Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Jung - život, dílo, souvislosti, přesahy, ...
YMLADRIS
Oslovilo vás něco z Junga? Projevují se jungiánské motivy nějak ve vašem životě? Je pro vás užitečná teorie archetypů? Doporučíte knihu s Jungem či jungiánstvím související?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FRUTAA1 --- 9:08:20 12.3.2014
The Robert Moss BLOG: Carl Jung, Shaman of the West
http://mossdreams.blogspot.cz/2014/03/carl-jung-shaman-of-west.html?spref=fb
FIDEL --- 15:59:07 20.1.2014
FIDEL: prodano
FIDEL --- 22:56:10 19.1.2014
kdyby nekdo chtel Cervenou knihu treba za dva litry, tak posta(pouze jsem ji rozbalil a prohledl).. dostal jsem ji jako dar a mnohem radeji bych si za utrzene penize koupil to kompletni Hledani ztraceneho casu(darce jest srozumen)
SEAKK --- 0:55:26 19.1.2014
Prosim koupim knihy z edice cg junga vybor z dila nabidky prosim posta-...diky
LEONAK --- 11:46:46 28.11.2013
Pro krátký dokumentární film, hledám člověka, který by si chtěl nechat vyložit sny odborníkem pracujícím s Jungiánskou metodou. Více info v pošte. Díky!
FIDEL --- 13:31:03 30.10.2013
jj, skvelej rozhovor
FRUTAA1 --- 11:52:29 30.10.2013
Přikládám rozhovor s překladatelem a odborným redaktorem Vybraných spisů KGJ - Karlem Plockem, zajímavé (zdroj: Host)

FRUTAA1 --- 10:03:34 11.10.2013
narazila jsem při monitoringu na článek z Hostu:
C. G. Jung a mytická moc příběhu
10.10.2013 Host str. 50 Téma
Ivo Čermák Akademie věd ČR
Imaginace a vyprávění příběhů představují nejelementárnější formu života lidské psýché v kultuře. A to je mimo jiné důvod se domnívat, že příběhy a mýty jsou nezbytné pro přežití jedince i kultury jako takové.

Příběhy jsou v kultuře všudypřítomné, kultura se svými složitými segmenty je na nich postavena či z nich vystavěna. Carl Gustav Jung dává imaginaci a mýtu ve svém díle náležitý prostor, avšak příběhu jako takovému nevěnuje systematickou pozornost. Přesto při čtení jeho textů tušíme, že význam narace nepodceňuje. V prvních větách prologu autobiografie Vzpomínky, sny, myšlenky (Atlantis, Brno 1998) nás nenechává na pochybách, když zřetelně propojuje život a vyprávění příběhů: „Můj život je příběhem sebeuskutečňování nevědomí. Vše, co je v nevědomí, se chce stát událostí a také osobnost se chce rozvinout ze svých nevědomých podmínek a prožívat se jako celost. Abych tento vývoj u sebe znázornil, nemohu používat vědeckého jazyka, neboť se nemohu prožívat jako vědecký problém.
Čím podle vnitřního nazírání jsme a co se člověk zdá být sub specie aeternitatis, to lze vyjádřit jen mýtem. Ten je individuální a vyjadřuje život přesněji než věda. Ta pracuje s pojmy průměru, které jsou příliš obecné, než aby byly s to dostát subjektivní mnohotvárnosti jednotlivého života.
