Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Dětská kniha
LUCCHA

Svět dětské fantazie tvoří zejména knihy pro děti.

[http://www.synaesthesia.mysteria.cz/home/nyx/kids/cccd01.jpg] [http://www.luccha.wz.cz/knihy/hlavicka.jpg] [http://www.synaesthesia.mysteria.cz/home/nyx/kids/rsk.jpg]

Přivítejme v knihovně nové potvůrky, skřety, příšerky, robůtky a jinou pohádkovou havěť.

Jaké knihy kupujete svým dětem? Jaké dětské knížky jste měli rádi jako malí?

... Objevy ... Doporučení ... Recenze ... Obrázky ... Ilustrátoři ...

"Preferujeme nové zajimavé dětské knihy, nic proti Krtečkovi, ale toho všichni známe :-)"


Návod na vkládání obrázků najdete v . n . á . p . o . v . ě . d . ě .


Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
SEVERINE --- 8:47:43 13.3.2009
LUCCHA: jů. děkuju! že mě to nenapadlo .-)
LUCCHA --- 22:51:25 12.3.2009
SEVERINE: na aukru jich mají docela dost :-) Kubašta
SEVERINE --- 19:53:57 12.3.2009
MEESHA: až teď na to koukám, vypadá nádherně!

LUCCHA: hrkačky se dělávaly krásné .. teď už je mají (při velikém štěstí) jen v antikvoši. chjo.
MEESHA --- 14:23:20 11.3.2009
SYNAESTHESIA: Uzasny! Diky, to poridim v predstihu :)))
MODRAPUSINKA --- 21:59:18 1.3.2009
den knihy a ja ho cely prosedela u kompu:o//
jdu zalovit v knihovne a vyjimecne si prectu neco na dobrou noc(pred spanim normalne nectu,pac chodim vetsinou spat az kdyz jsme uplne vyrizena:D)

jinak diky za tohle super auditko..bude se hodit..book
SYNAESTHESIA --- 10:45:28 1.3.2009
Dnes je prvního března a to znamená Měsíc knihy. Sice tento měsíc TI nahoře zničili (nechtějí, aby se lidi vzdělávali) a překřtili jej na Měsíc Internetu (aby mrzký nevzdělaný lid lozil po pornostránkách a drbal na chatech ale hlavně aby nečetl), ale my se nedáme ... koukejte mazat do knihkupectví a kupte svým dítkám knihu :-)
SYNAESTHESIA --- 23:19:17 28.2.2009
po týhle pokukuje Luccha ;-)

Lucy a Stephen Hawkingovi: JIRKŮV TAJNÝ KLÍČ K VESMÍRU
Nakladatel: Universum
Počet stran: 336
Vazba: Vázaný
Rok vydání: 2008

"Vítejte ve vesmíru," řekl Kosmo.

Za všechno může útěk Jirkova ochočeného prasátka. Když ho Jirka hledá, seznámí se se svými sousedy, Aničkou a jejím otcem Erikem, který se zabývá vědou. Díky nim Jirka objeví zcela nový pohled na svět -- pohled z kosmického prostoru!

Erik vlastní nejvýkonnější počítač na světě, kterému říká Kosmo. Ten dokáže vyslat Jirku a jeho kamarády na jakékoli místo ve vesmíru. Jirka se tak ocitne na horské dráze kosmickým prostorem -- potkává planety, čelí meteoritické bouři, letí na kometě a podívá se až na okraj sluneční soustavy.
Kosma by ovšem rád využil i někdo jiný -- a Erik s Jirkou se tím dostanou do obrovského nebezpečí. Ve vesmíru totiž není nic nebezpečnějšího než černá díra...

Kniha se čte jedním dechem a dává dohromady veselé dobrodružství spolu s mnoha pozoruhodnými vědeckými údaji o našem vesmíru. Najdete v ní nejnovější poznatky o černých dírách od Stephena Hawkinga a také mnoho barevných fotografií přímo z kosmu!

