Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Antická filozofie
LOWRIDER
"Psi štěkají právě na toho, koho neznají."

Vznikla filozofie v Řecku? Je Řecko matičkou Západu? Jakej byl ve starověkym Řecku vztah mezi filozofií, vědou, náboženstvím a politikou? A co Římani, Židi a křesťani aneb co je to helénský synkretismus? Kdo je váš nejoblíbenější antickej autor? Co čtete, ste četli či nečetli o té sebrance z dávnověku?
[http://farm4.static.flickr.com/3210/2700193250_5d7876aa36_o.jpg]
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
CALMKITTY --- 21:59:34 3.1.2011
R_G: Děkuji, už to mám :-) Ve Faidonu se uvádí, že Sókrates neschvaluje sebevraždu proto, že člověk je majektem bohů, kteří se o něho starají. Tudíž nemá právo si sám život vzít.
R_G --- 18:28:59 3.1.2011
CALMKITTY: Jiste tu bude nejaky odbornik, ale urcite mohu doporucit dialog Faidon (a pak tez Obranu Sokratovu a snad i Kritona). Pokud si to vybavuji spravne, clovek si podle Platona nesmi vzit zivot, ktery neni jeho, ale Boha (paralelni motiv je i v bibli), leda by to bylo ve specifickem pripade, napriklad nasledovani zakonu polis. Asi by tez bylo dobre sledovat, co je podle vypravujiciho Sokrata ctnostne.
CALMKITTY --- 14:54:20 3.1.2011
Mohl by mi někdo poradit? Dostala jsme ve škole otázku: když podle Sókrata dosáhneme skutečného poznání až po smrti, proč se Sókrates nerozhodl hned spáchat sebevraždu, aby dosáhl poznání? Případně ve kterém Platónovo díle bych k tomu našla odpověď? Děkuji za pomoc.
CIHLOMORKA --- 16:37:27 24.9.2009
Pozvánka do míst, kde se zrodil evropský filosofický údiv... ;)

[ ANTIKA ≈○ pokladnice moudrosti v zrcadle věků ○≈ ]
LOWRIDER --- 13:02:03 24.5.2009
Platón je zajisté schopen myslet obojí dohromady - jednota je pluralitní a pluralita je součástí jednoty. Podobné je to s protikladem duše-hmota, i když tam je potřeba vypořádat se s tím, že duše je chápána jako pořádající princip jako příčina všech příčin.
DICK147 --- 15:53:34 19.5.2009
...
Jaký smysl mají tyto Platónovy úvahy? Zakladatel Akademie jimi chce ukázat, že ani metafyzický monismus, ani metafyzický pluralismus nejsou ničím filosoficky samozřejmým, že je třeba v jejich prospěch i neprospěch argumentovat a že se při dokazování setkáme s nemalými potížemi: „A tak se věru v každém z tisíce případů ukáží nesčíslné nesnáze tomu, kdo pokládá jsoucno buď za nějakou dvojici, nebo za jediné jedno. - To je vidět skoro již z těch obtíží, které vycházejí nyní najevo; neboť se to splétá jedno za druhým a přináší větší a trapnější nejistotu o každém předešlém výroku." (ibid. 245E)

Složitost metafyzického tématu se pochopitelně promítá do neshod filosofů o povaze skutečnosti. Spor neprobíhá jen mezi monisty a pluralisty, ale též mezi materialisty a nematerialisty. Host poznamenává, že je mezi nimi „jakoby nějaká gigantomachie pro neshody, které mezi sebou mají o pojmu jsoucnosti" (ibid. 246A). Materialisté se domnívají, že skutečnost jako celek není nic jiného než hmota v jejích neustálých transformacích (srov. ibid. 246A-B). Příznivci meta-materiální skutečnosti spatřují ve hmotném světě jen smysly vnímatelnou proměnnou periferii skutečnosti a za její, smyslům nepřístupné jádro považují cosi nehmotného (srov. ibid. 246B-C).

