Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Čtenářský deník
THOMASMORTA
Motto: "Opět se chystám stěhovat. Okolo mě, ve skrytém prachu pocházejícím z netušených koutů, které se nyní objevily po odsunutí nábytku, stojí vratké sloupce knih, podobné větrem ošlehaným skalám v pouštní krajině. Jak tak vrším jednu po druhé hromady známých knih (některé poznávám podle barvy, jiné podle tvaru, mnohé z těch, na které se dívám vzhůru nohama nebo z nezvyklého úhlu, poznávám podle detailu na přebalu), dumám, tak jako jsem dumal pokaždé, proč si nechávám tolik knih, o kterých vím, že už je nikdy nebudu znovu číst. Říkám si, že vždycky, když se nějaké knihy zbavím, o pár dní později pak zjistím, že to byla právě ta kniha, kterou hledám. Říkám si, že neexistují žádné knihy (nebo je jich velmi, velmi málo), v nichž není naprosto nic, co by mě zajímalo. Říkám si, že jsem si je domů donesl především z nějakého důvodu a že tento důvod se může opět někdy v budoucnosti ukázat jako opodstatněný. Vymlouvám se na pečlivost, na své odborné vzdělání, na vzácnost oněch knih. Dobře však vím, že hlavním důvodem, proč si nechávám tuto neustále narůstající hromadu knih, je jakási chtivá nenasytnost. Rád se dívám na své nacpané regály, plné více nebo méně povědomých jmen. Mám rád pomyšlení na to, že jsem obklopen jakýmsi inventářem svého života s náznaky budoucnosti. V téměř zapomenutých svazcích rád objevuji stopy onoho čtenáře, kterým jsem kdysi byl - poznámky, autobusové jízdenky, útržky papíru s podivnými jmény a čísly, příležitostné datum a místo na předsádce knihy, které mě zavede zpět do jisté kavárny, vzdáleného hotelového pokoje, nebo dávno uplynulého léta. Mohl bych, kdyby to bylo nutné tyhle své knihy opustit a začít znovu, někde jinde; už několikrát jsem to z nezbytnosti udělal. Pak jsem si ale také musel připustit těžkou, nenapravitelnou ztrátu. Když se vzdávám svých knih, jsem si vědom toho, že něco umírá a že moje paměť se k nim s žalostnou nostalgií stále vrací. "
Alberto Manguel: Dějiny čtení
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
THOMASMORTA --- 7:24:41 17.3.2009
Nezvládám, nezvládám, nezvládám!

   Někde je něco špatně! Snažím se opravdu číst to, co bych měl načíst na různé předměty a totálně nestíhám, skoro nespím. Druhý problém je najít klid na psaní... Včera se ukázalo, že jsem přišel akorát v okamžiku, kdy všichni měli potřebu socializace - výsledek byl ten, že jsem jakékoliv psaní vzdal, chvíli se socializoval a pak si šel lehnout, což se neočekávaně protáhlo až do rána, tedy do současnosti.
THOMASMORTA --- 13:49:50 15.3.2009
   Včera jsem byl natolik utahaný, že jsem usnul téměř okamžitě poté, co jsem se dohrabal domů. Proto včerejší zápis doplňuji až nyní.Po páteční svatbě mé sestry mě totiž čekala cesta z Hodkovic nad Mohelkou do Liberce - zde jsem se asi po měsíci dostal do naší krajské knihovny, vyzvedl si rezervované tituly v antikvariátu, stavil se u otce v práci a nakonec odjel do Prahy. Tam mě ještě čekalo vyřizování kupónu na MHD na následujícíh třicet dní. Dozvěděl jsem se při té příležitosti, že Infocentrum DP Praha na Muzeu je otevřeno každý den (i o víkendech a ve svátky) do deváté hodiny večerní.

   Návštěva Krajské vědecké knihovny v Liberci mě jako obvykle nezklamala. Zatím se mi nestalo, abych v ní nenašel některý z titulů doporučené četby - ať už beletrie, nebo v poslední době stále aktuálnější odborné literatury. Zejména u oné odborné literatury musím uznat, že je mnohem dostupnější než pražská síť knihoven.
   Tentokrát jsem zde ulovil tři zajímavé odborné tituly z oblasti literární vědy či možná spíše historie:
  • HILSKÝ, Martin. Modernisté : Eliot, Joyce, Woolfová, Lawrence. Praha : Torst, 1995. ISBN 80-85639-40-8.
  • PECHAR, Jiří. Dvacáté století v zrcadle literatury. Praha : Filosofia, 1999. ISBN 80-7007-124-9.
  • SERKE, Jürgen Serke. Böhmische Dörfer : Putování opuštěnou literární krajinou. Praha : Tiáda, 2001. ISBN 80-86138-28-3.

