Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
poezie & texty různých autorů
FIN
"Ty jsi cynik, prasák, kurevník a lhář. A na tom, to mi můžeš věřit, není nic složitého."
Geralt Marigoldovi (a jedna z nejlepších definic básníka vůbec)
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
UBIK --- 9:33:50 7.9.2006
Stříbrná svatba
K. Šiktanc

Vzduch se chví jak živé tělo. Klaní se před námi na křídě tištěný les.

Spi

Ve výši tvých byzantských očí
nahmatám poslepu ve svislé zeleni
pryskyřné pečeti bláhové libosti

Růst do nebe,
ač není.

Na kříži obor pne se po vesmír
Rachmaninovův klavír,
po krk zalitý
vařící, černou zvěřinovou krví.

A v leklém brusinčí cuká se sladký nůž.

Kolik je asi hodin, Úzkosti?
Na tácech jezer tma
jak černý kaviár-
věším ti nad hlavu zelený plísňový obraz.

Spi.

Jen ještě zaklapnout v pudřence první sníh.
Jen ještě do hrsti srst šelem šlechetných.

Neb nejvíc zatěžko mi utřít po svících
a uspat ruce své,
tvé prsy kuřátkové.

Jen ještě obrátit zrcadlo ke stěně.
Jen ještě oplakat tvé spadlé ramínko,
tu nejkrásnější katastrofu světa.

Kolik je asi hodin, Úzkosti?
Na tácech jezer tma
jak černý kaviár-
Kladu ti do temnot tvé spící náruče
svůj příští holý život.

Spi.
MARDOU --- 23:10:07 6.9.2006
CHRISTIAN MORGENSTERN:
VELIKÉ LALULÁ

Kraklakvakve? Koranere!
Ksonsirýři - guelira:
Brifsi, brafsi; gutužere:
gasti, dasti kra...
Lalu lalu lalu lalu la!

Chandraradar sísajádra
tesku tes py pi?
Vahapádra, pryvešádra
klukpukpici li?
Lalu lalu lalu lalu la!

Sochoškrt sic kalcisumpa
senmemysagart (;)!
Biboň sod: Quocitem Vumpa
Kleso Klaso Klart (!)
Lalu lalu lalu lalu la!
RICARDERON --- 17:48:13 17.8.2006

Richard Podaný
Mord! (Nil, AP): Palindrom

Eso a noc! Pochop, co na ose
tě v sen i v oko vine: svět!
Ej, rov, to údů otvor je.
Dej Ivovi jed.

FIN --- 10:59:17 10.8.2006
Michal Bystrov
DOTAZ


nemohla by
alespoň jedna z mých lásek
skončit později
než začala
?
FIN --- 10:58:16 10.8.2006
Michal Bystrov
POSLEDNÍ PIVO


život pozůstalejch
se podobá pustý zahradě
s lavičkou uprostřed
otvíráme vychlazený lahváče
a Ota říká
měli jsme se odstěhovat v červnu
ale půjdeme už teď
myslím na most u základky
ze kterýho jsme házeli jogurty
na hrozící řidiče
Olšanský náměstí
se zarostlejma hrobama
Havlíčka Klicpery Čelakovskýho
v jednom jsme byli o půlnoci
Ondra zabalil klacek
do hadrů namočenejch v benzínu
škrtnul sirkou a šlo se
zastrčená deska Sabiny
a Jungmann z růžovýho kamene
nejlíp je na ně vidět
z hajzlů v McDonaldu
ve 2. patře Paláce Flora
tohle je konec
povídám
na Korunní třídě
zapálili z šesti různejch míst
secesní pivovar
a na jeho mrtvole postavili sámošku
dneska tu dělaj shopping
ošklivý kočky z cizích žurnálů
úhledný šeredky s lesklejma taštičkama
šatičkama botičkama
a jejich zazobaný psíci
s uchem ve tvaru mobilu
za nima cupitaj
s náručí značkovýho braku
jako šerpové za maharádžou
jo to je konec
kejvá Ota
děti ti vnucujou srdíčka
důchodci letáky
bezdomovci časáky
kino Eden skomírá
ve stínu ohavný betonový krabice
a tam kde kvetly záhony
parkujou nákupní vozíky
dopíjím poslední pivo
na pustoprázdný zahradě
a čekám
kdy se z Paruky
stane druhej Vítkov
z protileteckýho krytu
nadělaj garáže
a od Žižky natáhnou lanovku
na ten vysílací pyj
všechno jde do pryč
svět maj v rukou mloci
není komu věřit
není kam jít na rande
je čas volit zelený
a je čas
vypadnout z tohohle
odsouzenýho města

Otovi, Ondrovi a dalším pozůstalým
Parukářka, 16. května 2006

FIN --- 10:55:20 10.8.2006
Michal Bystrov
ŽENY, O KTERÝCH CHCI VYPRÁVĚT


ženy, o kterých chci vyprávět
chodí po chodnících
chodí po zebrách
stojí fronty v krámech
líčí se před výlohou
sedí v tramvaji
nechodí kolem řeky
spěchají
nemyslí na to
čím za sebou smýkají

