Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
NEMESIS --- 9:00:07 21.11.2009
U TEBE TEPLO JE…

Jiří Orten

U tebe teplo je, ach, to by se to spalo,
hluboko do prachu ponořil bych se rád,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
vše nahé na těle, ten zubožený akt.

Oslepnout do světla v utuchajícím zpěvu!
Cítím již na patře sám samet samoty,
který mě opíjí a volá na prodlevu,
aby se nebála a vešla do noty.

Být mrtev, tatínku, nikomu nenáležet,
neslyšet dupání, nemyslet, necítit,
být mrtev, se sebou jen nevýslovně ležet,
být navždy připraven, být dokončen a mít.

Mít, míti aspoň to, aspoň to nejvěrnější,
svou volnou nicotu, snít, že se rozkládá
na krásné kostečky, být sám, být zamlklejší,
být přesně uprostřed, být čas, být zahrada.

Být mrtev pro ženy, být mrtev pro přátele,
být mrtev pro úzkost, být mrtev pro mrtvé,
být, ano, takto být, tak úplně a cele
a neviděti nic, co lupením se zve.

Ach tolik tepla máš, u tebe by se spalo,
hluboko do prachu rád bych se ponořil,
z lítosti lijáků by tiše odkrápalo
štěstí, jež trpělo pro neviděný cíl.
LITTLEFOX --- 20:58:53 20.11.2009
Cuahtémoc Méndez
Něžný zpěv pro ně



Dnes jsem strávil dopoledne pozorováním děvčat
ze střední školy.
Některé už mají pěkné nohy,
malá a milá ňadra.
Ale všechno jsou to ještě školačky,
ale žádná z nich nestojí nohama na zemi,
ale všechny se smějí, šťouchají a hrají si,
jako by nevěděly, že Ježíš se svým pacifistickým plánem
neuspěl,
jako by nevěděly, že každou chvíli může svět vybouchnout
a svatojánské holubice umírají nadějí,
celou noc přilepené k žárovce.
Dívky ze střední školy jsou šťastné a něžné;
když jsou spolu, otrhávají sedmikrásky
a mluví o svých chlapcích, o šatech, o francouzských
filmech.
Kdybych se k nim jen pokusil vetřít, měly by mě za blbce.
Umím mluvit jenom o knihách, o knihách, o knihách,
a ony mají jiné starosti, protože pukly z matiky,
ale už si překládají písničky Micka Jaggera,
už zbožňují noční prádlo, už jsou fanynky Toma Jonese;
některé se už vidí jako herečky
a mají ve svých pokojích plno barevných plakátů
a plyšových zvířátek,
celé odpoledne si zkoušejí před zrcadlem úsměvy
a sní o tom, že je znásilní nějaký černoch. To je hrůza!
Dívkami ze střední školy jsem vášnivě zaujat, ale nejsem
černoch.
Jako by se stále víc a víc vzdalovaly skutečnosti
a ráno se z nich stávají Cornflakesy a v poledne
Coca-coly.
Nemyslí na to, že tyhle věci vytvořil člověk.
Nemyslí na to, že stereo, hudba, šaty,
to vše vytvořil člověk.
Nemyslí na to, že všechny hodnoty vytvořil člověk.
Dívky ze střední školy mají v srdci jakési
spoluvlastnictví,
ale netuší,
že vášeň přestává být vášní,
když se vyjeví.


/Časopis Plural, 1976/
LITTLEFOX --- 23:52:41 8.11.2009
Karel Toman
PODZIM

Večery kouzelné! V mlhách stříbrných
měsíčních paprsků se taví sníh
a mlýny hrají pod stráněmi.

Dumavá práce zelenavých kol
si zpívá šerem! Proč ten stesk a bol
mou duši chyt a tlačí k zemi?

I na mých polích praskal zlatý klas
a za polední slunce svit se třás
a tančil po vlnách mých polí.

A pro mé zrno mlýny nehrají.
Strništěm iluzí si hvízdají
výsměšné větry... a to bolí.
FIN --- 5:01:04 20.10.2009
Ž. L.

Vražda z afektu

Té noci byl Měsíc rozlícen
vztekle seknul srpem
jenž nebohé obloze
rozpáral ploché břicho.