   Zejména poslední, nečesky znějící, titul mě velmi zaujal. Jak se můžete dočíst na záložce této objemné publikace, Jürgen Serke, Němec polského původu, pracoval v letech 1961-1969 pro americkou zpravodajskou agenturu United Press International a v letech 1967-1968 informoval z Československa o pražském jaru. Pro Hamburský magazín Stern, kde pracoval do roku 1983, pak psal mimo jiné o Chartě 77. Záložka uvádí jeho profesní životopis mnohem podrobněji, ale tito informace mě přesvědčili, že se jedná osobu obeznámenou s českou historií.
   Titul knihy - Böhmische Dörfer (pozn.: v doslovném překladu "české vsi")- představuje ustálené německé spojení. V češtině mu sice částečně odpovídá označení "španělská vesnice", nicméně by tento překlad z názvu vypáral onu souvislost s českým prostředním. Když jsem si knihu půjčoval, věděl jsem jen tolik, že popisuje české (zejména pak pražské) německy píšící autory dvacátého století. Myslel jsem si myllně, že zde najdu podrobnější materiály ke Kafkovi či Mayrinkovi.
   Našel jsem tu však něco mnohem zajímavějšího. Autor se nijak nezaměřuje na známé osoby tohoto prostředí (ač tu jména Kafka, Rilke či Werfel padnou nejdenou) - o nich bylo napsáno již mnoho. Naopak, chce je uvést do širšího kontextu prostředí, ze kterého vzešli. Serke zde totiž popisuje země Koruny české jako prostředí, kde spolu ve větší či menší symbióze žili tři národy - Češi, Němci a Židé. Čechy byli místem, kde se synkreticky mísila kultura i myšleny západní i východní Evropy. Sám autor vysvětluje titulní spojení böhmische Dörfer takto: "... to v německém jazykovém povědomí znamená něco nesrozumitelného, neznámého, neco, co existuje jen v představách."
   Je velice zajímavé číst si v knize napsané cizincem popis českého prostředí jako skutečného srdce evropy, odkud přicházejí zásadní podněty:
   "Praha byla chuť do života a schopnost žít bez pýchy. A Čechy, jak jednou pravil Goethe, který je navštívil sedmnáctkrát, byly "světadílem uprostřed světadílu". Na rozdíl od jiných metropolí nezažila Praha na počátku první světové války opojení nacionalistickým válečným nadšením.
   Romanopisec Johannes Urzidil (1896-1970), Pražan, který před nacisty uprchl do Spojených států, na rok 1914 vzpomíná takto: "Věděli jsme, co znamená válka a boj. Tisíce kamenů kolem nás o tom vyprávějí svá svědectví. V našem městě začaly obrovské evropské konflikty, husitské války a třicetiletá válka, tedy konflikty ve své podstatě opravdové, protože v nic nešlo o materiální otázky, nýbrž o záležitosti morální a náboženské svobody. A žádná z těchto děsivých ničivých válek problémy nevyřešila, všem zúčastněným přinesly pouze bezejmenné , nevýslovné neštěstí. My v Praze jsme věděli, na čem jsme."
   Praha od defenestrace k defenestraci. Na Protest proti urážlivému majestátu císaře Rudolfa II. hodili čeští protestanti z oken Hradčan dva císařské místodržící. Následovala třicetiletá válka. Prozatimní tečku udělal Jan Masaryk, syn zakladatele státu a první poválečný ministr zahraničí. Po komunistickém převratu v roce 1948 se zabil pádem z okna. Praha - bylo nebylo. Čechy - bylo nebylo. Národ, jemuž Němci vzali Židy a který se pak zbavil Němců své země.
   Národ, který byl znásilňován, potom sám znásilňoval a pak byl zase znásilňován. Národ, který připravili o dějiny a který dějiny vymazal. Amputovaný národ. Oběť i chirurg zároveň. Zkáza, kterou způsobilo hitlerovské Německo, byla zároveň sebezničením německého živlu. Záhubou, kterou Češi přivodili všemu německému, si zároveň zničili vlastní dějiny; neboť sudetští Němci byli po staletí součástí dějin jejich země. O zbytek se po roce 1968 postarali Sověti. Ve spolku se svými českými přisluhovači začali ničit českou kulturu.
   Od mnichovské dohody vede cesta k těmto událostem: rozdělení Německa, rozdělení světa. Přibývá "španělských vesnic". Pojem Německo, pojem Evropa, pojem Západ - všechno se mezi tím stalo "španělskou vesnicí"."