A tak jsem se dnes, v třiaosmdesáti letech, pustil do vyprávění mýtu svého života. Mohu ovšem činit jen bezprostřední konstatování, pouze ,vyprávět příběhy‘. Problémem není, zda jsou pravdivé. Otázkou je pouze: je to má pohádka, moje pravda? (…] Člověka přesahuje jen mytická bytost…“
A dále: „Pomyslíme-li na nekonečné vznikání a zanikání života a kultur, získáváme dojem absolutní nicotnosti; já jsem však nikdy neztratil cit pro něco, co žije a trvá za touto věčnou změnou. Co vidíme, je květ, a ten pomíjí. Rhizom trvá.“
Narativní formy nejsou jen nástrojem k vyjádření estetického postoje, nýbrž nám pomáhají porozumět různým situacím a často nás navedou, jak je zvládnout. Příběhy nás doprovázejí od dětství, kdy je začínáme i sami vyprávět. Příběhy zásadním způsobem organizují náš čas a usnadňují diachronní rozvíjení života. A co víc - příběh aktivně „vnucujeme“ naší zkušenosti, proto je vyprávění důležitou formou její strukturace. Příběh umožňuje chápat život jako souvislý a smysluplný děj - řečeno slovy J. S. Brunera, vyprávění příběhu je nástrojem vytváření smyslu osobního světa. Myslíme z hlediska příběhů, žijeme příběhy, jednáme ve shodě s příběhy. Také osobní identita, která je odpovědí na otázku „kdo jsme“ či „jaké je naše místo ve světě“, je z podstatné části utvářena příběhy, které o sobě vyprávíme. Příběhy však neformují jen naši osobní identitu. Vyprávění příběhů je důležitým prostředkem uvádění člověka do světa společně sdíleného smyslu, do světa hodnot, tradice, historie, do světa lidské kultury. Aby se člověk mohl stát skutečnou osobností, potřebuje příběhy, které by mohl přijmout za své a za které by mohl převzít odpovědnost. Skrze takové příběhy pak může participovat na narativním kontextu své doby a kultury. Příběhy jsou nositeli vědění, uchovávají vzpomínky, udržují paměť jedince či kultury při životě, jsou nezbytné pro transgenerační přenos kultury. Jinou neméně významnou funkcí vyprávění je vytváření a udržování smyslu pro objevení se „možného“, tedy pro to, co by „mohlo či mělo být“; příběhy nám poskytují „modely možného jednání“ (Ricoeur). Příběhy jsou tudíž půdorysem naší imaginace a hodnotového a morálního řádu, individuálního i kulturního.
Proč jsme ale tolik fascinováni příběhy? Anatole Broyard, literární kritik, umírající na rakovinu píše: „Moje prvotní zkušenost s nemocí byla sérií nespojitých šoků a můj první instinkt byl pokusit se dostat ji pod kontrolu tím, že ji proměním v narativitu. V nebezpečí vždy vymyslíme příběh.“ Kde se bere v příběhu ta síla, která nesmyslnost žití tak zásadním způsobem rekonfiguruje? Co je tou substancí dávající smysl našemu životu, který je jinak jen sledem nahodilých událostí vynořujících se možná v logice sebe sama, ale postrádající významy, které by ukotvily naše bytí hlouběji, rhizomaticky? Co činí příběh tak přirozeným agens, téměř neviditelným, které dovoluje bojovat s nemocí měnící život člověka? Jaký je vztah mezi narativitou a zkušeností, jež jsou tak blízkými spojenci, že je obtížné o nich hovořit odděleně? Je to snad proto, že příběhy jsou výrazem mytické a archetypické podstaty naší duše a naší kultury?
Přestože tato poslední otázka na první pohled zužuje psychologický význam příběhu, nelze jí upřít, že se dotýká bazální funkce příběhu jako zdroje všeho potěšení, utrpení, tříbení vědění i zvládání krizí. Proto nás okouzlují pohádky, fantastické mýty a příběhy, které dodávají transcendentní rozměr našim životům. Jejich archetypická podstata představuje totiž věčné psychické síly, které sdílíme s druhými. A zde jsou ony zdroje, které nikdy nemohou vyschnout, které se nemohou ztratit ani v utrpení a bolesti těch nejkrutějších traumat ani v chaosu doby či ve vřavách zdánlivě se hroutících lidských kultur, ať již jde o kterékoli historické období. Přirozeně, není jednoduché rozpoznat archetypické vzorce a figury, které jsou onou materií, jež dodává energii duši jedince i kultuře, zejména pak tehdy, když jde o náš konkrétní život v naší kultuře. Mýty a jejich příběhové reprezentace jsou nekonečným prostorem, v němž - a jimiž - konfigurujeme své životy. Potřebujeme je, abychom porozuměli, kým jsme. Skutečností pak pro naše vědomí nemůže být nic jiného než zkušenost, kterou činíme pro sebe i pro druhé srozumitelnou pomocí příběhů. Ty bychom však nemohli vyprávět bez neuvědomované, ale vždy přítomné symbolické povahy mýtů a archetypů.
