Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Přátelé českých tradic
DIABOLUS
Nejvyšší důležitostí jest českou tradici zachovati! aneb diskuse o českých tradicích, jejich formách, skutečnostech, ale i o folkloru a zvycích...
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
DIABOLUS --- 9:21:05 24.5.2020
Letnice – letos slavíme Letnice 31. května a 1. června 2020


Letnice je tradiční název pro Boží hod Svatodušní.

Sestoupení Ducha svatého na zem se slaví vždy sedmou neděli - 50dní po Velikonočním pondělí.
Letnice se neslaví pouze v neděli, nýbrž i v pondělí podobně jak je tomu na Boží hod Velikonoční a Velikonoční pondělí. Letnicemi nám definitivně končí období Velikonoc a oslavujeme jimi příchod léta.

Barva Letnic je červená, barva ohně a milosti. Tato barva má ve svatodušní svátky hluboký symbolický význam.
Symbol Ducha svatého je bílá holubice.


Letnice byly pro naše předky nesmírně důležitým svátkem a jsou jedním z nejdůležitějších svátků i dnes. Podobně jako Vánocemi uctíme zimu, Velikonocemi jaro, tak Letnicemi uctíme Léto.


Sobota před Letnicemi se nese v duchu velkého úklidu a zdobení.

Začíná se již brzy ráno, aby se vše stihlo.
Hospodyně s děvčaty vydrhne podlahy, vyčistí a naleští nábytek, vysmýčí pavučiny a utře prach. Vše se myje, blýská, uklidí, též nádobí nesmí být ve dřezu, ale pěkně umyté a uklizené.
Prádlo se vypere, naškrobí, vyžehlí a uklidí do skříní, chystá se též nejslavnostnější sváteční oblečení nebo nejslavnější kroj na neděli. Na odění nesmí chybět červená barva, byť formou pentlí, opasku, brože či jiného doplňku.

Mezi tím chlapci s hospodářem uklidí a smýčí zahradu i ploty, stodolu, dílny, kolny, garáž, případně hospodářská stavení. Když mají hotovo, jdou do lesa s úctou a poděkováním nasbírají bukové, lipové či březové krásně zelené větvičky.

Hospodyně vyndá sváteční dečky a ubrusy, dá na okna čistě bílé záclonky. Děvčata vytáhnou červené a v některých krajích i bílé pentle a jdou na zápraží převzít od chlapců větvičky. Tam kde ještě drobotina nedorostla v samostatnost, přejímá tento úkon hospodyně a hospodář.
Na zápraží pak z větviček děvčata vytvoří ozdoby do světnice, které se svazují a zdobí červenými pentličkami. Tato ozdoba má mnoho podob kraj od kraje. Nejčastěji to je jedna velká váza na jídelním stole plná větviček s pentličkami. Tuto velkou vázu pak v některých krajích doplňovaly další menší vázičky či hrnečky s menšími větvičkami, rozmístěné po domě.
Velká váza s větvičkami však je nejdůležitější, dává se do stavení proto, aby se v neděli mohl u nás v domě usadit Duch svatý.
Větvičky se zapichují a dávají i do oken.

Dům zvenku je také důležité nazdobit větvičkami, aby byl dům krásný a aby Duch svatý věděl kde jsou na něj nachytáni. Větší větévky zapíchneme kolem domu a někde se zapichují také k brance. Tyto se také zdobí pentlemi a aby déle vydržely, můžeme je dát do nádobky s vodou.
Když bydlíme v bytě dáme si větévku na balkon nebo za okno, případně do okna. My dáváme ozdobenou větvičku na plot u domu.
Květy a zelenými větvičkami též vyzdobíme svatý obrázek. Naše babičky jej měly nejčastěji ve světnici v koutě nad stolem. Dodnes můžeme tyto svaté kouty vidět ve starých roubenkách ve skanzenech či v tradičních staveních.

Na Moravě věnují hospodyně úpravě domu značné úsilí a používají se tam dodnes krom pentlí i papírové ozdoby, papírové růže a květy.

Protože každá ves má svoji kapličku nebo jednoduchý oltář či kříž i tyto je třeba nazdobit květinami a zelenými větvičkami. O to se většinou stará místní fara, můžeme se tohoto úkolu zhostit i my.
Oltáře v kostele se bohatě zdobí květinami, především růžemi, z čehož zřejmě vznikl i další název pro toto období - Rozálie. Zdobení růžemi dříve podléhalo, také tomu, zda-li byly Letnice brzy nebo až později a jestli již kvetly růže.
Z venku se kostel zdobí zelenými větvičkami bukovými, březovými či lipovými.
Protože jsou letnice zároveň svátky liturgickými nese se neděle v duchu duchovních a církevních oslav. Lidé se po ránu schází v kostele, kde se konají bohoslužby a slavnostní mše. Někde se i nadále konají průvody. Místy se vypravují poutě na poutní místa zasvěcena Duchu svatému.

Oslavuje se Duch svatý a jeho sestoupení na zem, což můžeme udělat i v jiném duchu, bez kostela a církve.

V neděli dá hospodyně pod trám svěcené kočičky o Květné neděli, aby stavení v tento čas chránily před čarodějnicemi, stejně jako to udělala o Filipojakubské noci. Po uplynutí Letnic je opět vrátí v kříž za svatý obrázek či kříž.

Pondělí patří zvykům a velkým zábavám.

Hospodyně vymění vodu u větviček ve váze na stole a zavěsí nad jídelní stůl, kde se schází celá rodina, dřevěnou řezanou holubičku jako symbol Ducha svatého, který náš domov navštívil.

O Letnicích se k jídlu připravují kosmatice a Boží milosti. Kosmatice jsou v těstíčku máčené a smažené květy černého bezu. Boží milosti jsou smažené sladké pečivo.

O letnicích nesmí chybět tanec a zábava!

Naši předci měli jeden krásný zvyk, který již zcela vymizel:
Na mnoha místech se konaly pochůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci, které se kontrolovaly a opravovaly. Hraniční kameny a meze sloužily jako plot, každý věděl kam je co čí a předešlo se tak případným sousedským sporům. Nicméně při těchto obchůzkách se též dříve vzniklé sousedské spory řešily. Tak měli naši předkové zajištěnou každoroční obnovu hranic pozemků a sousedských vztahů. Na tyto obchůzky se ovšem netěšila mládež, která se jich musela účastnit. Mnohde totiž bylo zvykem, že u významných mezníků dostávali chlapci výprask, pak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice leží. Jinde zas bylo mladým vyprávěno co kde jak předci dělali a jak se pozemek měnil. Dnes by bylo záhodno, kdyby staří vzali mládež a okoukli spolu hranice a něco se dozvěděli :). Třeba i ty naší krásné země.


