Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Jung - život, dílo, souvislosti, přesahy, ...
YMLADRIS
Oslovilo vás něco z Junga? Projevují se jungiánské motivy nějak ve vašem životě? Je pro vás užitečná teorie archetypů? Doporučíte knihu s Jungem či jungiánstvím související?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
FRUTAA1 --- 10:03:34 11.10.2013
narazila jsem při monitoringu na článek z Hostu:
C. G. Jung a mytická moc příběhu
10.10.2013 Host str. 50 Téma
Ivo Čermák Akademie věd ČR
Imaginace a vyprávění příběhů představují nejelementárnější formu života lidské psýché v kultuře. A to je mimo jiné důvod se domnívat, že příběhy a mýty jsou nezbytné pro přežití jedince i kultury jako takové.

Příběhy jsou v kultuře všudypřítomné, kultura se svými složitými segmenty je na nich postavena či z nich vystavěna. Carl Gustav Jung dává imaginaci a mýtu ve svém díle náležitý prostor, avšak příběhu jako takovému nevěnuje systematickou pozornost. Přesto při čtení jeho textů tušíme, že význam narace nepodceňuje. V prvních větách prologu autobiografie Vzpomínky, sny, myšlenky (Atlantis, Brno 1998) nás nenechává na pochybách, když zřetelně propojuje život a vyprávění příběhů: „Můj život je příběhem sebeuskutečňování nevědomí. Vše, co je v nevědomí, se chce stát událostí a také osobnost se chce rozvinout ze svých nevědomých podmínek a prožívat se jako celost. Abych tento vývoj u sebe znázornil, nemohu používat vědeckého jazyka, neboť se nemohu prožívat jako vědecký problém.
Čím podle vnitřního nazírání jsme a co se člověk zdá být sub specie aeternitatis, to lze vyjádřit jen mýtem. Ten je individuální a vyjadřuje život přesněji než věda. Ta pracuje s pojmy průměru, které jsou příliš obecné, než aby byly s to dostát subjektivní mnohotvárnosti jednotlivého života.
A tak jsem se dnes, v třiaosmdesáti letech, pustil do vyprávění mýtu svého života. Mohu ovšem činit jen bezprostřední konstatování, pouze ,vyprávět příběhy‘. Problémem není, zda jsou pravdivé. Otázkou je pouze: je to má pohádka, moje pravda? (…] Člověka přesahuje jen mytická bytost…“
A dále: „Pomyslíme-li na nekonečné vznikání a zanikání života a kultur, získáváme dojem absolutní nicotnosti; já jsem však nikdy neztratil cit pro něco, co žije a trvá za touto věčnou změnou. Co vidíme, je květ, a ten pomíjí. Rhizom trvá.“
Narativní formy nejsou jen nástrojem k vyjádření estetického postoje, nýbrž nám pomáhají porozumět různým situacím a často nás navedou, jak je zvládnout. Příběhy nás doprovázejí od dětství, kdy je začínáme i sami vyprávět. Příběhy zásadním způsobem organizují náš čas a usnadňují diachronní rozvíjení života. A co víc - příběh aktivně „vnucujeme“ naší zkušenosti, proto je vyprávění důležitou formou její strukturace. Příběh umožňuje chápat život jako souvislý a smysluplný děj - řečeno slovy J. S. Brunera, vyprávění příběhu je nástrojem vytváření smyslu osobního světa. Myslíme z hlediska příběhů, žijeme příběhy, jednáme ve shodě s příběhy. Také osobní identita, která je odpovědí na otázku „kdo jsme“ či „jaké je naše místo ve světě“, je z podstatné části utvářena příběhy, které o sobě vyprávíme. Příběhy však neformují jen naši osobní identitu. Vyprávění příběhů je důležitým prostředkem uvádění člověka do světa společně sdíleného smyslu, do světa hodnot, tradice, historie, do světa lidské kultury. Aby se člověk mohl stát skutečnou osobností, potřebuje příběhy, které by mohl přijmout za své a za které by mohl převzít odpovědnost. Skrze takové příběhy pak může participovat na narativním kontextu své doby a kultury. Příběhy jsou nositeli vědění, uchovávají vzpomínky, udržují paměť jedince či kultury při životě, jsou nezbytné pro transgenerační přenos kultury. Jinou neméně významnou funkcí vyprávění je vytváření a udržování smyslu pro objevení se „možného“, tedy pro to, co by „mohlo či mělo být“; příběhy nám poskytují „modely možného jednání“ (Ricoeur). Příběhy jsou tudíž půdorysem naší imaginace a hodnotového a morálního řádu, individuálního i kulturního.
