Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
O čem se vám naposledy zdálo?
VIDLICKA
Klub o vašich snech

Co se vám zdálo naposledy?
O čem se vám zdá nejčastěji?
Jaký byl váš nejhorší nebo nejlepší sen?
...
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
ALEA --- 9:17:45 29.5.2020
Pronásledoval mě robot. Měla jsem z něj strach, že mě chce zabít, ale nedařilo se mi mu utéct.
Při útěku jsem si nakonec zranila obě ruce, nějaké zlomené kosti, potrhaná kůže... nebolelo to, ale pohled nic moc.
To pro mě byl zlom, věděla jsem, že už neuteču, tak jsem čekala, až to skončí... A robot mě nezabil. Zastavil se přede mnou a vysvětlil mi, že jeho úkol není mě zabít, ale dostat na místo určení. Vlastně pokud tam půjdu rovnou a sama, tak si to akorát z dálky ověří a nechá mě jít.
A pak mi odřízl zraněné části rukou a namontoval svoje robo-ruce. Jednu mi zkrátil někde u zápěstí, druhou v půlce předloktí, bohužel, robotí ruce neseděly ideálně. Byly trochu větší (což by nevadilo, navíc hned po aplikaci přijaly barvu okolní kůže), ale jedna byla o kus moc dlouhá a druhá krátká. Navíc byly v jedné mé ruce porušené nervy, takže jedna ruka byla perfektní, měla jsem v ní cit a fungovala skvěle a druhá byla neohrabaná, nic s ní skoro nešlo uchopit...
Pak mě robot nechal jít a já najednou byla mezi truhlíky a květináči. Všude rostlinky jahod, rajčat, fialek a muškátů (asi toho bylo víc, ale pamatuju si hlavně tohle), všechno kvetlo nebo zrálo. Tisíce rostlin, které lidi nakládali na náklaďáky a vykládali... Chtěla jsem pomoct, protože všechno organizovala Lia (a chtěla jsem si procvičit nové ruce) ale než jsem k ní došla, sen skončil.
KBN --- 5:59:32 24.5.2020
Dnes v noci tak 5-6 různých snů. Bohužel si z nich pamatuji jen útržky.
FAIRIELLA --- 9:32:10 12.5.2020
Žiju v hradě z Heroesů 3 (pravděpodobně Rampart) a naháním uvnitř něj zombíka, který má u kolenou modrou holografickou cedulku s číslem 2 (protože jsou přece dva, ne? Znalci HOMM vědí) a který vypadá jako Frankenstein ze starého filmu. Snažím se proniknout na půdu (ta má velice vysoké stropy, asi jako bývaly třeba ve starém dřevěném kostele), protože tam mám své zbraně: potkám nějakou doktorku / vědkyni, která mi podá takovou malou světlešedou krabičku s černými tlačítky s tím, že je to prý samopal - zmáčkne se vrchní plocha a opravdu to střílí. Pak najdu své ostatní zbraně: sniperovku, která vypadá jako ovladač k VR brýlím a má i světelný paprsek na zaměřování, revolver, nějakou malou, ale účinnou pistolku a ještě něco, co má žlutou rukojeť a černou hlaveň a já to podezírám z toho, že to je plasmovka. Chci se vrátit k zombíkovi výtahem, ale ten právě sjíždí dolů, a navíc je opravdu maličký a klaustrofobický a rachotí. Tak si řeknu, ne, půjdu pěkně po schodech, a scházím dolů po dřevěném širokém schodišti asi tak deset pater. Abych odvrátila špiona, pošlu mezi lesy po cestičce skupinu prasátek. Napřed jako průzkumníky pošlu dvě kulaté a roztomilé poštolky, které vesele pípnou, když jim dám pokyn. Kolem prasátek poletují modří motýli. Pak mi ale dojde, že jsem právě část armády poslala z hradu a že na mě teď zaútočí ti necromanceři, a taky jo, akorát napadli ta prasátka. Musela jsem se s nejsilnějším hrdinou vrátit do hradu. Chvíli to vypadalo, že mi v jednom tahu byl zabrán hlavní hrad i ty ostatní a že prohraju, pak se ale sen jakoby načetl znovu celý a vše bylo v pořádku. Mezi necromancery byl taky špion, který se dal na naši stranu, a hlásil mi, kdy můžeme očekávat útoky. Byl to takový trochu loser, pomenší, kulaté brejličky, počínající pleš, očividně vlastně nepatřil k žádné ze stran a sám by se neubránil. Předtím dělal špiona druhé straně a převlékl kabát bez mrknutí oka, jakmile jsme se stali silnější stranou. Dost přezíravě jsem ho poslala za svoje záda, aby ho neodpravili zombíci jako zrádce, protože sám si pozor nedával, a on se pak krčil vzadu v bezpečí a za chvíli někam zase zmizel. Brzy se sen rozpojil na tisíc kousků a je již nemožno vyprávět jakýkoli další děj.
