Anarchistický festival knihy 2018 - Program https://anarchistbookfair.cz/program/ // Výstava od Černé ruky “Autonomie je život, podrobení je smrt”
Bojující mexické komunity vytvořily historické formy organizace odlišné od těch, které vnucuje kapitalistický systém. Zvládly si určit své zákony, způsob života, respekt a porozumění mezi přírodou a chováním lidí. Mnoho komunit toho dosáhlo díky organickému rozhodování na shromážděních, jejichž horizontalita povolila reprezentaci takových rozhodnutí a vytvoření jiných světů.
Dlouhá a obtížná byla cesta k obraně jejich teritorií a odporu proti tiché válce, která proti nim probíhá. Válka, která jde cestou plenění a vyhlazování jejich způsobů života a tím pádem i lidí, kteří je žijí. Za ní stojí těžařské korporace, společnosti a instituce podporované mexickým státem, který vytváří spojenectví s paramilitárními organizacemi za účelem depopulace a reorganizace těchto teritorií, aby fungovaly pro jejich zájmy a další využívání přírodních zdrojů, které byly původními lidmi po generace prací udržovány, ošetřovány a chráněny. Příklady těchto komunit jsou Zapatisté, Yaqui, Cherán, Ostula, la Parota, Wirárika, Oaxaca a mnoho dalších. V podobném duchu ve městech rebelují skupiny lidí proti politice mexického státu, který brutálně potlačuje společenský protest a zároveň ho kriminalizuje a označuje demonstranty za vandaly a delikventy. Pro kapitalistický systém je jednodušší utišit hlasy, které požadují řešení společenských problémů, než problémy Mexika řešit.
Mnoho z grafik mimo domorodé kultury poukazují k odkazu generála Jižní revoluční armády Emiliana Zapaty. Mexická revoluce z roku 1910 začala uvadat zabitím Zapataty v roce 1919. S jeho smrtí skončila radikální část revoluce a od té doby se její cesty ubíraly směrem, jaký si přál establishment a elity. Mnoho požadavků revoluce však bylo zaneseno do mexické ústavy, jako například kolektivní vlastnění půdy, tzv. Ejido. To začalo být z ústavy odstraňováno neoliberálními vládami začátkem 90. let a tyto kroky byly jedním z důvodů povstání EZLN (Zapatova armáda národního osvobození) 1. ledna 1994.
Odsouzením aktivit státu, narkomafie a nadnárodního kapitálu se zrodily grafiky, které hlásají, že “autonomie je život, podrobení smrt”, jejímž záměrem je oživovat duch boje a odporu a zároveň vykreslit myšlení a zkušenosti komunit, které otevírají možné horizonty skrze naslouchání a slova.
Grafiky na zdech jsou koláží, která odkazuje na mnoho tradic, dílen a autorů. Mezi mnohými například:
Escuela de Cultura Popular de los Mártires del 68 (M68) – kulturní kolektiv fungující od roku 1988 v Mexico City, používá umění jako motor pro společenskou změnu. Škola zachovává silné vztahy se sociálními a lidovými hnutími, stejně tak podporuje pouliční demonstrace, squatting a obranu lidských práv. ECPM68 podpořila povstání EZLN v roce 1994. V roce 2001 hostila mezinárodní brigády, které přišly na pomoc zapatistickému Pochodu barevné země. Později doprovázela zapatistickou La Otra Campaňa (Jiná kampaň) a zapojila se do Šesté deklarace z Lacandonské džungle (“La Sexta” manifestu zapatistů vydaném v roce 2005). Podporuje i další hnutí např. Atenco nebo Cherán. Za dobu svého působení vystřídala šest lokací, ve všech se stala aktivním účastníkem sociálního a kulturního života. O kolektivu M68 se více dočtete v bedekru vydaném k letošnímu bookfairu.
Grafika de Lucha - je studiem a tiskařským workshopem, který vyrábí grafiky spojené se sociálními hnutími, boji a odporem. Studio je založeno na principech lidového vzdělání a práce jsou tvořeny kolaborací s těmi, kteří potřebují grafiku k propagaci bojů a sociálních hnutí. Umění je založeno na anti-copyrightu, je kolektivní a anonymní. Mezi mnoha díly Grafica de Lucha podporuje například zapatistické kolektivy nebo poukazuje na masovou vraždu 43 studentů z roku 2014 z marxistické školy pro chudé studenty ve státě Guerrero, kteří se vraceli z uctění památky Tlatelolcského masakru v Mexico City v roce 1968. Jejich vražda dodnes nebyla vyšetřena.