Příběh je příběhem proto, že jeho jádrem je potíž, dilema, krize či rozvrat. V jungovské perspektivě jde o komplexy, které teprve prostřednictvím mytické narativity získávají svůj hlubší rozměr vyjádřený hledáním odpovědi na otázku „odkud kráčíme“ a „kam směřujeme“. Jung je přesvědčen o tom, že společně sdílené narace, symboly a rituály facilitují individuální a kolektivní spojení s nevědomím. Avšak pokud symboly v mytických naracích pozbudou schopnost evokovat numinozitu nevědomého, pak se promění ve znaky, které pouze odkazují ke známým a snadno předvídatelným událostem. A jejich moc napomáhat vývoji duše prostřednictvím nevědomého mizí.
Člověk - tedy i kultura - je náchylný onemocnět tehdy, když jsou mu vnuceny cizí příběhy, které neberou ohled na svébytnost individuačního procesu a které ujařmí jeho autentickou životní zkušenost. Člověk je ovládnut dominantními ideologickými narativitami, většinou plytkými a prázdnými, které mu brání rozvíjet vlastní příběh. Avšak toto ochromení je naštěstí jen dočasné. V kultuře i v psýché je totiž neodmyslitelně - jako určitá potence - zakomponována zkušenost mytické, archetypální narativity, která pak ztvárňuje příběhovou podobu života jedince v symbolickém a metaforickém přesahu. Její význam je též umocňován tím, že vyjadřuje esenciální potřebu člověka ukotvit život s jeho potížemi, komplexy a utrpením pomocí „kořenů počátků“ a „vizemi nejzazších možností“. Příběhy, které mají vzdornou, uzdravující či transformační moc, jsou pak nadány těmito vlastnostmi - arché a telos (či eschatos).
Mýlili bychom se, kdybychom naše příběhy považovali za vyprávění o vnějším světě, i když ten je nezbytnou kulisou, kontextem, který je umisťuje do řádu srozumitelného. Ve skutečnosti příběhům nelze porozumět jinak než jako vyprávěním o duši, protože jejich základem je mýtus. Archetypické kořeny, ona rhizomatická povaha mýtu, o níž hovoří Jung, vybavuje životní příběhy smyslem, smysluplnými motivy sdílenými s ostatními a nadčasovostí. Právě takové podmínky usnadňují jedinci spojení s kulturou. Jedině v tomto prostoru, v tomto autopoietickém i mýtopoetickém systému může jedinec tvořit koherenci, kontinuitu a celost svého života, svoji identitu homo narans.