Platón argumentuje proti materialistům podobně jako ve Fedónovi (srov. 98A-99A) - existence mravních hodnot a jimi implikovaná rozumová činnost nejsou zredukovatelné na pouhý projev virtuality hmoty (srov. Sofista 246E-247C). Nepřivádí sice své tvrzení k filosoficky nahlédnutelné zřejmosti, ale klasická metafyzika se později vydá při své konfrontaci s materialismem i tímto Platónem naznačeným směrem, když bude ukazovat, že materialismus od základu ruší možnost pravdivého poznání a realizaci mravních hodnot. Pokud by se o tom materialisté nechali přesvědčit, museli by korigovat obsah svého pojmu jsoucna: „...neboť jsou-li ochotni připustit netělesnost jen u zcela malé části jsoucen, již to stačí. Měli by říci, co jest podstatnou složkou zároveň i u těchto věcí i u oněch, které mají tělo, a k čemu přihlížejí, když o obojích tvrdí, že jsou." (ibid. 247D)

I tento Platónův názor se hluboce vepsal do dějin západní metafyziky - někteří filosofové, především Aristoteles a jeho následníci, míní, že autentický pojem jsoucna je dán pouze po důkazu existence nějaké nehmotné reality (2). V pasáži, kterou se nyní zabýváme, nás vlastně Platón upozorňuje na fakt, že materialisté jsou chtě nechtě nuceni hovořit o tom, co nelze materialistickou metodou (čistě empiricky) verifikovat. Platónův odstup od materialismu mu dovoluje formulovat konkurenční definici jsoucna a určit tak předběžně obsah tohoto pojmu: „Soudím tedy takto: cokoli má nějakou moc, buď působit na druhou jakoukoli věc, nebo přijmouti sebe menší účinek od sebe nejnepatrnějšího činitele, a to třeba jen jedinkrát, všechno to vskutku jest; mám totiž za to - abych podal výměr - že jsoucna nejsou nic než mohutnost." (3) Pravdivé poznání a mravní hodnoty jsou tudíž efekty nehmotné potence. Platón se ovšem v další části rozpravy distancuje i od „přátel idejí", a to pro jejich příliš statické pojetí skutečnosti (srov. ibid. 248A-249C).

Výše naznačená debata vede k velmi důležitému výsledku - pojem jsoucna musí do sebe zahrnout jak změnu a diference, tak i klid a identitu. Takový rezultát plyne Platónovi i z jeho vymezení se vůči extrémním pozicím statického metafyzického monismu (Parmenides) a hypertrofovaného metafyzického dynamismu (Herakleitos): kdyby vše bylo nehybné, lidské poznání, jsouc dynamické, by vypadlo z hranic reality, bylo by ničím, a proto by nebylo možno lidsky poznat ani onu nehybnou skutečnost. Kdyby zase naopak vše bylo v pohybu, člověk by svým poznáním nemohl dospět k žádnému závěru, ani k závěru o proměnách všeho, neboť tento soud jakožto jsoucí by okamžitě mutoval a ztratil tak svoji původní sémantickou identitu.

Jsoucno tedy bude muset mít staticko-dynamickou povahu, bude v sobě muset nějak obsáhnout protikladná určení: „Tu tedy je, jak se zdá, člověku milovnému moudrosti a těchto věcí si nade všecko vážícímu naprosto nutno, počínati si z těchto důvodů takto: od těch, kteří hlásají buď jedno jsoucno, nebo i množství idejí, nepřijímat tvrzení, že všechno stojí, a na druhé straně zase těch, kteří ve všem všudy uvádějí jsoucno v pohyb, vůbec ani neposlouchat, nýbrž [...] soudit, že jsoucno a vše jest jedno i druhé." (ibid. 249C-D) Tím se ovšem pojem jsoucna nejenže nevyjasňuje, ale naopak ještě více zamlžuje. Vždyť jak je možné myslet protiklady v něčem jednom, tedy rozlišeně a nerozlišeně zároveň?