[http://www.knizniweb.cz/public/69/a3/99/35/395458_684269_large.jpg]

[http://www.georgessecretkey.com/_template/_img/content/books/george.jpg] [http://www.georgessecretkey.com/_template/_img/content/books/annie.jpg] [http://www.georgessecretkey.com/_template/_img/content/books/eric.jpg] [http://www.georgessecretkey.com/_template/_img/content/books/dr-reeper.jpg]

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Jak Jirka překročil práh dveří, došlo mu, že se vznáší - ani nahoru, ani dolů, prostě jen vznáší uprostřed pohlcující temnoty kosmického prostoru. Podíval se za sebe ke dveřím, ale ty byly beze stopy pryč a s nimi i cesta zpátky. A ta obrovská skála se stále blížila.
"Chytni mě za ruku!" zavolala Anička. Jirka poslechl a jak se drželi, ruce v kosmických rukavicích, cítil, jako by oba padali vstříc kometě. Připadal si, že je na tobogánu. Neustále zrychlovali a vzdálenost mezi nimi a skálou se zkracovala. Pod sebou viděli, že oblast komety přivrácená ke Slunci je jasná, zatímco druhá strana, kam sluneční paprsky nedosáhly, se topí ve tmě. Konečně přistáli do kupy zaprášené ledové tříště na přivrácené straně a mohli se tak rozhlédnout kolem sebe.
"Chi chi chi!" hihňala se Anička, když vstávala. Pomohla Jirkovi na nohy a oprášila mu skafandr od kousků špinavého ledu. "Tak co?" řekla. "Už mi věříš?"
"Kde to jsme?" zeptal se Jirka a byl tak vyjevený, že se zapomněl bát. Připadal si velice lehký. Rozhlédl se a viděl led, sníh a temnotu, jako by snad stáli na obrovské umolousané sněhové kouli, kterou kdosi mrštil do vesmíru. Všude kolem zářily hvězdy a jejich pronikavý svit dal zapomenout pomrkávajícím tečkám na pozemské obloze.
"Letíme za dobrodružstvím," odpověděla Anička. "Na kometě. Opravdicky - tohle není žádný výmysl, nebo jo?"
"To teda není," připustil Jirka. Neohrabaně poplácal rameno Aniččina skafandru. "Promiň, že jsem ti nevěřil."
"To nevadí," řekla Anička velkoryse. "Mě nikdo nevěří, proto jsem ti musela tohle všechno ukázat. A koukej, Jirko!" Máchla rukou kolem sebe. "Uvidíš planety sluneční soustavy." Sáhla do kapsy skafandru a začala vytahovat dlouhý kus lana, co měl na konci bodec, podobný stanovému kolíku. Přiložila bodec k povrchu komety a botou ho zašlápla do ledu.
Jirka ji pozoroval a zkusil povyskočit. Na Zemi mu skafandr přišel těžký, ale tady byl jako pírko, až tomu sám nemohl uvěřit. Připadalo mu, že může skákat jakkoliv vysoko bude chtít. Odrazil se přes malou prasklinu v ledu, ale tentokrát vyletěl dopředu a nic ho netáhlo zpátky. Vypadalo to, že poletí stovky metrů a už nikdy neuvidí Aničku!
"Pomóc! Pomóc!" volal vysílačkou, zatímco ho skok nesl dál a dál. Marně komíhal rukama ve snaze dostat se zase dolů na povrch. Anička se mu ztrácela v dálce a kometa pod ním uháněla pryč. Viděl spoustu malých prohlubní a kopečků, ale nic, za co by se mohl chytit. Konečně to vypadalo, že se skok mění v pád. Led se přiblížil a Jirka po něm sklouzl k hranici světla a stínu. Zvedl hlavu a uviděl Aničku, jak k němu opatrně běží.
"Jestli mě slyšíš, už neskákej!" ozvala se ve vysílačce. "Slyšíš? Už neskákej. Už ne - "
"Nebudu!" zavolal zpátky, ale to už byla Anička u něj.
