Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FIN --- 10:49:59 24.9.2006
ZBYTEČNĚ
Ivan Diviš (Sursum)


Abys mi řekla Miluju tě –
ale ne abys mi to zašeptala zpod přivřených očí
ale abys mi to přehláskovala rozzářenými zraky
čili abys mi to řekla nikoli ze vzrušení těla
ale abys mi to řekla z uklidněnosti duše
a ne abys mi to řekla v hojivé samotě
ale abys to zavolala prostřed vraždícího davu
a ne abys to řekla jen abys to řekla
ale abys to řekla abys to dokázala
jen jedinkrát sama od sebe neprošena
zatímco běda pod každou mou prosbou leží prosba
tak útlá jako by se učil sténat leknín
tak úpěnlivá jako poslední vlas před břitvou
a tak horoucí a tolikrát opakována
že se až samospálila a stala neslyšnou
FIN --- 10:43:34 24.9.2006
CHTĚL JSI A VIDÍŠ
Ivan Diviš (Sursum)


Chtěl jsi přistihnout sněžného levharta
a navštívit monastýr v horách.
Chtěl jsi souložit s květem v bystřině
a uchvátit život Pořád jsi něco chtěl
a najednou jsi tak uchtěn tak vychvácen ze svých tužeb
že chceš už jen otevřít okno a vypustit duši
A chtěl jsi přijmout chlapce do poezie
a nosit navečer neviditelnou kápi
a chtěl jsi rozdat mysl a srdce
a podarovat a rozdarovat vše
a tolik ses narozdával až ses urozdal
až najednou vidíš jde jaro a ty nemáš zlomenou snítku
a najednou vidíš tím podzim a ty nemáš na cestu domů
ale i kdybys měl najdeš jen dům ne domov
FIN --- 10:34:55 24.9.2006
ZAS A ZNOVU
Ivan Diviš (Sursum)


Kdo slyší na deset mil hádku,
ten píval vína přes míru.
Komu stačí záblesk v zrcadle,
aby ho došílena rozbolela hlava,
ten v ní má zaskleného génia.
Komu stačí slovo, aby mu přerazilo páteř,
ten ji musel mít rovnou.
Ale komu stačí slůvko, aby mu uklidnilo srdce,
ten byl zrazen v lásce, znovu uvěřil,
a proto už nemá žádnou naději.
UBIK --- 21:57:50 19.9.2006
XIII Zaříkávání mužů
Karel Šiktanc


A byly doby, k pláči bez podoby,
A byly děje, k pláči bez naděje.
A zima z děr.
A zima z věr.

A mužů
bylo málo.

Těkali v lesích s vyštípanou břitvou.
Sčítali padlé na pařezích světa
a kradli dříví
na berličky

pro slepé
století.

Snídali v trávě. Večeřeli sníh.
A jejich rouhání plašilo jeleny,
o jejichž parohy
se rozdírala tma,

a les se otvíral
jak bible.

Šťastliví sáli kořaličku dne.
Však z vln je, tichá, sledovala tvář,
půl jejich a půl cizí,
marně ji zaháněli

hřbitovním
kamením.

Čas neměl srdce. Matky, bezzubé,
do rána plakaly i samy nad sebou,
když syn hles ve spaní,
že víc než smrti své

se bojí
svého stáří.

Užuž si zdili dům. Nebýti Rosinant,
zle zvracejících z dlouhatého stání.

Úzkost, že umřou,
chňapla, ledová,

Kichotům
po varlatech.

O pýchu chudší, zapřahali zas.
A sjezdy popravčích jim udíleli milost,
již oni dávno k smrti ubodali
na prahu vědomí,

že o dar žití
úplatkem je k smíru.

Neb až se smrti na očích
budeme zouvat z vin a hříchů,
ženy jen shodí střevíčky,
však muže zradí

šněrovací
boty.

Kdovíkde padli. Kdovíkde v mechu
břitvičkou zářez na pařezích světa.
Jisté jen to,
že dál po zmrzlých schodech

šátrá se na kůr
slepé století.

A budou doby, k pláči bez podoby.
A budou děje, k pláči bez naděje.
A zima z děr.
A zima z věr.

A mužů
bude málo.

(Třináct zaříkávání živých, 1966)

UBIK --- 9:33:50 7.9.2006
Stříbrná svatba
K. Šiktanc

Vzduch se chví jak živé tělo. Klaní se před námi na křídě tištěný les.

Spi

Ve výši tvých byzantských očí
nahmatám poslepu ve svislé zeleni
pryskyřné pečeti bláhové libosti

Růst do nebe,
ač není.

Na kříži obor pne se po vesmír
Rachmaninovův klavír,
po krk zalitý
vařící, černou zvěřinovou krví.

A v leklém brusinčí cuká se sladký nůž.

Kolik je asi hodin, Úzkosti?
Na tácech jezer tma
jak černý kaviár-
věším ti nad hlavu zelený plísňový obraz.

Spi.

Jen ještě zaklapnout v pudřence první sníh.
Jen ještě do hrsti srst šelem šlechetných.

Neb nejvíc zatěžko mi utřít po svících
a uspat ruce své,
tvé prsy kuřátkové.

Jen ještě obrátit zrcadlo ke stěně.
Jen ještě oplakat tvé spadlé ramínko,
tu nejkrásnější katastrofu světa.