Nejprve se vyřinuly hvězdy
v jejich závěsu
nekonečné ticho.

***

O. L.

Zase se svlékáš
že nemáš co říct nahlas
a přes veškerou snahu
ti cukají koutky

Ani tentokrát se na ta prsa
nemůžu dívat jinak
než se dívám na svá
odrážíš se na mně
a v zákopech
se nestřílí

***

M. B.

POSLYŠTE, PANE BÁSNÍKU

poslyšte, pane básníku
tohle jsou samý fráze
kterejma jen tak ze zvyku
záříte v noční Praze

zoufalá touha po činu
klene se vaší duší
váš příběh voní po vínu
a cigárko vám sluší

poslyšte, pane poeto
hodiny krásně plynou
chtěl byste, jenže nejde to
táhne z vás levný víno

ne abych rozvířil váš kal
ne abych za vás platil
sčítáte, co už jste mi dal
a co mi máte dáti

na baru s dámou prokletou
řešíte smysl bytí
chtěl byste, jenže nejde to
páchnete levným pitím

sám pro sebe v svejch čtyřech zdech
žijete z věčný slevy
a topíte se v pocitech
o kterejch svět nic neví

hleďme ho, pana básníka
a jeho prázdný fráze
z fialovýho jazyka
kanoucí kamsi na zem

lidi má dávno přečtený
z některejch typů zvrací
radši by seděl u Seiny
než v bistru na Pankráci

zoufalá touha po činu
slabost a kůže líná
rád děláváte hrdinu
nerad jste za zlosyna

poslyšte, čas je vzácná věc
dopiju, půjdu, platím
nechci tu bejt, až spadne klec
dejte, co máte dáti

co dávno máte dáti
FIN --- 4:37:57 20.10.2009
ačkoliv se normálně zde varuji propagace, existují dobré důvody si myslet, že tento večer
[ NATASHA @ AUTORSKÁ ČTENÍ A JINÉ LITERÁRNÍ AKCE A UDÁLOSTI ]
bude poměrně zajímavý i pro čtenáře tohoto klubu
LITTLEFOX --- 16:04:13 1.10.2009
Snad nebude nikomu vadit rozsáhlost textu.
Nepovedlo se mi vložit to sem pomocí odkazu, aby byla zachována grafická úprava...
LITTLEFOX --- 16:03:09 1.10.2009
János Pilinszky
KZ - ORATORIUM






Scéna: Prázdné jeviště nebo koncertní podium. Chór stojí v půlkruhu po obou stranách jeviště, uprostřed nechává úzký průchod. Nahoře jsou v řadě zavěšené koncertní lampy.

Účinkující: MALÝ CHLAPEC, STAŘENA, R. M. - mladá dívka. Všichni tři jsou obyvateli KZ.

Za ladění orchestru se nejprve objeví R. M., pak MALÝ CHLAPEC, naposled STAŘENA. R. M. má na sobě pruhované vězeňské šaty, vlasy ostříhané nakrátko; Stařena je v černém; Malý chlapec je oblečen do šedivého pracovního pláště.
S hořícími svíčkami v rukou se všichni tři postaví doprostřed rampy.
Před nimi, na notových stojanech, je scénář, jehož listy během představení volnýma rukama sami obracejí. Uprostřed stojí Malý chlapec, napravo od něho Dívka, nalevo Stařena. Orchestr ztichne. Krátká pauza.


R. M.
Já jsem z Varšavy.

STAŘENA
Já z Prahy.

MALÝ CHLAPEC
Já nevím, odkud jsem.

STAŘENA
(Zvedne hlavu.)
Jako kdyby střásali hřeby.

R. M.
Jako kdybych střásala hřeby!

MALÝ CHLAPEC
Tehdy jsem poprvé viděl noc!

STAŘENA
Hřeby se neprobudily.

R. M.
Já jsem křičela v krabici!

STAŘENA
Už nikdy jsem se neprobudila.

R. M.
Já jsem z Varšavy.

STAŘENA
Já z Prahy.

MALÝ CHLAPEC
Já nevím, odkud jsem.

STAŘENA
Byla noc, když jsme opustili město.