Proč jsme ale tolik fascinováni příběhy? Anatole Broyard, literární kritik, umírající na rakovinu píše: „Moje prvotní zkušenost s nemocí byla sérií nespojitých šoků a můj první instinkt byl pokusit se dostat ji pod kontrolu tím, že ji proměním v narativitu. V nebezpečí vždy vymyslíme příběh.“ Kde se bere v příběhu ta síla, která nesmyslnost žití tak zásadním způsobem rekonfiguruje? Co je tou substancí dávající smysl našemu životu, který je jinak jen sledem nahodilých událostí vynořujících se možná v logice sebe sama, ale postrádající významy, které by ukotvily naše bytí hlouběji, rhizomaticky? Co činí příběh tak přirozeným agens, téměř neviditelným, které dovoluje bojovat s nemocí měnící život člověka? Jaký je vztah mezi narativitou a zkušeností, jež jsou tak blízkými spojenci, že je obtížné o nich hovořit odděleně? Je to snad proto, že příběhy jsou výrazem mytické a archetypické podstaty naší duše a naší kultury?
Přestože tato poslední otázka na první pohled zužuje psychologický význam příběhu, nelze jí upřít, že se dotýká bazální funkce příběhu jako zdroje všeho potěšení, utrpení, tříbení vědění i zvládání krizí. Proto nás okouzlují pohádky, fantastické mýty a příběhy, které dodávají transcendentní rozměr našim životům. Jejich archetypická podstata představuje totiž věčné psychické síly, které sdílíme s druhými. A zde jsou ony zdroje, které nikdy nemohou vyschnout, které se nemohou ztratit ani v utrpení a bolesti těch nejkrutějších traumat ani v chaosu doby či ve vřavách zdánlivě se hroutících lidských kultur, ať již jde o kterékoli historické období. Přirozeně, není jednoduché rozpoznat archetypické vzorce a figury, které jsou onou materií, jež dodává energii duši jedince i kultuře, zejména pak tehdy, když jde o náš konkrétní život v naší kultuře. Mýty a jejich příběhové reprezentace jsou nekonečným prostorem, v němž - a jimiž - konfigurujeme své životy. Potřebujeme je, abychom porozuměli, kým jsme. Skutečností pak pro naše vědomí nemůže být nic jiného než zkušenost, kterou činíme pro sebe i pro druhé srozumitelnou pomocí příběhů. Ty bychom však nemohli vyprávět bez neuvědomované, ale vždy přítomné symbolické povahy mýtů a archetypů.
Příběh je příběhem proto, že jeho jádrem je potíž, dilema, krize či rozvrat. V jungovské perspektivě jde o komplexy, které teprve prostřednictvím mytické narativity získávají svůj hlubší rozměr vyjádřený hledáním odpovědi na otázku „odkud kráčíme“ a „kam směřujeme“. Jung je přesvědčen o tom, že společně sdílené narace, symboly a rituály facilitují individuální a kolektivní spojení s nevědomím. Avšak pokud symboly v mytických naracích pozbudou schopnost evokovat numinozitu nevědomého, pak se promění ve znaky, které pouze odkazují ke známým a snadno předvídatelným událostem. A jejich moc napomáhat vývoji duše prostřednictvím nevědomého mizí.
Člověk - tedy i kultura - je náchylný onemocnět tehdy, když jsou mu vnuceny cizí příběhy, které neberou ohled na svébytnost individuačního procesu a které ujařmí jeho autentickou životní zkušenost. Člověk je ovládnut dominantními ideologickými narativitami, většinou plytkými a prázdnými, které mu brání rozvíjet vlastní příběh. Avšak toto ochromení je naštěstí jen dočasné. V kultuře i v psýché je totiž neodmyslitelně - jako určitá potence - zakomponována zkušenost mytické, archetypální narativity, která pak ztvárňuje příběhovou podobu života jedince v symbolickém a metaforickém přesahu. Její význam je též umocňován tím, že vyjadřuje esenciální potřebu člověka ukotvit život s jeho potížemi, komplexy a utrpením pomocí „kořenů počátků“ a „vizemi nejzazších možností“. Příběhy, které mají vzdornou, uzdravující či transformační moc, jsou pak nadány těmito vlastnostmi - arché a telos (či eschatos).