V některých krajích též muži vycházeli v podvečer na náves, kde práskali biči o sto šest, aby zahnali zlé síly, podobně jak tomu bylo v noci před sv. Filipem a Jakubem.


Po tom všem následovala zábava v hospodě, kde se bujaře tancovalo, pilo a hodovalo a přednost před všemi měli svobodní a nezadaní. Naši předkové dbali na to, aby nikdo nezůstal na ocet, a tak co se nestihlo spárovat o Velikonocích a Májích, se dohonilo o Letnicích.


Celé Letnice se nesly v duchu soutěží mezi vesnicemi nejen v jízdách na koních, ale také na tržištích. Vesnice se předháněly, kdo z nich má šikovnější řemeslníky a lepší výrobky. O letnicích se totiž konaly první velké trhy. Každý prodával a předváděl, co stihl vyrobit přes zimu. Výroba přes zimu byla důležitým přivýdělkem, a když práce na polích stála, vyráběly se krásné a užitečné věci.


Asi nejznámějším a dodnes živým zvykem je Jízda Králů. My už ji známe jen z Moravy, kde se do dnes drží a je velmi oblíbená i pro zahraniční návštěvníky. Už málo kdo ví, že tento zvyk není jen záležitost Moravy.
V Čechách se též odehrávaly jízdy králů a fojtů. Ty ale počaly upadat už na konci 18. století kvůli josefínským úsporným reformám, které tyto jízdy zakazovaly, protože prý výrostci nadělali v lesích mnoho škod. I přesto máme dochovány podrobné popisy Jízd ze vsí jižních i západních Čech. Po válce se na Moravě o obnovu Jízdy králů zasadil jeden sedlák, který obnovil tento zvyk. V Čechách nikdo tak akční nebyl.

V Čechách se mládež strojila za krále a jeho družinu a vyjednávala se královská svatba a po celé vsi se hledala pro krále vhodná nevěsta. Král musel být mladý nedotčený hoch. Dali mu nejlepšího koně zkrášleného pentlemi a květy, měl nejkrásnější kroj a musel být ke svému okolí netečný. Vyjednávali za něj starší zkušenější jinoši též na koních. Chlapci, který jel vedle krále, se říkalo královna. Průvod byl různě veliký podle počtu chlapců ve vsi, někde i 20 jezdců. Tohoto průvodu se účastnili jen hoši. Králův průvod byl obvykle rozmanitý, krom praporečníka a biřice, v něm byl v Čechách i kat, kněz, soudce, rybníkář, sluha, žába a další. Součástí obchůzky v Čechách byly často velmi dlouhé proslovy a bohatý sled dramatických scén, v nichž nechyběl soud a kázání, posměšky na konkrétní osoby a srážení žáby či její poprava katem a honba krále vojáky na koních. Průvod navštěvoval i okolní vsi, pokud se dvě družiny potkaly v polích, následovala obvykle „bitva“. Poražená strana musela vydat krále, kterého pak jeho družiníci později museli vykoupit sudem piva.

Jak to probíhá na Moravě můžete dodnes vidět na vlastní oči.

Ať už v Čechách nebo na Moravě stát se letničním králem byla obrovská pocta. V některých krajích si jej volila chasa několik dní před jízdou. Obvykle to byl chlapec ve věku 14-15let, syn nějakého váženého souseda.
Na Chudenickém panství u Klatov se role rozdělovaly podle pořadí, v jakém chlapci vyhnali dobytek na pastvu. První byl král, druhý buřič (biřic), třetí žabař, další čtyři táhli káru, jeden držel opratě a úplně poslední byl žába.
V různých krajích se král vybíral různě.

Dalším zvykem byl závod koní pořádaný na Šumavě a zřejmě dříve i jinde v Čechách, kde se chovali koně. Na pastvině se vyznačila dráha a jezdilo se na vyšňořených, ale neosedlaných koních. Vítěz dostal vyšívaný krásný praporec či šátek. Na počest vítěze, hrála také kapela.
Děvčata mají na starosti krášlení koní, králů a družiny. Ale mají na starost ještě jednu krásnou tradici a to otvírání studánek.

Uctění studánek je tradice velice prastará, dříve v letniční den přiházely uctít studánky celé rody a lidé prosili o dostatek vody a o zdraví. Otvírání studánek je velice důležitý úkon, neboť nepečované prameny a studánky umírají - mizí a vysychají.
Je to dívčí slavnost Letnic. Mohly se jí účastnit pouze dívky svobodné a čisté. Věřilo se, že dívčí nevinnost má očistnou moc. Většinou se tyto dívky oblékaly do bílé barvy a krášlily se vzájemně květinami a květinovými věnečky.
Dívky uctivě přistoupí ke studánce, odříkají modlitbu, zazpívají, zaříkávají ji od zlých mocí, při čemž ji očistí od nečistot ve vodě i v okolí a jejich okraj nakonec ozdobí zelenými věnci na znamení své nevinnosti a panenské čistoty. Otevřely ji.
Takto se obejdou všechny studánky v okolí. Pak si mezi sebou volí královnu. Vybíraly mladé, skromné hodné neposkvrněné děvče. Ostatní děvčata ji patřičně okrášlila kvítím, aby bylo poznat kdo je královnička a šly do vsi. Tam obešly všechny studně, byla to takzvaná Králenská obchůzka. Děvčata vždy dostala za svůj zpěv a zaříkávání studny nějakou výslužku. Jídlo, které takto děvčata získala, se pak snědlo na „královské hostině“ uspořádané na louce nebo u studánky.

V mnoha krajích se ale otvírání studánek odbývalo dříve, většinou během velikonoc, tzn. v čase od jara až do letnic.


Zatímco se na vsích konaly Jízdy králů, ve městech se kdysi konal jiný zvláštní zvyk. Byla to Střelba ku ptáku. Zábava k nám přišla zřejmě z Německa, kde jsou o ní zmínky ze 13. století. V Čechách se velmi rozšířila po husitských válkách a stala se velice oblíbenou. Na opravdu dlouhou dřevěnou tyč se upevnil živý, později dřevěný pták, na něhož se střílelo z kuše nebo z pušky. Kdo sestřelil ptáka první, ten se stal Ptačím králem a směl nosit na krku řád stříbrného ptáka. Koncem 15. století dostali úředníci v Kutné Hoře příkaz vydat střelcům hřivnu stříbra, aby mohli takový odznak nechat zhotovit ze stříbra. O tomto zvyku máme v městských knihách z 16. a 17. století nemálo zápisů.

