Tento web používá soubory cookie. Dalším používáním webu s tímto souhlasíte.
jméno
heslo
přihlásit
zaregistrujte se
zapomněli jste heslo?
Jung - život, dílo, souvislosti, přesahy, ...
YMLADRIS
Oslovilo vás něco z Junga? Projevují se jungiánské motivy nějak ve vašem životě? Je pro vás užitečná teorie archetypů? Doporučíte knihu s Jungem či jungiánstvím související?
Máte k tomu co říct? Vložte se do diskuze.
LOOK --- 12:47:16 14.3.2009
prinzhornova sbírka
(art brut z legendární kolekce německého psychiatra)
05. 02. 2009 - 03. 05. 2009
http://www.ghmp.cz/c_zvon.php

co takhle sraz klubu spojeny s navstevou teto vystavy?
LOOK --- 10:55:12 7.3.2009
http://www.youtube.com/watch?v=eLJsiQ4h3fY
Face to face with Carl Jung - Part 1 of 4
OVERSEER --- 21:58:39 6.3.2009
nekrofilni charakter v psychoanalyze - ma nekdo znalosti ? chtel bych to diskutovat

- tady je neco cesky o nekrofilnim aspektu nasi civilisace: Fromm

http://rymiec.sweb.cz/nekrofilie.htm
AGOG --- 19:21:12 5.3.2009
FIDEL: Myslim, ze to je fajn.
LOOK --- 21:07:26 3.3.2009
FIDEL: pekne, dik
FIDEL --- 13:32:48 3.3.2009
nedchtelo se mi psat dalsi adoraci na posledni Sternovu knihu a tak jsem o recenzi porosil pritele u nehoz jsem predpokladal dosti kriticky nahled a zde jest, esli je to pro vas dlouhe, tak to samo smazte

Sternův freudiánský kolotoč
Interpretace náboženství, magie, tarotu, umění a popkultury

Třetí kniha Jana Sterna je těm předešlým podobná, ale přesto naznačuje, že jeho myšlení se nezastaví ani za hranicemi psychoanalytického paradigmatu.
jiří zizler

Mnohokrát už bylo konstatováno, že psychoanalýza v mnoha ohledech kopíruje náboženství – pracuje se zjeveným dogmatem, doktrína vykazuje výkupný a spasitelský charakter, analytici zaujímají roli kněží, existují četní heretici a komise pro čistotu učení – spory někdy připomínají pověstné disputace o počtu andělů na špičce jehly. Z objevů a pravd psychoanalýzy není úniku – vztahují se na všechny, ať už s ní souhlasí, je jim lhostejná či jí dokonce odmítají (v tom případě jen potvrzují její platnost).

Všechno je v nevědomí
Jan Stern ztělesňuje psychoanalytického konvertitu (lecčíms připomíná konvertitu katolického, M.C.Putnu počátku let devadesátých – euforií, horoucí vírou, značným společenskovědním rozhledem prolínajícím se s občasnou infantilitou i chutí si někdy řádně zaprovokovat, a konečně i lehkým, hbitým perem), jehož zaujetí pro získané přesvědčení se nachází ve stádiu kulminace. Freudismus kombinuje s levicovostí marxistické provenience, těžko soudit, do jaké míry upřímně naivní (jeho dedikace v Análních vesmírech se mi ale jeví spíše jako kalkul a reklamní trik, okatě nastrojená udička pro recenzenty – ve skutečnosti je zcela Sternovou věcí, zda-li věnuje svoje dílo prababičce z otcovy strany nebo obskurní postavě prezidenta zapomnění).
Ve své třetí knize, inspirované zvláště dílem francouzské autorky Janine Chasseguetové-Smirgelové Kreativita a perverze, se Stern zaměřil na psychoanalytické výklady náboženství, magie, tarotu, umění, pop kultury, i různých dílčích témat (vegetariánství). Stern k nim přistupuje z hlediska psychoanalytického redukcionismu – všechno podstatné se odehrává v nevědomí, to, jak člověk světu a sám sobě rozumí, je zcela irelevantní. Stern hledá obraz reality, v němž „lidské iluze mají nejmenší možnou platnost“ (V psychoanalytickém pohledu to znamená, že se třeba musím rozloučit s iluzí, že v dětství mě moji rodiče milovali – popravdě můj otec mě chtěl zabít jako konkurenta, já chtěl zabít otce, abych mohl spát s matkou, a matka mě sice měla ráda, ale jen proto, že jsem pro ní představoval náhradní penis). Neobyčejně umně autor roztáčí kolotoč freudiánských schémat a konstruktů, subjekty, věci i fenomény převádí výlučně na symbolické odkazy, masivně generalizuje (s přihlédnutím k osvědčené analytické zásadě „nezobecňuj z jednoho příkladu, zobecňuj ze dvou“) a za pomoci starých dobrých pansexuálních bajek („odebrání penisu za trest – to je jedna z nejznámějších dětských teorií“ – ale tak jako v mnoha jiných případech pouze ve fantazii analytiků). Příkladů je po ruce vždycky dost – je velmi pravděpodobné, že materiál, který pacienti přinášejí do analýzy, bývá silně ovlivněn očekáváním, které jim analytici signalizují; ostatně kdyby tomu tak nebylo, bylo by to také hodnoceno jako tzv. “odpor“, tj. obrana proti pravdám psychoanalytického procesu. Extrémně mocenský základ psychoanalýzy je mimo diskusi – člověk je dle ní bytostně nesvobodný a jeho jediné východisko je předat kompetence analytikovi, který může být jediným pravým expertem na naši psychiku. Pokud Stern právem odmítá zdrcující stupiditu a antihumánnost evoluční psychologie, dluží vysvětlení, v čem ji psychoanalýza převyšuje.