Mýlili bychom se, kdybychom naše příběhy považovali za vyprávění o vnějším světě, i když ten je nezbytnou kulisou, kontextem, který je umisťuje do řádu srozumitelného. Ve skutečnosti příběhům nelze porozumět jinak než jako vyprávěním o duši, protože jejich základem je mýtus. Archetypické kořeny, ona rhizomatická povaha mýtu, o níž hovoří Jung, vybavuje životní příběhy smyslem, smysluplnými motivy sdílenými s ostatními a nadčasovostí. Právě takové podmínky usnadňují jedinci spojení s kulturou. Jedině v tomto prostoru, v tomto autopoietickém i mýtopoetickém systému může jedinec tvořit koherenci, kontinuitu a celost svého života, svoji identitu homo narans.
V Jungových spisech najdeme řadu témat, která s příběhovostí života souvisejí. Jedno z nich by snad stálo za zvláštní připomenutí: vztah ženského a mužského principu, animy a anima. Jung ve stati „Syzygie: anima a animus“ píše: „Tato psychická skutečnost shrnutá pod pojmem anima představuje velice dramatický obsah nevědomí. Lze jej popsat racionálním vědeckým jazykem, ale jeho živoucí povaha tím nebude ani zdaleka vyjádřena. Proto vědomě a záměrně upřednostňuji mytologický a dramatizující způsob nazírání a projevu, neboť vzhledem k jeho předmětu, kterým jsou živé duševní pochody, je nejen výraznější, nýbrž i přesnější než abstraktní vědecký jazyk, který často koketuje s myšlenkou, že by jeho názorné pojmy mohly být jednoho krásného dne nahrazeny algebraickými rovnicemi.“ (Aion, Sebrané spisy 9/II, Brno 2003). V této souvislosti bych rád vyprávěl příběh, který zachycuje onu ratiem neuchopitelnou hloubku, mytickou dimenzi, která v něm nebyla přítomna od začátku. Zdánlivě banální epizoda ji nabyla v průběhu nevyzpytatelného dvacátého století. Předmětem, který spojí několik generací příběhem archetypické síly, je střepina z dělostřeleckého granátu. Ta zranila muže v první světové válce. Po návratu se oženil a založil rodinu. O svých zážitcích z války nemluvil ani s manželkou ani s dcerami a ani se synem, který se opakovaně dotazoval na jizvu viditelnou na otcově paži. Otec vždy syna mrzutě odbyl. Po mnoha letech si i vnuk všiml hluboké zacelené rány, do které mohl vnořit drobné prstíky, když ho dědeček houpal na klíně a zpíval mu písně. Ani on se neubránil přirozené zvídavosti - a byl překvapen, jak podrážděně děd zareagoval a jak byl náhle odtažitý a nerudný. Když muž zesnul, jeho syn střepinu našel v pozůstalosti. Dlouhá léta ji uchovával skrytou před zraky svými i svých blízkých. Když se přiblížil věku, v němž jeho otec zemřel, vynesl tuto relikvii na světlo a do kusu olova, který se kdysi zaryl do těla jeho otce, nechal vsadit drobný rubín a uzpůsobil ho tak, aby jej mohl nosit zavěšen na krku jako šperk. Avšak tato proměna nebyla ještě dokonalá, tomu šperku jako by „chyběla duše“, jak jednou pravil. Usoudil, že mužští potomci, jeho vlastní synové, by se šperkem měli podobné potíže. Střepina proto na několik let opět zmizela ve skříni. Když se narodila poslední vnučka, rozhodl se syn onoho zraněného muže, že jí šperk předá. Když tak učinil, byl to úlevný akt dokončení proměny příběhu-mýtu. Aniž bych se pouštěl do komplikovaných interpretací, je zřejmé, že chladný, neživý kov, jenž byl určen k zabití otce a děda, který něco zabil i v synovi a vnukovi a který byl po mnoha letech zakuklení oživen rubínovým šémem do zcela opozitní formy existence, umožnil následujícím generacím porozumět něčemu, co nemohlo být vysloveno, ale mohlo být snad pochopeno díky tomuto transformačnímu metaforickému aktu. Příběh střepiny a lidí potřeboval k dovršení animu, ženský princip. Teprve v této chvíli dosáhl uzavření pomocí úzdravného archetypického agens. Onen předmět zkázy, stín individuální i kolektivní, se skrze animu proměnil ve svůj opak.