Vkládám recepty na Boží milosti.

Ves od vsi se však zadělávají trochu jinak, tak jich vkládám víc a je mnoho dalších variant. Podělte se s námi o recept od vás, případně nám napište, který z receptů Vám nejvíce chutnal. Budeme moc rádi :).

Zařadila jsem recept od Magdalény Dobromily Rettigové (č.1):

Vezmi mouky na vál, rozdrob do ní kus másla, udělej vprostřed důlek, vraz tam dva žloutky, jedno celé vejce, tři lžíce dobré smetany, tři lžíce vína, trochu cukru, trochu soli, dobře to těsto vypracuj jako na nudle, pak je rozválej. Smaž v rozpáleném přepuštěném másle, musí plavat, posyp cukrem a dej na stůl.

Paní Rettigová byla z bohatších městských poměrů, tak smažila Boží milosti na přepuštěném másle. Naše babičky je běžně smažily na sádle.


Recepis Boží milosti (č.2):

4 žloutky
250 ml šlehačky
2 lžíce rumu
1 lžíce cukru
400 g polohrubé mouky
špetka soli

Vše smícháme, dobře vypracujeme, necháme v lednici aspoň 1/2 hodiny odpočinout. Pak rozdělíme těsto a po částech rozvalujeme cca na 3mm. Rádlem rozdělíme na obdélníky či kosočtverce, rádlem či nožem 2x prořízneme a smažíme v rozpáleném tuku.

Recepis Boží milosti (č.3):

250 g hladké mouky
špetka soli
50 g másla
50 g krupicového cukru
2 žloutky
2 lžíce bílého vína
5 lžic zakysané smetany
lžička citronové kůry
olej na smažení
moučkový cukr a vanilka na obalení

Mouku smícháme na vále se všemi ingrediencemi a změklým máslem, vypracujeme těsto, které necháme v lednici půl hodiny odpočinout.
Potom z těsta vyválíme cca 3-4 mm silnou placku a zubatým rádýlkem vykrajujeme obdélníkové (cca 8 x 5 cm) či jiné tvary, které uvnitř ještě dvakrát nakrojíme.
Smažíme v hojném množství rozpáleného oleje krátce, jen dorůžova. Během smažení by se měly milosti nafouknout. Pokud se to nedaří, na chvilku je přiklopíme pokličkou. Ještě teplé je obalujeme v moučkovém cukru (smícháme s vanilkou).
Boží milosti jsou velmi křehké, musíme s nimi manipulovat opatrně, abychom je nepolámali.


Recepis na Staročeské Boží milosti (č. 4):

2 žloutky
asi 40 ml světlého piva
160 g hladké mouky
špetka soli
špetka kypřícího prášku

Příprava těsta je stále stejná jako v předchozích receptech, vše smícháme, dobře vypracujeme a necháme odpočinout. Pak vyvalujeme a krájíme tvary. Smažíme.

A poslední poněkud "vymazlený" recept s krásným povídáním a podrobným popisem co a jak dělat najdete zde: https://www.kucharkaprodceru.cz/bozi-milosti/ .

Paní se na konci zmiňuje o Růžích z Božích milostí, to je velice zajímavá věc o které se zmiňuje již paní Rettigová ve své kuchařce z roku 1825. Jedná se o tzv. Rosenkrapfen čili růžové kobližky. Ty se dělají na svatého ducha v Německu a odtud tento zvyk tenkrát zavítal i do vyšší společnosti českých měst. V Německu se Rosenkrapfen dělají dodnes, ale podobně jako u nás Boží milosti, se musí tvorba Rosenkrapfen trochu křísit.


Ještě snad dodat, že u nás se obalují Boží milosti v cukru se skořicí.
Typ pro ty co nemohou cukr: Boží milosti lze obalit v sušeném mléce, můžeme použít i sojového "Zajíce", jež smícháme se skořicí nebo vanilkou.


Snad jsem na nic nezapomněla :)...


Zdroj:
Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše Tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Magdalena Dobromila Rettigová - Domácí kuchařka
Kluci v Akci - kuchařka
Boží milosti podle tradičního receptu - Kuchařka pro dceru
https://www.kucharkaprodceru.cz/bozi-milosti/
Barbora Orságová
DIABOLUS --- 18:32:40 12.5.2020
Den Českého Anděla - 20. květen

Den Českého Anděla je dnem češství a vlastenectví.

Je to den jako stvořený k objevování našeho vztahu ke své zemi. Den pro setkání s přáteli a bavení se o tom jaké to tu máme krásné a co bychom mohli udělat, abychom ještě více zvelebili naši zem a mohli jsme být na ni náležitě hrdí.

Den pro zastavení se, pro modlitbu za naši zem a národ.

Nezapomínejte, že láska ke své vlasti není totéž, co vztah k politice. Když otevřeme srdce své zemi, budou se dít věci...

Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře + kniha Naše tradice
DIABOLUS --- 21:49:31 28.4.2020
1. Máj – 1. května

1. den v měsíci květnu je zasvěcen milování a nejčistší lásce. Je to také den, kdy se slaví svatý Filip a Jakub.

Tento den se pojí s oslavou staročeských májů. Staročeské máje mají mnoho tradic a zvyků, některé držíme do dnes, jiné pomalu mizí.

Nejdůležitějším aktem hned po ránu je stavění Májky.

Májku staví každá ves. Je to věc prestiže, čím vyšší májka tím lepší. Je ostuda, pokud vesnici krásná májka nezdobí a také o ni nesmí přijít.

Chlapci z vesnic jdou v předvečer (ne za tmy) prvního Máje do lesa, vyberou zdravý ztepilý smrk či borovici, s úctou, modlitbou a popěvky ji porazí, oklestí a větve nechají jen na špici. Pak ji odnesou do vsi, kde ji sloupou kůru, nazdobí pentlemi, šátky, fáborky, květinami a hlavně věncem, který má velký symbolický význam. Takto nazdobenou Májku hlídají u zapálených ohňů až do rána, kdy ji průvodem jdou vztyčit na náves a tam ji hlídají nadále. Je totiž zvykem, že jinoši ze sousedních vesnic jdou k "sousedům" a chtějí jim Májku ukrást či skácet. Tyto boje mezi vesnicemi si mladí muži velice užívají, hlídají a jdou do jiných vsí porazit tu cizí, přičemž jejich Májka nesmí padnout. Je škoda, že tato krásná tradice se hodně vytrácí.
Mladí muži hlídají Májku bedlivě někde do půlnoci jinde do rána a pak každou neděli až do letnic, kdy se Májka slavnostně skácí. Stojí-li některé vesnici májka i po letnicích, strží ostudu a posměch. Vztyčená májka má být živá a proto se pak slavnostně kácí, aby vstoje nezemřela. Ale kupříkladu v jižních Čechách se nechávají stát rezavé, opadané Májky až do dalšího Máje, kdy se májka pouze vymění.