ALEA --- 9:33:39 11.5.2020
Byla jsem ve škole (nepoznala jsem v jaké), ale čas běžel jako ve snu běhává - podivnými skoky. V jednu chvíli přicházel učitel/profesor do třídy a o chvilku později byla celá tabule popsána drobným písmem různými rovnicemi a výpočty, které nedávaly smysl. Já byla zmatená, ale spolužáci okolo stíhali v pohodě. Spolužačka za mnou měla velmi úhledně popsanou asi půlku sešitu. Zvažovala jsem, že si ho pak zkusím půjčit nebo si to od ní vysvětlit...
Pak jsem si všimla jiného spolužáka.
Byl částečně vír nebo vítr.
Dokázal si udržet lidskou podobu jen chvilku, pak se vrátil k víření po třídě/posluchárně. Ve výsledku pak měl podobný problém jako já - nedokázal sledovat výklad. Měl strach, že pokud by přišel o energii, tak už se nikdy nebude moct vrátit ke své pravé? druhé? podobě.
Snažili jsme se spolu přijít na způsob, do čeho by se dala ta energie dočasně převést. Věc by se točila a pak by si to stáhl zpět do sebe. Problém byl, že většina lidských "hraček" na točení (jako třeba fidget spinner) se sice točí hladce, ale postupně zpomalují a zastavují. Snažili jsme se najít něco, kde bude minimální tření nebo něco, co by si na "točítko" předělal magicky, takže by to nemělo tenhle problém... Ale než jsme na to přišli, tak jsem se probudila.
FAIRIELLA --- 12:49:08 23.4.2020
Vzdálená budoucnost. Bílé kulaté domy ve světle fialovém mlžném oparu s tmavými okny. Je ráno a svítá, ačkoli slunce není nikde vidět. Nemám tělo, jsem jen pozorovatel. Stojím na okraji vesmíru. Město roste na ploše dole, ale jiné město zcela bez obtíží s gravitací roste kolmo k městu tam dole. Vím, že za okrajem je další vesmír, ale že prostor a čas se zde taky láme, takže ono "za okrajem" není úplně představitelné ani ve snu. Vidím dívku se zářivě červenými vlasy, která umí létat, teleportovat se a cestovat časem. Objevila se tak, že ve velké rychlosti prostoupila oním zlomem tam odněkud z druhé strany. Přistane na střeše jednoho domu (v tom městě, které stojí "správně"). Potká se tam s kočkou, která ji začne následovat. Ale ona se otočí: "Kočičko, za mnou nechoď. Mě se teď dva roky drží smůla, pokaždé to vede ke smrti." Kočka se ji snaží i tak následovat, ale ona jí unikne. Předtím uměla létat sama od sebe, ale teď nasedá na koště a letí vstříc zlomu. Vidím, jak naráží na neviditelnou stěnu a skoro jako by ta stěna ještě měla hodně silný odpor - nějaké pole možná - protože ona nejen narazí, ale změní se v krev a rozprskne se někde dole. O chvíli později se dívka s červenými vlasy zase objeví. Tentokrát jsem u ní trochu blíž. Podívá se přímo na mě, ačkoli nemám tělo, a říká: "Nevidím tě, ale vím, že tam jsi. Dovedu tě, kam potřebuješ. Ty kvůli mně zemřít nemůžeš, protože jsi odjinud a tělo máš tam. Já zase zemřu, to se mi stane vždycky." Dá mi svoje koště, já na něj nasedám a ona zase létá jen tak sama od sebe - a zase se rozprskne o vesmírný zlom a zemře, očividně ve velkých bolestech, ačkoli to bylo rychlé. Pak jsem v našem světě a v naší době.
Ocitám se v místnosti se dvěma vanami, která ale není úplně koupelna. Máme chytat ryby. Jednou vanou proudí voda z jednoho konce na druhý jako v potoce. Druhá je normální. Na modré ostré plastové háčky máme navlékat návnadu. Někdo do "potoční" vany vyprázdní igelitku plnou malých slizkých a měkkých rybek, které mají být návnadou. Vezmu jednu, ale jen ji na háček položím, nechci ji napíchnout. A najednou z odtoku vyplavou dva velcí pstruzi a jeden sežere okamžitě rybku z háčku. Vypadá spokojeně a že by si dal další. Ti, co ze tmy v dálce pozorují, si stěžují, že ryby nezabíjím, ale prostě krmím. Někdo (je to jen takový stín) asi proto vyleje do vany, kde stojím po stehna (najednou se zvětšila a prohloubila) směs krve a rybího tuku, voda je mastná a najednou velmi zakalená. Tak vylezu a jdu se opláchnout do té druhé normální vany, kde je teplá čistá voda. Akorát mě pořád z vedlejší místnosti sledují Pozorovatelé. Je mi to nějak jedno. Pak odjíždím autobusem a vidím stropním oknem ven.
