrátit se do lidské podoby sama roztrhá. Jinak v lidské podobě lze likvidovat jako běžné čarodějnice.
Nikoliv nepodobným upírem je Adze. V přirozené formě bludička nebo světluška, ovšem příležitostně posedně šamana nebo čarodějnici. Tento upíří duch je považován za obzvláště zlovolného, protože si vybírá za svou kořist nejkrášnější děti kmene. Ačkoliv se živí krví, dá se od útoku odradit obětí kokosového mléka nebo palmového oleje. Je-li polapen coby světluška nebo bludička, mění se ihned do lidské podoby. A tehdy je zranitelný stejně, jako člověk.
Dalším v Africe, ale i všeobecně u muslimů známým krvesajcem je Afrit, Afreet, Efriti (a podobně). Legenda praví, že pokud je zavražděn člověk, vrátí se jeho duch o první noci na místo, kde zemřel, a pak tam, kam dopadla poslední kapka živé krve, povstane Afrit. Afrit je druhým nejmocnějším z džinů, ale nepochybně prvním, co se týče krutosti a bezohlednosti. Bere na sebe podobu derviše, sloupu dýmu, džina, nebo dokonce “ďábla”, s rohy, kopyty a ocasem. Samotným zjevem děsí oběti k smrti. Pak je trhá na kusy a pije jejich krev. Prevencí proti zjevení Afrita je zatlačit onu poslední kapku krve, které povstává, nehtem do země, takže duch zůstane tam, kde má.
Důkazem, že schopnost páchat škody, krutost, zloba a dravost nemusí být v přímé úměře k velikosti, jest Impundulu, pravděpodobně inspirace pro pozdějšího Impa. V pravé formě je Impundulu tvorem vysokým stěží tři palce a nesmírně ošklivým. Létá po kraji s pomocí stroje poháněného – jak jinak – krví. Jeho nejběžnější podobou je pták s rudým zobanem, nohama a ocasem. A nejenže je v této podobě plně schopen lovu, kdy útočí ostrým zobanem a spáry, a pije krev jak lidskou, tak dobytčí, ale navíc může způsobit epidemii tuberkulózy, nebo zabít během mžiku jen prudkou bolestí v hrudi, jakoby zásahem blesku. Navíc je hlad, nebo spíše žízeň Impundulu naprosto neukojitelná. Navzdory své velikosti zvládne vyhubit za jediný večer celé stádo dobytka nebo vesnici. A aby toho nebylo málo, slouží často Impundulu jako věrný a oddaný služebníček čarodějnicím. Vlastně obvykle celému rodu. Impundulu je totiž nesmrtelný a nelze ho zničit. Takže se dědí z pokolení na pokolení. Pokud ale potomek není čarodějem/čarodějnicí a Impundulu nevyužívá, nebo mu nedopřeje každý večer krmení či volnost pro lov, Impundulu ukončí pracovní poměr. Zpravidla to je pro (bývalého) majitele nepříjemné a fatální.
Lamia. Jméno mýtické královny Libye. Zamiloval se do ní sám Zeus. To ovšem přivedlo do varu jeho manželku Héru. A ta nejenže pozabíjela všechny Lamiiny děti, ale královnu samotnou proklela. Z krásné ženy udělala odporné monstrum ne nepodobné Medůze. Od pasu dolů had. Navíc monstrum lovící a zabíjející cizí děti a sající jejich krev. (Jinde se praví, že Héra děti královny jen unesla a dala na výchovu cizím lidem, královna ze žalu a závisti pak páchala zvěrstva na cizích dětech, a obludnost její mysli se promítla do jejího těla. A ještě jinde, že Héra donutila královnu pozřít vlastní děti, což vedlo k šílenství královny, která díky prokletí nemůže zavřít oči a stale vidí obraz svých mrtvých dětí.) Buď jak buď, Lamie nyní patří mezi známé upíry. A od ní se odvozuje i původ celé rasy jí podobných monster s chutí na dětskou krev, lamií. Ovšem ne v Libyi, ale v Řecku.
V Angole znají upíra zveného Kishi, potvoru navýsost rychlou a obratnou. Obvykle má buď dvě hlavy, lidskou a hyení, nebo vypadá jako hyena s nezvykle velkými tesáky. Umí se ale proměnit v muže nebo lebku. Jako muž si pak najde ženu a co nejrychleji ji přivede do jiného stavu. Po narození dítěte Kishi matku zabije a sám vychová malé monstrum pod hladinou moře, kde obvykle žije. Kishi se živí krví a masem lidí.
Poněkud atypický upír je Ramanga, upír z Madagaskaru, se kterým uzavřeme (neúplný) výčet upírů afrických. Ramanga byl věrným společníkem a průvodcem kmenových náčelníků. Však by se take jeho jméno dalo vykládat jako “modrá krev”. Jeho povinností bylo pojídat odstřižené nehty a vypít všechnu krev, kterou mohl náčelník prolít (náčelníkovu krev, ne krev prolitou jeho rukou). Stejnou službu poskytoval upír všem nejdůležitějším a nejvýše postaveným členům kmene. Zní to možná divně, ale cílem tohoto opatření a důvodem, proč byl Ramanga tak ceněn, bylo, že se krev a nehty těch důležitých nedostaly k nepřátelské čarodějnici nebo šamanovi a nemohly se stát prostředkem k rituálům a kouzlům s cílem smetánku ohrozit.
GUYVER --- 8:58:43 24.4.2015
FJERTIL: Něco se našlo, ale spolehlivě nedoloženo:
In 1986, the wreckage of an Avenger was found off the Florida coast during the search for the wreckage of the Space Shuttle Challenger.[citation needed] Aviation archaeologist Jon Myhre raised this wreck from the ocean floor in 1990. He mistakenly believed it was one of the missing planes.[9]

