Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
AUTORSKÁ POEZIE *
MONYSEK
Na nástěnce najdete pravidla klubu, informace o textech zdejších autorů jinde, poetické kluby některých zdejších přispěvatelů a také další kluby, zabývající se literární tvorbou.
Tamtéž si přečtete také rady a postřehy o psaní, kritice a nutnosti autorské práce. Přečíst si nástěnku se velmi doporučuje.


The best of tohoto klubu (jak ho vidí někteří zdejší autoři a kritikové) najdete zde: Autorská poezie - výběr Můžete také nominovat.
Pokud píšete hodně emotivně a vaše texty jsou spíše prožitkové, můžete zvážit uveřejnění v klubu Emotivní poezie
V případě, že nemáte zájem o kritiku a chcete se hlavně podělit o svoje zážitky, doporučujeme klub Azyl pro věčné romantiky
Obtížné aspekty poetova života a všemožné drby z oboru zpracovává Těžký život básníkův
Pokud vás klub Autorská poezie všemožně rozčiluje, navštivte opoziční autorský klub Poesie bez pranic a tkanic
Technická poznámka: klub je zpřístupněn ke čtení i pro off-Nyx čtenáře.
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
RICARDERON --- 0:50:03 30.12.2016

Dnes je mi čtyřicet a začly mi růst vousy
Však brousím břitvu
ještě mám pevný krok
Má mužská půlka ženskou ve mně rdousí
Už se to rozhodne
Možná už na přes rok

Dnes je mi čtyřicet a zřídl vzduch i vlas mi
Jen žádnou paniku
Ničeho nežádám
Vždyť když jdu pomalu je to taky krásný
S nápisem na triku
„Jdu přesně ty víš kam“

Dnes je ti čtyřicet tak dobře važ svá slova
A taky važ kde vázat by ses měl
Jsou ženské domovy však domov žena ková
ty, vládce krabičky s nápisem „všechen pel“

NEMESIS --- 23:49:29 29.12.2016
24.12.

Den jako každý jiný.
jen stíny
oděny do svátečního
ožužlávaj prsty

na památku tlamiček
na památku kostí
na památku
vší
té bezpodmínečné lásky

a potom dárky
orgie svátečnosti

a už jen spaní
spaní, prázdné spaní
a při tom spaní
Zvěstování

jež si nelze vybavit

když ráno přišlo
o svítání

a balíčky
o vnitřnosti

a tichá noc
jala lid...


MYKO --- 18:55:57 27.12.2016
world is my lover
_
world is my lover she
strokes me with warm breeze
of her countless summers
& rocks me to sweet sleep
with sounds of the night

world is my mother my lover
I enter and stay with the worms
oh my brothers

touches my face with girls'
breasts thighs and eyelashes
hides in plain sight when I
loose myself
loose myself
oh do I loose myself
into the world

world is my lover
and she has been moody
she's crazy
bitch kicks and I
never again
want to say
it's the last time
the last time
I'm back
D_K --- 15:29:38 16.12.2016
Výmoly vlažně vláčím vozík
plný věcí, výmyslů, vrtochů 
a vět

Vezu 
Nefunkční výtah
Láhev vitriolu
Přes divan potah
A ruličku staniolu

Taky
Včerejší omáčku
Zbytky od básní
Tvůj stín miláčku
To už se stěží sní

A taky
Větu holou a rozvitou
Tlustýho kocoura
Pušku nabitou
...
Dál se v tom neštourám
AJVAJ --- 7:10:22 12.12.2016
NATASHA: Děkuju, myslím, že máš naprostou pravdu. Dlouho cítím, že text chce nějak zkrátit, že je příliš doslovován. Ale taky ještě cítím, jak se tomu vehementně brání. Tak jsem ho hodila šelmám celý a děkuju jim za vyjádření a nalezení místa pro řez.
NATASHA --- 17:57:58 5.12.2016
TJORVEN: Jsem velký milovník všeho kořenícího, ale tady mám pocit, že je překořeněno. Že to textu neslouží. Tedy: čtu výčet možné práce s kořenem slova, ale výsledný dojem je spíš školní cvičení...
NATASHA --- 17:54:02 5.12.2016
AJVAJ: Několikrát jsem se sem už vracela, abych ten text znovu přečetla a znovu mu zkusila přijít na kloub. Je na něm velmi mnoho, čeho si cením - zejména schopnosti vystavět svět. Příběh. A hýbat s člověkem. Hýbat s očekáváním.
Na druhé straně se mi jeví, že je v textu příliš mnoho efektů, snad pro tu nespoutanou imaginaci, která nechtěla pustit ani jednu variantu vývoje děje.

Pro mne text vrcholí (a vnitřně končí) tam, kde se píše poprvé:

Když trochu ztichne,
ozve se dětský hlas:
„A můj tatínek?“
Místo vedle chlapce je prázdné.


Obraz konkrétní ztráty otce poté, co je vykresleno, jak každý divák poznal svého otce - tam je dokonalý kontrast. Další děj už to pro mne netrumfne.
NEMESIS --- 18:27:22 3.12.2016
Do Prčic

Vidím ti do hlavy.
Nevidím. Jenom tuším.
Netuším. Jen si skládám obrazy.
A ty mé obrazy rušička ruší.
Vždycky když odcházíš.

Nechci ti ublížit.
Vlastně se nechci zklamat.
Zklamat se chci. Ale ne o tebe.
Pořád se nevyznám v tom, co je s náma.
Klidně mě rozeber.