Jung tvrdí, že lidská psýché je mýtopoetická. Někteří lidé zakoušejí mýty bezprostředně, jiní jako projekce vlastní psýché. Jsou-li však mýty chápány doslovně, může to mít pro jedince i celé kultury fatální následky. S určitou nadsázkou můžeme říci, že duše doslovností vyprahne a stává se náchylnější k vnější manipulaci. Teprve její kapacita pro imaginární a metaforické ve spojení s mýty je zdrojem individuace, dodává celost životním příběhům a poskytuje účinnou naději v utrpení. Mýty mají moc propojit vnější svět se světem vnitřním a tak udržovat smysluplnost našeho bytí. Mýty zásadním způsobem otevírají prostor pro neutuchající vyprávění příběhů. Bez příběhů a mýtů bychom zahynuli a s námi i kultura, kterou jsme jimi vytvořili.
Text vznikl upravením a rozšířením proslovu, který profesor Čermák pronesl při příležitosti uvedení posledního svazku Výboru z díla Carla Gustava Junga 7. prosince 2012.

***

Člověk - tedy i kultura - je náchylný onemocnět tehdy, když jsou mu vnuceny cizí příběhy, které neberou ohled na svébytnost individuačního procesu a které ujařmí jeho autentickou životní zkušenost.

Foto popis| Alexandr Skalický starší, z cyklu Oheň na sněhu, 1982

O autorovi| Ivo Čermák, Autor je psycholog, působí na Psychologickém ústavu AV ČR.
DARJEEL --- 9:23:28 18.9.2013
FRUTAA1 --- 15:19:45 11.9.2013
ALBERTO --- 0:08:41 5.9.2013
Grafologie a Psychologie: C. G. Jung: Žena v Evropě
http://ografologii.blogspot.cz/2013/09/c-g-jung-zena-v-evrope.html
FRUTAA1 --- 14:51:11 4.9.2013
WYNDMYLL_238: to si zas nemyslím :-)
LADYWAVE --- 13:35:30 4.9.2013
Taky mě to přijde přitažené za vlasy, i když postoje mládí mohou projít výraznou proměnou...
WYNDMYLL_238 --- 12:52:13 4.9.2013
FRUTAA1: tak on snad nemystifikuje všude... (ale kdo ví)
FRUTAA1 --- 12:33:02 4.9.2013
WYNDMYLL_238: jj, je tím proslulý, hehe. ale lidi jeho knihy celkem kupují.
