Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?

kdo přijde

1 uživatel půjde

hledání


Rockcafé Praha - M. Kacimi: SVATÁ ZEMÉ

http://www.rockcafe.cz/redaction.php?action=showRedaction&id_categoryNode=489

"Nechápu, co ještě můžou bombardovat! Už nic nezbylo."

První arabská hra na českých jevištích! Komentovaná tragédie.
Hrají: Týna Průchová, Eva Salzmannová/Alena Štréblová, Ondřej Pavelka, Tomáš Krejčíř/David Steigerwald a Igor Orozovič Hudba a zvuk: Myko a Igor Orozovič Projekce: d.cutman Dramaturgie: Jan Tošovský Režie Lucie Málková

audio pozvanka: http://myko.tvujweb.cz/spot.mp3

RECENZE Zpráva z všední apokalypsy 19. března 2009
Proč bychom se my tady v Evropě měli zabývat válkou, která je od nás vzdálená, co s ní máme společného? Takhle zní jeden z ironických komentářů, do kterých je zarámována česká inscenace hry Mohameda Kacimiho Svatá země. Hry, která otevřeně, ale s nadhledem líčí, jak život v nikdy nekončící válce mění mentalitu lidí. Izraelsko-palestinskou válku, která se víc než půlstoletí stále vrací v nových vlnách, sice známe téměř z přímého přenosu, ale stejně pro většinu z nás zůstává jen sledem drastických výjevů v televizi, které se v bezpečí obýváku jeví jako velice vzdálená záležitost. Mohamed Kacimi, Alžířan naturalizovaný ve Francii, určitě nehodlá nikoho exaltovaně burcovat z nezúčastněného pozorování. Pouze napsal hru, která bez patosu, s místy až šokující věcností líčí proměny lidské psychiky v této permanentní krizové situaci. Autorova zpráva je ale kupodivu pozitivní: i přes stálý tlak, kterému jsou lidé ve válce vystaveni, vidí věci jasně v jejich pravé podstatě a tím spíš si uvědomují cenu každého lidského života. Jen malá část z nich propadá dál šílenství a pokračuje v nesmiřitelném boji. Kacimi předává poselství humanisty, který si uvědomuje, jaký fanatismus lidstvo rozděluje a že největší krutosti se zpravidla páchají ve jménu nejušlechtilejších myšlenek.
Nic už nepřekvapí Svatá země je nejenom zručně napsaný text, jehož dramaticky vygradované situace diváka vtáhnou od první minuty, ale také se vyznačuje zvláštním druhem humoru – postavy elegantně tančí nad propastí, která je nemine. Tady už nikoho nic nepřekvapí: vojáci, kteří vtrhávají do domácností, kdykoliv se jim zachce, bomby padající naměsto s neúprosnou pravidelností, mrtvé děti, hořící koně z hipodromu, který byl vyhozen do vzduchu... Docela všední apokalypsa, v níž pořád umanutě žijí lidé a doufají. Nevíme sice, kde se Svatá země odehrává, a i když je příliš zjevné, že jde o okupovaná pásma Gazy, není to důležité. Kacimi přivádí na scénu pět postav a kočku s příznačným jménem Ježíš. Každá má svůj modus vivendi, každá se snaží přežít a nebrat na vědomí, že nazítří už tu nemusí být. Dívka Imán (Týna Průchová) čeká na návrat nezvěstné matky lékařky a upíná se ke svému kocourovi se zraněnou tlapkou. Manželé středního věku Alía (Eva Salzmannová) a Jad (Ondřej Pavelka) se skrývají za programový cynismus a vzájemné ironizování a špičkování, zatímco jejich studujícího syna Amína (Igor Orozovič) se pomalu ale jistě zmocňuje nekontrolovaný fanatismus. A Ian, voják „ z druhé strany“ (Tomáš Krejčíř), o sobě říká, že je „hodnej kluk“, ale většinou se chová jako dobytek. Ovšem i on se mění z agresora v oběť. Události se pomalu dávají do pohybu, když sousedé – početná rodina ve vedlejším domě – vyletí do povětří, což fatálně odstartuje tragédii této minikomunity. Mladé režisérce, nedávné absolventce DAMU Lucii Málkové, se především podařilo velmi razantně a nezvyklým postupem podpořit apelativní charakter hry. Obdařila ji pravidelně se opakujícími kabaretními vstupy, které obstarává Jad coby vlezlý konferenciér. Je to jakýsi tuzemský komentář švejkovského typu, který ovšem má i něco z Kafky. Nejapné poznámky adresované publiku dodávají hře mrazivě výsměšný tón a umožňují hercům v určitých momentech zachovat vnitřní odstup a zveřejnit vlastní stanovisko. A vzápětí se opět vrátit k postavám. Kontrast kabaretního tlachání a šaškování a dramaticky se vyhrocujícího děje funguje výborně.
Intenzivní herectví Režisérka také dokáže udržet sevřený tvar inscenace, umí si poradit s náznakem a zkratkou a vše se odvíjí od soustředěného, intenzivního herectví. Je tu třeba dialog Alíi a Iana, který vrcholí vojákovým hysterickým rozkopáním televize, v níž telenovely střídají záběry masakrů civilního obyvatelstva. Alía se předtím marně pokouší zachovat zdání domácké idyly – se stoickým klidem krájí zeleninu a sarkasticky odráží Ianovy slovní i fyzické ataky. Nebo silný výstup Jada, který se s neskrývaným zoufalstvím snaží přimět syna k normálnímu myšlení. Zvláštní je, že i naturalisticky pojatá situace Amínova pokusu o znásilnění Imán je drásající hlavně svým psychologickým rozpracováním. V inscenaci najdeme pár neobratností: třeba závěr by unesl důraznější pointu. Svatá země je ale výjimečný projekt, dramaturgie, která má smysl, neboť přináší živé a nadčasové téma. Zřetelně z něj vyzařuje zaujetí všech zúčastněných, osobní přístup. A ten je zřejmě důležitější než profesionální podmínky. Ne nadarmo má „starší“ část uskupení, které se tu sešlo, za sebou nevšední éru Divadla na okraji. Něco z něj tady znovu ožilo a našlo nový výraz.
HODNOCENÍ LN **** JANA MACHALICKÁ