"Tohle nesmíš dělat, Jirko!" řekla. "Mohl ses dostat na temnou stranu komety a tam bych tě nikdy nenašla! A teď vstávej, ty boty mají na podrážce malé hřeby." Zněla velice vážně a vůbec ne jako ta poťouchlá holčička, kterou si pamatoval z Erikova domu. "Kometa není jako Země," vysvětlovala. "Tady vážíme mnohem míň, takže když vyskočíš, můžeš odletět děsně daleko. Na kometě je všechno jinak. Hele!" Anička změnila téma. "Akorát na čas!"
"Kvůli čemu?" zeptal se Jirka.
"Kvůli támhletomu!" řekla Anička a ukázala na druhou stranu komety.
Za kometou se táhla stopa ledu a prachu, která byla čím dál delší. Jak stopa rostla, osvětlovalo ji světlo z dalekého Slunce a uprostřed kosmického prostoru se zatřpytily tisíce malých démantů.
"To je krása," špitl Jirka.
Chvíli s Aničkou jen tak stáli a tiše sledovali ten výjev.
Jirka si uvědomil, že ty třpytivé body se skládají z úlomků osvětlené strany komety.
"Ona taje!" zpanikařil a chytl Aničku za ruku. "Co když z komety nic nezbude?"
"Neboj," chlácholila ho Anička. "Jen se blížíme ke Slunci. To zahřívá osvětlenou stranu a z ní se odpařuje led. A toho je tu dost a dost na spoustu oběhů kolem Slunce. Navíc skála pod ledem neroztaje, takže se nemusíš bát, že se propadneme někam pryč do vesmíru."
"Já se nebojím!" ohradil se Jirka a ruku pustil. "Jen se ptám."
"Tak se ptej na něco zajímavějšího!" řekla Anička.
"A na co?"
"Třeba na to, co je s těmi kousky komety, když trefí Zemi?"
Jirka zvířil botou prach na povrchu a pak neochotně řekl, "No dobře, co je s nimi?"
"Výborná otázka!" zněla Anička potěšeně. "Kameny z ohonu komety začnou v zemské atmosféře hořet, a když se pak podíváš na oblohu, vidíš padat hvězdu - správně se ale říká meteor."
Dál stáli a kochali se ohonem komety, který se protáhl do takové dálky, že neviděli na jeho konec. Najednou to ale vypadalo, že kometa mění směr: hvězdy na pozadí se pohnuly. "Co se děje?" zeptal se Jirka.
"Pospěš!" řekla Anička. "Máme jen chviličku. Tady si dřepni." Rychle rukavicí otřela dvě místa na povrchu od ledového prachu. Znovu sáhla do kapsy a tentokrát vytáhla něco, co vypadalo jako horolezecké skoby. "Sedni si!" nařídila. Zarazily skoby do skály a protáhla jimi lano, které vedlo k přezce na Jirkově skafandru. "Pro případ, že by tě něco trefilo," vysvětlila.
"Jako co třeba?" chtěl vědět Jirka.
"Netuším, ale takhle to vždycky dělá táta," odpověděla. Pak se posadila vedle Jirky a vše zopakovala u sebe. "Máš rád horskou dráhu?" zeptala se.
"Nevím," řekl Jirka. Nikdy na žádné nebyl.
"No tak to brzo zjistíš!" rozesmála se Anička.
Kometa zjevně padala - nebo měnila směr tak, že to působilo jako "dolů". Podle pohybu okolních hvězd Jirka pochopil, že kometa letí obrovskou rychlostí. Nic ale necítil, žádné svrbění v žaludku, ani proudící vzduch kolem. Takhle si jízdu na horské dráze určitě nepředstavoval. Už ale věděl, že v kosmickém prostoru se věci mají podstatně jinak, než na Zemi.
Zavřel oči a zkusil se soustředit, jestli něco ucítí, ale nic se nezměnilo. S očima zavřenýma si najednou uvědomil, že něco tam venku musí kometu přitahovat, aby takhle změnila směr. A dávalo smysl, že to něco bude mnohem, mnohem větší než kus zmrzlé skály, na kterém s Aničkou svištěli vesmírem.

