Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?

kdo přijde

5 uživatelů půjde

hledání


Rockcafé Praha - M. Kacimi: SVATÁ ZEMÉ

http://www.rockcafe.cz/news.php?action=showNews&id_categoryNode=470

"Nechápu, co ještě můžou bombardovat! Už nic nezbylo."

První arabská hra na českých jevištích! Komentovaná tragédie.
Hrají: Týna Průchová, Eva Salzmannová/Alena Štréblová, Ondřej Pavelka, Tomáš Krejčíř a Igor Orozovič Hudba a zvuk: Myko a Igor Orozovič Projekce: d.cutman Dramaturgie: Jan Tošovský Režie Lucie Málková
***Přijďte též podpořit klub Rockcafé, jehož hlavní činnost - pořádání hudebních akcí - byla ze dne na den Radnicí Prahy 1 zakázana. Více na www.rockcafe.cz a nebo na tiskové konferenci dne 20. dubna v 11 hod v horním sále***

audio pozvanka: http://myko.tvujweb.cz/spot.mp3
RECENZE Zpráva z všední apokalypsy 19. března 2009
Proč bychom se my tady v Evropě měli zabývat válkou, která je od nás vzdálená, co s ní máme společného? Takhle zní jeden z ironických komentářů, do kterých je zarámována česká inscenace hry Mohameda Kacimiho Svatá země. Hry, která otevřeně, ale s nadhledem líčí, jak život v nikdy nekončící válce mění mentalitu lidí. Izraelsko-palestinskou válku, která se víc než půlstoletí stále vrací v nových vlnách, sice známe téměř z přímého přenosu, ale stejně pro většinu z nás zůstává jen sledem drastických výjevů v televizi, které se v bezpečí obýváku jeví jako velice vzdálená záležitost. Mohamed Kacimi, Alžířan naturalizovaný ve Francii, určitě nehodlá nikoho exaltovaně burcovat z nezúčastněného pozorování. Pouze napsal hru, která bez patosu, s místy až šokující věcností líčí proměny lidské psychiky v této permanentní krizové situaci. Autorova zpráva je ale kupodivu pozitivní: i přes stálý tlak, kterému jsou lidé ve válce vystaveni, vidí věci jasně v jejich pravé podstatě a tím spíš si uvědomují cenu každého lidského života. Jen malá část z nich propadá dál šílenství a pokračuje v nesmiřitelném boji. Kacimi předává poselství humanisty, který si uvědomuje, jaký fanatismus lidstvo rozděluje a že největší krutosti se zpravidla páchají ve jménu nejušlechtilejších myšlenek.
Nic už nepřekvapí Svatá země je nejenom zručně napsaný text, jehož dramaticky vygradované situace diváka vtáhnou od první minuty, ale také se vyznačuje zvláštním druhem humoru – postavy elegantně tančí nad propastí, která je nemine. Tady už nikoho nic nepřekvapí: vojáci, kteří vtrhávají do domácností, kdykoliv se jim zachce, bomby padající naměsto s neúprosnou pravidelností, mrtvé děti, hořící koně z hipodromu, který byl vyhozen do vzduchu... Docela všední apokalypsa, v níž pořád umanutě žijí lidé a doufají. Nevíme sice, kde se Svatá země odehrává, a i když je příliš zjevné, že jde o okupovaná pásma Gazy, není to důležité. Kacimi přivádí na scénu pět postav a kočku s příznačným jménem Ježíš. Každá má svůj modus vivendi, každá se snaží přežít a nebrat na vědomí, že nazítří už tu nemusí být. Dívka Imán (Týna Průchová) čeká na návrat nezvěstné matky lékařky a upíná se ke svému kocourovi se zraněnou tlapkou. Manželé středního věku Alía (Eva Salzmannová) a Jad (Ondřej Pavelka) se skrývají za programový cynismus a vzájemné ironizování a špičkování, zatímco jejich studujícího syna Amína (Igor Orozovič) se pomalu ale jistě zmocňuje nekontrolovaný fanatismus. A Ian, voják „ z druhé strany“ (Tomáš Krejčíř), o sobě říká, že je „hodnej kluk“, ale většinou se chová jako dobytek. Ovšem i on se mění z agresora v oběť. Události se pomalu dávají do pohybu, když sousedé – početná rodina ve vedlejším domě – vyletí do povětří, což fatálně odstartuje tragédii této minikomunity. Mladé režisérce, nedávné absolventce DAMU Lucii Málkové, se především podařilo velmi razantně a nezvyklým postupem podpořit apelativní charakter hry. Obdařila ji pravidelně se opakujícími kabaretními vstupy, které obstarává Jad coby vlezlý konferenciér. Je to jakýsi tuzemský komentář švejkovského typu, který ovšem má i něco z Kafky. Nejapné poznámky adresované publiku dodávají hře mrazivě výsměšný tón a umožňují hercům v určitých momentech zachovat vnitřní odstup a zveřejnit vlastní stanovisko. A vzápětí se opět vrátit k postavám. Kontrast kabaretního tlachání a šaškování a dramaticky se vyhrocujícího děje funguje výborně.
Intenzivní herectví Režisérka také dokáže udržet sevřený tvar inscenace, umí si poradit s náznakem a zkratkou a vše se odvíjí od soustředěného, intenzivního herectví. Je tu třeba dialog Alíi a Iana, který vrcholí vojákovým hysterickým rozkopáním televize, v níž telenovely střídají záběry masakrů civilního obyvatelstva. Alía se předtím marně pokouší zachovat zdání domácké idyly – se stoickým klidem krájí zeleninu a sarkasticky odráží Ianovy slovní i fyzické ataky. Nebo silný výstup Jada, který se s neskrývaným zoufalstvím snaží přimět syna k normálnímu myšlení. Zvláštní je, že i naturalisticky pojatá situace Amínova pokusu o znásilnění Imán je drásající hlavně svým psychologickým rozpracováním. V inscenaci najdeme pár neobratností: třeba závěr by unesl důraznější pointu. Svatá země je ale výjimečný projekt, dramaturgie, která má smysl, neboť přináší živé a nadčasové téma. Zřetelně z něj vyzařuje zaujetí všech zúčastněných, osobní přístup. A ten je zřejmě důležitější než profesionální podmínky. Ne nadarmo má „starší“ část uskupení, které se tu sešlo, za sebou nevšední éru Divadla na okraji. Něco z něj tady znovu ožilo a našlo nový výraz.
HODNOCENÍ LN **** JANA MACHALICKÁ

NINOTCHKA
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.