Kolik je asi hodin, Úzkosti?
Na tácech jezer tma
jak černý kaviár-
Kladu ti do temnot tvé spící náruče
svůj příští holý život.

Spi.
MARDOU --- 23:10:07 6.9.2006
CHRISTIAN MORGENSTERN:
VELIKÉ LALULÁ

Kraklakvakve? Koranere!
Ksonsirýři - guelira:
Brifsi, brafsi; gutužere:
gasti, dasti kra...
Lalu lalu lalu lalu la!

Chandraradar sísajádra
tesku tes py pi?
Vahapádra, pryvešádra
klukpukpici li?
Lalu lalu lalu lalu la!

Sochoškrt sic kalcisumpa
senmemysagart (;)!
Biboň sod: Quocitem Vumpa
Kleso Klaso Klart (!)
Lalu lalu lalu lalu la!
RICARDERON --- 17:48:13 17.8.2006

Richard Podaný
Mord! (Nil, AP): Palindrom

Eso a noc! Pochop, co na ose
tě v sen i v oko vine: svět!
Ej, rov, to údů otvor je.
Dej Ivovi jed.

FIN --- 10:59:17 10.8.2006
Michal Bystrov
DOTAZ


nemohla by
alespoň jedna z mých lásek
skončit později
než začala
?
FIN --- 10:58:16 10.8.2006
Michal Bystrov
POSLEDNÍ PIVO


život pozůstalejch
se podobá pustý zahradě
s lavičkou uprostřed
otvíráme vychlazený lahváče
a Ota říká
měli jsme se odstěhovat v červnu
ale půjdeme už teď
myslím na most u základky
ze kterýho jsme házeli jogurty
na hrozící řidiče
Olšanský náměstí
se zarostlejma hrobama
Havlíčka Klicpery Čelakovskýho
v jednom jsme byli o půlnoci
Ondra zabalil klacek
do hadrů namočenejch v benzínu
škrtnul sirkou a šlo se
zastrčená deska Sabiny
a Jungmann z růžovýho kamene
nejlíp je na ně vidět
z hajzlů v McDonaldu
ve 2. patře Paláce Flora
tohle je konec
povídám
na Korunní třídě
zapálili z šesti různejch míst
secesní pivovar
a na jeho mrtvole postavili sámošku
dneska tu dělaj shopping
ošklivý kočky z cizích žurnálů
úhledný šeredky s lesklejma taštičkama
šatičkama botičkama
a jejich zazobaný psíci
s uchem ve tvaru mobilu
za nima cupitaj
s náručí značkovýho braku
jako šerpové za maharádžou
jo to je konec
kejvá Ota
děti ti vnucujou srdíčka
důchodci letáky
bezdomovci časáky
kino Eden skomírá
ve stínu ohavný betonový krabice
a tam kde kvetly záhony
parkujou nákupní vozíky
dopíjím poslední pivo
na pustoprázdný zahradě
a čekám
kdy se z Paruky
stane druhej Vítkov
z protileteckýho krytu
nadělaj garáže
a od Žižky natáhnou lanovku
na ten vysílací pyj
všechno jde do pryč
svět maj v rukou mloci
není komu věřit
není kam jít na rande
je čas volit zelený
a je čas
vypadnout z tohohle
odsouzenýho města

Otovi, Ondrovi a dalším pozůstalým
Parukářka, 16. května 2006

FIN --- 10:55:20 10.8.2006
Michal Bystrov
ŽENY, O KTERÝCH CHCI VYPRÁVĚT


ženy, o kterých chci vyprávět
chodí po chodnících
chodí po zebrách
stojí fronty v krámech
líčí se před výlohou
sedí v tramvaji
nechodí kolem řeky
spěchají
nemyslí na to
čím za sebou smýkají

TO
je
JEJICH DÍTĚ

neví, co dělá
je malé jako patník
často blbé jako ony
jednou možná bude blbější
zatím ho vlečou
jako revolucionář vleče krvavý prapor
jako pravěký muž vleče do jeskyně
pravěkou ženu
jako kočka vleče mrtvolu myši
jako vlasec vleče duhového pstruha
jako se vleče těsto
které neumějí uhníst

takovým u nás říkáme
MATKY

křičí na své dítě na hřišti
křičí na své dítě v McDonaldu
křičí na své dítě v dopravním prostředku
křičí na své dítě na pěší zóně
křičí na své dítě při snídani
křičí na své dítě z balkonu
křičí na své dítě o jeho narozeninách
křičí na své dítě v ZOO
křičí na své dítě na koupališti
křičí na své dítě před spaním

jednou
jim to vrátí

nejdřív vrátí účám
odpornou pomazánku
pomočené tepláky
vycházky v bačkůrkách
polední klid
rozcvičku
špatně vybarvené jablíčko
špendlíky, co se nesmějí trhat
slova, co se nesmějí říkat

potom vrátí píčám
šmírování na záchodě
vyvolávání k tabuli
rozsazování
pohrdání
ponižování
kecání
zpívání

a pak to vrátí
matkám

povlečou je
stejnými ulicemi
plnými stejně mizerných kolemjdoucích
do nebližších domovů důchodců
či rovnou do krematorií

matky
se rozpomenou

zalitují

zalitují
že nebyly tvrdší