Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FIN --- 10:19:44 12.5.2005
Jiří H. Krchovský
ZDVIHNU-LI VÍČKA...


Zdvihnu-li víčka, v srdce ihned bolest se mi zatne
nesnesu pohled na nic ( což je oboustranně platné)
vteřina každá na mé pouti ze sna znovu do sna
je emocionálně pro mě zcela neúnosná
FIN --- 10:16:58 12.5.2005
Hermann Hesse
Já lhal jsem


Já lhal jsem! Lhal! Já nejsem stár
A životem přesycený,
Ještě se ohlédnu a cítím žár,
Vidím-li krásné ženy.

Nahé se ještě mi brouzdají snem,
Štíhlé i kypré v bocích,
Sním o tanci rytmu vířivém
A o promilovaných nocích.

Dokonce o čisté lásce sním,
Co mlčky jako květ voní,
Jak ona první, o níž vím,
že dnes ještě plakal bych pro ni.
FIN --- 10:15:44 12.5.2005
Rainer Maria Rilke

Noc roste jak tma černých měst,
kde v mlčícím řádu se ježí
snad na tisíc bání a věží,
kde nablízko náměstí leží
tkáň mnoha ulic a cest.

A nevíš, kdo v domech těch černých měst
dál sedává při jednom stole
blíž zářivých zahrad, kde za ticha
houf jejich snů do tance pospíchá,
a nevíš, čí housle zní v kole…
FIN --- 10:14:51 12.5.2005
Rainer Maria Rilke
Předjaří


Drsnost mizí. Všechna slitování
k louce, oděné jen šedí, lnou.
Nový rytmus říčky popohání.
S něhou, dosud omylnou,

prostor hltá každý zemský kout.
Cesty ukazují k dálkám v kraji.
A tu spatříš holý strom, jak tají
už jen stěží vůli výš se pnout.
FIN --- 10:11:08 12.5.2005
Francois Villon
NÁŘEK KRÁSNÉ ZBROJÍŘKY


Tak taky stará zbrojmistrová
na krutý úděl žehrá v pláči
a přeje si být mladá znova,
vždy jedním směrem hovor stáčí:
„Ty stáří zlé, ty tlamo dračí,
proč jsi mě pozřelo tak brzy?
Proč nevezmu si život radši?
Nic netěší a všecko mrzí.

Tatam je moc, co měla jsem
pro krásu, svůdnost, pohled sladký
jak nad kupcem, tak nad knězem:
byl každý mužský na mě krátký,
rád zlatku dal, a nechtěl zpátky,
i když mu zítra bylo těžce.
Já potom dala za ty zlatky,
co dneska ani vandrák nechce.

Co mužských jsem jen vyhodila —
kdo by tu hloupost řekl do mě!
To pro jednoho přetrhdíla,
co dostal všecko, nač si vzpomněl.
Ten chlap se se mnou pane poměl!
Z lásky jsem chtěla všecko dát.
A on mě bil. V mém vlastním domě.
Pro prachy jenom měl mě rád.

Jak začal mlátit, neměl cit,
a stejně jsem ho ráda měla;
ať se mnou uměl zatočit,
jak řek, že v líbání jsem skvělá,
hned na rány jsem zapomněla.
Proutník byl, po krk v nemocích
a já pak ... Sbohem, kráso těla!
Zůstává ostuda a hřích.

Je nebožtík už třicet let,
já zbyla, bába neduživá.
Když člověk podívá se zpět,
co bylo a co z toho zbývá,
jak příroda je proměnlivá
v nádheře ženské nahoty —
vysušená jsem, bídná, křivá —
zmocňují se mě mrákoty.

Kde je to hladké čelo jasné,
hedvábné řasy, plavé vlasy,
kde oči jiskrné a krásné —
já na ně mužské získala si —,
kde ouška růžovoučké krásy,
kde nosík, velký akorát?
Kam důlek v bradě zmizel asi?
Rty nachovější nad šarlat?

Kde jsou má skvostná ramena,
mé útlé paže, ručka bílá,
droboučká ňadra vzpřímená,
tak bujará, jak kdyby byla
jen pro hry milostného díla;
kde křivka boků přesladká
a stehna, kde se usadila
maličká moje zahrádka?

Zvrásnělo čelo, vlasy zšedly,
oči jsou zhaslé oči báby,
ty oči, které tak si vedly,
že každý muž byl na ně slabý;
nos taky přišel o půvaby a uši,
pro ty nemám jména;
obličej scvrklý je a chabý,
rty zplihlé, brada znetvořená.

Tak to je lidské krásy cena!
Zvetšely paže, zvadly dlaně,
ramena jsou zle nahrbená,
prsa teď visí utahaně a boky —
hnus se dívat na ně;
a stehna, Pánbůh polituj,
jsou jak dvě jitrnice v krámě.
A moje zahrádka? No fuj!