WYNDMYLL_238 --- 12:01:23 4.9.2013
FRUTAA1: celkem vtipná a propracovaná Komárkova mystifikace ;)
FRUTAA1 --- 11:42:59 4.9.2013
zde ten textík z Respektu (Jung a Lenin):
Celá řada zásadních objevů vědeckých i archivních vděčí za svůj vznik šťastné náhodě, ovšem, jak říkal už Louis Pasteur, náhoda přeje pouze připraveným. Loňského roku se vypravil můj doktorand Alfréd Mňoukal do moskevského Archivu federálních bezpečnostních služeb pátrat po osudech sovětsko-ruského botanika Alexeje Stěpanoviče Korověva, asistenta známého genetika obilnin Vavilova, zlikvidovaného přízrakem sovětské biologie Lysenkem v roce 1943. Podle úsloví, že nemůžeme-li přímo na psa, utopíme alespoň některé z jeho štěňat, byl Korověv obviněn z velezrady a popraven už v roce 1939. Po přenesení tří kartonů s jeho pozůstalostí do studovny se ovšem ukázalo, že vydaný materiál se netýká Alexeje Stěpanoviče Korověva, aleAlexandra Stěpanoviče Korověva, také, pravda, popraveného v roce 1939. Magistr Mňoukal, ač zklamán záměnou, přece jen začal materiály prohlížet: ukázalo se, že „nepravý“ Korověv byl asi o dvacet let starší než onen kýžený, vzděláním strojní inženýr. Někdy kolem roku 1899 vstoupil do ruské sociální demokracie, poté se přidal k té správné, tj. bolševické, frakci a znal se zjevně osobně s Vladimirem Uljanovem, což při malém počtu členů nebylo zase až tak překvapivé. Stejně jako on trávil léta 1900–1917 v západní Evropě, konkrétně v Paříži. Po revoluci bojoval jako jeden z nižších velitelů v občanské válce a po ní nastoupil na vysoké byrokratické místo na ministerstvu těžkého průmyslu, v roce 1930 byl odsunut do jedné moskevské továrny, kde nakonec pracoval i jako obyčejný dělník. Roku 1937 byl zatčen, dlouho vyslýchán a poté popraven, údajně pro přípravu rozsáhlé sabotážní sítě. Všechny jeho písemnosti NKVD zabavila a uložila do zmíněných tří kartonů. Náš badatel našel mimo jiné svazek dopisů pocházející přímo od Vladimira Iljiče a na jejich papírovém obalu nalezl rukopisnou poznámku: „Nepublikovat! Neskartovat! Zaarchivovat!“ a jakousi parafu, podle své domněnky snad přímo Stalinovu. Ač většina dopisů byla osobní povahy a z obecně historického hlediska jen nevelké ceny, jeden z nich se všemu očekávatelnému naprosto vymyká, a proto jej zde v českém překladu doslova uvádíme (přepis ruského znění a faksimile originálu najde zainteresovaný čtenář v původním badatelově článku: Mnoukal, A., 2012: New and Little Known Aspects of C. G. Jung’s Life, Arch. Jung. Stud. 28: 51–83).

V Curychu, Spiegelgasse 14, 18. července 1916
Drahý Stěpanoviči,
snad je v té vaší Paříži přece jen trochu veseleji než v tomhle švýcarském hnízdě. Stýská se mi po Tobě a vzpomínám na Tvou návštěvu, teď už mi zdaleka tak veselo není. Dny trávím studiem a sepisováním nové knihy a mám k tomu dvojí důvod. Natálie už mne vůbec nebaví a věru nevím, zda a jak se mi podaří se jí zbavit – zatím se mne drží vší silou. A číšnice Heidemarie, ta mrcha zatracená, neví, co by za to chtěla, a tak jsem skoro na mizině. Proto je mi v knihovně líp. Občas chodím i do kavárny, ale kromě našich lidí si s nikým nepopovídám, nám Rusům tu nikdo nerozumí. Víš, jak Němce, i ty švýcarské, nemám rád, s tím jejich neustálým kantiánsko-idealistickým žvaněním a celým tím metafyzickým harampádím, ale nedávno mi Emilij Medtner*, bratr toho muzikanta, představil jednoho, který stojí přece jenom za to. Ty vlastně Medtnera neznáš, nu, občas se tu spolu v Café Montmartre vídáme, ještě s jedním rumunským kumštýřem**. A právě Medtner si u tohohle chlapíka léčí svoje světaboly, nu on na to má. Mám z toho člověka trochu strach, protože je dvakrát tak velký než já, ale zatím mi jednu neubalil, ani když jsme spolu nejvášnivěji diskutovali. Jen šachy se mnou hrát nechce, protože vždycky prohraje a pak říká, že logika je ve světě špatným vodítkem. Taky vždycky musí brzy domů, za rodinou. Profesionální revolucionář je pozdě v noci velmi osamělý, ech což! A to ho dřív dokonce jeho šéf v