Mnohem větší a veselejší slavností je pak kácení Máje, jinoši Májku uhlídali a vítězoslavně za velkého veselí, dobrého pití a jídla se kácí. Na Vysočině bylo zvykem (nevím jestli ještě stále je) Májku postavit a ten den odpoledne ji skácet, zřejmě chudý kraj, tak měli slavnost spojenou. V jiných krajích se většinou kácí někdy do Letnic nebo přímo o oslavnosti Letnic a někde se nekácí vůbec.

Symbolika Májky je nasnadě. Zdravý mladý ztepilý strom představuje mladého svobodného jinocha v plné síle. Věnec kolem špice Májky představuje věneček svobodného děvčete.

Nejznámější a neméně důležitou májovou tradicí je políbení děvčete chlapcem pod rozkvetlou třešní. To má hned několik významů. Chlapci líbají děvčata, aby neuschla, byla celý rok krásná a usměvavá. Svobodné i manželské páry milenecké se políbí, aby jim vztah vydržel celý další rok.
Rozkvetlá třešeň je v České kotlině symbolem lásky.

Tady si dovolím malou vsuvku. Slovo milenec, milenka, milenci pochází od slova milovat, mít z celého srdce rád. Milenci se tedy nadmíru milují. Postupem času toho nádherné slovo bohužel dostalo ještě jiný význam, dnes známější a to lidí, kteří zanáší nebo těch kteří spolu „něco mají“ na rozdíl od správného významu, který s tělesným aktem neměl moc společného.

Dalším krásným zvykem je od prvního máje nosit v kapse pár drobných, aby nás kukačka neokukala. Když zaslechneme první kukání kukačky, tak zachrastíme v kapse penězi, aby se nám peníze nerozkutálely a kukačka nás neokukala.

A pár zvyků, které již z vesnic téměř vymizely:

Důležitým úkolem chlapců na 1. máje bylo postavit malou opentlenou Májku, většinou březovou, děvčeti svého srdce před její dům či vrata. Dívky musely být dle zvyku svobodné a neposkvrněné. Někde se tyto malé Májky stavěly všem mladým pannám, byť neměly milence, který by jim májku postavil. Tak se poznalo ve kterém stavení je ještě dívka nezadaná a dokonce i jak je stará, neboť starším dcerám se stavěly Májky větší a těm mladším menší.

V některých krajích bylo zvykem nad ránem vysypávat Chodníčky lásky. Pěšinky z pilin, vápna, škváry, otrub nebo jiného materiálu spojovali stavení zamilovaných dvojic. Kolikráte se tak ukázalo i to co ostatním nebylo zřejmé.

Takže políbit a nezapomenout mít v kapse drobné :).

Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška - Církevní rok a lidové obyčeje
Barbora Orságová
DIABOLUS --- 21:41:03 28.4.2020
Filipojakubská noc – 30. dubna

Tradice pálení ohňů o Filipojakubské noci je velmi stará a živá do dnes.

Je to den, kdy mají svobodu bytosti, které umí pracovat s kouzly. Bytosti zasvěcené světlu i temnotě.
Je to jediný den v roce, kdy si tyto bytosti ze sebe mohou tropit šprťouchlata a volně nakládat se svoji silou. Když chtějí, mohou bez úhony čarovat, dělat si legraci, ale i škodit. Největší moc dostávají temné síly v noci.

Protože vše je na tomto světě dobře zařízeno a tradice se nedrží jen tak pro nic za nic, tak bylo ošetřeno i to, aby se toto řádění nesneslo na zem a neuškodilo lidu. Je to právě oheň, který nás chrání. Právě proto naši předkové a i my do dnes zapalujeme ohně a velké vatry na každém kopci, v každé vsi a osadě, aby nás oheň ochránil před řádícími silami.

Vesnice soutěžily, která bude mít vatru větší a zářivější. Vatry se staví na kopcích, aby z dalších vesnic byly vidět.

Ale protože i lidské zlo mělo tento den pré, tak se naši předkové před ním chtěli chránit. Je mnoho předpisů jak nejúčinněji čelit zlým silám a osobám zasvěceným temnotě – čarodějnicím (ježibabám) a černokněžníkům. Slovo čarodějnice by naši předkové NIDKY nevyslovili, aby se nerozvířilo zlo a toto slovo by se nemělo vyslovovat ani dnes. Proto se tato noc tradičně nazývá Filipojakubská. Je to noc před svatým Filipem a Jakubem, který se slaví na 1. Máje.

Jeden z hodně rozšířených zvyků, kterak ochránit sebe i stavení před čarováním a silami, jež tento den vládnou světu, jsou svěcené kočičky, vysvěcené o květné neděli. Kočičky se na tento den opatrně sejmou se svatého obrázku a hospodyně je dá s pokorou a modlitbou pod práh domu, aby ochraňovaly dům a rodinu.
Také jsem četla o zvyku, kdy hospodář dal před vrata domu i chléva narýpané drny. Než mohla čarodějnice vstoupit přes práh, musela všechna stébla trávy spočítat. Než je spočítala, bylo ráno a to její síla pominula.

Zvyk zapichování postav do ohně vyrobených z klacků a slámy představující osoby zla a jakési symbolické upalování zla se objevilo v době největších honů na čarodějnice a největší vlády inkvizice. Je to folklorní zvyk, který v některých krajích vydržel do dnes.

Všechno to dobro a zlo oslavuje 30.dubna svoji svobodu.

My lidé bychom tento den měli dát těmto všem bytostem a silám úctu.
Přes den dáváme úctu Božímu dobru, večer s úctou zapálíme oheň na ochranu a po půlnoci dáváme úctu Božímu zlu (nikoliv lidskému).

V tuto noc bývá první velká jarní bouřka, proto se zapaluje bílá svíčka hromnička vysvěcená na Hromnice, aby ochránila stavení, nás i úrodu před blesky, větrem, přívalovými dešti a kroupami.

Po takovýchto bojích a bouřích na nebesích se vše vyčistí a 1.5. nastává čas nejčistší lásky, klidu a první Máj zasvěcen lásce, líbání, májkám a třešním....