V Jungových spisech najdeme řadu témat, která s příběhovostí života souvisejí. Jedno z nich by snad stálo za zvláštní připomenutí: vztah ženského a mužského principu, animy a anima. Jung ve stati „Syzygie: anima a animus“ píše: „Tato psychická skutečnost shrnutá pod pojmem anima představuje velice dramatický obsah nevědomí. Lze jej popsat racionálním vědeckým jazykem, ale jeho živoucí povaha tím nebude ani zdaleka vyjádřena. Proto vědomě a záměrně upřednostňuji mytologický a dramatizující způsob nazírání a projevu, neboť vzhledem k jeho předmětu, kterým jsou živé duševní pochody, je nejen výraznější, nýbrž i přesnější než abstraktní vědecký jazyk, který často koketuje s myšlenkou, že by jeho názorné pojmy mohly být jednoho krásného dne nahrazeny algebraickými rovnicemi.“ (Aion, Sebrané spisy 9/II, Brno 2003). V této souvislosti bych rád vyprávěl příběh, který zachycuje onu ratiem neuchopitelnou hloubku, mytickou dimenzi, která v něm nebyla přítomna od začátku. Zdánlivě banální epizoda ji nabyla v průběhu nevyzpytatelného dvacátého století. Předmětem, který spojí několik generací příběhem archetypické síly, je střepina z dělostřeleckého granátu. Ta zranila muže v první světové válce. Po návratu se oženil a založil rodinu. O svých zážitcích z války nemluvil ani s manželkou ani s dcerami a ani se synem, který se opakovaně dotazoval na jizvu viditelnou na otcově paži. Otec vždy syna mrzutě odbyl. Po mnoha letech si i vnuk všiml hluboké zacelené rány, do které mohl vnořit drobné prstíky, když ho dědeček houpal na klíně a zpíval mu písně. Ani on se neubránil přirozené zvídavosti - a byl překvapen, jak podrážděně děd zareagoval a jak byl náhle odtažitý a nerudný. Když muž zesnul, jeho syn střepinu našel v pozůstalosti. Dlouhá léta ji uchovával skrytou před zraky svými i svých blízkých. Když se přiblížil věku, v němž jeho otec zemřel, vynesl tuto relikvii na světlo a do kusu olova, který se kdysi zaryl do těla jeho otce, nechal vsadit drobný rubín a uzpůsobil ho tak, aby jej mohl nosit zavěšen na krku jako šperk. Avšak tato proměna nebyla ještě dokonalá, tomu šperku jako by „chyběla duše“, jak jednou pravil. Usoudil, že mužští potomci, jeho vlastní synové, by se šperkem měli podobné potíže. Střepina proto na několik let opět zmizela ve skříni. Když se narodila poslední vnučka, rozhodl se syn onoho zraněného muže, že jí šperk předá. Když tak učinil, byl to úlevný akt dokončení proměny příběhu-mýtu. Aniž bych se pouštěl do komplikovaných interpretací, je zřejmé, že chladný, neživý kov, jenž byl určen k zabití otce a děda, který něco zabil i v synovi a vnukovi a který byl po mnoha letech zakuklení oživen rubínovým šémem do zcela opozitní formy existence, umožnil následujícím generacím porozumět něčemu, co nemohlo být vysloveno, ale mohlo být snad pochopeno díky tomuto transformačnímu metaforickému aktu. Příběh střepiny a lidí potřeboval k dovršení animu, ženský princip. Teprve v této chvíli dosáhl uzavření pomocí úzdravného archetypického agens. Onen předmět zkázy, stín individuální i kolektivní, se skrze animu proměnil ve svůj opak.
Jung tvrdí, že lidská psýché je mýtopoetická. Někteří lidé zakoušejí mýty bezprostředně, jiní jako projekce vlastní psýché. Jsou-li však mýty chápány doslovně, může to mít pro jedince i celé kultury fatální následky. S určitou nadsázkou můžeme říci, že duše doslovností vyprahne a stává se náchylnější k vnější manipulaci. Teprve její kapacita pro imaginární a metaforické ve spojení s mýty je zdrojem individuace, dodává celost životním příběhům a poskytuje účinnou naději v utrpení. Mýty mají moc propojit vnější svět se světem vnitřním a tak udržovat smysluplnost našeho bytí. Mýty zásadním způsobem otevírají prostor pro neutuchající vyprávění příběhů. Bez příběhů a mýtů bychom zahynuli a s námi i kultura, kterou jsme jimi vytvořili.
Text vznikl upravením a rozšířením proslovu, který profesor Čermák pronesl při příležitosti uvedení posledního svazku Výboru z díla Carla Gustava Junga 7. prosince 2012.

***

Člověk - tedy i kultura - je náchylný onemocnět tehdy, když jsou mu vnuceny cizí příběhy, které neberou ohled na svébytnost individuačního procesu a které ujařmí jeho autentickou životní zkušenost.

Foto popis| Alexandr Skalický starší, z cyklu Oheň na sněhu, 1982

O autorovi| Ivo Čermák, Autor je psycholog, působí na Psychologickém ústavu AV ČR.
DARJEEL --- 9:23:28 18.9.2013