Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
HRY » rpg
DrD - příležitostné hraní II. útočiště
ROBIN_SNNS
Kaslem na pravidla, dovednosti, atd. Vypravim pribeh, kdo chce, muze se pridat. 

------
Dovednostní pravidla, k přečtení tady: https://docs.google.com/document/d/16Pi5cAUSGcxbZtL2gOwW2Alt6z7rPKprrGq7Vh2bG9w/edit?hl=en_US&authkey=COKdiIQD
Ctete pribeh, pokracujte v nem. At se behem vaseho prispevku neco stane. Nezapomente v prispevku na vyvoj postav - myslenky, vzpominky, plany :)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
GAF --- 17:58:12 25.8.2014
DNF: Rudovous se po chvíli soustředění rozhodnul, že se přeci jen zastaví v hostinci. Koupí nějakému vesničanovi korbel, přisedne si, sám spláchne prach cesty druhým* a přitom se snad dozví se, co se zrovna šušká ve světě mimo les. Spojí užitečné s příjemným.

Někdy je lepší se ve spěchu na chvíli zastavit a rozhlédnout se. opakoval si v duchu starou moudrost. Snad nebude první vesničan, na kterého natrefí, špeh. To by tak ještě hrálo. napadnulo ho hned poté. Ale co už, kdo se bojí nesmí do... vesnice.

Tak se dal znova do pohybu, v hlavě představu napěněného piva a pomyšlení na to, co se asi dozví.



* vesničanem, spláchne prach cesty druhým vesničanem :D sorry já musel...
ROBIN_SNNS --- 20:33:38 25.3.2014
Lina tak vzpomněla na starou legendu, kterou kdysi slyšela od Griwen - o obchodníkovi, který si kdysi rozhodl sám namíchat lektvar na pleš. Vyhledal tedy učeného poustevníka, a ten mu za drobné přilepšení poradil jak na to. Ovšem zapomněl poděkovat a tak mu mnich neřekl poslední důležitý krok - milému obchodníkovi nejenže narostly vlasy, ale narostly mu až pod kotníky a kdykoli se ostříhal rychle mu dorostly. Od té doby se šušká, že někteří zdatní mastičkáři a lékárníci dovedou ten lektvar napodobit...
ROBIN_SNNS --- 20:25:40 25.3.2014
Lina si tedy začala barvit vlasy. Kaštanová se jí zamlouvala víc, krom toho to byla běžná barva horalů, kteří čas od času procházeli její vesnicí. Mrkla se na obal lahvičky - hm, dvě obrácení malých hodin. Pak si všimla, že jí k tomu nedal žádný ručník ani plenu, tak jej o ni požádala. Když jí ho po dvou minutách konečně přinesl, ovinula si jej kolem hlavy a řekla teď máme čas na snídat se, tohle ještě chvíli potrvá. Jo a ty nůžky nebudeme potřebovat, máš řemínek na stažení? A kutnu s kápí? Protože připravíš-li holku o vlasy, měl bys po ruce mít Ittův lektvar (http://www.postavy.cz/bratranec-itt/), je-li ti život milý...
DNF --- 17:48:31 25.3.2014
Lina zrovna prchala po okraji srázu před armádou lidí se čtyřma rukama, oblečenýma v uniformách císařských biřiců, které vedl vousatý velitel s očima kolem celé hlavy. Provazový mostek nad propastí byl na dosah, ale jen na něj Lina vběhla, začal se měnit na liány, na nich narostly velkou rychlostí listy, a v propasti se otevřelo jezero žlutých a modrých kotoučů průhledné mlhy. Lina si s úlekem uvědomila, že se mostek rozpletl, a ona pomalu plachtí mezi cáry mlhy. Vtom jí vítr srazil na jednu stranu, a hned zase na druhou. Bojovala s větrem, aby udržela přímý směr, když najednou .. otevřela oči. Nad ní stál Truna, a třásl jí ramenem. Za oknem byla tma, ale ne černá, ale modrá, jakoby mělo každou chvíli svítat. Tak se jí to přece nezdálo.