Zdroj: Laďka Paterko - přednášky a semináře.
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Barbora Orságová
DIABOLUS --- 12:54:39 16.4.2020
Bílá neděle – 2. neděle velikonoční – 19. dubna 2020

Jak jsem již psala, Velikonočním pondělím velikonoční čas nekončí. Od Božího hodu velikonočního (velikonoční beránková neděle) běží 40dní k Nanebevstoupení Páně a 50dní ke slavnosti Letnic - Svatodušní svátky.

Ač nám běží odpočítávání nedělí k velké slavnosti Letnic, tak na bílou neděli se dle české tradice nic moc neděje a den je spíše liturgický.

Bílou neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si novokřtěnci naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těch osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, tedy Zmrtvýchvstání Páně a končí o Bílé neděli.

I liturgická barva tohoto dne je bílá.

Dnes je také zvykem, že se chodí tento den ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé.

U východních církví se tomuto dni také říká neděle sv. Tomáše a při službách je vzpomínáno setkání sv. Tomáše se vzkříšeným Kristem.

Jen pro zajímavost:
Dne 30. dubna 2000 stanovil papež Jan Pavel II. pro katolickou církev na přání polské řeholnice Faustyny Kowalské tento den jako neděli Božího milosrdenství. Sestře Kowalské se totiž zjevil Kristus a říkal: „Kdokoliv v tento den přistoupí ke svaté zpovědi a ke svatému přijímání, budou mu odpuštěny všechny hříchy i tresty za ně.“..
DIABOLUS --- 12:49:24 16.4.2020
Velikonoční pondělí – červené – 13. dubna 2020

Velikonoční pondělí zná snad každý, ať už pro tradici nebo jako státní svátek.

Červené se mu říká podle tradičně barvených kraslic červenou barvou. Krom červené, barvy velikonoc jsou žlutá, zelená, modrá a bílá a už v neděli bychom příbytek měli obléknout do těchto barev aby byly velikonoce co nejvesejší.

Z hlediska zvyků českého lidu je velikonoční pondělí nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu, i když liturgicky moc významné není.

Vstává se časně a mládenci s chlapci chodí od domu k domu s pomlázkami za děvčaty a ženami na koledu.
Za vyšlehání – poklepání pomlázkou, se dostává malované vajíčko. Kraslice musí být pěkně vymalované a dívky se předhánějí, která bude míti hezčí vajíčka. Malované vajíčko je pro muže velká odměna, neboť kolikráte jde o umělecké dílo, jehož výroba trvala i hodiny práce. Hoch si je ale musí vysloužit koledou a dobrým uctivým vyšupáním. Chlapci naopak dbají, kdo bude mít hezčí a delší pomlázku s krásnými pentlemi.
Chlapci na děvčata často číhali ráno, když šla do kostela a tento zvyk stále nevymizel.

Pomlázka - od slova pomladit - znamená, že dívka či žena, která je "pošlehána" - spíše poklepána, čerstvými pruty - živou pomlázkou, je obdarována životadárnou mízou stromů, která pošleháním vešla i do jejího těla. Proto se uchovává pomlázka stále v kyblíku s vodou. Když je stará a suchá, tak toto neplatí.

Mládenci od dívek dostávají v některých krajích krom vajíčka i stuhy na pomlázku. Ráno vyjdou chlapci se třemi pentlemi a večer si počítají, kolik jich od děvčat dostali. Mnohé pentle dříve byly pěkně malované nebo vyšívané a hlavně když dívka vyšívala pentli pro svého mládence, dávala si obzvláště záležet stejně jako s vymalováním vajíčka. Mnohde tímto úkonem děvčata naznačovala mládencům svou náklonost, takže ne všichni hoši pentli dostali a nebo ne tak pěknou.

Mnohde je zvykem podávat mladým mužům na pomlázce domácí pálenku, nu a než obejdou celou vesnici, tak kolikrát na konec ani nedojdou. Proto se začíná pomlázka každý rok z jiného konce.

Na pomlázku se každopádně chodí do dvanácti. Jakmile na kostelních hodinách udeří poledne, už se koledovat nesmí a také by pozbylo účinku. Polednem končí cyklus Velikonoc. Velikonoční období však nekončí, neboť velikonoční neděle máme až do Letnic.

Výslužka se doma předá hospodyni a ta z ní vyrobí spoustu dobrých vaječných pokrmů.

Pomlázka se vrací zpět přírodě.
Odstrojí se z ní pentle a špagáty a zasadí se. Ideálně ji sázíme tam, co jsme si s úctou a poděkováním brali pruty. Tak je zaručeno, že bude dostatek prutů i na další léta. Když ji nemůžeme hned zasadit, nezapomeneme dát pomlázku do kyblíku s vodou, aby neuschla.

Zdobení kraslic a šlehání pomlázkou je zvyk velice prastarý. Dříve šlo o magický rituál, kterého se účastnili pouze dospělí, časem zlidověl a začaly se ho účastnit i děti.

V tento den oslavujeme akt znovuzrození, života, smrti a plodnosti. Měli bychom dát úctu živlům.

Vejce je symbolem nového života, zrození.

Pomlázka je symbolem mužské síly, mužského sémě. Proto se také děvčata nenechávala vyšlehat jen tak od někoho. Dříve děvčata také na tento den často pod sukně neoblékala spodní prádlo, hlavně ta, která chtěla ten rok otěhotnět.

Celé Velikonoce, Postní období a Svatý týden se nese ve jménu velké očisty těla a duše, abychom mohli býti čistí do svého nového zrození, nabrali sílu do celého roku.

O Velikonocích, míněno tím oněch sedm a půl dne Svatého týdne s Velikonočním pondělím NIKDY nevyvoláváme konflikty. Nesváry těchto dnů trvají kolikráte celý život.

A ještě něco navíc aneb co bylo dříve:

Původ pomlázky se mimo jiné vysvětluje i křesťanství, i když patří ke starým pohanským zvykům, jako vzpomínku na Kristovo zmrtvýchvstání. Lidé stáli na jeruzalemských ulicích v zástupech a volali: „Vstal z mrtvých! Vstal z mrtvých!“ Těm, kteří Ježíše ukřižovali, se to však nelíbilo a mrskajíce pruty je rozháněli. Na památku tohoto se pak slaví „mrskačka“.

V mnoha krajích ráno hospodář vyšupal všechny domácí, aby byli celý rok čilý a nezapomněl ani na čeládku.

