Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FIN --- 11:25:14 2.6.2005
Jaromír Nohavica
Třiatřicet


1. Přicházím už do let pána Krista,
začínaj' mě bolet různá místa,
cítím bolest v kostech vždy, když leje,
máme po radostech, lásko, zle je,
umíraj' mi buňky, to jsem dopad,
nemůžu pít truňky, kurník šopa.

®: Penze je daleko, mládí v čudu, plápolá moje svíce,
jak dlouho ještě tu strašit budu, je mi třiatřicet.

2. To je konec srandy, konec smíchu,
musím nosit kšandy kvůli břichu,
pod džínama spodky svého ujce,
místo flašky vodky piju juice,
knedlo-vepřo-zelo snad mě spasí,
zvedá se mi čelo, padaj' vlasy.

3. Holky, mladý koně furt mě lákaj',
já jsem ale pro ně stará páka,
tak jsem zvolna vstoupil v druhou půlku,
už abych si koupil bílou hůlku,
díky těm svým rokům sic více chápu,
ale když usnu na boku, tak děsně chrápu.
FIN --- 13:15:28 29.5.2005
Václav Hrabě
Pár tónů


Ztracený v mrtvém moři
asfaltu a sektorového štěstí
brouzdáš se velebností Václaváku
a tma je něžná a sladká
jak párek teplejch
Několik regimentů samozvaných
prokurátorů v šestistupech
dupe tvou hlavou
Vzorný předpisový krok
Vzorné předpisové mozky
žádající přiznání
úplné veřejné a předpisové

A ty jim utíkáš
anonymním krokem flákače
a nikdo z kolemjdoucích neví kolikátá je to
alej kolikátý večer a země kterou utíkáš
v anonymitě flákače
utahaný a zmatený
až do té chvíle
než v zastrčené ulici vykřikne z okna
těch pár tónů které přebývají Může to být
bluesový mišuňk rumu a deště
lidovka o zarostlé cestě a jeřabinách
trombóny pana kapelníka Beethovena flekující
osud
Na tom nezáleží Zastavíš se
a prokurátoři zaplňují ulici
rozkročení sebejistí slintající
s dojímavým úsměvem který vše chápe
zatímco ty říkáš že teda jó
že tu holku máš rád a ať ti
dají pokoj

Ale tím jsi učinil přiznání
úplné a veřejné
a namísto nich se za tebou rozbíhají
jiní Anonymita flákače
ti už nepomůže Utahaný a zmatený
zády k oknu z kterého pořád padá
těch pár tónů které přebývají
snažíš se Zelenáč
v pistolnickém městě

A tu přibíhá první s balíkem dopisů od ní
a ty vzpomínáš na ty dva dny kdy jsi četl
od a až do zet telefonní seznam aby ses dozvěděl
jak se jmenuje a kde bydlí

Přibíhá druhý a ukazuje knihu kterou mu dala
k Vánocům a znovu je Štědrý den a ty jsi úplně sám
na celé koleji s balíčkem tabáku
odlivkou špiritusu a rabijátským smutkem
Majakovského

Přibíhá další s cucflekem na krku
a ty myslíš na její slzy ve vystydlém zaprášeném parku
a jak se ti konečně povedlo
aspoň jednou zahrát to sólo v St. James Inphirmary
pořádně a jak jsi poprvé viděl
ten krásně žlutý obraz od Veneziana

A další vytahuje z kapes
její prádlo a pikantně vypráví
a ty znovu jedeš v kodrcavé tramvaji na Spořilov s půllitrem
rumu a malou deskou Miles Davise a moc se bojíš
abys ji nerozbil a znovu stojíš
po bůhvíkolikátém zbytečném flámu
před výkladní skříní a obdivuješ
ten krásně žlutý a modrý obraz od Veneziana
a někdo ti říká
„seš stejně trhlej...“

Ano Přibíhají
pořád další a další neboť ses přiznal
a teď si to musíš zodpovědět proti všem
kteří přijdou a mohou
přijít
A tento bijící se v prsa
a v pleš
pugétem stovek a dekretů (Ejhle! Pravověrný!)
křičí: „Mladíku, život se točí
jak kolotoč! Uhněte! Dokud je čas!“
A ty říkáš Ano točí se to jako kolotoč
zase je říjen koupím si tři lampióny
a večer se zamknu a budu si na nich přehrávat
ten žlutý renesanční obraz
A rok se otáčí jak kolotoč
Hulánské koně srpna Eroplán
s babím létem natupírovaná
Ofélie v březnovém blátě Pokašlávající
labutě listopadu Tok se otáčí
jak kolotoč a flašinet vrže unisono s tebou
těch pár tónů které přebývají Beethovena verbuňk nebo blues
Rok se otáčí
stojíš v té ulici sám
proti všem kteří mohou
přijít

A do chraptění flašinetu
slyšíš odněkud z přízemí
věží a luceren
ženský hlas
jak volá:
„Zastavte principále
zastavte!
Toho člověka u střelnice
odněkud znám“
FIN --- 9:51:38 29.5.2005
Jiří Žáček

Můj něžný zpěv mým něžným milenkám


Na věčnou slávu vašich klínů
mí andělé
zvedám teď hrdě číši blínu
jen vesele!