   Ač se Serke soustřeďuje hlavně na německy píšící autory, uvedením v širší souvislost uvádí i tragické důsledky odsunu němců pro českou literaturu:
   "Kulturní rozkvět, ve svém významu ještě stále v podstatě neznámý, vtiskl střední Evropě ráz, který rozdrtili ideologové a který ještě dnes stále září ve vzpomínce jako kus uskutečněné utopie. Síla tří kultur, které se v Praze setkávaly, prolínaly, mísily a vyrůstaly jedna ze druhé. Česká literatura od Haška po Čapka pronikala do literatury světové německým prostřednictvím, díky německým překladům. Velikost haškova Švejka nerozpoznalo jako první české, ale německé čtenářstvo. A člověk, který Haška v Německu prosadil, byl český, německy mluvící Žid: Max Brod, který objevil i Kafku."
   Myšlenka, že jsme o přístup ke světovému čtenářstvu přišli v okamžiku, kdy jsme vyhnali bilingvinní obyvatelstvo je velice zajímavá. Nejsem schopen posoudit nakolik je vykonstruovaná, ale přemýšlím-li, kteří naši spisovatelé jsou alespoň bibliofilům známi v zahraničí, pak mě napadají jen autoři prvorepublikoví (tedy již nestižení národněobrozeneckou posedlostí prosazovat češtinu a dokazovat, že i v ní lze psát) a pak snad až autoři exiloví, kteří se do širšího povědomí mohli dostat díky možnosti překladů do jiných jazyků - zejména pak tomu odpovídá případ Milana Kundery, který od určitého okamžiku píše ve francouzštině. Uvádí-li tedy Serke tuto skutečnost do souvislosti s faktem, že ač česká literatura má mnoho výrazných autorů, Nobelovy ceny jsme se dočkaly až v roce 1984 v osobě Jaroslava Seiferta, stojí za zamyšlení, jestli přeci jenom nemá pravdu.

   Hned v úvodu výše uvedeného titulu se autor zmiňuje i o příhodě s retušováním fotografií, kterou zažil díky svému pobytu v Československu v letech 1967-1968. Na dvou verzích fotografie - na původní a pozdější oficiální - pořízených při příležitosti jmenování Ludvíka Svobody prezidentem republiky, můžeme pozorovat, jak jsou nepohodlné osoby odstraňovány z historie.
   Jakožto pomocný DTP grafik se také občas dostanu k retušování fotografií, naštěstí pracuji pro zájmově zaměřené časopisy a nikoliv pro politiky, moje retuše jsou tedy iniciovány potřebou čistě estetickou (ovšem absolutně nepochybuji, že média běžně používají i retuš politickou). Jenže já pracuji s poměrně moderní technikou počítačové grafiky, ale když jsem si prohlížel obě fotografie, musel jsem s nelíčeným obdivem trnout nad precizností tehdejších autorů montáže. Nějaký čas mi dokonce trvalo, než jsem zjistil, co se na fotografii změnila a ještě déle, jak toho nejspíš docílili.
   Opět se mi tak připomíná, že Orwellova kniha 1984 je jedno z nejdůležitějších děl 20. století a stále velmi podceňované. Rozšířená interpretace této knihy jakožto alegorie stalinského komunismu je zatvrzelé ignorování faktů. Je pravdou, že Orwellovi byl Sovětský svaz velkou inspirací, jeho kniha však popisuje mechanismus totalitní vlády tak univerzálně, že toto nahlížení má asi stejnou výpovědní hodnotu, jako slavná komunistická interpetace Tolkienova Pána prstenů, tvrdící, že Modor je alegorií Sovětského svazu.
   V kombinaci s konzumním rozšířením pojmu Velký bratr v souvislosti s pokleslou voyerskou zábavou v podobě reality show mi to přijde jako ukázkový příklad Orwellova termínu doublethink. Když jsem slyšel reklamí slogan k Rodinným poutům, přišel mi velmi výstižný: Vaše denní dávka emocí. Ihned mi došlo, že všechny telenovely a reality show, které zaplevelily celoplošné televizní kanály mají jediný cíl: Nechat lidi, připoutané po celodenní práci ke gauči, prožít si těch svých pár emocí naplno, aby zítra mohli vstát a opět otročit za mizerný peníz a moc při tom neremcat. Římani této strategii říkali chléb a hry, Orwell ji nijak nepojmenovával, ale popsal její mechanismus velmi přesně a zašel tak daleko, že ukázal, jak využít potlačenou sexuální energii k větší manipulovatelnosti davu. Ale protože tato zábava přichází ze Západu, tak jí masa tleská, komunistickým seriálem 30 případů majora Zemana však opovrhují. Proč? Vždyť se jedná o naprosto stejný princip, jen pokaždé slouží jiné ideologii.
   Vrátím-li se tedy k původnímu tématu, přemýšlím, jestli bohatost titulů liberecké krajské knihovny nějakým způsobem nesouvisí s retušováním historie. Pocházím z třetí generace nových obvyvatel Liberce. Moje babička sem po válce přišla za dědou, který byl přidělen jako pracovní České pošty nejprve do Drážďan, když se ukázalo, že po válce přeci jen zůstanou v držení Německa, byl povolán do Liberce. Co jsem měl možnost mluvit s těmi, kteří sem přicházeli osidlovat pohraničí, zjistil jsem, že se na Liberecku vyskytovali vpodstatě dvě skupiny obyvatel - lidé ideologicky nespolehliví a spolupracovníci StB. Ačkoliv máme v Liberci uznávanou Technickou univerzitu a na úrovni středního školství uznávané průmyslové školy, s humanitními studii jsme na tom prachbídně. Smutný pohled na rodiště F.X. Šaldy. Možná proto jsem jedním z mála, kdo ocení naši moderní knihovnu, ve které se nalézají obrovské, leč prakticky nečtené poklady literární vědy. Společně s původními obyvateli byla odsunuta i kulturní tradice a s novými obyvateli přišel průmysl a materiální hodnoty. Na kulturu, o kterou se zajímá jenom několik podivínských individualistů tak sedá prach.
THOMASMORTA --- 23:21:58 13.3.2009
Literatura je způsob života. Jedná se o určité nahlížení na svět, o jisté velice zvláštní vysvětlování jevů v něm se odehrávajícíh.