“Vstávej děvče, bude svítat. Igor vedle udělal snídani, pak se musíš připravit. Juk mi předal královninu věštbu, budeme vyrážet asi za hodinu, až vyjde slunce.” když viděl, že je Lina vzhůru, přešel k bedně, a sebral přístroj s krystalem, který byl teď světle žlutý, a mírně pulsoval. “Pátrači jsou dávno pryč, nad městem je bezpečno.” otočil se k Lině, stisknul mosazné kolo na přístroji, to se otočilo, a krystal zhasl. Lina pozorovala krystal, a bezděčně se zeptala: “Pátrači?” Truna hledal na stole mezi pergameny, a mimochodem vysvětloval. “Pátrači. Nestvůry císařských mágů. Slídí nocí po jiných magických bytostech. Kvůli nim prakticky nemůžeme používat létání, a část noci po kterou jsou aktivní nemůžeme používat magii, pokud nejsme pěkných pár sáhů v podzemí. Ale to teď není důležité, to se týká Hadvanu. My máme jiné starosti.” Podal Lině pergamen s její podobenkou. “Neznáš tuhle slečinku?” zeptal se s téměř komickým přízvukem. “Ale to jsem … já!” hlesla Lina. “Ano, to jsi ty. Juk to sebral před strážnicí, ale počítám, že ráno to bude na nárožích hned vedle zákazu alchymie ze včerejška.” Při těch slovech Trunovi blýsklo v očích, ale hned klidně pokračoval. “Proto by tě neměl nikdo poznat. Tady to také přinesl Juk.” Otočil se k bedně, a přisunul k Lině balíček oblečení, na kterém ležely obrovské nůžky. “Samozřejmě změníme i barvu vlasů, svoje vybavení tu už nemám, ale Juk přinesl .. podívej” vzal do rukou lahvičky a jak četl cedulky, ve tváři se mu zračilo čím dál větší překvapení. “Ohnivojiskrnou kaštanovou, a - podívejme, Havranokřídlou čerň!” otočil se do dveří a zavolal do druhé místnosti: “Juku, jsi si jistý, že Hanera ti dala právě tyhle lahvičky?” Ještě než se ve dveřích objevil Juk, Lině se v hlavě ozvalo “Říkala abych si vybral na stole, a já jsem tolik spěchal za vámi .. “ dořekl Juk, už ve dveřích, a udělal tak nevinný pohled, že se by mu uvěřil i prefektův vyšetřovatel. Truna se na něj káravě podíval, a pak se otočil zpět k Lině. “Jako chlapci by ti asi víc slušela černá. Ale vyber si sama. Převléci se můžeš vzadu, my se dívat nebudeme.” A ukázal bradou k výklenku se závěsem, kde stál plechový lavor a malé odštíplé zrcátko. “Takže ze mě má být chlapec?” otočila se Lina na Trunu. “Chápeš rychle. Chlapce nehledají. Venkovského mnicha s učedníkem už vůbec ne.” Pokynul ke dveřím, kde Lina vedle Juka spatřila stát Igora, oblečeného v pytlovité sutaně venkovských mnichů. V ruce nesl dva kouřící hrnky, a prkno s několika chleby a sýrem. Lina se rozesmála, když na ní udělal zbožný pohled, a otočil oči k nebi. Trunovi také cukaly koutky, ale ovládl se, poslal Linu za plentu, aby se změnila v chlapce, a dal jí s sebou obě lahvičky. “Až si vybereš, prostě si to vmasíruj do vlasů. A ty se pojď najíst, Juku. Myslím, že se budeš muset před Hanerou chvíli skrývat, a to v případě, že to co zbyde vrátíš. nemáme moc času, musíme být naprosto přesní!”