[http://www.knizniweb.cz/public/ed/b4/c1/f0/413790_687173__0032778.jpg] [http://www.nature.com/nature/journal/v450/n7172/images/450949a-i1.0.jpg]

SYNAESTHESIA --- 22:43:38 28.2.2009
POVÍDÁNÍ PRO DĚTI
napsal: Peter Bichsel
ilustrace: Fero Lipták

Bichselovo Povídání pro děti (Kindergeschichten, 1969) patří k nejčtenějším dětským knihám a po právu bylo oceněno Německou výroční cenou za nejlepší dětskou knihu. Od té doby vyšlo v mnoha reedicích.

[http://www.gorila.sk/i/imgs_orig/397/151397.jpg]

O čem je kniha ...

V sedmi krátkých povídkách Bichsel vypráví o podivínech, povětšinou starých mužích, žijících izolovaně od světa a posedlých nějakou obsesivní myšlenkou nebo nápadem. Jeden z nich vytvoří nový jazyk, ale ztratí schopnost se dorozumět s ostatními. Další umí zpaměti všechny jízdní řády, ale nikdy necestuje. Muž, který nechce už vědět vůbec nic, sedí zavřený v pokoji potmě, aby se k němu nemohly dostat žádné informace, ale všechno jeho snažení skončí tím, že se nakonec naučí ještě čínsky. V povídce “Vynálezce” jeden starý pán vynalézá jen to, co už vynalezeno bylo. Vezme papír a napíše na něho “auto”, a pak vynalezne auto. Vezme papír a napíše “lednička”, a vynalezne ledničku. A nakonec roztrhá svoje výpočty se slovy “To už existuje!”

S mistrovskou jednoduchostí vypráví Bichsel příběhy, na jejichž počátku stojí obyčejná lidská pochybnost: Je to doopravdy tak? A proč? Hrdiny Bichselových příběhů jsou podivíni, rebelové vzpírající se přijímat všeobecně sdílené pravdy o světě a věcech v něm — jsou to zvědavé hlavy nepřestávající se dětsky ptát: Je Země doopravdy kulatá? Kdo (a vlastně vůbec někdo?) objevil Ameriku? A proč se vlastně stolu říká stůl? Je vynález něco, co jsem objevil, i když už to přede mnou vymyslel někdo jiný, ale já to nevěděl? A co je dobré si pamatovat a co je lepší zapomenout nebo nevědět?

Bichselovy postavy oslovují děti svým vzdorem, přáním zpochybnit nějakou všeobecně známou pravdu a ověřit si ji celou znovu. Schopnost postavit určité tvrzení na hlavu je příznakem kreativity a je blízká dětskému uvažování. A tvrdohlavá důslednost, s níž Bichselovy muži jdou za svými nápady, dokonale nahrává dětskému cítění pro absurdno.

[http://www.citarny.cz/images/stories/ilustrace/liptak/bichsel250_1.jpg] [http://www.citarny.cz/images/stories/ilustrace/liptak/bichsel250_2.jpg]