Odpoledne děti za vsí hrály různé hry o vajíčka a chlapci si počítali výslužku.
Hry o vajíčka byly různé kraj od kraje a v některých krajích byli tak oblíbené, že se jich účastnili i dospělí a předháněli se kdo bude lepší.
Bylo to třeba Sekání do vajec, kdy jeden chlapec uchopil vejce do dlaně. Aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu, pokud ne zůstávalo vejce chlapci, který jej držel.
Nebo Ťukání, kdy chlapci uchopili každý po jednom vejci a lehce udeřili špicemi o sebe, komu se vejce nerozbilo, vyhrál a soupeř mu své vejce musel odevzdat. Někteří chlapci podváděli a přinesli si vejdumek naplněný smolou, když to ostatní zjistili, řádně mu naložili.
Také se hrálo Koulení, které mělo různé krajové varianty.
A určitě by se našlo dalších spoustu her.

Večer se mládež veselila při muzice v hospodě.

V některých krajích na oplátku chodila v úterý děvčata na koledu za chlapci. Ale ne s pomlázkou nýbrž s kýblem studené vody, aby byli chlapci celý rok svěží. V některých krajích se po poledni polévali spáči, kteří se vrátili nad ránem z muziky.
Na Valašsku dokonce chodila v úterý děvčata s pomlázkami a volala: „ Dnes je naše!“ přičemž hoši odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží!“ a šlehali se navzájem.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Barbora Orságová
DIABOLUS --- 12:48:24 16.4.2020
Boží hod velikonoční – první neděle velikonoční – 12. dubna 2020

Velikonoce = Velká noc, kdy Kristus pán vstal z mrtvých, kdy se nám přerodí smrt opět v život.

Tento den vládne nálada nového života a vzkříšení. Přičemž bychom měli rozjímat nad vděkem smrti. Nad životem a smrtí.

Ráno můžeme jít do kostela na bohoslužbu a nechat si vysvětit mazanec či chléb, v některých kostelech se žehnání pokrmů dělá již v sobotu ráno.
Požehnaný mazanec pak posnídáme společně s celou rodinou. Žehnání mazanci však můžeme udělat i sami doma s rodinou a to před jeho slavnostním nakrojením.
Mazanec se jí ráno k snídani.

Dopoledne pečeme velikonočního beránka, jako symbol jara nebo Ježíše Krista. Beránek se peče v troubě, kde hoří posvěcený oheň z vigilie. Pokud máme elektrickou troubu, tak bohužel ve svěceném ohni beránka neupečeme.

Než se upeče můžeme nazdobit příbytek do jarních barev. Barvy Velikonoc jsou žlutá, modrá, červená, zelená (spíš světlá) a bílá.

Oběd je bohatý, vyjadřuje hojnost, plnost a smyslupnost našeho života. Proto na našem stole nesmí chybět vše co je na jaře v přírodě k mání. Tradičně připravuje skopové. U nás je oblíbené s česnekem na bylinkách a červeném víně s domácími bramborovými knedlíky a kopřivovým špenátem. Neměly by chybět i vaječné pokrmy.

Jen pozor, neměli bychom se přejíst.

Odpoledne se ke kávě baští beránek, který se nakrojí se vzdáním úcty a křížovou modlitbou.

Ať už si dáme skopové, jehněčí či kůzlečí maso k obědu či k večeři, o velikonoční neděli by nemělo chybět.
Drůbež o Velikonocích nemá své opodstatnění, dříve jediná drůbež která na jaře běhala po dvorku byla chovná a vyváděla teprva mladé. Podobně to bylo s králíky. Kdež to beránci a kozlíci se museli sníst, aby nedělali neplechu ve stádě.

Večer se peče velikonoční nádivka na pondělí s uzeným masem a kopřivami. Babička ji dělává s trojím masem - hovězím, vepřovým a uzeným. Někde se jí nádivka k večeři o neděli jinde v pondělí k obědu. V každém kraji je zvyk kdy se jí nádivka trochu jiný. V Jižních čechách se jí říká hlavička.

Mimochodem chcete recept na nádivku od mé babičky?

I výroba kraslic a pletení pomlázky má svůj čas. A ten nastává právě v neděli, aby byla vejce co nejčerstvější. Ženy s děvčaty spolu barví vejce a muži s chlapci pletou pomlázky.

Kraslice se barví všemi možnými veselými barvami a tradičními vzory, které jsou v každém kraji jiné. Barví se jak plná natvrdo vařená vejce symbolizující život, tak vejdumky – vejce vyfouknutá. Bílá a světlá vyfouklá vejce symbolizují smrt. V pondělí vařené kraslice slouží jako výslužka a vejdumky se ozdobí krásně prostřený stůl i strom v zahradě.
Zdobení stromu v zahradě je však spíš německý zvyk.
Vejce je symbol zrození. Nikdy neobdarováváme vyfouklými vejci – symbolem srti.

Já budu dělat vejce natvrdo vařená barvená přírodními barvami a malové voskem. Letos budou i lupeňové, příroda je bujném rozpuku a je z čeho vybírat.
A jak se dělají lupeňové? Na syrové vejce se přitisknou zelené, venku sesbírané bylinky, lístečky a kytičky a obalí se fáčem či starou punčochou. Pak se dají vařit asi na 15min do barevné lázně. Jako barvy nám poslouží cibulové slupky. Můžeme použít kurkumu na vejce žlutá, červenou papriku na oranžová, červené zelí na modrofialová, červenou řepu na růžová. Také borůvky se dají dobře použít na modrá. Přírodní barvy, krom té cibulové jsou ale méně intenzivní a tak je dobré jimi barvit spíše bílá vejce.

Pomlázka se splétá z 8mi nebo ze 16ti prutů, přičemž i ty mají svou symboliku, jakožto i pomlázka jako taková.

A jak tento den vypadal za našich prababiček? Chcete-li, začtěte se.

V tento velmi významný den ráno nikdo nezůstával ležet a všichni spěchali do kostela, přičemž hospodyňky s sebou braly bílý uzlíček, v němž byl uložen velikonoční mazanec, chléb, vejce, víno a v některých krajích už i velikonočního beránka pečeného v noci v posvěceném ohni.

Boží hod velikonoční „To je ten den, který připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho!“ zpívá se v kostelích a v chrámech.

Všichni šli do kostela slavnostně vyšňořeni, ve městě v nejlepších šatech, na venkově v krojích a pan farář po bohoslužbě světil víše zmíněné pochutiny, které si pak ženy odnesly domů. Tam se uložily doprostřed vyzdobeného stolu. Hospodář ještě svěcenému jídlu požehnal křížem a ukrojil k snídani nebo před obědem každému po krajíčku mazance a dal každému po vejci.

Na Chodsku se kus posvěceného jídla jedl v kostele vstoje. Pak kdokoli přišel do stavení, dostal kus z posvěceného jídla, ať to byl žebrák nebo vrchnost.

Na Šumavě se věřilo, že vzpomeneme-li si na toho, s kým jsme jedli na Boží hod svěcený mazanec, vždy najdeme cestu domů.