A to, co vidím, mě úplně zarazí do sedačky, jakou tíhu z toho cítím. Nejdřív teda vidím v mracích gigantickou loď - vypadá jako parník a je to trochu legrační. Vím, že to je vesmírná loď Elona Muska, který má jejím prostřednictvím zavést signál zdarma všude po celém světě. Volám si zrovna s kamarádem a říkám mu, jestli se už díval na oblohu. A on, jo, tam teď vlastně prolétá ta Muskova loď, co? Jenže jak autobus jede, vidím na obloze oknem další lodě, ty jsou mimozemské. Ještě větší než Elonova loď. Pomalu se vznášely nad městem v mracích, pozorovaly nás lidi a měly nás v šachu. Bylo jich moc a byly všude. Tiše se vznášely a na mě přišla obrovská hrůza. Radši jsem se na ně přestala dívat a kamarádovi řekla, ať se radši taky nedívá, že bude snad lepší to nevidět.
Pak jsem jela na kole městem a viděla, že kamenné sochy se začaly hýbat. Chrliče si protahovaly křídla, jakási socha lučištníka v pravidelném intervalu vystřelí šíp přes řeku, kde ho druhá kamenná socha chytí a pošle mu pak šíp zase zpátky. Nebylo to ani tak zábavné, jako spíš děsivé. Ten kámen skutečně žil a zdá se, že tak zcela nebyl ve službách lidstva. Vlastně lidstvo už nemělo pod kontrolou vůbec nic. Zdálo se, že už jen čekáme, až to s námi ti tvorové odjinud skončí.
MEZZANA --- 0:29:04 20.4.2020
Zdálo se mi o bývalé přítelkyni mého muže.
V reálu jsme se sice nepotkaly, ale ve snu jsme spolu strávily moc příjemný den. Chodily jsme po pláži, povídaly si o spoustě témat.. Výborně jsme si rozuměly. Byla citlivá a krásná. Foukal vítr, měla na sobě modré šaty a moc jí to slušelo.

V reálu to přikládám ke zpracování nějakého osobního tématu. Nicméně doufám, že se má dobře a třeba se někdy opravdu potkáme a třeba to naše setkání bude alespoň zčásti tak příjemné jako to ve snu :)
MARTA_KLOFACOVA --- 17:41:32 24.3.2020
Mám tedka takovou noční můru, že třeba jdu nakoupit do krámu a za boha mi nejde nic ovázat kolem pusy, pořád to padá a ne a ne to zakrejt. No a do toho se kolem mě začnou rojit samý důchodci ...
??? --- 12:11:06 22.3.2020
O lese plnem stromu a kazdy jeden stromek mel na sobe rousku:o rozbor asi nepotrebuju
MEZZANA --- 6:44:20 22.3.2020
Stěhovala jsem se do nového bytu, načež jsem zjistila, že na matraci, na které přespávám, zemřela jeho předchozí obyvatelka.
ALEA --- 9:17:30 10.2.2020
Hrála jsem RPGčko, které fungovalo jako virtuální realita (místo povídání se to odehrávalo okolo nás a ač jsem nedostala papír se staty a schopnostmi, tak jsem reagovala jako moje postava a používala jsem i kouzla a měla jsem její vzpomínky)... Řešili jsme něco ve starých domech, vypadalo to tam jak v jedné části Kralup, ale těžko říct přesně... Věděli jsme, že nás někdo sleduje a snažili se být nenápadní... A pak se mi začal zjevovat otec mojí postavy, Leto Atreides, který měl být dávno mrtev... Všichni mi říkali, že je to past, ale v jeho přítomnosti jsem nedokázala mluvit a poslouchala jsem ho jak loutka (nevěděl, že nějaká kouzla umím používat i beze slov, ale troufala jsem si jen ve chvíli, kdy na mě nekoukal).
Díky vlivu, jaký měl na mou postavu, se tomu záporákovi, co vypadal jak Leto, podařílo zajmout celou naši skupinku, ale ostatním se brzy povedlo utéct a já měla připravené kouzlo, kterým se za nimi přenesu, až se ke mě záporák otočí zády...
Pak byl konec sešny, protože se podával oběd nebo večeře... Gamemaster mi podal papír s informacemi o mojí postavě a s trochu zamračeným výrazem říkal, kdy budeme pokračovat.
Byli jsme v jídelně dlouhé jak letištní hala a já zjistila, že běhání zdržuje, rychlejší je letět těsně nad stoly, protože nepřekážím lidem, mohu nad nimi kličkovat a obecně je to mnohem vtipnější. Pak jsem doletěla k výdeji a vysvětlovala to nějakým dalším lidem, že lítání je super a oni se na mě divně podívali a nechápali... a tak mi došlo, že se asi brzy probudím... A taky ano.