Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Těžký život básníkův
NATASHA
[http://www.mageo.cz/home/NATASHA/motyl_poezie2.jpg]

Čtenáři vám nerozumějí? Kritikové vás urážejí? Múzy vás opouštějí?
Nemůžete sehnat vydavatele? Psychofarmaka? Ženskou? Chlapa?
V knihkupectvích nemají pro váš žánr více než půl poličky vlevo vzadu za fíkusem?
Vítejte.

Navštivte nástěnku, kde byla otevřena I. poetická knihoslídílna.

Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
MICHAEL_ALEXA --- 23:09:36 31.3.2010
NATASHA: Faktum je, že já jsem se k Hruškovi dostal přes "naživo" - přes ty jeho čtené Obývací nepokoje - a taky mám pocit, že pronikání k němu bylo o to snazší...
UBIK --- 10:35:34 31.3.2010
NATASHA: To rád slyším, neb jednou jsem Hrušku slyšel v místě jeho (a mého) bydliště a najednou jeho texty promlouvaly podivně cize a příliš pateticky. Ale musím poznamenat, že jsem tehdy přišel po začátku a musel odejít před koncem.
Je to jinak jeden z mála lidí, který dokáže vystihnout nepatetickou patetičnost Ostravy.
NATASHA --- 10:58:35 30.3.2010
A tu báseň, ve které Hruška popisuje, jak dva chlapečkové na ulici spolu v dialogu probírají strategické postupy při jakési počítačové hře (představujíce si zřejmě přitom přesné obrazy i děje), tu prostě musíme nějak někde splašit, protože to je naprostá lahůdka.
Pravda, když to čte autor naživo, tak je to zřejmě daleko větší pařba. Ale stejně.
MAEROR --- 10:51:42 30.3.2010
Moc pěkně napsané. Teprve teď doopravdy lituji.
NATASHA --- 10:38:48 30.3.2010
Ke včerejšímu čtení Petra Hrušky ve Fra:

Víte, kdo jste tam nebyli, přišli jste podle mého názoru opravdu o hodně.
Petr Hruška je autor, ve kterém se pozoruhodně spojuje kvalita autorská s kvalitou lidskou. Alespoň tak působí na mě. Ve svých básních vypráví o věcech samozřejmých, o každodennosti, ale tak, že by se člověk hned smál, hned plakal - jak si autor zamane.
A je v tom všem taková nějaká vřelost... A navíc i nadhled nad sebou samým, nad člověkem i básníkem, což je velmi vzácné.

A když si tak včera dramaturgicky promyslel (samozřejmě tedy nevytváří to kouzlo nahodile...) svoje čtení jako kombinaci textů osmiletého Petra Hrušky, který se již v té době projevoval jako veskrze geniální pozorovatel, a básní současného Petra Hrušky o rodině a dětech, vezl nás mezi radostí a dětskou průzračností a nezamýšlenou naivitou, a dospělým vnímáním světa - místy bolestným, místy odhalujícím roztomilé absurdity, a pak zas hruškovsky laskavým...

A já jsem tam seděla a poslouchala a smála se uvnitř i nahlas a myslela jsem na to, že není nic důležitějšího - jakkoliv přepjatě to možná zní.

UBIK --- 1:00:29 19.3.2010
Nelpím na prvním vydání, neb Zimohrádek je slast číst v obou °)
NATASHA --- 20:40:23 18.3.2010
Případně je navštěvují oslové. Únik knih do Prahy je každopádně značný.
MICHAEL_ALEXA --- 19:18:59 18.3.2010
Zimohrádek v prvním vydání za dvacku.
Brněnské antikvariáty jsou ňuňuňu.
RICARDERON --- 20:15:04 16.3.2010
UBIK: No právě.:(
NATASHA --- 19:48:06 14.3.2010
Proti věčným pochybnostem, zda nám to stojí za to:

Nové umění a nová krása jest proto vždy vášnivě oddána přítomnosti a víc: jest vlastně jedinou přítomností, nejplnější, nejskutečnější a nejpravdivější skutečností, která jest. Mimo ni jest všecko tok, pohyb a klam: ona jediná stojí v centru spojena podzemní tepnou se srdcem a osou života. Neboť tím liší se podstatně umělec-tvůrce od člověka reprodukce, od člověka průměru a prostřednosti: kdežto průměrný člověk živoří stále z minulého a v minulém, připíná, spojuje, váže a našívá pracně a nešťastně svůj život podle vnějších kritérií paměti a logiky a sestavuje tak vlastně podle cizích, nesvých vzorců stále ani ne svoje dojmy - nýbrž jen ozvuky cizích dojmů - tvořivý duch jediný a sám žije intenzívně plný a skutečný život, bez prostředníků logiky, paměti a abstrakce, život zmnožený a stupňovaný, plný a z první ruky v jediném zjevení smyslů.
Člověk reprodukce živoří vedle něho jakýsi strašidelný fantomatický pseudoživot, jakousi ironickou dřímotnou můru, kterou nedovede setřást, jakýsi položivot vysátý a odkrevený na schéma, larvu a šablonu. Tvořivý duch sám a jediný obrozuje se neustále z pramenů věčnosti a ve chvíli, kdy se přestane obrozovat, kdy ztratí schopnost nekonečného rozvoje - tento největší talent génia - je psáno nad ním mene tekel a je zvážen a spočten na smrt.


F. X. Šalda, O poezii; Československý spisovatel, Praha 1970, str. 20.