Ve východních Čechách obětoval hospodář kus svěceného mazance, vína a vajec zahradě, poli a studni, aby byla dobrá úroda, hojnost ovoce a zdravá a pitná voda.

Na Kravařsku se konali jízdy na koních s kříži do polí.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře, kniha Naše tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Barbora Orságová
DIABOLUS --- 16:16:25 8.4.2020
V noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční

Dle staré tradice se právě tuto noc slaví slavnost svěcení ohně.

Dle křesťanské liturgie je to noc Vzkříšení nebo-li vigilie. Zapaluje se Svíce od posvěceného ohně. Událost se koná v noci z Bílé soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých.

Slavnost se odehrává v naprosto zhasnutém kostele, kde stojí lidé očekávající příchod Světla, vnesení Svíce zapálené od svěceného ohně hořícího před kostelem, přičemž se třikrát zpívá Světlo Kristovo. Svíce připomínající Světlo Kristovo, Světlo života přináší do potemnělého kostela farář, který pak předává toto světlo, připalujíce svíce lidem kolem sebe, Ti pak posílají světlo svým sousedům a tak se za chvíli rozzáří celý kostel plný velikonočních svící, kterým se říká paškál.
Jinde je zvykem, že lidé stojí před kostelem, a připalují si svíce vcházejíce do kostela.
Je to noc proměňující se v den, smrt v život. Je to připomínka toho, kolik se po příchodu Krista změnilo, toho že je vždy je naděje...

Protože tato noční bohoslužba, vigilie, začíná na Bílou sobotu, připisuje se k Bílé sobotě, nikoli k neděli, přesto že zmrtvýchvstání Kristovo probíhalo dle tradice za nedělního úsvitu.

Svíce jako taková nese sama osobě velkou symboliku, také proto z našich životů i přes elektřinu nezmizela. Světlo svíce symbolizuje život, bílá svíce pak naději, čistotu a očistu.

A protože se letos nemůže konat žádná sešlost, ani toto slavné svěcení ohně, má si každý po setmění zapálit bílou svíci a dát ji do okna, na důkaz sounáležitosti s touto tradicí.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Křesťanská liturgie
Barbora Orságová
DIABOLUS --- 16:15:23 8.4.2020
Bílá sobota – 11. dubna 2020

Bílá sobota je posledním dnem půstu, takže ještě vydržte, v neděli na Boží hod velikonoční si dáme jehněčí, či skopové maso.

Ráno na bílou sobotu se umyjeme studenou vodou a zejména ženy polknou studenou vodu z pramene, aby byla dobrá komunikace v rodině.

Je to poslední ráno co chodí děti s řehtačkami, protože na Bílou sobotu se vrací zvony z Říma.

Děti chodí na koledu a za řehtání, tedy dobře odvedenou práci, dostávají nemalovaná syrová vajíčka. Z nich pak hospodyně v neděli upeče beránka a ty co zbudou nazdobí pro koledníky na pondělí. Vajíčka se tradičně barví v neděli, aby byla co nejčerstvější.

Někteří chlapci a muži vyrazí na proutí na pomlázku, jiní až v neděli. Po tom co dojdou domů, upraví proutí a hned spletou pomlázku. Každý muž by měl mít svou, vlastnoručně upletenou a hlavně živou, ne suchou. Je to přeci symbol života.

Na bílou sobotu se chodí ke studánkám a pramenům, je to jediný den v roce, kdy jsou všechny studánky a prameny léčivé. Voda se pak během roku používá na různé neduhy a zejména na teploty u dětí.
Voda, kterou si ten den naberete do čisté skleněné nádoby a budete ji uchovávat v temnu, se celý rok nezkazí a je léčivá. Máme to podloženo i odbornými rozbory udělanými v den odběru vody a po roce. Nádoba však musí být opravdu čistá, ze zkušenosti bylo-li ve sklenici mléko, může se voda zkazit (výrazně zapáchá).
Pokud vodu z předchozího roku nevyužijete k léčení, můžete ji s poděkováním popíjet při půstu každé ráno nebo s ní zalít květinky. Bylo by neuctivé ji vylít do kanálu.
Zdislavin pramen na Lemberku je léčivý celoročně, ale na bílou sobotu má největší sílu. Lemberskému pramenu sv. Zdislavy se též přezdívá České Lurdy .

Ať je jakékoli počasí měli bychom jít o přírody a dát úctu studánkám, pramenům a vodě a přát si její dostatek.

Tento počin souvisí s proslulým otvíráním studánek, které se odehrává ve většině krajích o Letnicích.
Pouze čisté a svobodné dívky mohly účastnit tohoto obřadu. Šly ke studánce a za zpěvu písní ji celou vyčistili, vylily a vzdaly jí úctu, přály si dostatek vody.
Děvčata byla slavnostně v krojích ustrojena a byla to pro ně veliká čest, jedna z dívek byla královnička s květným věncem na hlavě a pentlemi. Při čištění jí ostatní děvčata pentle přidržovala a zpívala radostné písně a říkala říkadla věnovaná jen a jen studánce. Královničkou byla zpravidla nejšikovnější místní dívka. Pak družice (družičky) královničce sejmuly věneček a vhodili jej do studánky jako obětinu. Nakonec se zpěvem nabraly vodu do džbánu.

Toto otvírání studánek se dělo dle místa v různý čas, vlastně se mi nepodařil najít nějaký celistvý termín. Objevují se tři a to první jarní den, Bílá sobota a Letnice.

Dnes může takto slavnostně přistoupit ke studánce každý a vzdát jí úctu, ale čistit by ji měly pouze ženy s čistým srdcem. Ovšem když žen není a studánka je ladem myslím, že je lepší když jí vyčistí kdokoliv. Nepečované studánky velice rychle zanikají a vysychají, a i když nevyschnou, nemají pitnou vodu.
Pro zajímavost jen v na území naší matičky Prahy máme evidovaných asi 130 pramenů a studánek, ale z toho pouze asi 48 je nějakým způsobem udržovaných a z toho ne všechny jsou v dobrém stavu a jsou pitné.

K obědu si dáme čočkovou polévku a jako hlavní chod nudle s mákem nebo fleky s houbami. Doplníme o mrkvový salát.

A něco z liturgie a lidových zvyků:

Tento den si připomínáme vzkříšení.

Na bílou sobotu se neslouží mše ani bohoslužby s výjimkou posledního pomazání a svátosti smíření. Po setmění se slaví vigilie.
Světí se oheň před kostelem, který se zapaluje křemeny.