Jak automat na mince
Stern se kromě Freuda často uchyluje i k největšímu analytickému odpadlíku C.G.Jungovi – sice jej poměřuje otcem zakladatelem, ale běžně používá jeho kategorii Stín, o kolektivním nevědomí explicitně nehovoří, ale latentně ho jeho texty předpokládají. To je u psychoanalyticky orientovaných autorů neobvyklé – Jungovo jméno se v jejich spisech prakticky nevyskytuje (Sternův záměr reinterpretovat zvláště esoterní témata ortodoxně vypadá spíše jako záminka pro přece jen širší pojetí zkoumání). Sternovy výklady jsou mnohdy krkolomné, ale ekvilibristické, chtějí bavit, někdy i oslňovat, rozhazovat barevné konfety bonmotů, vést překvapivé analogie, propojovat vzdálené a nezřetelné souvislosti, (dílo obsahuje znamenité postřehy o různých předsudcích i o nevyřčených předpokladech mediálního showbussinesu) občas mírně šokovat a udivovat (permanentně ventiluje svoje slabosti pro normalizační filmovou produkci, i jeho zaujetí různými artefakty dětského čtenářství oné doby je nepochybně generační a odráží sentiment za stále vzdálenějším mládím – i proto otevírá knihu reflexí vlastní krize středního věku).
V jednom z esejů vypráví Stern svůj sen, jenž končí na WC, vybaveném sérií otvorů na mince – po vhození se má otevřít na obrazovce nějaká Freudova kniha. Tato pasáž Sternova snu názorně poukazuje k onomu zcela automatickému, mechanickému rázu psychoanalýzy – pokud do ní člověk vloží „minci“ (kvantum času, energie, víry a peněz), dostane se mu v patřičné míře služby interpretace, která je strojově přesná a spolehlivá, neponechává místo pro svévoli individuální jedinečnosti a kreativity. Umění psychoanalytické interpretace lze při dostatku vůle dobře zvládnout a člověk se sám stane automatem na výklad čehokoli, od gestace Starého zákona po motivaci Myšpulína z Čtyřlístku.

Mimo analytické puzzle
Vzhledem k Sternově nemalé invenci i jisté hravosti však jeho jazyk neupadá do úplné rutiny a postrádá i typicky odtažitě chladný a kožený ráz psychoanalytických textů – cítíme z něj radost, s kterou se stále znovu vrhá do dalších interpretačních dobrodružství (s poněkud však již předvídatelným koncem) až na pokraj (sebe)opojení. Sternovi též není vlastní příznačná analytická lhostejnost k člověku jako subjektu dění; věta, která Freud adresoval Jungovi („Jak jste se mohl tak dlouho zabývat tak strašnou ženskou?“) by sociálně pozornému Sternovi jistě nešla přes rty.
Stern je nejlepší tam, kde půdu psychoanalýzy napůl či zcela opouští, např. při rozboru tarotu či v bravurním výkladu Antonioniho Zvětšeniny (kdybychom tu odstranili analytickou hantýrku, nijak by to textům neublížilo), či kdykoliv, pokud se snaží jevům především porozumět, a nikoli je pouze zařazovat do analytického puzzle. Tak je tomu v osvěžujících rozvahách o homosexualitě, odmítajících apriorní korektní tezi o jejím genetickém původu a fatální „vrozenosti“ („homosexualita je vždy řešením problému, nikoli problémem“), anebo při rozjímání o „progresivním fetišismu“, v němž autor v zájmu empatie a soucitu dává svým dogmatům vale. Postoj, že „psychoanalýza spíše než cestou rozumu a pravdy je cestou přátelství a lásky“ získává existenciální a humanistický rozměr, je už obrácen přímo k člověku bez clony zastírajících terminologických prefabrikátů. Řekl bych, že o další vývoj disponovaného autora obavy mít nemusíme – Jan Stern v zajetí neúprosných zužujících limitů dlouho nezůstane.
Autor je literární kritik.
NIKOPOL --- 19:30:40 9.2.2009
ano .. pekne :-)
YMLADRIS --- 15:10:45 8.2.2009
MYKO: moc pekne
MYKO --- 11:29:15 8.2.2009
neco k synchronicitam (mimo jine) z emailovy konference o lucidnich snech ( http://tech.groups.yahoo.com/group/iasd-lucidity/?v=1&t=directory&ch=web&pub=groups&sec=dir&slk=14 )

