MEG: asi tak :o))))))

MLEKAR_STEIN: njn, čeho je moc, toho je příliš, říká se... (povzdech a pokrčení ramen)

MIMA: no jasně, přesně to jsem přece napsala! :-)))

MEG: Co třeba odpovědět : "Samozřejmě. Já! " :-)))

MEG: ano. :o))))))))
neni v tom tragedie. ani nebyla. odbyl jsem to tehdy opravdu jenom tim zlym pohledem. jen to byla absurdni tresinka na dortu konfliktu.
A kdyz je konfliktu moc, tak nejako malinko prerustaji obema stranam pres hlavu. A ze jich bylo opravdu hodne.

MLEKAR_STEIN: a to je jako tvoje osobní zkušenost?
nicméně - co je v tom za tragédii. odpovím: samozřejmě. :-)

MEG: njn.. to ale já mámě vysvětlovat nebudu. Na to by si měla přijít sama.

navazuju na MLEKAR_STEIN: anebo, když rodiče nezajímá, jestli jsi nemocná a chceš je uvítat ve svém bytě (říkáš jim: "nejezděte sem, není mi dobře, beru ATB"), přesto přijedou a dožadují se kafe a pohoštění, hodinku se spolu baví a pak spokojeně odjedou (zatímco nemocnej potomek je z toho vyřízenej a prodlouží mu to o pár dnů nemoc) .. a tak to dělají stále .. takže pak už není jiná možnost, než jim neříct, kde bydlíš .. což je štve .. a tak je to se vším .. stále se chovají, jako kdyby měli tenhle týden umřít a že když si "nepopovídáme" (proboha, o čem? že je venku hezky? vždyť už se s nima od mejch deseti nebavím o ničem, co by pro mě bylo důležitý .. to si toho vážně nevšimli?), tak umřou bez rozhřešení (no a co je mi po tom? :-D)

MEG: naopak si myslím, že je to znak tvojí síly a dospělosti - že to necháváš na něm

MEG: problem je, kdyz se nekdo dvacetileteho klacka jedouciho na vylet pta "A bude tam s vama nekdo dospelej? Jinak mas utrum." na coz klacek opravdu odpovi akorat zlym pohledem.

SEVERINE: věř tomu, že tak to má většina pre- a puberťáků. to jde s věkem. ta nespokojenost a někdy i pocit ohrožení je přímo diktováno biologicky! ale mělo by se to zase urovnat, pokud spolu lidi normálně komunikují.

už nemám ani sílu ani chuť přebírat zodpovědnost za rozhodování svých dětí.