Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
NEMESIS --- 14:59:42 28.10.2008
Robert Frost

HOME BURIAL

He saw her from the bottom of the stairs
Before she saw him. She was starting down,
Looking back over her shoulder at some fear.
She took a doubtful step and then undid it
To raise herself and look again. He spoke
Advancing toward her: 'What is it you see
From up there always -- for I want to know.'
She turned and sank upon her skirts at that,
And her face changed from terrified to dull.
He said to gain time: 'What is it you see?'
Mounting until she cowered under him.
'I will find out now -- you must tell me, dear.'
She, in her place, refused him any help
With the least stiffening of her neck and silence.
She let him look, sure that he wouldn't see,
Blind creature; and a while he didn't see.
But at last he murmured, 'Oh' and again, 'Oh.'
'What is it -- what?' she said.
'Just that I see.'
'You don't,' she challenged. 'Tell me what it is.'
'The wonder is I didn't see at once.
I never noticed it from here before.
I must be wonted to it -- that's the reason.'
The little graveyard where my people are!
So small the window frames the whole of it.
Not so much larger than a bedroom, is it?
There are three stones of slate and one of marble,
Broad-shouldered little slabs there in the sunlight
On the sidehill. We haven't to mind those.
But I understand: it is not the stones,
But the child's mound --'
'Don't, don't, don't, don't,' she cried.
She withdrew shrinking from beneath his arm
That rested on the banister, and slid downstairs;
And turned on him with such a daunting look,
He said twice over before he knew himself:
'Can't a man speak of his own child he's lost?'
'Not you! Oh, where's my hat? Oh, I don't need it!
I must get out of here. I must get air.
I don't know rightly whether any man can.'
'Amy! Don't go to someone else this time.
Listen to me. I won't come down the stairs.'
He sat and fixed his chin between his fists.
'There's something I should like to ask you, dear.'
'You don't know how to ask it.'
'Help me, then.'
Her fingers moved the latch for all reply.
'My words are nearly always an offence.
I don't know how to speak of anything
So as to please you. But I might be taught
I should suppose. I can't say I see how,
A man must partly give up being a man
With women-folk. We could have some arrangement
By which I'd bind myself to keep hands off
Anything special you're a-mind to name.
Though I don't like such things 'twixt those that love.
Two that don't love can't live together without them.
But two that do can't live together with them.'
She moved the latch a little. 'Don't -- don't go.
Don't carry it to someone else this time.
Tell me about it if it's something human.
Let me into your grief. I'm not so much
Unlike other folks as your standing there
Apart would make me out. Give me my chance.
I do think, though, you overdo it a little.
What was it brought you up to think it the thing
To take your mother-loss of a first child
So inconsolably- in the face of love.
You'd think his memory might be satisfied --'
'There you go sneering now!'
'I'm not, I'm not!
You make me angry. I'll come down to you.
God, what a woman! And it's come to this,
A man can't speak of his own child that's dead.'
'You can't because you don't know how.
If you had any feelings, you that dug
With your own hand--how could you?--his little grave;
I saw you from that very window there,
Making the gravel leap and leap in air,
Leap up, like that, like that, and land so lightly
And roll back down the mound beside the hole.
I thought, Who is that man? I didn't know you.
And I crept down the stairs and up the stairs
To look again, and still your spade kept lifting.
Then you came in. I heard your rumbling voice
Out in the kitchen, and I don't know why,
But I went near to see with my own eyes.
You could sit there with the stains on your shoes
Of the fresh earth from your own baby's grave
And talk about your everyday concerns.
You had stood the spade up against the wall
Outside there in the entry, for I saw it.'
'I shall laugh the worst laugh I ever laughed.
I'm cursed. God, if I don't believe I'm cursed.'
I can repeat the very words you were saying ,
"Three foggy mornings and one rainy day
Will rot the best birch fence a man can build."
Think of it, talk like that at such a time!
What had how long it takes a birch to rot
To do with what was in the darkened parlour?
You couldn't care! The nearest friends can go
With anyone to death, comes so far short
They might as well not try to go at all.
No, from the time when one is sick to death,
One is alone, and he dies more alone.
Friends make pretence of following to the grave,
But before one is in it, their minds are turned
And making the best of their way back to life
And living people, and things they understand.
But the world's evil. I won't have grief so
If I can change it. Oh, I won't, I won't'
'There, you have said it all and you feel better.
You won't go now. You're crying. Close the door.
The heart's gone out of it: why keep it up?
Amyl There's someone coming down the road!'
'You --oh, you think the talk is all. I must go-
Somewhere out of this house. How can I make you --'
'If--you -- do!' She was opening the door wider.
'Where do you mean to go? First tell me that.
I'll follow and bring you back by force. I will! --'
LITTLEFOX --- 9:10:22 21.10.2008
Kamil Bednář


SUCHÝ LES



Dnes ani václavku ti nenabídne z hub...
Zetlelé žaludy má u kořenů dub...
Jen suché zlaté, žluté listí
má les, jímž vítr harašivě svistí.

Suchý je les, tak jako neláska je suchá,
ke každé žízni srdce nelítostně hluchá.
Jsme sami v suchém lese, nikde zvěř,
jen s modrým nebem rozmlouvá tu strom i keř.