UKÁZKA Z KNIHY - ZEMĚ JE KULATÁ

Jeden muž, který už neměl nic na práci, nebyl už ženatý, neměl už děti ani žádné zaměstnání, trávil čas tím, že všechno, co věděl, ještě jednou promýšlel.
Nespokojil se s tím, že měl jméno, chtěl také přesně vědět, proč a kde se vzalo. Po dlouhé dny tedy listoval ve starých knihách, až v nich své jméno našel.
Potom dával dohromady všechno, co ví, a věděl to samé, co my. Věděl, že si musíme čistit zuby.
Věděl, že býci se neudrží, když vidí červený šátek a že ve Španělsku jsou toreadoři.
Věděl, že měsíc obíhá kolem země a že měsíc nemá obličej, že to nejsou oči a nosy, ale krátery a hory.
Věděl, že nástroje jsou dechové, smyčcové a bicí.
Věděl, že na dopisy se musí lepit známky, že se musí jezdit vpravo, že silnice se musí přecházet po přechodu, že se nesmí trápit zvířata. Věděl, že při pozdravu si lidé podávají ruce, že se při pozdravu smeká z hlavy klobouk.
Věděl, že jeho klobouk je z plsti ze zvířecích chlupů a že ty chlupy jsou z velblouda, že velbloudi jsou jednohrbí a dvouhrbí, že těm jednohrbým se říká dromedáři, že velbloudi jsou na Sahaře a na Sahaře že je písek.
To věděl.
Četl to, někdo mu to vyprávěl, viděl to v kině. Věděl: Na Sahaře je písek. Sice tam ještě nikdy nebyl, ale četl o tom, a věděl taky, že Kolumbus objevil Ameriku, protože věřil, že země je kulatá.
Země je kulatá, to věděl.
Od té doby, co se to ví, je ze země koule, a když člověk půjde pořád rovně, přijde zase zpátky na místo, ze kterého vyšel.
Jenomže to není vidět, že je kulatá, a proto tomu lidé dlouho nechtěli věřit, protože když se na ni podíváte, je rovná, někde se zvedá či klesá, je osázená stromy a zastavěná domy, ale nikde se nezakulacuje jako koule; tam, kde by mohla, na moři, tam se moře jednoduše vytratí, skončí v jedné lince a není vidět, jak se zakulacuje moře a jak země.
Vypadá to, jako by slunce ráno vystupovalo z moře a večer zase do moře zapadalo.
Ale my víme, že tak to není, protože slunce stojí pořád na svém místě a jen země se otáčí, kulatá země, každý den jednou.
To všichni víme a ten muž to věděl také.
Věděl, že když člověk půjde pořád rovně, přijde po dnech, týdnech, měsících a letech zpátky na to stejné místo; kdyby teď vstal od svého stolu a odešel by, vrátil by se, jednou, z druhé strany zase ke svému stolu.
Tak to je a ví se to.
„Vím,“ řekl muž, „že když půjdu pořád rovně, přijdu zpátky k tomuto stolu.“
„Vím to,“ řekl, „ale nevěřím tomu, a proto to musím zkusit.“
„Půjdu rovně,“ zvolal ten muž, co už neměl nic na práci, protože kdo nemá co na práci, může zrovna tak dobře jít rovně.
Jenže právě ty nejjednodušší věci bývají nejtěžší. Možná to ten muž věděl, ale nedal na sobě nic znát a koupil si glóbus. Vyznačil na něm čáru odsud kolem dokola a zase zpátky sem.
Potom vstal od stolu, šel před dům, podíval se směrem, kterým chtěl jít, a uviděl tam vedlejší dům.
Jeho cesta vedla zrovna přes ten dům a on ho nesměl obejít, protože by při tom mohl ztratit směr.
Proto cesta ještě nemohla začít.
Šel zpátky ke svému stolu, vzal list papíru a napsal na něj: „Potřebuju velký žebřík.“ Potom si uvědomil, že za domem začíná les a některé stromy stojí uprostřed jeho rovné cesty, ty musí přelézt, proto si na svůj list napsal: „Potřebuju lano, potřebuju lezáky.“
Při lezení se člověk může zranit.
„Potřebuju kapesní lékárničku,“ napsal muž. „Potřebuju pršiplášť, pohorky a pevnou obuv, teplé boty a zimní oblečení a letní oblečení. Potřebuju vozík na žebřík, lano a lezáky, na lékárničku, pohorky, pevné boty, zimní oblečení a letní oblečení.“
Teď měl vlastně všechno; ale za lesem byla řeka. Vedl přes ni sice most, ale neležel na jeho cestě.
„Potřebuju loď,“ napsal, „a potřebuju vozík na tu loď a druhou loď na oba vozíky a třetí vozík na tu druhou loď.“
Protože ten muž ale mohl táhnout jen jeden vozík, potřeboval ještě dva muže, kteří potáhnou ty další vozíky, a ti dva muži potřebují taky boty a oblečení a na to všechno jeden vozík a někoho, kdo ten vozík potáhne. A vozíky musely především nejdřív přes dům; k tomu je potřeba jeřáb a muž, který jeřáb bude řídit, a jedna loď na jeřáb a jeden vozík na tu loď a jeden muž, který potáhne vozík na loď na jeřáb, a ten muž potřebuje vozík na své oblečení a někoho, kdo ten vozík potáhne.