Všechny hospodyně uhasili ráno oheň a vzali si polínko, které přiložili do ohně před kostelem, který se světil. Posvěcený oheň, většinou formou svíce či lucerny, si pak přinesli domů a roztopili jím pec či kamna. Z tohoto zvyku lze usoudit, že se na bílou sobotu zřejmě dříve nevařilo a navařilo se den předem, protože svěcení ohně a slavnost vigilie se odehrává až po setmění v noci ze soboty na neděli, kdy Kristus pán vstal z mrtvých. Posvěcený oheň si i dnes můžeme donést domů tzv. paškálem – velikonoční svící. A také právě proto se peče velikonoční beránek, symbol beránka Božího, až v neděli dopoledne, protože v peci, kamnech či plynové troubě hoří svěcený oheň.

V Brtnických starších záznamech se objevuje článek, kdy byl také zachován zvyk „Vynášení Pámbíčka“. Tehdy se nesla soška Panny Marie a kříž z kostela průvodem k na mostě na rynku – bylo to procesí k odehnání moru (epidemií). Proč se tento zvyk jmenoval Vynášení pánbíčka a kdy bylo od něho ustoupeno se nepodařilo zjistit. (pozn. A jak by se letos hodil :) )

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Barbora Orságová
DIABOLUS --- 16:14:43 8.4.2020
Velký pátek – 10. dubna 2020

Ráno vstáváme časně a po probuzení si omyjeme studenou vodou obličej, abychom byli zdraví. Tak činili naši předkové a měli bychom tak činit i nadále.

Protože zvony mlčí, tak ráno děti vyběhnou a oznamují ranní klekání řehtačkami.

Celý den by se měl nést v duchu smutku, mlčení a rozjímání. Nezapomínáme, že smutek je součást života, a že nemusí být negativní.

Drží se asi nejpřísnější půst z postního období, podobně jako na popeleční středu a zelený čtvrtek. Ten kdo chce přísný půst dodržet a nemá namáhavou práci, může tento den pouze pít vodu popřípadě k ní přikusovat chléb.

Kdo se nechce přísně postit, připraví si k obědu dobrou bramboračku. Ta se tradičně připravuje na Velký pátek v Čechách a jedí se jidáše mazané medem pečené na Zelený čtvrtek.
Ten kdo jidáše s medem pojí, bude zdráv po celý rok, musí to být však jidáše doma dělané.
Pozor na přejedení!

Pečou se mazance, je to jakýsi obřad patřící k Velkému pátku. Nechají se vychladnout a zabalí se do čisté utěrky a uloží se. Mazanec se jí až o neděli na Boží hod velikonoční, kdy se ráno vezme do kostela posvětit nebo jej posvětí celá rodina u slavnostního stolu, potom jej hospodář nakrojí a posnídá se.

Ve tři hodiny odpoledne je čas na modlitbu za uzdravení bližních. Můžeme se modlit za uzdravení všeho i naší planety.

Na Velký pátek se otvírá země, takže se v ní nesmí rýt, nesmí se s ní hýbat a to ani v na Bílou sobotu, jinak bychom zneuctili zem a bylo by zle. Nesmí se nic sázet, plít a tak podobně. Nesmí se ani lézt po skalách. Je svátek Země.

Probouzí se hora Blaník na ochranu Českého národa, ta se však nesmí rušit. Proto ji rušit nebudeme a na horu Blaník nepůjdeme.

Tento den bychom měli jít do přírody a pozdravit bytosti, které v ní žijí. Měli bychom je uctít mlékem a tak si na procházku nezapomeňte vzít misku z přírodního materiálu, ideálně vyřezané z kůry, a mléko a dejte ji na nějaké nerušené místo. Krmení bytostí se provádí i na první jarní den.

Večer opět děti vyběhnou s řehtačkami a oznámí večerní klekání.

Klekání dostalo název od pokleknutí. Když se ráno v poledne a večer rozezněli zvony, tak lidé poklekli a počali se modlit modlitbu Anděl Páně. I děti tedy chodí s řehtačkami ráno v poledne a večer.

K večeři si dáme brambory na loupačku s máslem a mlékem nebo s tvarohem a jarní cibulkou.

A něco lidových zvyků:

Nemělo by se prát prádlo, abychom jej nenamáčeli do krve Ježíše Krista.

Tento den si totiž připomínáme smrt Ježíše Krista. Byl odsouzen, ukřižován i pohřben.
Bible o této události mluví ve čtyřech evangeliích, které se čtou v takzvaných pašijích. Z tohoto čtení vznikly Pašijové hry.
Pašijové hry mají dalekou historii, z počátku se hrály s loutkami. Po té začali hrát pašijové hry lidé, lépe řečeno klérus. Představovat Ježíše Krista mohl jen farář a pravděpodobně pro pannu Marii též vybírali duchovní osobu. Dnes pašijové hry hrají nadšenci pro znovu objevení tohoto zvyku.
Na připomínku Ježíšovy smrti se konají bohoslužby od tří hodin odpoledne, protože ve čtyři hodiny letního času, tedy ve tři hodiny zimního, byl Ježíš ukřižován. Výzdoba kostela je chudá, bez květin a svící na oltáři, písně se zpívají bez doprovodu varhan a smutek podtrhávají mlčící zvony.

Tam kde se předlo, se na Velký pátek spřádaly tzv. pašijové nitě. Těmi se pak pár stehů udělalo na košili a nositel tak byl ochráněn před zlými duchy. Tam kde se tkalo, se vyráběla pašijová látka a ještě ten den se ušila košile, ta prý ochránila majitele před bleskem.

Dříve čeledíni vyháněli za rozbřesku koně do řek a potoků, aby se koním vyhnula nemoc.

Děvčata ráno chodila a stírala rosu, aby byla chráněna před sluncem.

I tento den děti honily Jidáše.

Dokonce prý vycházejí na souš i vodníci, kteří se pak v okolí řek prohánějí na koních. 2 dny před Božím hodem velikonočním.

Byl to prý den bosorek, které tajně na březích potoka čarovaly tím, že kladly ve vodě na kámen slámu nebo povříslo, do kterého tloukly pístem na praní. Nezasvěcení však nevědí proč.

Na Kladensku se tradičně jedla čočka, aby se lidí drželi peníze.

Na Bydžovsku se nemělo tento den nic půjčovat, protože se věřilo, že s půjčenou věcí se dá čarovat.

Zdroj: Ladislava Paterko – přednášky a semináře kniha Naše tradice
Vlastimil Vondruška – Církevní rok a lidové obyčeje
Čeněk Zíbrt - Veselé chvíle v životě českého lidu
Barbora Orságová