Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
klub Peace Is Dead - Pruser crew
DIM42
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
BJETUSH --- 12:32:11 29.9.2013
dnes:
Squat Cibulka » Blog Archive » 29.09.13 narez na nedeli
http://cibulka.squat.net/?p=182
DIM42 --- 19:56:52 22.9.2013
SGNLR: uz nejsou - konecne
SGNLR --- 15:09:42 21.9.2013
buraky
SHM8 --- 10:11:29 20.9.2013
Zastupitelé hl. m. Prahy odmítli zástavbu v Parku

Běh za Vidouli slavil úspěch! Zastupitelé hl. m. Prahy odmítli zástavbu v Parku | o Cibulkách, Šmukýřce a okolí
http://www.cibulky.info/?p=1927
zastupitelé Hlavního města Prahy dnes na zasedání neschválili návrh zadání celoměstsky významné změny IV ÚP SÚ hl. m. Prahy – Z 2765/00 (Praha 5 – Obytná zástavba na Vidouli).
SGNLR --- 22:50:11 13.9.2013
BARUSHA: aha, takjo:) minimalne je jedno v HD a druhy ne, tak to pro fajnsmekry:)
BARUSHA --- 21:04:51 13.9.2013
SGNLR: no jo ale ono je to stejny prece!
SGNLR --- 20:55:24 13.9.2013
BARUSHA --- 20:49:34 13.9.2013
SGNLR:
Barbora Šimková, Veřejný zájem (dokumentace), 2011
http://vimeo.com/25569111
SGNLR --- 16:58:42 13.9.2013
psal sem do skoyl recenzi na Prazsky Bienale, ktery do tohodle vikendu probiha na Nakladovym nadrazi Zizkov. je to spis o tom miste a z nejaky casti taky porovnani s predchozima aktivitama Discentra.tak kdyby vas nekoho zajimal muj pohled na vec:

Pražské Bienále, toto není ve veřejném zájmu

Letošní ročník Pražské, rádoby prestižní umělecké události je opět o něco slabší než ten minulý. Celá akce, která si klade za cíl být přehlídkou současných uměleckých tendencí na světové úrovni, působí spíše chátrajícím dojmem.

Prostor a minulost
Pokud by tato akce měla mít nějaký nesporný pozitivní potenciál, pak je to její lokace. Prostor Nákladového nádraží Žižkov byl po dlouhých sporech uznán jakožto industriální architektonická památka, tudíž se snad nebude prozatím bourat. Bienále tak mělo možnost nalákat na inkriminované místo návštěvníky, kteři by se jinak na jednu z lukrativních ploch v Praze možná ani nepodívali.
Když pominu absenci jakýchkoli viditelných poutačů a nezvládnuté PR celé akce, dalším minusem pak bude jednoznačně neshopnost využít daný prostor zajímavým způsobem. To se naopak podařilo při jednodenní guerillové výstavě Veřejný zájem, která probíhala na Nákladovém nádraží v květnu 2011. Byla organizována autonomním hnutím a především lidmi z Discentra. Discentrum byl alternativní prostor na nádraží, kteří si na pár let pronajali squatteři z bývalého squatu Milada. Na místě žili, pořádali výstavy, koncerty, workshopy či třeba veřejnou knihovnu a veganské hody. S místem tak měli neustálý kontakt, znali osobně zaměstnance a jiné postavičky z okolí. Díky tomu se na místě těšila rozkvětu alternativní kultura, probíhali srazy aktivistů či místo sloužilo jako útočiště různým přespolním kapelám nebo nomádům. Lidé z Discentra dávali místu duši a v kulisách industriálního skanzenu tak kvetly zárodky života zdola. Při zmíněné výstavě, která aktivistickým, tedy pro někoho možná mírně agresivním způsobem upozorňovala na akvitity zainteresovaného developera Sekyra group a kapitalistický přístup k plánování města, mohli návštěvníci zažít město opravdu jinak a nasát neopakovatelnou atmosféru. Samotná díla byla vystavena na vlakových nástupištích, mezi kolejištěmi, na nakládacích plochách nebo v samotné budově Discentra(zde se například pod vedením sociálních geografů mohli lidé zapojit do interkativního projektu, kdy po vzoru Situacionistů vytvářeli psychogeografické mapy a urbanistiké plány imaginárního města). Chvíle kdy se na pololegální akci potkáváte s náhodně kolemjdoucími rodinami, aktivisty z okolí, nebo squattery má romantizující podmanivý účinek, o to více když se účastníte improvizovaného koncertu Guma Guar či Rafanů na jednom z širokých nástupišť, pod krovy rezavé historie. Tehdy výstava pracovala s konkrétním zákoutími i ruinami a využila stylem site- specific danou lokaci jednak k vizuálním hrám, tak ke konkrétním návrhům(někdy možná přilis zjednodušeným) řešení gentrifikace a památkovým zločinům. Nešlo o pouhé výkřiky do tmy, ale svérázné aktivizující impulzi nebo třeba fundovanější studie od Praguewatch.cz. Zvídavější část publika(i když na podobných akcí se happeningovým stylem stáváv publikum i tvůrcem dočasného uměleckého živoucího artefaktu) se přes staré výtahové šachty měla možnost dostat na střechy areálu, či do chodeb a tak se nad krásnou funkcionalistickou stavbou pokochat i z nepřístupných míst. Akce vytvořila dočasně autonomní zónu. Prostor nebývale ožil, bez jakéhokoli rozpočtu, tedy na bázi DIY. Toho dne přimhouřila oči i Policie. Když strážníci viděli, že je akce opravdu ve veřejném zájmu tak překousli i svou evidentní nelibost v experimentální noisovou hudbu a s dostatečnou dávkou pochopení a pozdravy odešli. Podobné aktivity, sic s malým odstupem, ale přeci podporoval aktivní občan Prahy 3 a politik Matěj Stropnický. To on se o záchranu nádraží hodně zajímal a udělal si z ní jednu ze svých misí na radnici.