DNF --- 17:36:27 24.3.2014
“Zvědavá tedy skutečně jsi,” usmál se Truna, a přešel k lavici, na které Lina předtím ležela, a naznačil jí, aby si sedla k němu. “Tak to vezmeme po pořádku. Asi bys měla vědět, že nejsme sami - Hadvan je hlavní město, a tak se asi nebudeš divit, že tu dříve sídlila lóže mágů, tedy probuzených, jak si říkáme dnes. Tím myslím před anexí Puuri císařem. Zpočátku císař nechával probuzené na pokoji, ale jakmile upevnil svoji moc nad Puuri, začal stavět všechnu magii mimo zákon, a probuzení museli přejít do ilegality. Došlo to tak daleko, že vojáci mají tyhle krystaly, a my se skrýváme.” opovržlivě pohlédl na krystal na bedně. “Mnozí museli odejít na pevninu, nebo do hor. Já jsem například alchymista. Ne mastičkář, lékárník, nebo bylinkář, ale alchymista. Svoje přípravky míchám za pomoci magie, magických ingrediencí a postupů. Za to mi císař slibuje smrt. Juk je nedávno probuzený, učedník magie mysli. Jeho probuzení neproběhlo úplně hladce, a nemůže od té doby mluvit - proto tě nemohl přímo na náměstí oslovit, protože krystaly vojáků by vás zachytily. Igor je Bílý. To znamená, že magii nemůže používat ani co by se za nehet vešlo, ale je velice odolný proti jejímu působení. Nemusíš ani hádat, co by i Igora čekalo u císařských.”
“Ale jak ho mohou odhalit?” Skočila mu Lina do řeči. “Přeci krystaly ho nepoznají…”
“Máš pravdu, jsi bystrá.” Pochválil ji Truna. “Právě proto nám zrovna Igor pomůže dostat se z města. Ale ještě jsem ti neřekl všechno. Juk odešel ke Královně. Ona je vědma, kouzelnice všech disciplín, pravá čarodějnice. Žije na rozhraní dvou světů, a bez pomoci lóže by v dnešním Puuri dlouho nevydržela. Ale ani my bez ní. Její jasnovidné schopnosti nám ukáží správnou cestu i okamžik na opuštění města. Pak pojedeme na sever, k řece Kalka, a pak do Ynguary, tam, kam jsem poslal celou svoji dílnu. Tam budeme alespoň na nějaký čas v bezpečí.” zakončil Truna.
Lina chvíli přemýšlela. “A vy jí věříte? Té … čarodějnici? Královně?” zeptala se pomalu. Igor se nehlučně postavil, a Truna se v údivu podíval na Linu. “Jestli jí věříme?” Očima roztržitě přeskočil na Igora, a zase zpátky na Linu. Jakoby nechápal. Potom se rozesmál. “Ale to se ví že věříme. Skoro jsem zapomněl že ty nejsi probuzená, a nesetkala ses s ní. Je to naše matka, která vede naše kroky. Nic se neboj, a věř jí taky, jednou sama pochopíš.” Igor se také usmál, a zase se posadil. “Je to další věc, o které ti musím říct. Jistě znáš staré pověsti a zkazky o magických netvorech, zrůdách, a podobně. To jsou krajní případy, kdy se probuzení fatálně nezdařilo. Většinou jednoduše kvůli tomu, že bytost, ve které se probouzí zřídlo, nebyla dostatečně informovaná, nebo se tak stalo v nevhodné době, přesně jako u Juka. Toho jsme naštěstí našli včas - a tebe taky.” Gestem utišil Linu, která se právě chystala zeptat na tisíc věcí ohledně svého probouzení. “Víc teď vědět nepotřebuješ, Smaragdový Tis utišil tvoje zřídlo na běžně nedetekovatelnou úroveň alespoň na týden, a podle mého odhadu nám dal nejméně měsíc času do tvého plného probuzení. Do té doby určitě budeme v Ynguaře, a tam pro tebe najdeme Průvodce. Ve skutečnosti bych se nedivil, kdyby tam na nás prostě čekal…” dodal zamyšleně.