„Teď máme konečně všechno,“ řekl muž, „teď může výprava začít,“ a radoval se, protože teď nepotřeboval vůbec žádný žebřík a ani žádné lano a žádné lezáky, protože měl přece jeřáb.
Potřeboval mnohem méně věcí: jen kapesní lékárničku, pršiplášť, pohorky, pevné boty, teplé boty a oblečení, vozík, loď, vozík na loď a loď na vozíky a jeden vozík na loď s těmi vozíky. Dva muže a vozík na oblečení těch mužů a jednoho muže, který ten vozík potáhne, jeden jeřáb a muže do jeřábu a loď na jeřáb a vozík na tu loď a jednoho muže, který potáhne vozík na loď s jeřábem, a vozík na jeho oblečení a muže, který ten vozík potáhne, a ten si může dát své oblečení taky na ten vozík a oblečení jeřábníka tam vleze taky; protože ten muž s sebou chtěl brát co nejméně vozíků.
Teď už potřeboval jen jeřáb, kterým by ten jeřáb dostal přes domy, takže nějaký větší jeřáb, k němu jeřábníka a loď na jeřáb a vozík na loď na jeřáb, někoho, kdo potáhne vozík na loď na jeřáb, jeden vozík na oblečení pro toho, kdo potáhne vozík na loď na jeřáb a někoho, kdo ten vozík na oblečení toho, kdo táhne vozík na loď na jeřáb, potáhne, a ten může na vozík naložit taky svoje oblečení a jeřábníkovo oblečení, aby nebylo potřeba tolik vozíků.
Potřeboval tedy jen dva jeřáby, osm vozíků, čtyři lodě a devět mužů. Na první loď přijde malý jeřáb. Na druhou loď přijde velký jeřáb, na třetí loď přijde první a druhý vozík, na čtvrtou loď přijde třetí a čtvrtý vozík. Potřeboval tedy ještě jednu loď na pátý a šestý vozík a jednu loď na sedmý a osmý vozík.
A dva vozíky na tyto lodě.
A jednu loď na tyto vozíky.
A jeden vozík na tuto loď.
A tři muže, kteří potáhnou vozíky.
A jeden vozík na oblečení těch mužů, kteří potáhnou vozíky.
A jednoho muže, který potáhne vozík s oblečením.
A vozík s oblečením se potom může naložit na loď, na které je zatím jen jeden vozík.
Že pro druhý velký jeřáb bude potřebovat třetí, ještě větší, a pro ten třetí čtvrtý, pátý, šestý, na to muž vůbec nepomyslel.
Ale pomyslel na to, že za řekou jsou hory a že vozíky se přes hory nedostanou a lodě už vůbec ne.
Ale lodě přes hory musí, protože za horou je jezero, a tak potřeboval muže, kteří ponesou lodě, a lodě, které ty muže přeplaví přes jezero, a muže, kteří ponesou tyto lodě, a vozíky na oblečení těch mužů a lodě na vozíky s oblečením těch mužů.
A teď potřeboval druhý list papíru.
Na něj napsal cifry.
Kapesní lékárnička stojí 7 franků 20 rapů, pršiplášť 52 franků, pohorky 74 franků, pevné boty stojí 43 franků, vysoké boty stojí taky něco a oblečení taky.
Jeden vozík stojí víc než to všechno dohromady a loď stojí moc a jeřáb stojí víc než dům a loď na jeřáb musí být velká loď a velké lodě stojí víc než malé a vozík na velkou loď musí být obrovský vozík a obrovské vozíky jsou velice drahé. A muži si za svou práci chtějí vydělat a člověk je musí hledat a najít je, není jednoduché.
Z toho všeho byl muž moc smutný, protože mu mezitím bylo 80 let, a musel si pospíšit, jestli se chtěl vrátit dříve, než umře.
Tak si nakonec nekoupil nic jiného než velký žebřík, hodil si ho na rameno a pomalu odešel. Došel k vedlejšímu domu, opřel žebřík, vyzkoušel, jestli stojí bezpečně, a potom pomalu po žebříku vystoupal. Teprve v tu chvíli jsem vytušil, že to se svou cestou myslí vážně, a zavolal jsem na něj: „Stůjte, pojďte zpátky, to nemá smysl.“
Ale on mě už neslyšel. Byl už na střeše a vytahoval žebřík, dotáhl ho s námahou ke štítu domu, na druhé straně ho spustil dolů. Když přelézal štít domu, ani jedinkrát už se nepodíval zpátky a zmizel.
Už jsem ho nikdy neviděl. To se stalo před deseti lety a tenkrát mu bylo osmdesát.
Muselo by mu teď být devadesát. Možná, že všechno pochopil a svou cestu vzdal, ještě než dorazil do Číny. Možná už nežije.
Ale tu a tam jdu před ten dům a dívám se k západu a měl bych velkou radost, kdyby jednoho dne vyšel z lesa, pomalu, unavený, ale s úsměvem na tváři, kdyby ke mně přistoupil a řekl:
„Už tomu věřím, země je kulatá.“
SYNAESTHESIA --- 22:30:02 28.2.2009
Já mám tak rád knihy, který se odlišují :-)