   V době, kdy píši tyto řádky, jsem studentem třetího ročníku bakalářského oboru Tvůrčí psaní a publicistika na Literární akademii - soukromé vysoké škole Josefa Škvoreckého. Do konce posledního semestru mi zbývá jenom několik dní a já cítím potřebu si ujasnit některé myšlenky a pozorování ohledně literatury. To a také fakt, že se mi stále hůře hledá někdo ochotný bavit se se mnou do hloubky o literatuře, mě přivedli k myšlence, že se budu bavit sám se sebou.
   Zpočátku jsem nenacházel vhodného žánru, jak tuto vizi realizovat - esej či fejeton jsou pro mě možná až příliš sevřené a k blogům mám nedůvěru neurčitého původu. Až nedávno, když jsem si uvědomil, že až do státnic mě čeká denní potýkání s desítkami stránek textu, jsem si uvědomil, že mám dostatek materiálu k sepisování deníku.
   Abych byl upřímný, musím se přiznat, že jsem žádný deník nikdy nečetl, nebo si toho alespoň nejsem vědom. Tento text je pro mě tedy zároveň experimentem s formou deníku. A pak je tu ještě jeden zvláštní důvod...

   Většina začínajících autorů se cítí nejistě, když má tzv. jít na trh se svou kůží, neboli veřejně prezentovat svůj výtvor, zejména jednáli se o vnitřní pocity. Vždy je to totiž, jakobyste se procházeli po autorově duši - můžete nahlédnout do tajemných zákoutí jeho nitra.
   Já z nějakého důvodu cítím přímo perverzní potěšení, když mohu někoho nechat procházet zrcadlovým labyrintem své mysli. Také proto jsem si zvolil formu otevřeného deníku.
   V okamžiku, kdy píši tyto řádky si ještě nejsem úplně jistý formou, ale věřím tomu, že se v nejbližích dnech ustálí. Rozhodně však mohu slíbit, že si budu zapisovat zajímavé citace z přečtených textů.
   Musím Vás ale varovat: uvidíte jenom to, co chci, abyste viděli! Tohle je můj labyrint a pokřivená zrcadla nechávám nastavená tak, aby zvýrazňovala tu část skutečnosti, která mě zajímá!
   Nyní už si velectěný čtenáři nemůžeš stěžovat, že bys nebyl varován.