“Jak to myslíte, prostě čekal?” nedalo to Lině. “To poznáš, děvče. Probuzeným se dějí věci .. jinak. To poznáš.” potřásl hlavou, a otočil se k Igorovi. “Běž ke dveřím, Igore, Juk tu může být každou chvíli. Ať nás nemusí volat.” Igor přikývl, a odešel do průjezdu, čekat k vratům.
Truna se obrátil zpět k Lině, položil ji ruce na ramena, a chlácholivě k ní promluvil. “Neboj se děvče. Zbývá ti měsíc tvého starého života, a pak se před tebou otevře nový. Ne tak bezpečný, ale zato … “ chvíli se zamýšlel co vlastně chce říct, “ … živý, ano.” dodal po chvíli. Pak chvíli mlčel, Lina se chtěla ještě zeptat jak daleko je do Ynguary, jaké je to probuzení, jestli to nebolí, kdy uvidí Královnu, jak se domluvit myšlenkami …. ale víčka měla najednou těžká, a svět před jejíma očima se pomalu rozplýval. Cítila jak ji Truna pokládá na lavici, a pak už spala.
Truna ji přikryl plachtou, a přešel zpět k bedně, právě když se na dlažbě průjezdu ozvaly tiché kroky. Do dveří vstoupil Juk, položil si prst na ústa, a na stůl hodil pergamen. Igor se nahnul k Trunovi. “Přestalo pršet. Pátrači jsou zase v ulicích, ale vše jako obvykle, žádná zvláštní aktivita. Jen tohle.” A bradou ukázal k pergamenu. Truna ho vzal do rukou, a z obrázku uprostřed pergamenu se na něj dívala Lina. S trochu větším nosem a odstávajícíma ušima, ale pořád to byla poměrně věrná podobenka. Text pod obrázkem sliboval odměnu 20 stříbrných, od Prefekta jeho Císařské milosti, blablabla … “Ocenili ji docela levně.” zabručel Truna. “Ostatně jsme to čekali. Máš všechno?” otočil se na Juka. Ten hodil na bednu vak, který měl přes rameno. Truna do něj nahlédl, vyndal několik lahviček, velké nůžky, a chlapecké oblečení. “Dobře. Až pomine nebezpečí, předáš mi, co ti řekla Královna.” Sáhl do váčku u pasu, a vyndal podivný přístroj s krystalem uprostřed. zespodu vytáhl malinkou stříbrnou lahvičku, na horní plošce otevřel malý otvor, a vpravil dovnitř několik kapek tekutiny z lahvičky. Přistroj zavřel, vrátil lahvičku na její místo, a pootočil mosazným kolem, které přístroj těsně obepínalo. Krystal se hned zbarvil do červena. “Pravda, pátrači už vyrazili.” Pronesl s jistým uspokojením. “Takže před svítáním nemůžeme nic dělat. Juku, Igore, běžte spát, ráno vás vzbudím. Až pátrači zmizí, uděláme další krok.” Jak domluvil, tak se prostě opřel o zeď, a usnul.
ROBIN_SNNS --- 17:49:55 21.3.2014
Jakou máme skutečně šanci uniknout císařským? Je místo, kde nás nechají na pokoji? A kdy vyrazíme? Budeme muset plavat? Kým přesně je Luk? Co je zač? Takové i víc podobných otázek se honilo Lině hlavou, hlasitě se však zeptala jen těch několik prvních.
DNF --- 12:41:35 21.3.2014
Jakmile list otevřela, hned poznala rukopis. Griwenina lehká ruka rozmáchle načrtávala písmena, nakloněná lehce doprava, a inkoust skoro voněl duběnkami, které Lina sama sbírala v lese nad vesnicí. V předtuše nějaké závažné události se Lina začetla do úhledných řádků.

Pane, obracím se na Vás s velikou prosbou a odvolávám se na naše dlouholeté vztahy a známost. Léta Vám dodávám byliny obyčejné, i na zvláštní objednávku, a mnohokráte jsme nad vínem hezký rozhovor měli, ve Vašem krámku v Takře, i naposled v Hadvanu. Vím, že jste moudrý a velkorysý muž, nerozzlobte se prosím na mně za moji troufalost a ani na dívku která tento dopis nese. Moje prosba se týká právě jí.