Právo 24.dubna 2009
Ve svaté zemi tekla proudem Ježíšova krev První hra arabského autora v Česku v pražském Rock Café
Divadelní Studio Saint Germain v klubu Rock Café na Národní třídě se výrazněji prosazuje ve chvíli, kdy nájemníci činžovního domu uplatnili na radnici prvního pražského obvodu zákaz hlučných rockových koncertů. Mladá režisérka Lucie Málková uvedla do Čech Svatou zemi, hru současného arabského autora Mohameda Kacimiho.
Je to vlastně událost. Hrávají se u nás orientální pohádky Tisíce a jedné noci, inspirace jimi zakotvila nejnověji v Divadle Minor, současný arabský svět jako by ale zůstával střední Evropě spíše uzavřen. Ani Mohamed Kacimi-El Hassani (1955) k nám nepronikl z rodného Alžírska, nýbrž přes Paříž, kde žije a tvoří od roku 1982. Všude kolem válka
Před premiérou jeho Svaté země v Praze zastavil se u Vltavy osobně. Nezapře hrdého potomka obyvatel severoafrických polopouštních náhorních rovin a jeho tvář vykazuje typové příbuzenství s Omarem Sharifem v mladších letech. Hrdý a moderní příslušník rasy, stavějící vlastní dílo proti jakýmkoli džihádům.
Svatá země se poprvé hrála v roce 2006 v pařížském Théâtre de la Tempete. Do češtiny ji přeložil Jan Tošovský. Je v ní zaklet lyrismus, ačkoli její téma je současné, až mrazí v kříži.
Svatou zemí budiž každá vlast. Dosaďme do příběhu Bejrút, Teherán, Kábul, Alžír, Sarajevo, Prištinu, jakékoli město, v němž lidé prožili válečné útrapy. Touží po štěstí, bomby a střely přinášejí ale útrapy, zmar a smrt, vytrácení lidskosti z duše člověka.
Taková je Ímán (Týna Průchová). Stará se o zraněného kocoura Ježíše, který sádru na zlomené noze nesnáší, ránu si rozdírá a krvácí. Rakety ničí domy hned v sousedství. Vražedný vzdor Amína (Igor Orozovič) přinese určitě odvetu vojáků…
Neustávající kontroly domobrany (Tomáš Krejčíř), moudře věcná odevzdanost Alíji (Eva Salzmannová nebo Alena Štréblová), Jadovo (Ondřej Pavelka) ironické komentování kabaretu nenávidějícího se, znesvářeného světa. Je ještě naděje? Ostré Kacimiho dialogy přibližují jeho Svatou válku evropské literatuře, občas ve volbě lexikálních prostředků probleskuje dokonce obeznámenost s apendixem dramatiky coollnes. Překonává ji ale účinným vyobrazením nenapravitelných lidských nenávistí, pěvně zakořeněných v nesmyslných ideologiích.
A najednou do příběhu proskočí básnický obraz, metaforicky košaté pojmenování tužeb a nadějí. Nejbližší repríza Svaté země bude v Saint Germain klubu Rock Café 27. dubna.

NINOTCHKA
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.