Dneska jsem odjela
do Prčic. Žlutým vlakem.
Ne vlakem. Vlastně jenom tramvají.
Všechno je sypaný. Cukrem a mákem.
K samému okraji.

Dalo se do deště.
Nedalo. Jenom krápe.
Vlastně chci říct, že je dost slunečno.
Nechápu. Možná ten nademnou chápe
tu pravou skutečnost...
TJORVEN --- 14:33:16 1.12.2016
Kořeny

Kořím se kořenům svým
když sílu cítím ve větvích
S korunou v oblacích
zapouštím kořínky laskavých činů

Kořením život svůj prožitky
i tvůj
když zakořenila jsem s tebou
v sadu leckterém

A přesto vykořeněná
toužím po návratu ke kořenům
spočinout spletená do vědomí
kdo jsem a kam patřím

a cítit svobodnou pokoru jistoty
že nechci se kořit kořenům
co na třísky štípají kmen
Nechci se spoutat kořenáčem minulosti

Raději dosáhnout z kořenů do oblak
a pak se vrátit
domů
do teplého tlení
AJVAJ --- 22:45:43 28.11.2016
Představení

Před sametovou oponou
stojí vysoký člověk
s ocelově šedýma očima
v ocelově šedých jamách
pod šedým obočím.

Ocelovou ruku
strčí do klobouku.
V něm se mu nehty otevřou
a z pěti kovových trubic
se prudce vyleje
králík
nekonečná šála
tři bílé myši
a pět papírových kytek.

Červené kytce se zlomila špejle
a třetí myš zřejmě nemůže na nožičku.
Přesto aplaus.

Vysoký člověk
to vše smete do pytle
a pytel hodí za oponu.
„Neboj, má tam pomocníka…“,
šeptá kdosi holčičce,
která se na nic neptá.

Vysoký člověk
pak přistoupí k pomalované skříni.
Otevře ji,
ukáže všem,
že je prázdná.

Povolá dobrovolníka.
Zavře ho tam.
Vezme pět ocelově šedých mečů
a protne je skříní.
Ukloní se.
Aplaus.
Meče trčí ze skříně
jak kouzelníkovy prsty z rukávů.

Vysoký člověk pak vyjme meče;
ale hle – žertík:
Meče se lepí.
Jsou potřísněné.
Zpod skříně vytéká tmavá louže.
Slečnám se dělá špatně.

Ale kouzelník
Bez prodlení
Triumfálně otvírá skříň:

Mimořádný efekt:

Místo dobrovolníka
ze skříně
pomalu
vystupuje
osoba
v níž
jeden každý divák
poznává
svého
otce.

Ti, jejichž otec je dávno mrtev,
vstávají v hrůze a se slzami.

Ti, jejichž otec se dívá s nimi,
se po něm v trapném úžasu ohlédnou
a zachytávají se ho za rukáv.

Ti, jejichž otec je kdesi daleko,
sklánějí hlavu mezi kolena
a prsty mačkají oči a kořen nosu.

Ti, kteří otce nikdy nepoznali,
se děsí pána s lívancem místo obličeje.

Ale kouzelník už zavírá
tichou osobu zpátky do skříně
a uklání se mlčky do publika.

Publikum tleská
žasne
zvrací
spílá mu
a pláče.

Když trochu ztichne,
ozve se dětský hlas:
„A můj tatínek?“
Místo vedle chlapce je prázdné.
Zřejmě dobrovolníkův synek.

Vysoký člověk
s velícím gestem
v tichu vyžádá ticho
soustředí se
a když se dvě ticha sejdou
on otevírá skříň.

Tentokrát
jeden každý divák
poznává
v té osobě
svého
nejdražšího
z mrtvých.

Teď vstávají v slzách a v hrůze všichni.
A ti, co již viděli,
křičí „NE!“
a hlavu drží v dlaních.

Ale osoba již
mizí tiše ve skříni.

Do nářku publika
a zmateného bubnování
překocených židlí
se znovu ozývá ten dětský hlas:
„A můj tatínek?!“
Místo vedle chlapce je prázdné.

Vysoký člověk tiše kleje.
Pak velícím gestem
si v tichu vyžádá ticho
a když obě ticha
nafouknou k prasknutí své tváře
on se soustředí
a znovu otevírá skříň.

Lidé si schovávají
hlavu v loktech.

Ale tentokrát ze skříně
Nevychází
Přízrak
Ale skutečný pán.
Ovšem jiný.
A celý rozrušený.
A vyčítá kouzelníkovi:
„Přece já – já jsem váš dobrovolník!
Copak si mou tvář
Nikdy nezapamatujete?“

Je to veselé
ale lidé se nestačí
zorientovat
protože se znovu ozývá ten dětský hlas:
„A můj tatínek?“
Sedadlo vedle zmateného hocha
zůstává prázdné.
Všichni hledí
na krvavou louži.

Do hrobového ticha
se ale odkudsi z šera
snese na chlapečka
ječivý příval:
„Co kecáš, vole?!
Dyť fotr ti zůstal doma s chřipkou!
Sám si mi ukazoval
esli nechci lístek!!“

Zmatený chlapeček se brání,
lidé si pobouřeně sdělují komentáře,
hubují na mládež
a protože představení skončilo
navléknou kabát na rány
a odcházejí domů.
Cestou opatrně osahávají své vzpomínky
jak díry v zubech.

V nastalé úlevě
si nikdo nevzpomene
na prvního dobrovolníka.

Snad až doma,
večer při svlékání…
A to už každý si rád řekne:
„A kdoví jak to bylo.“

Mistr sugesce zatím urychleně opouští štaci.