ADAM A KOLENO
napsala a "ilustrovala" Dagmar Urbánková
2007, Baobab, 44 stran

[http://www.synaesthesia.mysteria.cz/home/nyx/kids/adamakoleno01.jpg]

Vypraví o Adamovi a jeho rozbitém koleně. A proč by se děj nemohl odehrávat přímo pod roztrženou nohavicí? A tak je celá knížka podřízena právě tomuto nápadu. Návštěva Adama v jeho vlastním rozbitém koleně u jedné podivné babičky. Zní to možná až trochu morbidně, dokonce to třeba vyvolá představu dětské hry „krvavé koleno“, ale nebojte, kromě jednoho momentu, kdy si kolínková babička nasazuje umělé zuby (ohleduplně s odvrácenou tváří) není na trochu bizarním, ale jednoduchém příběhu nic morbidního ani nechutného. Právě naopak!
Malý svět za trhlinou kalhot sestavila autorka z miniaturních věciček: kousků pomerančové kůry, klacíků, větví, listů a samozřejmě maličkých loutek. Setkáte se tak s půvabnými kyblíky, mýdlíčky, kabelkami, maličkým kuchyňským náčiním, líbezným čajovým servisem a podobně.
Vše je prostoupeno láskou a obdivem ke starým věcem a lidem, i k dětem.

Autorčina scénografie nepůsobí nijak teatrálně, obrázky jsou neokázalé a vtipné (i když bohaté a rozmanité, že se v nich pohled skoro až ztrácí) a doplněné stručným, avšak dětí znalým textem. Zkuste knížku otevřít a uvidíte sami. A nemusíte čekat až na to, až si vaše děcko rozbije koleno.

[http://www.citarny.cz/images/stories/ilustrace/aaa/adam_koleno450.jpg]