Tentýž Matěj Stropnický podpořil i letošní Bienále. To probíhá každý rok v jiných opuštěných prostorách, ruinách českého “porevolučního” kapitalismu. Někdy jsou to haly v Karlíně, jindy třeba opuštěné kanceláře věžáku Microny. Strategie využívání podobných prostor ve stylu “pop- up” galerií, či klubů je ve světě dlouhodobým fenoménem. Zneužít a vyždímat genius loci podobných areálů je vemi snadné. Obávám se, že v případě Bienále se ovšem nepodařilo ani tohoto šibalského kousku. Díky uzavření výstavy do horních pater hlavního traktu a absenci nějakého obeznámení diváků s geo-politickým kontextem místa tak došlo k mumifikaci vice- či- méně mrtvých kurátorských bloků uvnitř betonového mauzolea, odkud není vidět ani zpět ani dopředu v čase. Plán nalákat podobnými akcemi více Pražanů(v prohlášení Matěje Stropnického z webu Bienále se dočteme, že doufá v až statisícovou návštěvnost) a tím spustit veřejnou debatu nebo případná referenda a prostě léčit veřejný prostor nemocné Prahy, se však nepodařil. Díky neviditelnosti výstavy, o jejímž dvouměsíčním trvání neví ani mnoho lidí z uměleckého světa, se z angažovaného záměru rozhodně nepodařilo vytěžit žádné uspokojivé závěry. Možná se ale přišli podívat bohatší obyvatelé Žižkova, především ti z luxusní uzavřené residence Central Park Praha, která leží naproti přes koleje. To, že se tyto kontroverzní stavby doposud nezaplnily novými obyvateli je možným apokalyptickým scénářem, ve kterém budeme v blízké budoucnosti pořádat jiný ročník výstavy Veřejný zájem v rozlehlých luxusních bytech těchto věžáků. Jistě by bylo milé si ve whirlpoolu popovídat s aktivisty a na střeše zažít raveovou párty s vip výhledem na Prahu. Bylo by to rozhodně více osvěžující, než zkostnatělý formát a neschopnost využití specifických prostor, jaký nám předvádí organizační team Pražského Bienále.

Nesmíme také zapomínat, že osídlování nevyužitých prostor, brownfieldů a zanedbaných městských částí umělci, je dvojsečné. Není zaručeno, že by se z místa nestalo další obětí gentrifikace. Samotná přítomnost kulturních subjektů totiž není zárukou šetrné a pro okolí prospěšné symbiózy. Možnost vytvoření luxusních artových kaváren, posh bílých kostek a veřejnosti nepřístupných ateliérů pro vyvolené, je bohužel pravděpodobnější, než jakýkoli nezjištný tah ze strany radnice a města směrem k samosprávné aktivitě, která by měla opravdu lokální kořeny.

Z hlediska profesionality instalací a pojmutí prostoru se až na vyjímky jedná o balancování mezi improvizovanou výstavu v alternativních prostorách a přetvářkou. Místo vyzývá k práci s konkrétními proporcemi hal, s klenutými stropy, nedostatečným osvětlením nebo třeba kovovými věžemi venku. Instalcích ušitých na míru místu, nebo se k němu aktiovně vztahujících zde moc nenenajdeme. Vybraní umělci sem většinou přivezli i několik let stará díla. Některá v prostoru působí jako zapomenutý odpad a přepažení místností v zásadě brání v obdivu nad tím, co je na bienále nejzajímavějším- totiž samotný prostor. Pokud kurátoři nepřistoupili k této spontánní a interaktivní strategii s prací s prostorem(v tomto performativním a improvizovaném postoji se tak často snáze přehlížejí technické nedostatky), měli možnost haly rekonstruovat a profesionálně zvelebit do podoby “opravdové galerie”. To se z údajného finančního nedostatku nepodařilo. Proč si tedy logicky nevybrali první variantu nevím. Snad se snažili někomu, ale především sobě něco dokázat. Přístě by bylo dobré se vybavit větším dílem sebereflexe.

....druha cast je uz o samotnym vystavenym umeni, ktery snad zhateuju jeste vic, ale kdyby to nekoho zajimalo tak rad poslu do posty:)