Hi Robert,

This is a great conversation: thanks for starting it!

I’ve spent some time around another Robert, Robert Moss, who advises that we ought to take dreams more literally and waking life more symbolically, and I’ve taken that advice to heart in many ways. He calls meaningful coincidences, “secret handshakes from the universe.” Sometimes I think of them as winks or, as Arnold Mindell might call them, flirts. As an example, in my most recent lucid dream the lucidity trigger came from an object. In the dream I was shopping at a clothing store and picked up a yellow sweater with a label that read “Lucid Dream Wear.” Wow, I thought in the dream, what are the odds of me, of all people, finding a sweater with this label—that’s it, I’ll have to buy it. And then it dawned on me that the odds were indeed too steep, and I was lucid, and went on to a second phase of dreaming with full lucidity. Now, believe it or not the next day, in waking reality, I went shopping, randomly picked up a sweater—the first thing I picked up—and the tag read, “Lucidity.” I chose not to reality test, but just smiled to myself and thought that the dream yogis are right: all of it is dream.

So I guess with the “lucid living” idea, the idea of being “awake” in all states or levels of existence for me has lessened my desire to have lucid dreams for their own sake, and made me more interested in being conscious (in the depth psychological sense) and/or mindful (in the Buddhist sense) as much as possible in my life, whatever is happening and whatever I’m feeling about it. To distinguish the two somewhat, I would say what I'm calling consciousness tends to be more analytical in terms of the interpreting of events as symbols with meaning connections to past and future, while mindfulness is more experiential, grounding me in my sensory experience here and now: both seem to involve, for me, a capacity for “witnessing,” standing apart from myself with a second awareness of what’s going on. In lucid dreams I tend more towards a mindful, yet often still exuberant, experience of the senses—most recently a smorgasbord of cake and pastries! But I’ve also had, at least in one lucid dream, a curious instantaneous interpretation of a dream character as a part of myself (blocked creativity). This interpretation was a lot different from waking interpretation of night dreams though, as there was no puzzling out, maze-of-associations process to an “I think it means this” interpretation; rather it was just a simple, instant knowing—“Oh, you are this element in me.” The most curious thing was that I had a simultaneous and equally strong understanding that this character had an existence all her own, independent of me. There seemed to be no conflict of understanding in this paradox in the dream.

A lot of my daytime “secret handshakes,” too, feel more like reflections of what is happening in my inner world. E.g. I was recently thinking about non-lucid dreams in which I’m venting anger, and pondering my waking behavior in light of this, and then it happened as I was stopped on a bridge while driving, in a sort of blank or mindful state of mind, I noticed that my gaze had fallen on a ship called the U.S. Naval “Assertive.”

The difference, I guess, with this waking dream symbol is that it pertained to something I was consciously, actively thinking about, whereas the lucid dream figure was alerting me to something more "buried," a state of affairs I wasn't dealing with consciously. But in both cases the interpretation was more like instant translation versus laborious deciphering, so it seems to me that there is a state of mind, in both waking and dreaming life, that is conducive to this symbol fluency, if you will. As you may have guessed, these experiences make me less patient with traditional interpretation methods for dreams, although I still find value in these too when I lose my fluency.

I will say that in general the more I stay alert to and acknowledge these sorts of nods and winks, and the more I pay attention to how waking and dreaming life intertwine, literally and symbolically, the more my perception of reality is altered.

The question then becomes not “am I dreaming right now?” It’s a given that I am. If it’s important to me at the time, I may ask myself which dream is it, the one where I’m bound by gravity, or the one where I’m not. (I still love flying!) If the former, I may still ask myself what the psychic equivalents of gravity are (fear-based-patterns) that bind me which wouldn’t if I were awake in a general sense; and I may still regard the people in my life as fully separate entities and yet also projected aspects of my own being.

Yours,

Lisa Coté