Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Jung - život, dílo, souvislosti, přesahy, ...
YMLADRIS
Oslovilo vás něco z Junga? Projevují se jungiánské motivy nějak ve vašem životě? Je pro vás užitečná teorie archetypů? Doporučíte knihu s Jungem či jungiánstvím související?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
JOESOLE1 --- 9:48:38 18.3.2009
MUTEK: Zajimave, psal jsem praci na stejne tema, vrele doporucuji Siddharthu, tam je to krasne videt:)
MUTEK --- 2:23:06 17.3.2009
the psychology of c.g. jung in the works of hermann hesse [pdf]
LOOK --- 12:47:16 14.3.2009
prinzhornova sbírka
(art brut z legendární kolekce německého psychiatra)
05. 02. 2009 - 03. 05. 2009
http://www.ghmp.cz/c_zvon.php

co takhle sraz klubu spojeny s navstevou teto vystavy?
LOOK --- 10:55:12 7.3.2009
http://www.youtube.com/watch?v=eLJsiQ4h3fY
Face to face with Carl Jung - Part 1 of 4
OVERSEER --- 21:58:39 6.3.2009
nekrofilni charakter v psychoanalyze - ma nekdo znalosti ? chtel bych to diskutovat

- tady je neco cesky o nekrofilnim aspektu nasi civilisace: Fromm

http://rymiec.sweb.cz/nekrofilie.htm
AGOG --- 19:21:12 5.3.2009
FIDEL: Myslim, ze to je fajn.
LOOK --- 21:07:26 3.3.2009
FIDEL: pekne, dik
FIDEL --- 13:32:48 3.3.2009
nedchtelo se mi psat dalsi adoraci na posledni Sternovu knihu a tak jsem o recenzi porosil pritele u nehoz jsem predpokladal dosti kriticky nahled a zde jest, esli je to pro vas dlouhe, tak to samo smazte

Sternův freudiánský kolotoč
Interpretace náboženství, magie, tarotu, umění a popkultury

Třetí kniha Jana Sterna je těm předešlým podobná, ale přesto naznačuje, že jeho myšlení se nezastaví ani za hranicemi psychoanalytického paradigmatu.
jiří zizler

Mnohokrát už bylo konstatováno, že psychoanalýza v mnoha ohledech kopíruje náboženství – pracuje se zjeveným dogmatem, doktrína vykazuje výkupný a spasitelský charakter, analytici zaujímají roli kněží, existují četní heretici a komise pro čistotu učení – spory někdy připomínají pověstné disputace o počtu andělů na špičce jehly. Z objevů a pravd psychoanalýzy není úniku – vztahují se na všechny, ať už s ní souhlasí, je jim lhostejná či jí dokonce odmítají (v tom případě jen potvrzují její platnost).

Všechno je v nevědomí
Jan Stern ztělesňuje psychoanalytického konvertitu (lecčíms připomíná konvertitu katolického, M.C.Putnu počátku let devadesátých – euforií, horoucí vírou, značným společenskovědním rozhledem prolínajícím se s občasnou infantilitou i chutí si někdy řádně zaprovokovat, a konečně i lehkým, hbitým perem), jehož zaujetí pro získané přesvědčení se nachází ve stádiu kulminace. Freudismus kombinuje s levicovostí marxistické provenience, těžko soudit, do jaké míry upřímně naivní (jeho dedikace v Análních vesmírech se mi ale jeví spíše jako kalkul a reklamní trik, okatě nastrojená udička pro recenzenty – ve skutečnosti je zcela Sternovou věcí, zda-li věnuje svoje dílo prababičce z otcovy strany nebo obskurní postavě prezidenta zapomnění).
Ve své třetí knize, inspirované zvláště dílem francouzské autorky Janine Chasseguetové-Smirgelové Kreativita a perverze, se Stern zaměřil na psychoanalytické výklady náboženství, magie, tarotu, umění, pop kultury, i různých dílčích témat (vegetariánství). Stern k nim přistupuje z hlediska psychoanalytického redukcionismu – všechno podstatné se odehrává v nevědomí, to, jak člověk světu a sám sobě rozumí, je zcela irelevantní. Stern hledá obraz reality, v němž „lidské iluze mají nejmenší možnou platnost“ (V psychoanalytickém pohledu to znamená, že se třeba musím rozloučit s iluzí, že v dětství mě moji rodiče milovali – popravdě můj otec mě chtěl zabít jako konkurenta, já chtěl zabít otce, abych mohl spát s matkou, a matka mě sice měla ráda, ale jen proto, že jsem pro ní představoval náhradní penis). Neobyčejně umně autor roztáčí kolotoč freudiánských schémat a konstruktů, subjekty, věci i fenomény převádí výlučně na symbolické odkazy, masivně generalizuje (s přihlédnutím k osvědčené analytické zásadě „nezobecňuj z jednoho příkladu, zobecňuj ze dvou“) a za pomoci starých dobrých pansexuálních bajek („odebrání penisu za trest – to je jedna z nejznámějších dětských teorií“ – ale tak jako v mnoha jiných případech pouze ve fantazii analytiků). Příkladů je po ruce vždycky dost – je velmi pravděpodobné, že materiál, který pacienti přinášejí do analýzy, bývá silně ovlivněn očekáváním, které jim analytici signalizují; ostatně kdyby tomu tak nebylo, bylo by to také hodnoceno jako tzv. “odpor“, tj. obrana proti pravdám psychoanalytického procesu. Extrémně mocenský základ psychoanalýzy je mimo diskusi – člověk je dle ní bytostně nesvobodný a jeho jediné východisko je předat kompetence analytikovi, který může být jediným pravým expertem na naši psychiku. Pokud Stern právem odmítá zdrcující stupiditu a antihumánnost evoluční psychologie, dluží vysvětlení, v čem ji psychoanalýza převyšuje.