Od malička je podivná, jak si možná z mého vyprávění pamatujete. V poslední době se to zlepšilo, a já měla naději, že se jednou vdá, a převezme naší chalupu i mojí bylinkářskou zahradu. Ale teď je zřejmé, že se v ní probouzí zřídlo. Viděla jsem ve spánku jasné příznaky, a moje byliny to již nedokáží zvrátit. Zanedlouho by to došlo i lidem ve vsi, a víte, co by pak následovalo, jak s takovými nakládá lůza. Také jistě víte, že já dar nemám, a tak jsem bezmocná, a nerozumím tomu, co se musí stát.
Snažně Vás prosím, vezměte ji do učení, byliny pěstovat i prodávat zná, a v obchodě se mladé ruce jistě zaměstnají. Udělejte co je třeba, aby jí nedostali císařští, a mohla dál a šťastně žít na Puuri. Mám jí moc ráda, je pro mě jako vlastní dcera, proto jsem tak dlouho váhala, a nechávala ji u sebe doma. Zapřísahám Vás, postarejte se o ni, a pokud nebude možné aby zůstala u Vás, dejte ji do učení nebo do práce jinam ve městě, ale držte jí stranou od problémů. Je zvědavá až hrůza, a strká hlavu vždycky přesně tam, kde se něco stane. Doufám, že jsem Vám nepřidělala moc problémů, a také že se s Linou zase jednou setkám, až bude probuzená, až z ní bude žena.
Natisíckrát vás líbám, a jsem Vaše věčná dlužnice. Kdykoliv budete potřebovat, udělám všechno co bude v mých silách, abych vyhověla Vašim přáním.
Griwen

Lina si některé části dopisu musela přečíst vícekrát, ale stejně z toho nebyla úplně moudrá. Ano, ve vsi se na ní dívali divně, ale ona sama na sobě nic divného nepozorovala. A teď - nějaké zřídlo, a dar … domyslela si, že se jedná o magii. Nebezpečný, a krutý dar. Dar, který ji dává hlavně vyhlídku na neustálé pronásledování císařskými vojáky, i nic nechápajícími obyčejnými lidmi. Nevěděla nic moc o magii, ale jako všechny děti o zimních večerech, přástkách a draní peří, slýchala vyprávění a pohádky o staré magii, Černém Graiirovi, největším mágovi, čarodějnicích a druidech, nestvůrách a příšerách které vyrostly z magie. Vždycky si myslela, že to jsou pohádky, a že císařští vojáci vlastně vyvracejí staré pověry a vyprávění z doby, kdy Puuri byl svobodný ostrov, a snad na něm byli i trpaslíci a elfové.
Spustila ruku s pergamenem, a stočila pohled na Trunu, který trpělivě čekal, než si dopis přečte.
“Co to má znamenat? Griwen píše že .. mám dar … jsem … čarodějnice?!” slova jakoby jí ani nechtěla přelézt přes rty.