R. M.
Rozsvíceno, zapomenuto.

STAŘENA
Cinkaly ledově prázdné hvězdy.

R. M.
Cinkaly ledově prázdné žárovky.

STAŘENA
Jako kdyby střásali hřeby.

R. M.
Tváře, ruce. Unavená suť.
Řítil se dav na otevřené scéně.

STAŘENA
Světla na zapomenuté tváři.

R. M.
Vráska na tváři nikdy nespatřené.

STAŘENA
Praho, nebylas ničím víc?

R. M.
Rozsvíceno, zapomenuto.

MALÝ CHLAPEC
Od této chvíle na mě nemluvte.

R. M.
V životě jsem neviděla dům -
stál mezi světly na konci stromořadí...
Okna mu zářila.
Nedotkla jsem se ho.
Dotknu se ho jen opatrně.

Zapomeň na mne, zapomeň na mne, lásko!
Koho zajímá šelma opřená o kmen stromu?

STAŘENA
Ve světle měsíce písaři.

R. M.
Kostely a hřbitovní zahrady.

STAŘENA
Ořechy, žalářníci-chrapouni.

R. M.
Akta polosnu, jehla a nit.

STAŘENA
Smrtelné ticho.

R. M.
Gotická písmena.

STAŘENA
Německo.

MALÝ CHLAPEC
Nesmírně daleko a dočista blízko
ležel někdo na kamenném stole.

STAŘENA
Jako kdyby to byl skleník,
ale v něm žádné květiny.
Jediná dlouhá chodba;
hliněné zdi, ale v nich teplo země.
Chodba se na konci rozšířila -
a svítila jako monstrance.

R. M.
(jakoby v jiném příběhu, s rostoucí prostotou)
Bylo, nebylo,
žil jednou jeden osamělý vlk.
Osamělejší než andělé.

Jednou se dostal do jedné vesnice
a zamiloval se do prvního domu, který uviděl.

Už i jeho zdi si oblíbil,
hlazené od zedníků,
ale okno ho zastavilo.

V pokoji seděli lidé.
Krom Boha nikdy nikdo
neviděl je tak krásné,
jak je vidělo zvíře s čistým srdcem.

V noci pak také vešel do domu,
zůstal stát uprostřed pokoje.
A nikdy se už odtud nehnul.

S otevřenýma očima stál celou noc,
ještě i ráno, kdy ho ubili.

MALÝ CHLAPEC
Jsme mrtví, že?

R. M.
Bylo to jako skleník,
ale v něm žádné květiny.
Jediná dlouhá chodba;
hliněné zdi, ale v nich teplo země.
Bylo to odpoledne, tak ve tři hodiny.
Chodba se na konci rozšířila -
a svítila jako monstrance.

Střechu měla asi ze skla,
paprsky slunce tu uvízly.
Naze a definitivně
ležel někdo na kamenném stole.

STAŘENA
Ve svitu měsíce písaři.

R. M.
Kostely a hřbitovní zahrady.

STAŘENA
Ořechy, žalářníci-chrapouni.

R. M.
Akta polosnu, jehla a nit.

STAŘENA
Jediný mohutný úder!

R. M.
Mrtví v hořčíkovém plameni.

STAŘENA
Smrtelné ticho.

R. M.
Gotická písmena.

STAŘENA
Německo.

R. M.
Připozdívá se. Už jen párající se nit
vězeňského šatu je se mnou.
Utrhnout nit a vezmu ji do úst.
Zde ležím mrtvá na špičce jazyka.

STAŘENA
Mí drazí, nesuďte!

MALÝ CHLAPEC
Je sedm krychlí.
První - ještě nevím.
Druhá: cesty a dálka.
Ve třetí vojáci.
Ve čtvrté krychli jsme my.
V páté: hlad a chléb!
V šesté krychli je ticho.
Sedmou krychli neznám.

R. M.
Zdá se mi, že se probudím.

STAŘENA
Jen to zkus, drahá, co můžeš ztratit?
A co kdyby...!

R. M.
Tolik se bojím, že ztratím... (Pauza.)
Spěchám přes vymřelý dvůr.

STAŘENA
Jsi ztracena! Nemáš co ztratit!

