???: mno, já nejsem zastáncem diagnoz, takže to, že jsou někde napsaný kritéria, neberu jako bernou minci. Diagnozy jsou na papíře, lidi se chovají a vypadají jinak.
K tomuhle konkrétnímu případu, slyšela jsem prostou kazuistiku, už si nejsem jistá od koho, možná od Matušky: když přijde k doktorovi paní, který umřel syn a ona má pocit, že ho pořád slyší a povídá si s ním. K tomu nějaký další symptomy a je velmi snadné jí přiřknout diagnozu schizofrenie, dát jí léky a uvidíme. Nebo taky ne, můžu to vzít tak, že to není až tak divný, že se s tím ještě nesrovnala a potřebuje čas a podporu, aby to zpracovala. Žádný léky, žádná "stigmatizace". Schizofrenie to bude, jenom když k tomu tak přistoupím. Tohle jsem tím myslela.
A myslím, že je mnoho lidí s jednou atakou, který to můžou zvládnout rychleji, než za rok až dva a možná i bez léků. Naše omezenost, že o tom uvažujem takhle schematicky. (Píšu v množném čísle, protože si nejsem zas tak jistá, co bych dělala na pozici psychiatra, kdyby za mnou přišel někdo s první atakou, případně co budu dělat, až za mnou do psychoterapie přijde někdo takovej).