Jak automat na mince
Stern se kromě Freuda často uchyluje i k největšímu analytickému odpadlíku C.G.Jungovi – sice jej poměřuje otcem zakladatelem, ale běžně používá jeho kategorii Stín, o kolektivním nevědomí explicitně nehovoří, ale latentně ho jeho texty předpokládají. To je u psychoanalyticky orientovaných autorů neobvyklé – Jungovo jméno se v jejich spisech prakticky nevyskytuje (Sternův záměr reinterpretovat zvláště esoterní témata ortodoxně vypadá spíše jako záminka pro přece jen širší pojetí zkoumání). Sternovy výklady jsou mnohdy krkolomné, ale ekvilibristické, chtějí bavit, někdy i oslňovat, rozhazovat barevné konfety bonmotů, vést překvapivé analogie, propojovat vzdálené a nezřetelné souvislosti, (dílo obsahuje znamenité postřehy o různých předsudcích i o nevyřčených předpokladech mediálního showbussinesu) občas mírně šokovat a udivovat (permanentně ventiluje svoje slabosti pro normalizační filmovou produkci, i jeho zaujetí různými artefakty dětského čtenářství oné doby je nepochybně generační a odráží sentiment za stále vzdálenějším mládím – i proto otevírá knihu reflexí vlastní krize středního věku).
V jednom z esejů vypráví Stern svůj sen, jenž končí na WC, vybaveném sérií otvorů na mince – po vhození se má otevřít na obrazovce nějaká Freudova kniha. Tato pasáž Sternova snu názorně poukazuje k onomu zcela automatickému, mechanickému rázu psychoanalýzy – pokud do ní člověk vloží „minci“ (kvantum času, energie, víry a peněz), dostane se mu v patřičné míře služby interpretace, která je strojově přesná a spolehlivá, neponechává místo pro svévoli individuální jedinečnosti a kreativity. Umění psychoanalytické interpretace lze při dostatku vůle dobře zvládnout a člověk se sám stane automatem na výklad čehokoli, od gestace Starého zákona po motivaci Myšpulína z Čtyřlístku.

Mimo analytické puzzle
Vzhledem k Sternově nemalé invenci i jisté hravosti však jeho jazyk neupadá do úplné rutiny a postrádá i typicky odtažitě chladný a kožený ráz psychoanalytických textů – cítíme z něj radost, s kterou se stále znovu vrhá do dalších interpretačních dobrodružství (s poněkud však již předvídatelným koncem) až na pokraj (sebe)opojení. Sternovi též není vlastní příznačná analytická lhostejnost k člověku jako subjektu dění; věta, která Freud adresoval Jungovi („Jak jste se mohl tak dlouho zabývat tak strašnou ženskou?“) by sociálně pozornému Sternovi jistě nešla přes rty.
Stern je nejlepší tam, kde půdu psychoanalýzy napůl či zcela opouští, např. při rozboru tarotu či v bravurním výkladu Antonioniho Zvětšeniny (kdybychom tu odstranili analytickou hantýrku, nijak by to textům neublížilo), či kdykoliv, pokud se snaží jevům především porozumět, a nikoli je pouze zařazovat do analytického puzzle. Tak je tomu v osvěžujících rozvahách o homosexualitě, odmítajících apriorní korektní tezi o jejím genetickém původu a fatální „vrozenosti“ („homosexualita je vždy řešením problému, nikoli problémem“), anebo při rozjímání o „progresivním fetišismu“, v němž autor v zájmu empatie a soucitu dává svým dogmatům vale. Postoj, že „psychoanalýza spíše než cestou rozumu a pravdy je cestou přátelství a lásky“ získává existenciální a humanistický rozměr, je už obrácen přímo k člověku bez clony zastírajících terminologických prefabrikátů. Řekl bych, že o další vývoj disponovaného autora obavy mít nemusíme – Jan Stern v zajetí neúprosných zužujících limitů dlouho nezůstane.
Autor je literární kritik.
NIKOPOL --- 19:30:40 9.2.2009
ano .. pekne :-)