Za jednu malou kocovinu
hřích na těle
na sebe vezmu každou vinu
vy zardělé

A slzy vašich skvělých splínů
tak umělé
pak ze mě smyjí všecku špínu
mé postele

I pak až budu hnojit hlínu
sny z popele
s grimasou vzteklých Harlekýnů
zas nesměle

vykřičím slávu vašich klínů
mí andělé
a v duchu zvednu číši blínu
jen vesele!

Mezi řečí

Adélu jsem miloval
Téměř tři týdny
Ale co naplat
Život je krátký
Abeceda dlouhá

S otevřenou náručí

Kdekoho potkávám
jen sebe ne
tolikrát chodím po všech čertech
jen proto
vracívám se domů
za tmy
posedlý nadějí
při pohledu na svá svítící okna
nikdy jsem se však nezastihl
anebo čekám
mezi svými čtyřmi stěnami
doufaje že zaklepám a vejdu
snad alespoň zavolám
říkám si ohlížeje se po telefonu
přicházejí však jen přátelé
v telefonu švitoří cizí hlasy
je to k smutku
když neznám ani
své telefonní číslo
jistě bych si se sebou
smluvil schůzku
ale léta prchají
a osud mi nepřeje
kdekoho potkávám
jen sebe ne
je to příliš jednotvárné
až k zbláznění
ale kdyby jen to
vždyť ani nevím
jsem-li své lepší či horší já
jak jistě chápete
je to k pláči
že každého potkávám
jen sebe ne
ach ach
taková smůla
měl bych si toho
tolik co říci

Každou chvíli

Ach múzy v noční košili
panenky nevyspalé
ten rubáš co vám ušili
za ten nám dejte vale

(publikováno v Divokém víně 6 / 1968)
FIN --- 9:46:24 29.5.2005
Jiří Žáček

Samomluva


Jaký trest chystáš, bože, neznabohu?
Když začnu křepčit, nastavíš mi nohu,
když začnu zpívat, odpojíš mi hlas –
abych líp slyšel svistot božích las?

Okamžik

Den co den jsem se pokoušel
zachytit tápavými slovy
prchavý okamžik,
zatímco kolem prchaly
hodiny, dny a roky,
až mi pod rukama
utekl život
jako okamžik.

Změna

Život je změna,
tvrdí dvacetiletí
když chtivě střídají
bydliště, lásky, profese.

Změna je život,
tvrdí čtyřicátníci,
když cítí, jak jim mládí
uniká mezi prsty.

Užijte si jí! V šedesáti
i změna k lepšímu
je změnou k horšímu.

Jaro

Jaro nás vždycky zaskočí,
zjeví se odnikud a je tu, bože, je tu
a šklebí se nám do očí
a ze všech koutů povykuje: Kvetu!

A přestože jsme nad věcí,
my, fanatici motorů a hluku,
přitančí chůzí hříběcí
a olízne nám důvěřivě ruku.

Milosti

Čtyřletá Johanka,
která si hrála s kamarádem na dvorku,
přibíhá s pláčem: „On mě praštil!“

„Martínku, že se nestydíš!
Proč jsi ji uhodil?“

„Když ona chtěla,
abych se do ní zamiloval!“

Ach bože,
už jim to začalo,
to toužení a soužení,
to těšení a zděšení,
to žíznění a trýznění
bez konce...

Mezopotámie

Dějiny Sumeru jsou stroze monotónní:
... Ur pak bylů smeten zbraněmi
a královská moc přešla na Lagaše...
... Lagaš byl smeten zbraněmi
a královská moc přešla do Uruku...
... Uruk byl smeten zbraněmi
a královská moc přešla do Akkadu...

Co po nich zbylo? Žalozpěvy:
Nářek nad zkázou města Uru,
Nářek nad zkázou města Nippuru,
Nářek nad zkázou města Lagaše,
Nářek nad zkázou Sumeru.

Člověk se nevyvíjí k lepšímu – jen zbraně
jsou čím dál dokonalejší.
Jsme-li však stvoření jen pro války a nářky,
kdo pak, až zbude z planety jen zohavené torzo,
složí Nářek nad zkázou Země?
A pro koho?

(současná tvorba)
NATASHA --- 20:58:37 14.5.2005

PŘED KOUPELÍ


svlékla ses
čtyřicetiletýma rukama
a otočila se
k zásuvkám
kde už tak strašně dlouho
máme krémy břitvy a nářadí
uhnul jsem očima
před tou krásou
a pamatuji si jenom
bílý hřbet
Giottovy monografie



ČERVENEC

Krátká večerní milost
opatřování světla a vody
ke koupeli
půvab rozlitého
vše je slyšet odkudsi vyprávěné
poslán pro něco malého
vedle
v tkvění přehozu a skla
otálím s nalezením



YVETTA

tak tenhle drobínek ticha
je smutek
ta žilka písně
celé štěstí

a veškeré ostatní soulože
jen křik
a spokojenost



---

Petr Hruška
Zelený svetr


Edice poesie HOST
Brno 2004
FIN --- 10:19:44 12.5.2005
Jiří H. Krchovský
ZDVIHNU-LI VÍČKA...