Truna se posadil vedle ní. “Ano. I kdyby mi to Griwen nenapsala, řekl mi to Juk.” Když se Lina zatvářila tázavě dodal: “Ten chlapec s modrýma očima, který tě našel a zachránil u paláce. To bylo tvoje první štěstí, jinak už by tě teď vyslýchal prefekt. Pokud bys ovšem pořád byla na živu, s podezřelými z magie se v kobkách pod palácem nepářou.” Při těch slovech jeho pohled ztvrdl, a Lina si všimla, že i Igor zatíná své obrovské pěsti. “Ale unikli jste, i když to bylo jen o chlup.” Vzal Lině z ruky dopis, přešel zpět k bedně, a pokynul jí, aby šla za ním. Dopis přidržel nad svíčkou, až začal hořet. “Tahle slova nejsou určena jiným očím, a ty, které ho číst měly, už tak učinily.” Počkal, až dopis skoro celý shořel, a zbytek hodil do popelníku, který tvořil podstavec cínového svícnu. Poslední roh pergamenu pomalu doutnal, a Truna se natáhl, a zpod pergamenu s mapou vytáhl čirý krystal, zasazený na jednom konci do stříbra s malým otvorem pro nošení na řetízku. Ukázal ho Lině, ale ucukl, když si ho chtěla vzít do ruky. “Tohle je detekční krystal. Každá strážnice a každá hlídka má podobný. Pokud se k němu přiblíží osoba, která použila magii v nedávné době, rozzáří se modře.” Přiblížil ho k Lině na několik centimetrů, ale krystal zůstal čirý. Pak jím přejel kolem svého čela, a krystal opět nic, zůstal čirý. Lina se na Trunu tázavě podívala, a on se rozesmál. “Ale ano, ten krystal funguje, a ještě včera po tvém výstupu se zapůjčením u paláce by zářil jako hvězda na deset sáhů od tebe. Ale našla jsi Smaragdový Tis. Nebo spíš on našel tebe - a to bylo tvoje druhé štěstí. Ten tis je nejstarší bytost Hadvanu, stál už kdysi dávno uprostřed osady, která se později stala městem, a ještě o mnoho později, když Puuri obsadili císařští. Postavili kostel a klášter, a tis chtěli samozřejmě pokácet, ale nešlo to. Prostě to nešlo, a lidé k tisu stále chodili v procesích. Tak kolem postavili zeď, prohlásili ji za zakázanou klášterní zahradu, a tis se v ní schoval. A když říkám schoval, nemyslím tím ty křoviny. Kdokoliv tis šel hledat, nenašel nic, i když zahradu prochodil křížem krážem. Někde ale cesta k tisu začíná, a komu se tis chce objevit, tomu se i cesta ukáže. Znám jen dva lidi - teď tedy už tři” a významě se usmál na Linu “kteří ho našli. Já ho nikdy nenašel” dodal potichu se smutkem v hlase. “Ale tebe tis očistil, uklidnil tvoje zřídlo, a teď kolem tebe může třeba sám Zpytovník mávat svým krystalem, a nenajde nic.” Odhodil krystal zpátky na kopici pergamenů a krátce se zasmál “Tyhle krystaly pro vojáky” pokračoval opovržlivě “jsou křápy, vytvořené císařskými polomágy v obrovském množství. Neukážou slabou nebo dobře skrytou magii, a jenom díky tomu můžeme teď být v Hadvanu. Zpytovník ale má opravdový krystal, a navíc prsten Čistého zraku. Tím dokáže prohlédnout maskování, a krystal mu spolehlivě ukáže zřídlo, zvlášť neprobuzené. Podle všeho máme několik dní, než se tvoje zřídlo zase začne ozývat. Do té doby musíme být z města venku, a sehnat pro tebe Průvodce.” Na chvíli se odmlčel. “Griwen tě musí mít moc ráda. Ale nechala to dojít až moc daleko, k tvému probuzení nemáme zas tolik času. Vyrazíme se svítáním, a dohoníme moje vozy. S těmi se dostaneme do Ynguary, doufám že včas, abychom našli Průvodce. Císařští v takové zapadlé díře nemají strážnici, městečko má jen rychtáře. Tam budeme alespoň nějaký čas v bezpečí. Teď ale musíme počkat na Juka, jako zprávu přinese od Královny.”
Truna domluvil, a sedl si zase k bedně. “Teď ti zodpovím tvoje otázky - jestli na ně tedy budu stačit. A jakmile přijde Juk, půjdeme spát. Do svítání zbývá sotva pět hodin.”
ROBIN_SNNS --- 22:21:34 20.3.2014
Ano, naučila. Lina si vezme pergamen z jeho ruky, rozevře jej a začné číst.