In 1991, a treasure-hunting expedition led by Graham Hawkes announced that the wreckage of five Avengers had been discovered off the coast of Florida, but that tail numbers revealed they were not Flight 19.[10][11] In 2004 a BBC documentary showed Hawkes returning with a new submersible 12 years later and identifying one of the planes by its bureau number (a clearly readable 23990[12]) as a flight lost at sea on 9 October 1943, over two years before Flight 19 (its crew all survived[13]), but he was unable to definitively identify the other planes; the documentary concluded that "Despite the odds,[14][15] they are just a random collection of accidents that came to rest in the same place 12 miles from home."[16][12] But in March 2012 Hawkes was reported as stating that it had suited both him (and indirectly his investors) and the Pentagon to make the story go away because it was an expensive and time-consuming distraction, and that, while admitting he had found no conclusive evidence, he now thought he had in fact found Flight 19.[11]

Records showed training accidents between 1942 and 1945 accounted for the loss of 95 aviation personnel from NAS Fort Lauderdale[17] In 1992, another expedition located scattered debris on the ocean floor, but nothing could be identified. In the last decade,[when?] searchers have been expanding their area to include farther east, into the Atlantic Ocean, but the remains of Flight 19 have still never been confirmed found.

In the mid-1960s near Sebastian, Florida, wreckage was found of a warplane with two bodies inside. The Navy retrieved the aircraft and bodies, saying it was from Flight 19. However, the Navy later recanted its statement and has not identified the bodies, even after Freedom of Information Act requests in 2013.[18]

Flight 19 - Wikipedia, the free encyclopedia
http://en.wikipedia.org/wiki/Flight_19
FJERTIL --- 22:02:11 23.4.2015
FOSSY: Jen bych doplnil, že tu letku našli někdy tak před 3 lety, pokud mne paměť nemate.
FOSSY --- 12:52:31 23.4.2015
Tak opět jednou omluva za naprostý nedostatek času...