Pohyb a klid jsou pro Platóna určení, která nelze z oblasti jsoucího vyloučit. Jde o protiklady, které se navzájem vylučují, ale jejich vzájemná exkluzivita neruší jejich jisté spojení a jejich jistou jednotu. Obě protikladná určení totiž jsou, takže něco jednoho přísluší mnohému, které se na své vlastní rovině nedá nijak sbližovat. Co je tedy vlastně jsoucno? Je pohybem i klidem, nemá žádnou vlastní charakteristiku mimo ústavní znaky pohybu a klidu? Takové řešení se nezdá být průchodné. Je-li pohyb jsoucnem a je-li klid jsoucnem prostřednictvím vztahu naprosté identity, pak se pohyb nutně rovná klidu. Neboť platí-li, že A=C a B=C, pak A=B. Mimo esenciální znaky pohybu a klidu se proto jsoucno musí vyznačovat nějakou svojí vlastní, na obě diskutovaná protikladná určení nezredukovatelnou charakteristikou.

Platón tuto nutnost vyjadřuje slovy: „Jsoucno tedy není pohyb a klid dohromady, nýbrž zajisté něco různého od těchto věcí." (ibid. 250C) Nadřazenost jsoucna vůči zmíněným protikladům, a nad rámec analyzovaného textu můžeme klidně říci i vůči všem myslitelným protikladům, způsobuje, že se jsoucno ocitá v roli participované determinace, kdežto vše méně rozsáhlé a proti sobě stojící má statut participací na nadřazeném, ontologicky bohatším určení (4): „Stanovíš tedy v duši pojem jsoucna jako něco třetího vedle nich a soudíš, že i klid i pohyb jest od něho objímán; shrnuv je a přihlížeje k jejich společné účasti v jsoucnosti, řekl jsi o nich, že obě ty věci jsou." (ibid. 250B-C)

...


In: Roman Cardal: Platónův sofista - základy pluralistické metafyziky
http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=73&Itemid=18
NANNY --- 12:15:43 16.1.2009
ahoj, nabizim brigadu, potrebovala bych napsat práci na seminář Platon a jeho pojetí lásky - jedná se jen o 2NS, a to konkretně na tema 1/v čem se shoduje a odličuje koncepce lásky v dialogu Lysis a Faidros
nebo 2/ rozhodnout který tvrzení je pro Platona pravdivý /vychází z dialogu Lysis 210d a 215 a-c/ zda je člověk přítelem všech, neboť díky moudrosti bude užitečný a dobrý x dobrý člověk díky soběstačnosti nebude nikomu přítelem.

Přiznám se ,že tomu pořádně nerozumim, jednou už sem práci odevzdala, ale nebylo to pořádně odůvodněný, tak to musim předělat... :/
Takže kdyby ste měl někdo třeba čas a naladu se na to mrknout...byla bych velice vděčná a samozřejmě, že bych se vám finančně odměnila.
diky
LOWRIDER --- 5:03:50 18.12.2008
Důležitý ale je, co píše A. J. Festugiére v knize Epikuros a jeho bohové:
"Pesimistický životní pocit nevedl tedy v Řecku k učení o odevzdání se: ve spojení s krásnou přirozenou odvahou probouzel spíše bojovnou a činorodou morálku. Dokud byl městský stát svobodný, uplatňovala se tato činorodost ve službě obci."
LOWRIDER --- 5:01:34 18.12.2008
Další příspěvek k řeckému pesimismu od Epikura:
"Celá země žije v soužení. A právě pro toto soužení má v sobě největší podíl zdatnosti."
LOWRIDER --- 4:58:18 18.12.2008
Jedna z pozoruhodnej záležitostí pozní antiky - kynismus. J. M. Rist v knize Stoická filosofie uvádí: "Kratés později tvrdil, že ačkoli on sám pochází z Théb a Diogenés ze Sinopé, sdílí s Diogenem společné občanství na základě toho, že oba patří ke království moudrých. Moudrý muž se vyznačuje zavržením konvencí obce... Obce byly spoutány zákazy, zejména v oblasti sexuální morálky. Diogenés zaváděl jako kynickou zvyklost veřejnou masturbaci a pohlížel na incest jako na věc mravně indiferentní. Dokazoval také, že pojídání lidského masa není v žádném případě zavržení hodné per se. Moudrý člověk je naprosto nezávislý na ostatních; právě z tohoto důvodu je dovolená masturbace"