DNF --- 18:16:17 20.3.2014
Slyšela jen šoupání nohama, a slabé klapnutí dveří, Do hlavy se jí hrnula krev, a začal jí docházet kyslík. Zkusila alespoň kopnout za sebe nohou, ale jakoby její pata narazila na skálu. Zoufale se snažila osvobodit, ale všechny pokusy byly úplně marné. Zaslechla kroky jak se někdo blíží, a pak se najednou rozsvítilo.
Před Linou stál Truna, a právě zapaloval lucernu. Díval se na ní přinejmenším stejně překvapeně, jako Lina skrz prsty obrovské dlaně na něho.
“Igore, pusť jí!” polohlasem, ale důrazně přikázal Truna někam nad Linu. “A ty, holka, ať nevydáš ani hlásku, nebo mu přikážu aby tě vyhodil zpět na ulici!”
Lina cítila, jak sevření povoluje, a ruka z jejího obličeje se odtáhla. Konečně vzduch! Sípavě se nadechla, a otočila hlavu. Za ní stál ten největší člověk, jakého viděla. Obr jí držel za rameno, a na jeho tváři Lina neobjevila žádné emoce. Prostě tam stál, držel ji, a díval se na Trunu.
“Špehovala u vrat” řekl obr pomalu a hlubokým hlasem k Trunovi. Ten se podíval z Liny na obra, a zase zpátky. Vtom z nitra domu do průjezdu přišel ještě někdo. Lina se ohlédla tím směrem, a uviděla chlapce se zlatými vlasy a modrýma očima. Nic z toho nedávalo smysl. Byla v průjezdu za zatlučenými vraty, v té nejpodivnější společnosti. Podlomily se jí nohy, a před očima se jí začaly dělat mžitky. Kdyby jí obr nezachytil, určitě by se sesunula na dláždění průjezdu.
“Igore, odnes jí do pracovny a polož na postel, musíme …”
Ještě slyšela mluvit Trunu, a cítila jak ji obr vzal jednou rukou do náruče jako malé dítě. Byl teď najednou tak měkký a teplý .. a potom prostě omdlela.
Probrala se, a v okně pořád slyšela jak kapky deště narážejí na sklo. Opatrně otevřela oči. Pořád byla tma, a na bedně u dveří hořela zapálená svíčka. U bedny seděl Truna s Igorem, tiše mezi sebou hovořili, a Truna právě něco ukazoval v pergamenech, které měl rozložené před sebou na bedně. Lina nevěděla, zda má dál předstírat mdloby, nebo se zvednout a jít k nim, a tak se raději ani nepohnula, a zase zavřela oči. Přece jen se bála, hlavně toho obra. Pak si ale vzpomněla že za Trunou vlastně přišla, a jak něžně ji obr vzal do náruče. Jestli jí někdo pomůže, tak to určitě bude Truna.
Otevřela tedy oči, a posadila se. S údivem zjistila, že oba muži jsou k ní otočeni čelem, a pozorují ji.
“Už je ti líp?” zeptal se Truna, a pomalu vstal. Vzal do ruky kameninový hrníček, a udělal pár kroků k Lině. “Na, napij se. To ti vrátí sílu... No tak, neboj se” dodal, když viděl podezíravý pohled, který Lina vrhla na šálek. “Jsou to byliny od Griwen, aspoň tedy většina. Nic moc jiného než ten tvůj balíček mi tu stejně nezbylo.” pokračoval, zatímco Lina pomalu natáhla ruku pro nabízený nápoj. Podívala se dovnitř, přičichla, a opravdu, jakoby se vrátila do chalupy pod lesem.
Vděčně se napila, a obrátila oči k Trunovi. “Já .. “ najednou nevěděla, co mu vlastně říct. “Většinu o tvém výstupu před palácem jsem už slyšel.” Zarazil ji Truna gestem ruky. “Griwen nám pěkně zavařila s tím tvým stavem.” Lina byla zase zmatená. “Griwen?” zeptala se Truny. “jakým stavem?” Truna její otázky ale přešel. “Pověz mi, jak jsi unikla vojákům? Jak jsi se přes půl města okolo dvou strážnic dostala až sem?”