Střelka kompasu se točí kolem dokola a marně hledá sever. Výškoměr se protáčí a ne a ne se usadit na nějakém jednoznačném čísle. Oči pálí od neúspěšné snahy proniknout mlhou, rozpoznat vodu od oblohy a najít horizont. Dokonce i čas jako by se choval podivně. Některé cesty trvají příliš dlouho, některé absurdně krátce. Vysoko na obloze se bez zjevného zdroje objevují podivná, nehybná i vířící světla. A stejně tak dole, kdesi v hlubinách, daleko pod hladinou. Selhávají I komunikační přístroje. A občas nezmizí celé plavidlo, ale jen jeho posádka…
Tak takové jevy prý provázejí plavbu nebo let oblastí, která je považována za jednu z nejtajuplnějších na světě. Možná po právu, možná ne. Něco přes million kilometrů čtverečních, vymezených Hamiltonem, Miami a San Juanem v téměř rovnostranném trojúhelníku, jehož strany někteří záhodologové mírně upravují, aby odpovídali číslu 1618,034 km, tedy Zlatému řezu. Ostatně o podivnostech v této oblasti psal údajně už Kryštof Kolumbus.
Říká se, že bermudský trojúhelník se vzpírá jakémukoliv vysvětlení, a tak si lidé milující záhady našli svá vysvětlení. Jedním z nich je například podmořské město, jehož obyvatelé si pomocí magie nebo pro nás nepochopitelné technologie střeží svá tajemství. Úsměvné? Možná, ale u pobřeží Kuby bylo skutečně objeveno podmořské město, shodující se údajně s olméckými vykopávkami… Další možností jsou oblíbení zelení mužíčci. Mimozemšťané totiž mohou mít na svědomí jak matení smyslů, tak matení přístrojů, dokonce I podivné “skoky v čase”. V méně proklamovaných vysvětleních najdeme třeba to, že v BT bydlí sám Poseidón, že je místo prokleté (kým, tak to už záleží na vypravěči), že se zde stýkají dimenze, a mnoho dalších, podle vkusu si své oblíbené najde prakticky kdokoliv.
Nejznámější zmizení v BT jsou asi tato (chronologicky):
Marie Celeste – dvojstěžník, který vyplul z New Yorku v listopadu 1872. Nalezen byl mezi Azorským souostrovím a Portugalskem o měsíc později. Bez posádky a záchraného člunu. Zmizelo 10 lidí, bez zásob, bez cenností, bez vybavení. Deník kočil záznamem na konci listopadu, poslední zápis byl zapsán na území BT.
Cyclops – nákladní loď, která zmizela v BT v březnu 1918. Přes tři stovky lidí, náklad rudy. Při pátrání po válce se ukázalo, že v tu dobu nemohla být za zmizení lodě odpovědná ani ponorka, ani mina, ani zběhnutí kapitána, rodilého Němce. Loď se prostě vypařila. (U Norfolku byl objeven vrak, ale dosud nebylo jednoznačně prokázáno, že se jedná o Cyclops.)
Letka 19 – asi nejznámější a zároveň možná nejzáhadnější zmizení v BT. Prosinec 1945. Letka pěti bombardérů USAF Grumman TBF Avenger. Běžný cvičný let. Potom hlášení, že se přístroje chovají podivně a že rychle klesá viditelnost. Poslední zachycená zpráva byla instrukce velitele letky, aby pohromadě se držící letadla přistála na hladině, jakmile jim bude docházet palivo. Letku už nikdo nenašel, naopak při pátrání zmizelo další vojenské letadlo s třináctičlennou posádkou.
Marine Sulphur Queen – další nákladní loď, zhruba čtyřicet členů posádky, únor 1963. Vrak se nikdy nenašel. Proti záhadě mluví rozhodnutí soudu ve prospěch pozůstalých, aby je společnost, provozující MSQ odškodnila, protože loď byla v desolátním stavu.
A tak dále…
Mno, a teď troche zdravého skepticismu?
Existuje mnoho vysvětlení, která boří statut bermudského trojúhelníku coby záhadného místa, okna mimo prostor a čas. Statistiky říkají, že v letech 1945 – 1971 si BT vzal 22 letadel a v rozmezí 1840 – 1973 38 lodí. To zase není tolik, když se vezme v úvahu, o jak frekventovanou oblast se jedná. Většina záhadných zmizení proběhla v období studené války, takže vzhledem k poloze BT je vysvětlení nasnadě. Pak tu je počasí, které se vyznačuje hojností tornád, hurikánů a bouří, kdy nejsou vyjímkou patnáctimetrové vlny. S hloubkou dosahující i 6000 metrů není divu, že vraky mizí. Podmořská naleziště metanu, který může vystoupat až do výše 2000 metrů, ovlivnit přístroje, přiotrávit posádku a fatálně působit na spalovací motory. Piráti. I pro skeptiky je verzí na výběr…
ALDARION --- 15:11:01 23.3.2015
Sakra práce, to se mi nemělo stát, to je tak strašně velká hromada zajímavejch knížek a já si zrovna nemůžu dovolit moc prokrastinovat! ;D