Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
SONA1 --- 0:34:34 3.3.2011
Bílé pivoňky začly kvést
má svatý Hugo sedm hvězd
sedm hvězd kolem hlavy malých
lijáky omšelo zlato na nich
má svatý Hugo lucernu
umlkl plamen v ní

Kartouzy podobné infernu
v jednotvárnosti dní
to všechno milá musíš snést
bolest i naději naději bolest
má svatý Hugo sedm hvězd
pivoňky bílé začly kvést
a rosa chladná na nich



***

Nad Valdicemi krouží rorýs
dekadentně jak Huysmans Joris
cítím se tady ba ba
cítím se notně là-bas

Když rozhlédnu se mezi vězni
člověk mi nijak hrdě nezní
spíš rozplizle a trochu vágně
ačkoli sedím přímo na dně

Ivan Martin Jirous: Magorovy labutí písně
SONA1 --- 15:16:01 1.3.2011
STROMŮM
"Lese, ty mechatý spáči!" Peter Hill

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavěji před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

Jan Zahradníček, Jeřáby, 1933
NATASHA --- 18:40:20 27.2.2011
Blanca Varela

Našla jsem

Nehledala jsem.
Ze zvyku když slyším ptačí zpěv
říkám (nikomu): hele, pták!
Nebo říkám: jakou měl barvu?
A na barvě ve skutečnosti nezáleží,
ale na prostoru, kde vlaje ohromný bezejmenný květ,
na prostoru plném bezejmenné záře
a na mých očích, upřených, bezejmenných.


Křídla na konci všeho; fra 2006, str. 59, překlad Petr Zavadil
FIN --- 11:11:53 31.1.2011
někdy užitečný klub: [ Autorská poezie - Výběr ]
NATASHA --- 23:50:15 30.1.2011
Petr Kabeš

DOPŘEJ MI ŠTĚSTÍ BÝT ŠŤASTEN
Vím o místě
které je tady
vím o bytosti ve které je dobře pobývat
vím prostory v sobě, znovu
nalezené a bdící, kam ji zvu

Můj chleba vsakuje žlutavé letní víno
to její víno vymílá přijímá a mne
celistvé částečky střídy
svět zaoblen
semenem vanoucím a vstřícným vanem vlah
Snědá, zůstává podkova chlebové kůrky
jízdní
celí se v prstenec karátově snubní

Dopřej nám štěstí zůstat samými sebou
nadál, nadál co samotřetím
pobývat nám lze -
v krystalech okamžikově snad hořkých
v hořkosti ale vždycky krystalické

Souběžně tady
tudy vede med
Sytost naše věčně hladová
oraniště nad námi
snědé nebo úrodné

Dopřej nám zůstat samými sebou, to je štěstí
Mimo modlitbu
mimo zaříkání
uvnitř nich, tak se rodí
přímá řeč
A je to naše přímá řeč co stvořuje tebe

Když jsi nás přinutil žít
ať je po našem




Pěší věc a jiné předpokoje; Atlantis, Brno 1998
LITTLEFOX --- 22:16:02 24.1.2011
Charles Baudelaire
POLÉVKA A OBLAKY

Má laškovná láska mě pozvala na oběd a já se zadíval otevřeným oknem jídelny na pohyblivé stavby, jež Bůh tvoří z par, - na tu druzu divoucích divů z nehmatných hmot. Srdce z těla jsem si mohl vydívat. „Všechny ty fantasmagorie,“ říkal jsem si, „ jsou skoro tak krásné jako oči spanilé paní srdce mého, toho jurodivého prevíta zelenookého.“

Vtom dostanu pěstí do zad a slyším hlas – drsný, rozkošný, hysterický, jakoby kořalkou ochraptělý – hlas svého sláděte sladkého : „Jestlipak si už, k sakru, půjdeš sníst tu polívku a necháš toho čumění Pánubohu do oken!“
NEMESIS --- 20:31:20 27.12.2010
Vladimír Holan

CHLAPEC


Po celou noc padala na sadě jablka,
zatímco sousedův chlapec umíral...
Byl to on, který ti druhdy řekl:
„Pane, jste cizinec?" Řekl jsi:
„Proč se ptáš?" Řekl: „Máte
moc času ve svých očích ..."
Řekl jsi: „Ty jsi já, když jsem
byl mlád!" Řekl: „Já budu vy,
teprve až zestárnu ... Ale víte co,
pojďme na poštu a odtamtud
si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme ..."
SONA1 --- 20:23:33 21.10.2010
Zeměplaz věkem sláb a stár
od ženy své se odplazil
až ke hrobu, kde kantor snil,
a prosil "Rozmnožuj můj tvar!"

Řídící, chytrý nebožtík,
vystoupil vzhůru na pomník
a zeměplaza, jenž se choval
před mrtvým klidně, rozmnožoval:

"Zeměplaz - první osoba,
ztebeplaz - druhé podoba
zněhoplaz - třetí mužská bývá
zníplaz - zas ženskou formu skrývá."

Zeměplazu to lahodilo,
rázem z něj čtvero tvarů bylo,
vyvalil bulvy, jak se smál.
"Množím se," syčel, "množ mě dál!"

Řídící ale musel přiznat,
že se v tom přec jen nelze vyznat:
Země už plazů spousty měla,
časem však na ně zanevřela.

Tu zkrušil plaza těžký žal:
"Své choti jsem si nevšímal
a takhle též mě nelze množit!"
A odplazil se tvar svůj dožít.


Christian Morgenstern: Zeměplaz (Der Werwolf), překlad Josef Hiršal
LITTLEFOX --- 21:12:01 7.10.2010
XXI

Loď se srazila s lunou.
Posádky se rázem namazaly.
Všichni jsme mluvili ve verších
a svěřovali si svá nejtajnější přání.
Ale luna šla ke dnu
přes všechny naše romantické snahy.

Carlos Pellicer
/Šestiúhelníky, 1941/
SONA1 --- 1:46:40 8.9.2010
A Karel Toman podruhé
Hadi poledne

Nás vyláká jen slunce, naděje,
když hudbou světla zem se zachvěje
v den plápolavě bílý.

Tma skrýší podzemních a vlhký chlad
a popel mrtvých neztišil náš hlad,
chcem ven, chcem lov a mstu.

Jak hoří vzduch! Jak vánek celuje
ochromlé tělo! A jak miluje
nás, hady poledne,

vysoké nebe čisté, modravé,
jak miluje nás! Světlo laskavé
nám o krunýř se tříští

a každá jeho drobná šupina
zrcadlí boha, jehož proklíná
sto pokolení našich děr.

My jíme hlínu, bože spravedlivý,
a plíseň dýcháme. A svoje divy –
ne, pro nás netvořils.

Jen slunce milujem! Neb žhavý jeho květ
dá krvi sílu, destiluje jed
z ran, ústrků a běd.

A pro sladký jed život snášíme
a pro jed parodicky tančíme
po dlažbě Paříže,

my, hadi poledne, až v kterýs den
jed dozraje, čas bude dovršen.
Bud zdráva, Marianno!