deset večer zamykal, zdejší buržoazie totiž pro takového člověka neměla lepší místo než hlídat blázny v městském cvokhauzu a také tam i se ženou a dětmi bydlel. Ale blázen je to taky, pohádal se nedávno s nějakým vídeňským Židem a málem z toho měl smrt, taky se občas zavře doma a píše dopisy a projevy k mrtvým. Teď už jen privatizíruje a má víc času se zamyslet a posedět, založil si nedávno nějaký psychologický klub, ale to nebude nic pro mě. Nesouhlasí s mojí tezí, že psychično je materiálno přesazené do hlavy, říká, že je to spíš naopak, že materiálno je psychično mimo přímý dosah naší vědomé mysli. Že prý skutečné už je něco, co se myslí, a že už myšlenka působí ve světě reálnou změnu. Vyprávěl jsem mu o naší propagandistické práci, jak se stále úplně nedaří přesvědčit masy o brzkém příchodu světové revoluce, byť musí z objektivních důvodů přijít nevyhnutelně (zvlášť tady ve Švýcarsku jsou dělníci jako dubové pařezy, mluvit jim nahoru dolů). A tu mi řekl věc, kterou jsem si nikdy neuvědomil a kterou musíme využít. Že totiž k tomu, aby lid chápal naše učení, nesmí být podáváno po profesorsku, studeně a rozumářsky, ale musí mít nějaké mytické, pohádkové, jak on sám říká, „archetypální“ rysy, tak prý to teprve chytne masy proletariátu přímo za srdce. Že prý je mozek všech lidí takhle uzpůsoben ještě z dob, kdy byli, jak my víme, v dialektickém evolučním procesu ještě polovičními opicemi a po vědeckém světovém názoru nebylo dosud ani stopy (na polidšťování prací on nevěří, že prý jen ať se podívám na nějakého proletáře či ať si přečtu Platona). A tak si asi budeme, drahý Stěpanoviči, na stará kolena vymýšlet různé idealisticko-tmářské žvásty a pohádky na obalamucení revolučních mas jako černí popi. Ech což, když to pomůže naší věci, klidně, nějak cítím, že právě tohle to chtělo a proletářská revoluce najisto zvítězí. Někdy si povídáme i o ženských, zejména mi vyprávěl o nějaké Sabině z Rostova***, prý jako vichřice ve stepi.
Opět někdy přijeď, příteli milý, můžeme to zase roztočit v salonu Ernestine jako posledně! Pokud nebudu v Rusku ovšem, něco mi říká, že to tam brzo praskne a naše chvíle se blíží.
Tvůj věrný druh
Voloďa
* E. Karlovič Medtner (1892–1936), ruský emigrant a ezoterik, bratr skladatele a pianisty Nikolaje K. Medtnera (1879–1951).
** Míněn zřejmě Tristan Tzara (vl. jménem Samuel Rosenstock, 1896–1963), rumunský básník, zakladatel dadaismu.
*** Míněna Sabina Naftulovna Spielreinová (1889–1942), Jungova pacientka, milenka a žačka.

Není jistě třeba dodávat, že se jedná o dokument s nezměrnou výpovědní hodnotou. Vrhá zcela nová světlo na zdroje úspěchu ruské revoluce a dosud nepřiznaná teoretická východiska tamní propagandistické práce. Vzhledem k tomu, že dokument se podařilo okopírovat, nicméně nikoli opakovaně dohledat, vynořily se z okruhu švýcarských znalkyň Jungova života a díla i neoprávněné pochybnosti o jeho autenticitě – bližší seznam relevantní literatury nalezne čtenář v práci Hermine Ziegenhupfové (Ziegenhupf, H., 2013: Mnoukal’s finding in Moscow – a cheeky hoax, Arch. Jung. Stud. 29: 15–26). Je ostatně s podivem, že Leninovým kontaktům s Jungem (či naopak) dosud nebyla věnována řádná pozornost – oba žili něco přes rok (22. 3. 1916–1. 4. 1917) vedle sebe v Curychu. Tehdejší Curych byl spíše nevelké provinční město, kde bylo možno intelektuály spočítat na prstech u několika málo rukou a podobné setkání bylo víc než očekávatelné. Z nálezu plynou i konsekvence ryze praktické – člověk musí dávat pozor, komu co říká, zejména když je jungián, neřku-li dokonce Jung.
STANISLAV KOMÁREK (54)
je biolog, filozof a spisovatel. Roku 1983 emigroval do Rakouska, kde působil v Přírodovědném muzeu, na ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Od roku 1990 přednáší na katedře filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK. Je autorem několika básnických sbírek, souborů esejů, popularizačních knih a románů – Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007).