Lina spustila nohy na podlahu, a svírajíc hrnek jako jediné pouto se známým a srozumitelným světem, začala Trunovi vyprávět, jak se jí podařilo projít křovím a zahradou, a pak městem až k němu. Když mluvila o obrovském starém stromu uprostřed trnitých houštin, Truna vzrušeně vyskočil. “No ano, Smaragdový Tis! Holka ty máš štěstí!” ale než se stihla zeptat co je s tím tisem, přinutil ji vyprávět příběh až do konce.
“No to je mi nadělení.” bědoval Truna, když skončila, ale vypadalo to, že běduje jen na oko. Dokonce i Igor se téměř neznatelně usmíval a upíjel z džbánu na bedně.
“Všechno jsem vám už řekla” osmělila se Lina “tak teď mi řekněte vy, co tohle všechno má znamenat? Kde je to plavovlasé dítě? Jaktože byly ty dveře zatlučené? Co s tím tisem v zahradě?”
Truna se chlácholivě usmál “Podívejme, jak je nedočkavá. Neboj holubičko, všechno ti řeknu. Ale možná by sis napřed chtěla přečíst, co mi píše Griwen. Kdybych si býval ten dopis přečetl hned včera, mohli jsme si ušetřit tohle tvoje dobrodružství.” S těmi slovy se vrátil k bedně, zvedl jeden z pergamenů, a napřáhl ruku k Lině. “Griwen tě jistě naučila číst, viď?”
DNF --- 16:58:54 20.3.2014
Odtáhla hlavu od studených vrat, a snažila se vymyslet, jak ze situace ven. Bude potřebovat svoje věci z hotelu - když se převlékne, a vezme si plášť který měla s sebou pro špatné počasí. Mohlo by se jí tak povést projít branou, až bude provoz nejrušnější, a nikdo by jí nemusel poznat. Ze sukně ubere kus látky, a ováže si hlavu. Vlastně ne, to by bylo nápadné. Tak se přidá k nějaké skupince, a projde prostě s davem. Nebo ..
Myšlenky jí vířily hlavou, zatímco se choulila v rohu, kam nejméně zalétávaly roztříštěné kapky, a občas vyhlížela ulicí na náměstí. Pořád pršelo, a nevypadalo to, že jen tak přestane. Jedna z pochodní na strážnici právě zhasla, a otevřené dveře vykrojily ze tmy světlý obdélník, jak jeden z vojáků šel pochodeň vyměnit. Jinak nebylo široko daleko ani živáčka. Voják se vrátil z deště zpátky dovnitř, a zabouchl za sebou dveře. Lina se rozhodla chvíli počkat, jestli nezhasnou i další dvě pochodně. Rozhodně nechtěla jít kolem strážnice až další z biřiců půjde rozsvěcet.
V duchu si plánovala, jak si obhlédnout hotel, aby jí pokud možno nikdo neviděl. Pokud na ní číhají císařští, mohou být kdekoliv - v průjezdu, krčmě, i v jejím pokojíku - majitel hotelu by něco takového strážím určitě nemohl odmítnout, a do pokojíku by je beze všeho pustil. A i když tam nebudou, krčmář může mít instrukce aby ji zadržel a vojáky zavolal. Bude se prostě muset nějak nenápadně … vtom na náměstí zhasla druhá pochodeň. Lina opatrně pozorovala siluetu vojáka skrz závoj deště. Vojákovi se zřejmě nechtělo ven ještě potřetí, protože v rukou měl dvě hořící pochodně. Najednou jakoby za sebou zaslechla slabý šramot. Chtěla se otočit, když vtom ji někdo obrovskou silou stáhl dozadu, a velká ruka jí zakryla ústa. Náhle se octla v úplné tmě, v obětí nějakého obrovského stvoření, které jí ovinulo jednu ruku kolem těla, takže nemohla vůbec hnout rukama, a dlaní jí zakrývalo celý obličej, takže nemohla ani křičet, ani dýchat.