R. M.
Cítím, že je zde zcela blízko.

STAŘENA
Blízko, jak jsme schopni milovat pouze my.

R. M.
Je tu. Srdce se mi zastaví.

STAŘENA
Prolom dveře. Nám je to už dovoleno.

R. M.
Pláču. Mám zde na tváři...
Mám zde na tváři všechno, co je mé a není mé.

STAŘENA
Ano, aspoň to kdybychom směli vědět,
zda nakonec můžeme prolomit
ne svou, ale ostatních samotu:
samotu oběti, jež má strach,
samotu vraha, jenž necítí, že zabil,
samotu toho, kdo nemá už ani odvahu
vědět o nás!

R. M.
Zde proudí všechno, na mé tváři.

MALÝ CHLAPEC
První krychli nevím.
Druhá: cesty a dálka!
Temné cesty a prázdná dálka.

STAŘENA
rukou opřena o vzduch Začíná sněžit.
V Praze je zima.
Pod skleněnou střechou stojí malý stolek
a jedna noha se mu viklá.
Hodinový stroj uvnitř se otáčí.
Kdysi jsem myslela, že jsem zde.

MALÝ CHLAPEC
Ve čtvrté krychli jsme my.

R. M.
Rozsvíceno, zapomenuto.

STAŘENA
Spěchám přes Václavské náměstí. Pauza.
jakoby pro sebe Lidé,
slitujte se!

R. M.
Definitivně sama.
Už jen párající se nit
z mého vězeňského šatu zůstala se mnou
a vzala na sebe podobu čáry s nepsaným osudem.

Nic není, pouze místo a čas,
kde mě naposled evidují.

Jsem jenom já a oni. (Pauza.) Kdo ještě spí.

STAŘENA
Mí drazí, nesuďte!
Žijeme tu jako ubohý dobytek.
Jako prasata. Vkleče v prachu,

a přece, dřív než se jídlo dostalo na náš jazyk,
bylo nevinné jako tělo Boží.

MALÝ CHLAPEC
V šesté krychli je ticho.

R. M.
Zdá se mi, že se probouzím.
Noc je bezmezně hluboká.
Už stěží jsem.

Jediný pokoj,
jen jediné okno svítí: to jeho.
Ale i to je prázdné.
Jako rozlomené zrcadlo
padá ten jeho pokoj, a dopadnout nemůže!

List po listu musím odtrhovat
měkký les. Jako mnoho ran.
Zemdlím, sotvaže jeho krásnou hlavu
vyloupnu
z promoklých listů.

Je hezčí než nejhezčí mladá dívka.
Už není žádný les.
Co od nás ještě chceš?
Naši smrt, ne, tu my nedáme.
Tu přivineme k sobě a nedáme.

MALÝ CHLAPEC
Sedmou krychli neznám.
(Hluk pomalu se rozbíhajícího sesuvu, jako kdyby se zřítily díry a v dírách vířily kameny. A pak náhle celý sesuv skončí.
Z chóru zprava i zleva vystoupí dva tři vpřed, vezmou oheň a sfouknou svíčku Stařeny, Malého chlapce i Mladé dívky. Posléze se
postaví zpět na svá místa a podávají plamen dál postupně celému chóru.)


R. M.
Jak měkký je vzduch.
Děravý okap, zeď baráku, dálka.
Zkáza zpomalená až k samému štěstí.

MALÝ CHLAPEC
V šesté krychli je ticho.

R. M.
Nepravděpodobně
slabý tep tepe;
snaží se udržet.

MALÝ CHLAPEC
V šesté krychli je němota.

R. M.
Všechno se zastaví. Ve Varšavě je večer.
Mou postel pokrývala bílá přikrývka!

STAŘENA
Mí milí! Moji milí!

R. M.
Má temná nebesa!
(Vyhasnou také visací lampy.)

STAŘENA
Byl jako proděravělá dlaň.
Okna mu zářila.
Svítil na konci stromořadí.
V pokojích seděli lidé.
Táhneme po silnici.
Dům zakryjí stromy.

R. M.
Připozdívá se. Už jen párající se nit
vězeňského šatu je se mnou.
Utrhnu nit a vezmu ji do úst.
Zde proudí všechno na mé tváři.