TO
je
JEJICH DÍTĚ

neví, co dělá
je malé jako patník
často blbé jako ony
jednou možná bude blbější
zatím ho vlečou
jako revolucionář vleče krvavý prapor
jako pravěký muž vleče do jeskyně
pravěkou ženu
jako kočka vleče mrtvolu myši
jako vlasec vleče duhového pstruha
jako se vleče těsto
které neumějí uhníst

takovým u nás říkáme
MATKY

křičí na své dítě na hřišti
křičí na své dítě v McDonaldu
křičí na své dítě v dopravním prostředku
křičí na své dítě na pěší zóně
křičí na své dítě při snídani
křičí na své dítě z balkonu
křičí na své dítě o jeho narozeninách
křičí na své dítě v ZOO
křičí na své dítě na koupališti
křičí na své dítě před spaním

jednou
jim to vrátí

nejdřív vrátí účám
odpornou pomazánku
pomočené tepláky
vycházky v bačkůrkách
polední klid
rozcvičku
špatně vybarvené jablíčko
špendlíky, co se nesmějí trhat
slova, co se nesmějí říkat

potom vrátí píčám
šmírování na záchodě
vyvolávání k tabuli
rozsazování
pohrdání
ponižování
kecání
zpívání

a pak to vrátí
matkám

povlečou je
stejnými ulicemi
plnými stejně mizerných kolemjdoucích
do nebližších domovů důchodců
či rovnou do krematorií

matky
se rozpomenou

zalitují

zalitují
že nebyly tvrdší
FIN --- 10:28:01 2.7.2006
Vladimír Holan
To jenom my
(Na sotnách)


Po celou noc jsi naslouchal březnovému větru,
větru, který lhal, neboť něco tu nebylo
a stýskalo se mu,
větru, který se zamiloval, nemiloval, byl skoro…

To jenom my milujeme to časné, to pomíjivé
tak ustavičně, že považujeme
i nesmrtelnost za vyhnanství…
FIN --- 11:45:28 29.6.2006
Michal Bystrov
Marně

A chtěl bych vzkřiknout: „Vrať se, dost!
Což cit tak vrostlý do nás zmizí?“
Pro ženu není minulost.
Vyhasne láska a jsi cizí.
Nu což! Roztopím kamna, budu pít.
Dobré by bylo psa si pořídit.
(Ivan Bunin)


Marně si pouštím televizi,
z Bunina plyne jasnej trest:
uplyne láska a jsi cizí,
zbejvá ti flaška nebo pes.

Můžu se z okna klanět stromům,
můžu se jak chci vyklánět,
vidí mě leda parta Romů,
která si dole míchá fet.

Vrchlickej, Machar, lesy stránek,
obrázky lidí, co mám rád…
Kdysi to byl můj svatostánek,
teď vidím věci, věci… - sklad.

Marně si pouštím dylanovky,
k bejvalkám běhám pro náplast…
Bunin to věděl: složil krovky,
koupil si psa a načal chlast.
FIN --- 11:10:50 29.6.2006
Michal Bystrov
Večerní telefonát


Večer v boudě telefonní
povídáš si s nocí
o ní.

A potom tma zavěsí.

Ticho šeptá do jabloní,
ty řveš jako na lesy.
MARDOU --- 21:01:26 5.6.2006
Jan Zahradníček

DĚJÍ SE TAKOVÉ VĚCI

Nikdo mě nepřesvědčí
že nemohu za to, co se kdekoli děje v této chvíli
že nemám v tom účast
a že bylo zcela nad mé síly té věci zabránit
jako třeba když je někdo při vyšetřování do krve zbit
nebo mladá žena s hlavní na spánku rozhodne se
zanechat zde dva malé sirotky
a manžela milujícího
a sama se vrhnout v chřtán nicoty

Dějí se takové věci
a jakoby náhodou
zrovna na svátek Sedmibolestné Panny Marie
či na Bílou sobotu večer, kdy lidé se vracejí ze vzkříšení
a najednou se zdá
že nebylo velikonoc
a nikdo na celém světě nepoklekl –

Takovou má moc jediné gesto sebevraha
Meruňky rozkvétají a zničehonic
taková zima
Nikdo by neřekl, proč ten vítr tak řeže
Stromy se nad tím chytají za hlavu
a kolik dní se kolébají v neztišitelném nářku
že někdo si život vzal

A ty poznáváš s hořkostí
že jsi k tomu sám souhlas dal
v některé chvíli roztržité
sám v sobě se zavíraje
Nebo už někdy dávno ses odpovědnosti zřekl
dopustiv, aby ten strašný zmatek vstoupil do tvého žití
a s ním do vesmíru
jehož rovnováhu ustavičně zde udržují
jemné úkony
odříkání a bdělosti
temná zaúpění ve věcech
pláč dětí
nebo když někdo rukama zalomí
a vzdechne jen

Ale ta paní
co na svátek Sedmibolestné Marie Panny se rozhodla
odejít
viděl jsem její oči
dvě černá kola melancholie
v nehybnosti své vířící
a čelo umíněné

Nikdo jsme jí nedovedli poradit
Byla sama
a nevěděla nic o veliké bolesti
a že ta bolest má jméno ženy
a že ta žena je matka jak ona právě
Nevěděla o tom, jak o tom neví svět žabáků
který ji obklopoval svým bahenním skřehotáním
a který se teď pod její tíhou nezadržitelně potápí
zase níž

Domům naskakují po stěnách ošklivé vlhké skvrny
Každou chvíli se mohou rozplesknout, jak základy uhýbají
a změklé kosti dovolují tvářím, aby se roztáhly
v nejohyzdnější škleb
přitakání potměšilého
všemu rozkladu –

Takovou moc má jediné gesto sebevraha
Tisíc věcí se podniká a nikdo neví, proč selhávají
Nikdo neví, proč se tak mučí a proč se tak zapomíná
Zatímco ústa umírajících i ústa nemluvňátek
svírají se nevýslovnou hořkostí země
však blažený úsměv prokmitává
tu i tam