Zdvihnu-li víčka, v srdce ihned bolest se mi zatne
nesnesu pohled na nic ( což je oboustranně platné)
vteřina každá na mé pouti ze sna znovu do sna
je emocionálně pro mě zcela neúnosná
FIN --- 10:16:58 12.5.2005
Hermann Hesse
Já lhal jsem


Já lhal jsem! Lhal! Já nejsem stár
A životem přesycený,
Ještě se ohlédnu a cítím žár,
Vidím-li krásné ženy.

Nahé se ještě mi brouzdají snem,
Štíhlé i kypré v bocích,
Sním o tanci rytmu vířivém
A o promilovaných nocích.

Dokonce o čisté lásce sním,
Co mlčky jako květ voní,
Jak ona první, o níž vím,
že dnes ještě plakal bych pro ni.
FIN --- 10:15:44 12.5.2005
Rainer Maria Rilke

Noc roste jak tma černých měst,
kde v mlčícím řádu se ježí
snad na tisíc bání a věží,
kde nablízko náměstí leží
tkáň mnoha ulic a cest.

A nevíš, kdo v domech těch černých měst
dál sedává při jednom stole
blíž zářivých zahrad, kde za ticha
houf jejich snů do tance pospíchá,
a nevíš, čí housle zní v kole…
FIN --- 10:14:51 12.5.2005
Rainer Maria Rilke
Předjaří


Drsnost mizí. Všechna slitování
k louce, oděné jen šedí, lnou.
Nový rytmus říčky popohání.
S něhou, dosud omylnou,

prostor hltá každý zemský kout.
Cesty ukazují k dálkám v kraji.
A tu spatříš holý strom, jak tají
už jen stěží vůli výš se pnout.
FIN --- 10:11:08 12.5.2005
Francois Villon
NÁŘEK KRÁSNÉ ZBROJÍŘKY


Tak taky stará zbrojmistrová
na krutý úděl žehrá v pláči
a přeje si být mladá znova,
vždy jedním směrem hovor stáčí:
„Ty stáří zlé, ty tlamo dračí,
proč jsi mě pozřelo tak brzy?
Proč nevezmu si život radši?
Nic netěší a všecko mrzí.

Tatam je moc, co měla jsem
pro krásu, svůdnost, pohled sladký
jak nad kupcem, tak nad knězem:
byl každý mužský na mě krátký,
rád zlatku dal, a nechtěl zpátky,
i když mu zítra bylo těžce.
Já potom dala za ty zlatky,
co dneska ani vandrák nechce.

Co mužských jsem jen vyhodila —
kdo by tu hloupost řekl do mě!
To pro jednoho přetrhdíla,
co dostal všecko, nač si vzpomněl.
Ten chlap se se mnou pane poměl!
Z lásky jsem chtěla všecko dát.
A on mě bil. V mém vlastním domě.
Pro prachy jenom měl mě rád.

Jak začal mlátit, neměl cit,
a stejně jsem ho ráda měla;
ať se mnou uměl zatočit,
jak řek, že v líbání jsem skvělá,
hned na rány jsem zapomněla.
Proutník byl, po krk v nemocích
a já pak ... Sbohem, kráso těla!
Zůstává ostuda a hřích.

Je nebožtík už třicet let,
já zbyla, bába neduživá.
Když člověk podívá se zpět,
co bylo a co z toho zbývá,
jak příroda je proměnlivá
v nádheře ženské nahoty —
vysušená jsem, bídná, křivá —
zmocňují se mě mrákoty.

Kde je to hladké čelo jasné,
hedvábné řasy, plavé vlasy,
kde oči jiskrné a krásné —
já na ně mužské získala si —,
kde ouška růžovoučké krásy,
kde nosík, velký akorát?
Kam důlek v bradě zmizel asi?
Rty nachovější nad šarlat?

Kde jsou má skvostná ramena,
mé útlé paže, ručka bílá,
droboučká ňadra vzpřímená,
tak bujará, jak kdyby byla
jen pro hry milostného díla;
kde křivka boků přesladká
a stehna, kde se usadila
maličká moje zahrádka?

Zvrásnělo čelo, vlasy zšedly,
oči jsou zhaslé oči báby,
ty oči, které tak si vedly,
že každý muž byl na ně slabý;
nos taky přišel o půvaby a uši,
pro ty nemám jména;
obličej scvrklý je a chabý,
rty zplihlé, brada znetvořená.

Tak to je lidské krásy cena!
Zvetšely paže, zvadly dlaně,
ramena jsou zle nahrbená,
prsa teď visí utahaně a boky —
hnus se dívat na ně;
a stehna, Pánbůh polituj,
jsou jak dvě jitrnice v krámě.
A moje zahrádka? No fuj!

Chcem — babky — vrátit dobré časy,
když u krbu si hřejem těla
a jedna druhé naříká si,
jak stará je a osamělá;
dřív každá vlastní oheň měla,
ten zhas, teď si jen záda hřeje.
A přece bývala tak skvělá!
Tak se to na tom světě děje."