Až dole u vody zpod keřů červených a zlatých
prohlédne hrstka ocúnů jedovatých.
Po suchém lese krása, v níž je jed.
Ne, nechci se jí opíjet!

Do ztvrdlých šípků srazila se krev,
les barvu má jak spící žlutý lev,
a v suchu úmorném jen čeká
na vláhu, jaro, na člověka.
LITTLEFOX --- 7:40:33 4.10.2008
János Pilinszky

MIMOŘÁDNÝ SOUD



Každá noc je mimořádný soud.
Exhumace v samotách pustin.
Jednoho neznámého člověka
vyzdvihnu z nicoty a pustím.
LITTLEFOX --- 9:36:33 26.9.2008
Octavio Paz

Děvče



Mezi dnes neústupným podvečerem
A stále vršící se nocí tu je
Pohled, kterým se dívá jisté děvče.

Nechává psaní, sešit odstrkuje,
v utkvělých očích cosi nevýslovného.
Světlo na zdi trne a zakrňuje.

Dívá se na svůj začátek, či konec?
Děvče vám řekne, že nic nevidělo.
Nekonečno je průhledné i pro ně.

Nikdy nevyzví, kam se zahledělo.



/Salamandr, 1962/
ELFOS --- 0:31:26 21.9.2008
Vzdávám se řeči,
a tedy toho jediného,
co máme vyjma svého těla a mozku,
vzdávám se řeči
jako čehosi nedochůdného,
co nedokáže vyjádřit nic,
anebo spravedlivěji, co dokáže vyjádřit
leccos, ale nic podstatného,
před tím zmlkám, ustupuji do pozadí
jako poražený.


Ivan Diviš
ELFOS --- 19:33:03 12.9.2008

Některá slova
musíme nechat vyhasnout
Některá slova
nesmíme vysvětlit
Některá slova
vymlčujeme
Jejich hlasem
jediným
je světlo



(Stanislav Zedníček: Přítmí srdce
Vydal Československý spisovatel roku 1969)
UBIK --- 1:43:07 11.9.2008
(naftalínová)

...po zadku sjíždím z hor,
odřená prdel brání stesku,
chtěl bych umřít jako mol,
při letu a za potlesku.



(skica k rozmlouvání)

Bojíš se, smrti?
Neboj, budeme na to dva,
ale zatím běž do prdele,
Boží mlýn sice mele - hubou,
času je málo,
odejdu, a hříchy zbudou.





(Jan Borna, Krajina nad parapetem)
LITTLEFOX --- 20:45:46 5.9.2008
Yusef Komunyakaa

Náhodičky


Maličkosti se nedaří a přibývá jich
jak korálků na modlitebním náhrdelníku.
Počítadlo vášní, trumfy
na hracím automatu v Gulfportu,

a pak nějaký bůžek najednou
promlouvá vyzývavou řečí Molochovou.
Zřítí se letadlo, vesmírná loď
exploduje v prostoru nad rájem,

po jaderné havárii to jen zasyčí
v útrobách olověného telete
a Minotaur si najde cestu ven
z antického bludiště. Nic než

náhoda. Z baterie vyteče šťáva
a my jsme vrženi do dávné temnoty. Romeo
a Julie se v televizi rozvádějí a nahlas sní
o svalech, pro něž v lásce nenašli uplatnění.




(Posmívat se bohům)
UBIK --- 1:41:56 1.8.2008
K problému...

Naše hovory
                      o posunu hodnot
                      výhybkách rozumu
                      semaforech

Naše hovory
                      upíři cigaret    škrtiči filozofií
                      samovary vzteků    zahradních veršů
                      vrahové láhví

                      a čet´jsi tohle
                      a ty jsi nečet´Oslí ucho
                      ale to musíš!

A miláčku: Už to v tobě dozrálo?
A tatínku: Kdy už tomu natrhnete?
A dědečku: Kdy už tu díru do světa?
A pradědečku: Kdy už umřeš?

Těch kouřových signálů
toho bubnování

A ono se to pořád plazí při zemi
slaďoučká mlha
co všechno zahalí
zlyrizuje

čtenář je posazen do auta
značky Superpegas
a je mu řečeno: Půvabná krajina
                          zapněte si mlhovky

Jedete a říkáte si: vždyť nic nevidím
                           jen bílou pustinu
                           prázdno      Nic

- Jste bez imaginace! Neumíte se dívat kolem sebe!

A tak tedy otočíte hlavu
a pochopíte
že to nesmrdí hnůj z polí
ale na zadním sedadle
básnická mrtvola

(Miroslav Huptych, Srdcový střelec, 1984)
ELFOS --- 3:22:22 27.7.2008
Oldřich Mikulášek

Les



Mám rád les,
že toho nenamluví
ani zaživa.

Jenom někdy naslouchám do noci
krvavé při jeho korun
s rozlíceným vichrem,
a to potom i potok
s děsem pádí dolů,
kámen nekámen.

Po smrti – pouhé pařezy –
světélkují dušičkami zemřelých
a obrůstají václavkami,
svými sirotky.

Tak voní, že musíš pokleknout
a sehnout hlavu k těm popravčím špalkům,
abys vdechl aspoň něco
z osudu těch, co stojí
celý život zpříma.



(Svlékání hadů,
vydal Československý spisovatel roku 1963)