Chcem — babky — vrátit dobré časy,
když u krbu si hřejem těla
a jedna druhé naříká si,
jak stará je a osamělá;
dřív každá vlastní oheň měla,
ten zhas, teď si jen záda hřeje.
A přece bývala tak skvělá!
Tak se to na tom světě děje."
FIN --- 10:10:06 12.5.2005
JAN SKÁCEL
Modlitba za vodu


Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská
FIN --- 10:07:29 12.5.2005
Václav Hrabě
Ty


To není alej kaštanů které kvetou
to není zástup andělů s myrtou
to je noc
Modrá a bílá
Na Vltavě zamrzly lodě a svatební kytice

Máš oči jako tabák
A stromy na podolském hřbitově
jsou cypřiše a stříbrné štiky
Jednou jsi řekla: „Já si tě najdu"
Je noc
Modrá a bílá
Kouř u stropu se chvěje jako tvoje ruce
V bytě nad námi někdo poslouchá Handla
slyšíš
"Vodní hudba"
napudrované růže
v téhle zimě
to je ale nerozum že?

Máš oči jako tabák
Bojím se abych to všechno nezkazil
nějakým překrásným gestem

Až půjdeš zítra ode mne
potkáš paní domácí jak se vrací
s masem na neděli
bude se divit že jsi tak mladá
a už se touláš po nocích

Pak si řekne že jsou tím stejně vinni
komunisti
"Podolí není Montmartre" upozorní mne jemně
inženýr z prvního patra
Dáma v tramvaji se ušklíbne
protože budeš hrozně moc vonět kouřem

Bude ráno
Střízlivé
šedé a moudré jako vlasy mého otce
Málokdo si všimne
že máš oči
jako tabák
FIN --- 12:26:33 8.5.2005
Egon Bondy
Nesmrtelná dívka (úryvek ze začátku 2. části)


Lucerny ve tmě sotva na sebe viděly
Pršelo drobně Konec října byl
V pomyjích ďábel slunce utopil

Ten den procházel jsem se po Hradčanech
a dostal jsem se kamsi za ně
po západo-severo-západní straně

Už jsem nevěděl ani kam se obrátit
byl bych rád jel domů ale nevěděl jsem kde naleznu tramvaj
zdálo se mi jako bych byl býval v této končině nikdy nebyl

Po jedné straně táhla se podivně zpustlá zahrada
a zeď která ji chránila byla pobořená
po straně druhé byla nepřetržitá řada nízkých domků
ne vyšších než jednopatrových
Všude kolem bylo vidět věže chrámů jakoby na jezerech stojících
Odevšad začaly na nich bít hodiny
bezpočet hodin bil bezpočet hodin
neboť zřejmě jen jedny přestaly tu začaly druhé
a tak odbíjené jedné čtvrté
protáhlo se ve vyzvánění
anebo to zvonil Angelus
neboť nebylo pozdě večer

Nikoho jsem nepotkával
a toužebně jsem vyhlížel po civilizaci
- jak venkovsky sám na sebe odkázán může být někdy člověk i ve velkoměstě -
když tu jsem ji uviděl v podobě velkého a černého amerického auta
modelu ne staršího než čtyři roky
což u nás v Československu je model nejnovější
RICARDERON --- 21:15:19 7.5.2005
Karel Šiktanc
řeč vestoje I.

Tolikerý vichr,
tolikerý jásot… zde v tu stranu ticho.
Je to dar?

Či můžeme za něco?

Poříčím plují něčí nahé ruce,
ač spala, jakýsi úžas trhl oblým
tělem krajiny,

chlap kopl do židle… utíká jako živá.

Ano,
jestli tu něco…
tak ten třpyt! Ten zběsilý okřik mrtě

a ouzka,

ta zuřivá červeň,
ten kel. Ten dráp. To sbírání se ran,
to sbírání se ze čtyř,

to vytí z kůru, to bití vzhůru,
ten tah, ten strmě sněžný šponovaný vzduch,
lauf stříbra,
menhir,

Karnak,

báj.
Celej náš křivej katedrální hapták.
Celej náš chromej katedrální vztyk.

Horoucí kámen, ledový pot.

Oblak podoby ženy padá rozpřažený do lesa,
jak by ho stihl nečekaný úder…

Bože I tahle myšlenka na smrt
bojí se o život.

RICARDERON --- 20:26:52 6.5.2005

Karel Šiktanc
řeč vestoje

Štípaným kamenem zde jméno za jménem.

Štípanou břidlicí v nejvyšší světnici

nejnižší místa k stání.



(Pokud stání ještě rovnost. Pravej

úhel. K zemi. K nebi.



Pokud ještě zapotřebí.)



Den má náušničku, ulízané spánky.

A barvy na ptácích křičí jak z horečky…



Kdeco tam venku je tak znamenitě troufalé,

že zvedám ruce oběma zápěstími až k loktům

třaslavě rámuju ten výřez povětří,

ten věčně mokrý obraz.



Pole brázd, moře vln.



Ospalé způsoby liftů a otevřených aut.



A bezy bijou bílou hlavou o svou bílou zeď



pár kroků od promenády nabitýma kleštěma

ucpali krávě sametové uši.



Stoj spatný bolí. Prubuju zákryt…

Zde v té strohé věži nic mi nenáleží.

Jen to echo.



Jen ta zpěvnost nadosobní krásy.



Taje příští měsíc… nízko,

div ne ve vsi. V jeho kruhu div ne plném

rozmile šmajdá house nezbytí, na boku

peří vyrvané i s masem



Robustním posuňkem přes celou silnici

výčep se ohradil,

snad proti dojetí.



Starý muž –

sám nad zlou hlubinou –

by ani za svět nedovolil nikomu

ozářit tajemství, co s ním jde celý život.



Neboť nad sebou nikdy nepanoval.



Neboť svrchovanost je ztráta.