Assembly of Revolutionary Artists of Oaxaca (ASARO) – Kolektivní misí je poskytnutí alternativního výkladu ke státnímu pohledu, který proniká oaxackou společností a utišuje disent, často násilně. ASARO se zjevilo roku 2006 při lidových protestech, které vznikly jako podpora po násilném potlačení protestů oaxackých učitelů ze 14. června 2006, kdy ke konci dne bylo 96 lidí těžce zraněno a čtyři neozbrojení učitelé zabiti. V následujících dnech lidé v Oaxace založili APPO (Lidové shromáždění oaxackého lidu) a ASARO byl jeden z kolektivů, který byl jeho součástí. Oaxačtí obyvatelé postavili barikády a vrhli se na luxusní hotely, vládní budovy a ovládli desítky radiostanic a televizí. Milionové město bylo na pět měsíců zcela autonomní. ASARO se od té doby stalo volným uskupením lidí, které mimo uměleckých aktivit podporuje komunity mnoha dalšími způsoby a činostmi. Jedním z výsledků působení ASARA je i současná síť grafických dílen, které se spojily pod hlavičkou Passaporte grafico a sdružuje dvanáct “nejaktivnějších” oaxackých dílen.
Dalšími důležitými vlivy na místní uměleckou scénu, vedle protestů z roku 2006, jsou dva mistři umění, kteří zapustili v Oaxace své kořeny - Francisco Toledo a Shinzaburo Takeda. Toledo založil v roce 1988 IAGO (Institut grafických umění Oaxacy), kde se nachází úctyhodná knihovna a grafické dílny. Takeda za mlada opustil Japonsko a začal učit na oaxacké univerzitě Benita Juareze. Za svůj život prošly jeho kurzy čtyři generace tiskařů a umělců a jeho vliv dnes můžeme pozorovat v desítkách tiskařských dílen, které jsou rozesety po celém městě Oaxaca de Juaréz.
Beatriz Aurora nazývá své kresby “malovanými příběhy” a její práce mají rozhodně co vyprávět. Chilská umělkyně musela v sedmdesátých letech utéct do Španělska kvůli fašistickému puči generála Pinocheta. Věděla, že se nemůže vrátit a tak se svým uměním cestovala po Jižní Americe, Nikaraguii, El Salvadoru a nakonec zakotvila v Mexiku.
V 90. letech, kdy se mluvilo o “konci historie” a o “konci ideologií” se někteří rozhodli, že jiná společnost může existovat a je možná. Od roku 1994 zapatisté budují autonomní komunity založené na rovnosti a respektu k lidem a přírodě. Beatriz se k nim připojila a brzy se stala štětcem a barvou EZLN.
Její příběhy o mužích a ženách z Chiapasu (místě zrození hnutí) převážně mayského původu, jsou jednoduché, radostné a pozitivní stejně jako Zapatisté.
Pro další výstavy a odkazy na mexickou domorodou a radikální kulturu sledujte Černou ruku. Její stánek najdete na bookfairu.
Gran OM – umělec působící v Mexico City a Oaxace de Juaréz, který dlouhodobě podporuje domorodé a radikální komunity. V poslední době vytvořil například sérii grafik na podporu Domorodého národního kongresu (CNI). Mimo svou grafickou tvorbu také točí angažované hudební videoklipy pod názvem Videoclip & Discurso.
___________________________________________
// Workshop s Punx23
Punx23 je organický kolektiv, jenž se stmeluje kolem grafické – sítotiskové dílny v Praze a na statku Cirkus Alien. Někdy jich je dva jindy deset. Pojí je také obava o osud pozdního kapitalismu a anarchistického gheta. Proto má tato nesourodá skupina potřebu na tento vývoj odpovídat. Protože se jedná o grafičky a grafiky (ať již plebejské nebo postižené vzdělávacím diktátem) jak jinak než formou obrazovou. Kolektiv Punx23 za 15let hledání trhlin ve společnosti konzumního šílenství vytvořil několik zinů, stohy samolepek, tucty triček, kopy plakátů, dělá grafiku A-kontra, podílí se na městkých intervencích.
Na áčkařskym bookfairu se můžete těšit na živé tištění zinu a vidět jak takovej časák vzniká.