MALÝ CHLAPEC
Sedmou krychli neznám.

R. M.
Jsem jenom já a oni, ti, kteří ještě spí.

STAŘENA
Ve svitu měsíce písaři.

R. M.
Kostely a hřbitovní zahrady.

STAŘENA
Ořechy, žalářníci-chrapouni.

R. M.
Akta polosnu, jehla a nit.

STAŘENA
Jediný mocný úder!

R. M.
Mrtví v hořčíkovém světle.

STAŘENA
Světla na zapomenuté tváři.

R. M.
Vráska na tváři nikdy nespatřené.

STAŘENA
Jako kdyby střásali hřeby.

R. M.
Jako kdybych střásala hřeby.

MALÝ CHLAPEC
Poprvé vidím noc!

R. M.
Já jsem křičela v krabici!

STAŘENA
Nikdy už se neprobudím.

MALÝ CHLAPEC
(Udělá krok dva dopředu. Trochu trhaně.
Oběma rukama tápe před sebou, než si je přidrží na chvíli před očima.)

Nešťastný okamžik,
kdy sirotek objeví sám sebe,
pomyslí na to, že i pro druhého
může být tato ruka, tato křivka důležitá,
a vzápětí zatouží, aby ho milovali.

R. M.
Já jsem z Varšavy.

STAŘENA
Já z Prahy.

MALÝ CHLAPEC
Já nevím, odkud jsem.

(Visací lampy se rozsvítí.)
SONA1 --- 11:40:35 1.9.2009
... třicet pět let mačkám zelený a červený knoflík mého presu, třicet pět ale i let piju džbány piva nikoliv pro pití, já mám hrůzu z opilců, já piju, abych napomáhal myšlení, abych líp se dostal do samotného srdce textů, protože to, co já čtu, to není ani pro zábavu, ani abych si ukrátil dlouhou chvíli, nebo dokonce abych líp usnul, já, který žiji v zemi, ve které patnáct generací umí číst a psát, já piju, abych ze čtení už nikdy nemohl spát, abych ze čtení dostal třasavku, protože já sdílím s Hegelem ten názor, že ušlechtilý člověk je málo šlechticem a zločinec málo vrahem. Kdybych já uměl psát, napsal bych knihu o větším štěstí a o větším neštěstí člověka. Knihami a z knih jsem se poučil, že nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak taky humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení. Pod mýma rukama a v mém hydraulickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem víc než něžný řezník.

Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota (třetí varianta)
SONA1 --- 0:57:41 30.8.2009
UŽOVKA

Rudolfu Černému

Spí, mrtva je užovka v upolínu,
má barvu pláče její zvadlá pleť,
a na ruce jak padá zeleň stínů,
na křídlech milovat, ó považ teď.

Tak s hlavou nazad obrácenou dřímá,
jak mrtvé dny se nazpět dívají,
má barvu řek, a nehledět už zpříma,
hle, dávná marnost rozkázala jí.

Skloňte se, sosen sloupy jantarové,
sudlice trav, kde mihla se v dny nové
nit stříbrná, již sotva postřehls.

Džbán výšek rozbit, tuhne draslo slz...
Má barvu pláče, řek a mokrých stínů,
spí, mrtva je užovka v upolínu.

Jan Zahradníček, Jeřáby, 1933
NATASHA --- 20:40:23 25.8.2009
ŠPANĚLSKÉ ZÁTIŠÍ

Za kamenem, provrtaném mlži
do tvaru lebky, pustém jak sierra,
mohu vidět muže v pokleku.
Je docela nahý ten muž
a má pozdviženou obrovskou dlaň
a dívá se do toho chiromantikého zrcadla
na býka - řítí se na něho za zády.

Symbol bezpečí je vyznačován
červeným terčem na ohradě, ale to,
co přináší barvu čistou do ruda,
je krev, kterou rozehrává srdce, tep,
jemuž přezdívají Nevímedne Anihodiny,
a přestože muleta života bude nakonec
stejně roztržena neblahým rohem,
bráníme se, proklínáme, nechceme ---


(Emil Juliš, Hra o smysl, Severočeské nakladatelství, 1990)